Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kde je můj křeček?

23.08.2010 (15:00) • Kacennnka • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 4530×

Kde je můj křeček?

Ráno jsem se probudila, oblékla a vyčistila si zuby. Edward s Alicí odjeli na prodloužený víkend na lov někam do pryč a já přemýšlela, jak strávit víkend. Napadlo mě, že bych mohla jet do La Push, Jacoba jsem neviděla celou věčnost a ostatní my mě určitě rádi viděli.

V tom všem přemýšlení jsem úplně zapomněla na čas, takže jsem rychle nakrmila Sněhulku, zavřela za ní dvířka a jela do školy. Hodiny ubíhaly bez Edwarda pomalu a proto jsem se nemohla dočkat oběda. K mému překvapení ale ve škole nebyl nikdo z Cullenů, což se poslední dobou nestávalo moc často a navíc bylo venku zataženo. Z přemýšlení mě vytrhl Mike.

„Kde jsou Cullenovi, Bello?“ ptal se.

„Netuším,“ odpověděla jsem kysele.

„Jak to, že to nevíš?“ Nedal se odbýt.

„Prostě to nevím!“ vyštěkla jsem na něj a zvedla se od stolu.

Sice bylo ještě brzy jít na hodiny, ale neměla jsem co na práci, a tak jsem šla do třídy. Stále jsem přemýšlela nad absencí Cullenů, ale nakonec jsem si řekla, že třeba odjeli všichni. Další hodiny ubíhaly stále pomalu, ale když se ozvalo poslední zvonění, rozhodla jsem se, že pojedu domů, nakrmím Sněhulku, zavolám Jakovi a domluvím se s ním na přespání a pojedu do La Push.

Zaparkovala jsem u domu a šla nahoru za Sněhulkou. Jdu ke kleci a koukám, Sněhulka nikde.

„Sakra, vždyť jsem to zavírala!“ nadávala jsem.

Prohledala jsem celý pokoj, ale Sněhulka nikde. Šla jsem zpátky ke kleci, vyzkoušela dvířka, jestli opravdu fungují, a když jsem zjistila, že opravdu fungují, všimla jsem si něčeho vedle klece, nahnula jsem se blíž a viděla dvě kapičky krve.

„Sněhulko!“ vyjekla jsem a běžela dolů ze schodů. Nasedla jsem do náklaďáčku a je do domu Cullenů. Neobtěžovala jsem se klepáním, jen jsem vtrhla dovnitř a křičela.

„Kdo z vás to byl?“ křičela jsem na celý barák, ale všichni jen nevěřícně kulili oči. Byli tu všichni, koho jsem čekala – Carlisle, Esmé, Emmett, Rosalie a Jasper.

„O čem to mluvíš?“ ptal se Carlisle.

„Kdo z vás mi vys… zabil Sněhulku, mého křečka?“ konstatovala jsem se slzami v očích.

„Bello, ty máš křečka?“ ptala se Rose.

„Ne, nemám. Měla jsem.“ A zas jsem se rozbrečela. „Kdo z vás to udělal?“ sténala jsem.

„Bello, já o ničem nevím,“ hájila rodinu Esmé. Koutkem oka jsem zachytila, jak se Emmett směje.

„Emmette, ty jsi to byl!“ vykřikla jsem a rozběhla se k němu. Ale když jsem se mu podívala do očí, byly tmavé.

„Promiň, spletla jsem se.“ Obešla jsem všechny v místnosti. Všichni měli tmavé oči.

Sedla jsem si na sedačku, zatímco ostatní stáli v polokruhu okolo mě, čekali. Přemýšlela jsem, jak je to možné, ale pak mě něco napadlo. Sněhulka, takový malý křeček. Přece by nestačil k jídlu upírovi, takže oči nemohly změnit barvu.

Přemýšlela jsem, jak dosáhnout toho, co jsem chtěla – pravdy. Najít vraha Sněhulky. Zavzpomínala jsem na všechny možné přihlouplé seriály, jako je Colombo, To je vražda napsala, Hercule Poirot a Kriminálka Las Vegas. A rozhodla jsem – udělám výslech.

Jako prvního jsem si do kuchyně vzala Esmé. Řádně jsem na ni posvítila lampičkou – jen pro efekt – a ptala jsem se.

„Kde jsi byla dnes, když jsem byla ve škole?“

„Tady doma,“ odpovídala ochotně.

„Máš na to nějaké svědky?“ ptala jsem se dál.

„Ne, nemám. Byla jsem tu úplně sama,“ odpovídala. Ha, mám prvního podezřelého, Esmé nemá žádné alibi. Jako dalšího jsem si vzala Carlislea.

„Kde jsi byl dnes, když jsem byla ve škole?“ ptala jsem se stejně.

„V nemocnici.“

„Takže máš nějaké svědky?“ ptala jsem se dál.

„Ano, to mám.“

„Hm, tak můžeš jít.“ Takže Carlisle nepřipadá v úvahu. Jako další jsem měla Rose. Bylo celkem obtížné s ní mluvit, sama.

„Kde jsi dneska byla?“ ptala jsem se.

„Byla jsem nakupovat,“ odpovídala neochotně.

„Sama?“ vyzvídala jsem.

„Ano. Samozřejmě,“ odpovídala stále neochotně.

„Takže nemáš žádné svědky?“ ptala jsem se dál.

„Bello, tohle je ujeté. Samozřejmě, že mám spoustu svědků. Spoustu prodavaček a také mám účty z těch obchodů,“ odpovídala rozloeně.

„Hm, dobře můžeš jít.“ Takže Rose to také nemohla být. Jako další přišel na řadu Emmett, stále se smál – to bylo podezřelé.

„Emmette, co jsi dneska dělal?“ ptala jsem se jako obvykle.

„Chci svého právníka!“ řekl a pak se hlasitě zasmál.

„Emmette! To není vtipné. Tohle je vážná věc!“ okřikla jsem ho.

„Ne není. Prostě ti utekl křeček!“ odpovídal stále rozesmátě.

„Ne, neutekl!“ křičela jsem na něj znovu.

„Jak to můžeš vědět, nenašla jsi otisky tlapek?“ Zase se smál.

„Ne, to jsem… Byla tam krev!“ křikla jsem na něj znovu.

„A jak můžeš vědět, že to byla její krev, dělala jsi rozbor DNA?“

„Ne. Emmette, nech toho! Prostě mi řekni, co jsi dneska dělal,“ stále jsem křičela.

„Ne, neřeknu, říkal jsem, že chci svého právníka,“ stále se smál a dal si nohy na stůl.

„Emmette, prosím!“ škemrala jsem už méně rozzlobeně.

„Dobře, s Jasperem jsme celý den zpravovali auto, dokud nás nevyrušil telefon. Víš? A neuhádla bys, kdo to byl.“ Než jsem mohla odpovědět, pokračoval. „Volal Charlie. Říkal, že tě nemůže sehnat na telefonu, že asi přijedeš sem. A taky říkal, že se ráno vracel pro klíče a slyšel nahoře nějaký rámus, a když otevřel dveře ve tvém pokoji, vyběhl na něj ten hlodavec. Vzal ho, chtěl ho dát do klece a on ho kousl, víš? To ta krev, kdyby ti to nedošlo. A pak utekl.“ A zase se začal smát.

„Sněhulku nikdo nezabil?“ ptala jsem se nechápavě.

„Ne.“ Do místnosti přišel Jasper. „Jen jsme ti to dávali trochu vyžrat a teď pojď, odvezu tě domů,“ nabízel se a já souhlasila.

Jasper řídil. Cestou jsme si povídali, a když mě dovezl domů, šel mě ještě doprovodit ke dveřím a stále se mi omlouval za to, co mi provedli. Já mu všechno odpustila, ale pak nakrčil nos.

„Jaspere?“ ptala jsem se.

„Křeček!“ vykřikl, přeskočil zábradlí terasy a zakousl se.

„Sněhulko!“ vykřikla jsem.

Shrnutí

Kacennnka

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kde je můj křeček?: