Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jsem Splátce

Jsem SplátceNečíst, pokud čekáte tradiční povídku! Jednou za čas se vyberou dva splátci. Každý z nich reprezentuje jiný druh a musí být oddáni, i když to pro jednoho z nich může znamenat jistou smrt. Po dvou letech zase zpět, tak si to užijte! :)

Je to dvanáct kroků. Jen dvanáct hloupých kroků a bude to za mnou. Celá tahle fraška, celá tahle hloupost. Mám pocit, že nemůžu dýchat, dlaně se mi potí a cítím, jak se mi na zátylku rosí pokožka. Ach bože, dokázala bych vyjmenovat snad tisíc věcí a tisíc míst kde bych raději byla.

Ale ne, já musím být tady. Stát před tím obrovským barokním zrcadlem, usmívat se, těsnit se v tom hloupém stahovacím prádle a nechat o sebe pečovat.  A kdo tohle všechno vlastně vymyslel? No jistěže, ti dva. 

Probodla jsem je pohledem a zdálo se, že si toho všimli. Jedna nula pro tebe Bello, pomyslela jsem si.

„Nevrť se furt,“ okřikla mě Alice. Právě jsem si uvědomila, jak moc ji nemám ráda. Je hubená, nebo spíše vychrtlá, její potřeba zpívat si a tancovat u toho, mě za poslední měsíce dováděla k šílenství, ale stále to nemá na tu blonďatou. To je prosím jiná liga - pomyslela jsem si a zakřenila se do zrcadla. Periferně jsem si stihla všimnout, jak se ten obr v lesklém černém saku zaculil. Emmett byl vlastně jediný, kdo mi v té rodině přirostl k srdci. Byl vskutku jedinou bytostí, o které bych neřekla, že je prachsprostá pijavice.

Kéž bych si mohla vzít jeho, třeba bych to nenesla tak špatně, jenže to by nesměl být s tou blonďatou fúrií, která má k ruce přirostlý hřeben.

„Je mi to těsné,“ odfrkla jsem a snažila si šaty posunout trochu více dolů.
„Nech je být!“ Než jsem se nadála, ta malá hubená potvora mě plácla po rukou. Zmohla jsem se jen na hlasitý výdech.

„Bello, tohle je tvůj velký den! Budeš se vdávat, tak se tak nekaboň. Musíš se začít usmívat, nebo ti to na fotkách nebude slušet!“ Vážně mě právě chytila za bradu a nasadila mateřský tón? Kam já se to dostanu. Tahle tradice měla skončit před pěti sty lety!

Nabroušeně jsem si odfrkla a otočila se k zrcadlu. Kaštanové vlasy spletené v drdolu, dlouhý závoj protkaný stříbrem, šaty obepínající celé tělo a padající až k zemi. Úžasem jsem vydechla. V místnosti najednou nikdo nebyl. Využila jsem příležitosti a začala se v zrcadle prohlížet. Opravdu mi to slušelo, sluneční paprsky se odrážely na závoji v malých záblescích a ten prsten. Musela jsem se na něj podívat z dálky. Byl obrovský, nádherný, prostě nepopsatelný. Lehce jsem si položila ruce na boky, nechtěla jsem se rozbít, připadala jsem si jak porcelánová panenka.

Z dálky šly slyšet zvony a blížila se dvanáctá hodina, bylo na čase.

Tato tradice je snad nejstarší z lidských dějin a musím podotknout, že i jedna z nejstřeženějších. Nedokázala jsem si vzpomenout na ty pohádky kolem toho, jediné, co jsem v hlavě měla, jasně bylo, že jednou za sto let se upír, či upírka musí oženit s dívkou nebo chlapcem. Sejde se jejich rada starších a vyberou si svého kandidáta, zatímco z našich řad se kandidáti vylosují. Je to nějaký druh smíru či co, aby se udržel poklid v obou rasách. Dnes jsem to byla já, před sto lety Emmett, Jasper, Viktor a další. Už si ani nepamatuji, kdy si upírka brala živého.

„Stejně umřeš,“ šeptla jsem si a pokrčila rameny. „Nechť ta šaráda započne,“ povzdychla jsem si. „Vás tu ale musím nechat, trocha bojkotu jim neublíží,“ skopla jsem z nohou rychle střevíce a nasadila si conversky. Povytáhla jsem si šaty a protáhla v nich prsty, usmála jsem se a vyčkala na úder dvanáctého zvonu.

Srdce se mi rozbušilo, ale byla jsem klidná. Nemohla jsem utéct, nemohla jsem si vybrat, koho si vezmu, nemohla jsem nic, pouze ctít své rodiče a tradici, která se již odehrává několikáté tisíciletí.

Dveře se otevřely, pomalu jsem scházela schody do chodby, kde na mě čekal otec. „Připravená?“ zašeptal a nabídl mi paži. Přikývla jsem, chytila ho za ruku a nechala se vést. Vyšli jsme z domu a kráčeli po úzké cestičce poseté bílými růžemi. Stiskla jsem otci paži a on mi stisk oplatil.

Vedle uličky byly v úhledné řadě srovnány židle, na každé druhé se pak třpytil upír.

Vztyčila jsem hlavu, políbila otce a stoupla si vedle svého nastávajícího. Věnoval mi jeden letmý pohled. Možná jsem měla halucinace z toho, jak mi ty šaty byly těsné, nebo se na mě vážně usmál.

Nedokázala jsem věnovat pozornost oddávajícímu, hleděla jsem za něj na tu nádhernou louku plnou kytek. Krásných fialových kytek. Chtěla jsem odejít, vážně jsem měla nutkání otočit se na patách a odejít, ale nikomu bych tím nepomohla. Ucítila jsem ledový dotek na své ruce, polekala jsem se a snad poprvé viděla v celé své kráse svého nastávajícího. Pár paprsků mu stihlo dopadnout na tvář. Měl krásné karamelové oči, ostré rysy a voněl, pane bože, jak voněl.
„Já, Edward Anthony Mason Cullen, si tě beru, jako právoplatnou manželku. Budu tě ctít, milovat a vážit si tě, do posledního tvého živého výdechu a pak na věky, až překročíš práh nesmrtelnosti.“

Polkni, polkni Bello! Nebo ze sebe nic nedostaneš! Polkni ten knedlík!

„J-já, Isabella Maria Swan, si tě beru, jako právoplatného manžela. Budu tě ctít, vážit si tě do posledního svého výdechu a pak i nadále.“ Zadrmolila jsem, hučelo mi v uších a já se na něho nedokázala přestat dívat. Lehce se zakřenil a já mu ten prapodivný úsměv nechápavě oplatila. Lehce se přiblížil, políbil mne na ústa a já cítila, jak se mi vlna příjemného šoku rozplývá po těle.

„Prosím, pozdravte novomanžele a považujte za toto století dluh splacený.“ Všichni povstali, zatleskali nám a nechali nás v klidu odejít. Byla jsem ráda, že tahle šaráda neobsahovala žádnou hloupou hostinu, první tanec nebo cokoliv jiného. Chtěla jsem domů, do své postele, svých peřin, které voněly po fialkách a spát. Zaspat všechno.

Jenže to jsem nemohla.

Otevřel mi dveře auta, nasedli jsme a jeli. Netrvalo to dlouho, nebo mi to aspoň tak nepřišlo a už mi zase otevíral dveře auta. Natáhl ke mně ruku a já ji s vděčností přijala, vytáhla jsem si šaty ke kolenům a dávala si pozor na závoj. Při pohledu na mé boty se zase zakřenil, ale tentokrát jsem mu úsměv oplatit nemohla.

Vedl mě až k našemu novému přepychovému domu, otevřel dveře, přenesl mě přes práh a zase mě položil na zem. „Ať z té naší svatby máš aspoň něco.“

Svatba, upíři, domov… Začala se mi točit hlava, knedlík v krku byl zpátky a já nemohla dýchat. „Nemůžu dýchat, já… já nemůžu,“ koktala jsem a chytala se za břicho. „Sundej je… sundej to ze mě… dej je pryč.“  Ve chvíli, kdy mi strhnul šaty, se mi podlomila kolena. Než jsem stačila dopadnout, zachytil mě a já se ocitla v jeho náruči.

„Jen klid,“ zašeptal a přivinul si mě k tělu. Slyšela jsem, jak vycenil zuby.

„Ať je to rychlé,“ zašeptala jsem. Nechtěla jsem se stát upírkou, nechtěla jsem přežít své rodiče, nechtěla jsem, aby se ze mne stala skála. Nechtěla jsem umřít, ale musela jsem, byl to můj osud. 
Cítila jsem, jak se mé tělo začíná chvět.  Ležela jsem tam v jeho náručí, skoro nahá a připravená přijmout smrt. Ano, smrt, ne nový život, ale smrt.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jsem Splátce:

 1
7. vinnetou
16.10.2018 [21:15]

krása, vtáhla jsi mě do děje! mrzí mě, že to není kapitolovka...
jdu k tobě na profil a číst dále. zaujala jsi mě!
děkuju Emoticon

6. betuška
17.08.2018 [21:23]

veľmi sa mi to páčilo...nezvyklý nápad s úžasným potenciálom...vedela by som si predstaviť aj pokračovanie, hlavne by ma zaujímalo, prečo sa dialo splácanie dlhu, takže nejaká retrospektíva a nejaká tá krátka budúcnosť.. edwardovu vetu " Ať z té naši svadby máš aspon neco" som ale nepochopila Emoticoninak Emoticon

14.08.2018 [18:06]

Nikol18Oh, to bylo skvělé, neotřelé, nápadité a naprosto dostačující délka,ale mohla by z toho být zajímavá kapitolovka. Emoticon

4. BabčaS.
14.08.2018 [15:29]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.04.2014 [15:08]

SundanceAhoj, článek ti bohužel musím zase vrátit. Máš v něm chyby:
- počáteční uvozovky se nedělají jako dvě čárky, mají svůj speciální znak,
- čárky,
- Emmet -> Emmett,
- překlepy,
- nová přímá řeč patří na novou řádku.

Až si chyby opravíš, zaškrtni znovu Článek je hotov. Díky. Emoticon

17.01.2014 [16:52]

NeyimissAhoj, článek ti bohužel musím vrátit.
Do perexu si alespoň jednou větou napiš, o čem povídka je.
Až si to upravíš, zaškrtni "Článek je hotov". Děkuji. =)

1. Maja
03.01.2014 [12:50]

MajaBudu ráda, za jakékoliv komentáře :) S kritikou ale pomalu, tři roky je dávná doba :D

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!