Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jsem princezna, budeš můj princ? - 1. díl

25.03.2011 (17:00) • Cora • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2629×

1. část - Život princezny

Jen z poloviny jsem slyšela zakokrhat kohouta dole na nádvoří. Po pár minutách vešla do mé komnaty má služka Caterina a odhrnula závěsy. Donutila mě se převléknout do příšerných šatů s volánky, které jsem dvakrát v lásce neměla, ale jelikož se otci velice líbily, nechala jsem si je na sobě. Poté jsem pomalu scházela dolů ze schodů na snídani, kde už otec čekal i s mou matkou. Když mě spatřili, oba dva se usmáli.

„Dobré ráno, otče. Dobré, matko,“ pozdravila jsem slušně.

„Dobré, dcero,“ pozdravili mě oba. Přisedla jsem si k nim k obrovskému spolu. Otec dal pokyn a služebnictvo začalo nosit na stůl pečivo, ovoce, marmelády a jiné další lahůdky, které nám na snídani připravili.

S chutí  jsem se zakousla do housky a přikusovala čerstvé ovoce. Když jsem dojedla, omluvila jsem se, poděkovala a odešla zpět do svého pokoje.

Jelikož mne Caterina nepřišla zkontrolovat, měla jsem čas pro sebe. Shodila jsem ze sebe ty příšerné šaty a oblékla si pohodlnější, jednoduché modré, ale i tak hezké. Vzala jsem si střevíčky a pospíchala na královskou zahradu.

Seběhla jsem dlouhé točité schody a zamířila k bočnímu vchodu, kudy jsem vyběhla ven. Až teď jsem si všimla, jak krásný slunečný den dnes je. Ostatně jako vždy zde, v Itálii. Vběhla jsem do královských zahrad, kde jsem strašně ráda trávila svůj volný čas. Byl zde i náš dlouholetý zahradník, Marcell. Pozdravila jsem ho a on mi odpověděl úklonou. Takto mne museli zdravit všichni. Tedy až na královskou matku, otce, nejvyšší šlechtu a další královské rody.

Vřele jsem se usmála a pokračovala dál po cestičce uprostřed zahrady. Slunce pálilo a já brzy dostala žízeň. Jakmile jsem došla k altánku, uviděla jsem džbán s vodou. Nalila jsem si do sklenice. Vypila jsem všechen obsah pohárku a sedla si na lavičku - užívala jsem si dne. Po nějaké chvíli jsem zas střelila pohledem k našemu zahradníkovi. Marcell mě znal už dlouhou dobu. Nejen proto, že mě viděl vyrůstat, ale také protože sem na zahradu chodím každý den. Vždy si udělám aspoň chvilku, abych se sem přišla podívat. Miluju tu vůni květin, ale ze všeho nejvíce růže. Jsou tak krásné, ale přitom mají trny, kterými vás mohou popíchat. Jejich vůně je tak krásná a omamná…

„Slečno Alice! Princezno!“ volala Caterina. Už zase musím zpátky. Proč tentokrát?!

„Jsem tady, Caterino! Na zahradě!“ zavolala jsem ji nazpátek. Za chvíli jsem ji uviděla, jak ke mně běží.

„Princezno, pan král vás hledá,“ oznámila mi.

„A nevíš náhodou, co potřebuje?“ zeptala jsem se sklíčeně, protože budu muset z tohoto ráje pryč.

„Asi bych vám to neměla říkat, slečno, ale přijel ten princ. Chce vás seznámit,“ zašeptala. Vyděšeně jsem polkla. A je to tady. Chce mě dát nějakému princi, kterého stejně nebudu milovat. A budeme „šťastní“ až do smrti… Jo, to určitě…
Smutně jsem zamířila do hradu. Nejprve jsem se ovšem vydala do svých komnat i s Caterine. Převlékla mě do krásných červených společenských šatů a já jsem odevzdaně odcházela do hlavní síně, kde na mě všichni čekali.

Jakmile se přede mnou otevřely mohutné dveře a roztroubily se trubky, začala jsem mít divný pocit v žaludku. Co když se mi nebude líbit jako ti ostatní? Co když už tatínek nebude tolerovat mé názory o tom, že si prince nevezmu? A co budu dělat, když se mi princ líbit bude? Sluší mi vůbec ty šaty? Dost! zakřičela jsem v duchu sama na sebe a vešla do sálu. Všechny oči rázem spočinuly na mně a já slyšela samé udivené zvuky. Lichotilo mi to - přeci jen mi to sluší. Očima jsem pátrala po tom vznešeném princi. Nikde jsem ho však nezahlédla.

Po chvíli vystoupil z řady poddaných a šlechticů. Byl to urostlý, mladý muž s rovnými vlasy barvy poledního slunce, které mu sahaly až po ramena. Jeho oči byli modré, jako obloha za jasného dne. Jeho rysy byly ostré a kůže trochu nahnědlá. Byl poměrně svalnatý a dosti vysoký. Jeho oděv dával znát, že to opravdu není lecjaký princ, ale syn bohatého krále. Jeho oděv byl modrofialový, posetý malými zářivými drahokamy a s pozlaceným límečkem. Byl celý sladěný do modré, fialové a zlaté barvy. Musím říct, že jeho komorní mají opravdu vkus. Sic bylo šatstvo nádherné, on se mi moc nelíbil. Snad jako každý jiný princ, který mě přišel požádat o ruku. Když mě spatřil, usmál se a pokývl hlavou na pozdrav.

„Přeji krásné dopoledne, krásná a velectěná princezno Alice,“ pozdravil mne.

„Vám také princi, ehm…“ zadrhla jsem se a podívala na našeho kominíka, který mi hned napověděl.

„Gregorian, princezno,“ zašeptal mým směrem.

„Ach tak, princi Gregoriane,“ dodala jsem a byla jsem ráda, že jsem se nezačala smát. Podle mě bylo to jméno hrozné. Trochu se nad mojí neinformovaností zašklebil. Zřejmě se mu nelíbilo, že ani neznám jeho jméno. No co, měl se mi představit první…

Přišla jsem za svým otcem a postavila se vedle jeho trůnu.

„Alice, toto je Gregorian, princ ze Západního království, syn krále Kidiba čtvrtého,“ představil mi ho. On se usmál a uklonil se šlechtickým způsobem, aneb ohnutí do půl těla. Jen jsem mu přikývla hlavou.

Otec pokynul naší kapele, aby začala hrát. Okamžitě uposlechla a začala hrát nějakou veselou píseň. Ze slušnosti jsem přijala. Tančili jsme tanec, který jsem milovala, ale ten princ, jehož jméno si nepamatuji, ho vůbec neuměl. Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát, když mi šlapal na nohy.

„Omlouvám se, nebolí vás vaše spanilé nožky?" opět jsem málem propukla v obrovský smích.

„Ničíte mi mé střevíčky, ale to nevadí. Byly už starší," usmál se na mě. Když se přirozeně usmál, vypadal mnohem lépe.

Po skončení tance bylo ještě pár písní, při kterých jsem si zatančila, a pak následoval slavností oběd. Otec dal pokyn číšníkům a ti začali nosit na stůl, který se skoro prohýbal pod náporem jídla a pití.

Po hojném obědě však už nenásledoval tanec, jak bývalo zvykem, ale můj otec hovořil s Gregorianem o našem paláci a okolí. Nakonec skončili u zahrady, kterou vychválil až do nebes. Matka mi šeptem přikázala, abych ho provedla. Musela jsem tedy uposlechnout matčin rozkaz a pozvat ho na „romantickou" procházku přes tak krásná místa. Vůbec se mi nechtělo, ale musela jsem. Celou dobu, co jsem ho prováděla našim skvostem, se na mne culil a snažil se mi lichotit. Možná, že by mi to bylo i příjemné, kdyby to nepodával jeho stylem - hrozně. Některé jeho vtípky a flirtování mě dokonce urážely. Bohužel je naše zahrada opravdu rozlehlá, takže nám naše procházka trvala něco přes 2 hodiny a to jsme ji ještě neprošli celou. Být ještě déle s tímto mužem, asi bych se zbláznila.

V hlavní síni jsme se rozloučili a já zamířila do své komnaty. Byla jsem celkem unavená a hrozně jsem se těšila na klid, který mi mé komnaty poskytují. Jen co jsem tam doběhla, přišla za mnou má služebná. Musí být stále se mnou, což mě také dosti často štve. Pomohla mi svléct z šatů a rozčesat mé delší černé vlasy. Zůstala jsem jen ve spodničce a zamířila do koupelny. Caty, jak své služebné občas říkám, mi připravila teplou lázeň, do které jsem se velmi ráda ponořila. Chvíli jsem si jen tak užívala klid a příjemný pocit, který jsem cítila v lázni, ale pak se s Caterininou pomocí vykoupala. Musím s ní dělat vše, i koupat se. Tedy, ne že by se koupala se mnou, ale ona mne myje. No jo, jsem princezna a ty nikdy nic nedělají samy… Někdy je to opravdu k vzteku…

Po hodině už jsem byla vykoupaná a převlečená do večerních šatů. Ještě zbýval dodělat účes a bude to. Posadila jsem se na židličku a Caty mě začala česat. Pod jejíma rukama vznikal opravdový skvost. Na hlavě mi vytvořila opravdu složitý účes - dlouhé lokny lemovaly můj, jak s oblibou rodiče říkali, elfí obličej a na zadní části hlavy se tyčil drdol, pečlivě spletený do nejmenšího detailu. V něm bylo několik malých perliček a přes něj jemná síťka, která držela vlasy na svém místě a zdobila celý večerní model. Mockrát jsem Caterině poděkovala a seběhla dolů ze schodů. Přijde mi, že dnes celý den jím a nic jiného nedělám. Dole mi náš číšník Paul oznámil, že dnes večeříme venku, a tak jsem pospíchala za rodiči do altánku. Cestou jsem odbočila z hlavní cestičky k malému lesíku, poblíž kterého nám Marcell vypěstoval krásné bílé růže. Přičichla jsem k nim a jednu si utrhla. V tom se něco šustlo v křoví. Lekla jsem se tak moc, až jsem se bodla o trn růže. Na ukazováčku se objevila malá krůpěj krve a pak už jsem nic nevnímala. Vím jen, že se kolem mne mihl tmavý stín, rychlejší než vítr a pak mě něco ostrého bodlo do hrdla. Naposledy jsem viděla, jak ta krůpěj krve z mého prstu stéká po bílé růži.

Velice by nás potěšily vaše komentáře, třeba i s kritikou. :) Vaše Cora a Stefka22.

Autor: Cora (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem princezna, budeš můj princ? - 1. díl: