Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kiss / kill me

13.09.2010 (15:00) • Lioness • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 3421×

„Takže teď jsi připravená?“ zeptal jsem se.
„Ehm,“ nervózně polkla a sklopila oči. „Ano?“
Usmál jsem se a doufal, že to působí konejšivě, pak jsem pomalu naklonil hlavu a rty se jemně otřel o svůj oblíbený kousek jejího těla – koutek pod čelistí. Byla na něj velice citlivá a její nádherná vůně u něj byla silná a omamná.
„Právě teď?“ dráždil jsem ji.
„Ano,“ zašeptala příliš rychle na to, abych jí uvěřil. K tomu se téměř nehýbala, vypadala toporně, ruce na mém saku měla zaťaté v pěst a dýchala rychle a nerytmicky. Byla příšerná lhářka. Znovu jsem se jemně usmál. A taky byla příšerně naivní, pokud si myslela, že jí tohle její absurdní přání splním. Copak jsem mohl? Copak jsem to mohl udělat tady, na lavičce u místní tělocvičny, hlavu plnou jejího těla a hlasu, podvědomě registrující myšlenky všech těch lidí okolo? Ne, nemohl jsem jí tak jednoduše vzít všechny naděje a sny, které si vytvořila před tím, než mne potkala. Nemohl jsem jí vzít její duši jen z pouhé sobeckosti a vidiny budoucí osamělosti a tragédie. Nemohl jsem přijít o zvuk jejího srdce.

A pak se stalo několik věcí najednou. Mike Newton žádostivě a vzrušeně pomyslela na Jessicu a její hluboký výstřih, Jasper zaregistroval jemnou hřebíčkvou vůni vedle sebe a jen tak tak se ovládl, já jsem se lehce nadechl Belliny vůně a její srdce udeřilo. Smrtelný koktejl.

Mé zuby se jí zaryly hluboko do krku dřív, než Alice stihla pořádně zaostřit na své okolí a udělat směrem k nám rychlý lidský krok a zároveň na mě v myšlenkých panicky, varovně a prosebně zakřičet.

Edwarde ne!

Bylo pozdě...

Jeho studený dráždivý polibek na mém krku se znenadání změnil. Jeho zuby mi naprosto hladce projely kůží na krku, svaly i šlachami až k tepně. Konečně jsem pochopila, jak loví. Pro to poznání jsem se musela stát lovnou zvěří.

Vysával ze mě život, který tkvěl v mé krvi. V jeho potravě. Hlavou mi projela bláhová myšlenka na to, že zemřít pro něj, pro jeho touhu, které se měl poddat už dávno, není zas tak špatné. Je to přirozené.

Ale on si nevzal vše, co jsem mu mohla nabídnout. Jeho stiskl okolo mého těla povolil příliš brzy a rána na krku se zacelila a začala pálit. Do náruče mě však vzaly jiné ruce než ty jeho, mnohem drobnější...

Až poté mi došlo, co se děje. Přeměnil mě. Chtěla jsem to, byla jsem si tím v hloubi duše naprosto jistá, ale zároveň jsem věděla, že ještě nejsem připravená. Nerozloučila jsem se, neodjela s Cullenovými dostatečně daleko... Možná proto jsem se ho o to nebála požádat, tušila jsem, že můj požadavek nesplní. Alespoň ne teď. Mýlila jsem se. A krutě na to doplatila.

Mé tělo, každá má buňka, i ty, o kterých jsem do té doby nevěděla, se staly stravou ohně. Každou ji svými dlouhými pařáty olízl a mučil. Po jedné, dostatečně dlouho na to, abych si byla jistá, že smrt upálením je ta nejbolestivější, a přesto bych ji ráda podstoupila. Možná jsem v minulém životě byla čarodějnicí pronásledovanou a dopadenou inkvizicí. Možná se můj osud zvráceně opakoval...

Prosila jsem, vyhrožovala, křičela, sípěla... Ale některá rozhodnutí se nedají vzít zpět. Na to své jsem doplatila, sama jsem se odsoudila. Utápěla jsem se v mukách pekelných, hořela jsem a umírala. Stávala jsem se fénixem, který povstane ze svého popela.

Po době, která mohla být onou věčností, po které jsem prahla, oheň začal pomalu ustupovat z konečků prstu na nohou, rukou... Zanechával za sebou ledovou pustinu bez života. Když se stáhl až k mému srdci, centru obrany mé mysli i těla, vypukl zde požár, který nešel uhasit. Nejdříve musel zpustošit tu malou, urputně se bránící tvrz v samém centru mne. Poslední úder, který onen pomyslný zvon vydal, byl umíráček. Oheň byl uhašen, ukojil svou touhu po ničení. Jediné, co po sobě zanechal, jako bolestnou připomínku své síly, byl plamen v mém krku.

Ležela jsem na něčem měkkém a příjemném. Na mou kůži dopadalo něco jemného a lehoučkého. Okolo mne se vznášela symfonie dokonalých vůní, slyšela jsem, jak se vedle mne někdo trhaně nadechl. Cítila jsem, jak mi silněji stiskl ruku. Okamžitě mě napadlo, jestli mi ji chce utrhnout. Věděla jsem, že je toho schopný. Vytrhla jsem se mu a ustoupila do rohu, kde mě nikdo nemohl napadnout zezadu, všichni mí protivníci stáli proti mně.

Tvářili se překvapeně a bolestně, opatrně mě sledovali. Ženy byly vzadu, před nimi byli muži a u postele, odkud ke mně zavál pach, o kterém jsem okamžitě věděla, že je můj vlastní, vyčuhoval z té formace mladý muž. Byl nádherný, jeho bronzové vlasy, jantarové oči, bledá porcelánová pleť, rovný nos... to vše dohromady tvořilo dokonalost. Zároveň mi byl podivně povědomý.

„Bello, to je v pořádku, nechceme ti ublížit,“ pronesl tiše a udělal směrem ke mně jeden krok s rukama zdviženýma v obranném gestu. I jeho hlas mi připadal jako podoba archanděla. Jen to utrpení, které v něm probleskovalo, se mi příčilo.

Bella... stejně jako u vůně, i nyní jsem si byla jistá, že tohle je mé jméno.

„Kdo jsi?“ zavrčela jsem, nechtěla jsem, aby se přibližoval. Ať si říkal o míru cokoliv, mohl být trójským koněm.

Překvapeně na mě pohlédl a bolest, kterou skrýval, nyní zachvátila všechny jeho rysy. Nelogicky jsem ho chtěla obejmout a utěšit, ačkoliv jsem si uvědomovala, že ta touha mě může zabít.

„Edward,“ šeptl. To slovo bylo jako tsunami, příliv vzpomínek, myšlenek, pocitů...

Jsem upírka. Přeměnil mě. Splnil mé přání. Jsem nekontrolovatelnou bestií lačnící po krvi. A rozhodně nejsem pro tento život připravená.

Myslí mi proběhla stará, napůl zapomenutá, prachem mé mysli pokrytá vzpomínka...

Renée opět přišla domů pozdě, zapomněla se po cestě, takže jsme film, na který mi slíbila, že půjdeme, a na který jsem se nesmyslně těšila (později jsem zjistila, že je to naprostý brak), nestíhaly. Byla jsem na ni vážně naštvaná, nesnášela jsem tuhle její nedochvilnost a zapomnětlivost, byla naprostým opakem zodpovědné matky. A ačkoliv jsem ji milovala, v tu chvíli ta věta, která mi splynula ze rtů, zněla hodně jedovatě:

„Raději bych byla u Charlieho ve Forks, ten aspoň drží slovo!“

O týden později mi před obličejem mávala letenkou do Seattelu a maličko pomstychtivě oznamovala:

„Buď opatrná na svá přání, mohou se vyplnit!“

Jedno století. Poměrně krátká doba, po které jsem si zvykla... zvykla na sebe samu. Žár ve svém krku jsem dokázala ignorovat, své touhy krotit, svá malá klopýtnutí jsem měla dávno za sebou, mé rudé oči dávno zežloutly. Ale přesto jsem se nezměnila, nezestárla, nezešedivěla. Jen jsem absorbovala zážitky, zkušenosti, znalosti. Zvykala si na svůj nový svět a učila se znovu žít. Byla jsem novou bytostí, i když tolik podobnou té staré... Vím, že Edwardovi jsem často, ačkoliv nechtěně, ubližovala. Dával si to vše za vinu, hlupáček. Copak jsem ho o to sama nežádala? Copak jsem to sama nechtěla? Byla to má chyba, že jsem se nestihla připravit...

Byla to má chyba, že Charlieho jsem viděla už jen jednou jedinkrát. Byl tehdy starým zlomeným mužem s plešatou hlavou, zabaleným ve flanelové košili a teplé dece, pohodlně usazený u svého zastaralého televizoru. Vypadal tehdy tak sám, ztracený v příliš velkém křesle a příliš prázdném domě...

Renée jsem neviděla už nikdy, i když mi Jasper dokázal sehnat její fotky a informace o důležitých událostech v jejím životě, stejně jako v životě všech mně drahých lidí. S Philem se jí narodil syn, pojmenovala ho William.

Myslím, že ani jeden z nich se z mé údajné smrti nikdy nevzpamatoval. V lehce naivní Renée možná i zůstala jiskřička naděje, že snad jsem naživu. Že mě snad znovu uvidí, živou a zdravou. Vždyť té noci po stužkovací slavnosti se v lese poblíž Forks našlo pouze Edwardovo tělo. Byla to hrůzdná událost, první pořádný zločin po tolika letech... a hned krutá vražda. Kdo mohl zabít tak mladého, krásného a nadaného chlapce a nechat jeho ledové tělo válet v lese, kde ho mohl najít kdokoliv? A jak ten někdo z něj mohl vysát všechnu krev? Tajemná neobjasněná vražda a nikdy nenalezené tělo Edwardrovy přítelkyně... Mnozí lidé kvůli tomu jistě měli špatné spaní.

Alicina vize se tedy vyplnila, stala jsem se upírkou a postupem času, kdy jsem tu zůstala opuštěna všemi lidmi, které jsem znala jako člověk, i šťastnou. Jen jeden detail se změnil: ona nebyla mou nejlepší přítelkyní. Byla jí Rose, se kterou jsme tiše a tajně tesknily po svém lidství, se kterou jsme se navzájem utěšovaly, a se kterou jsme se navzájem ujišťovaly, že nesmrtelnost je lepší, než lidský život bez Emmetta a Edwarda... Nebo ne?

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kiss / kill me: