Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jiná minulost, jiný Edward - 1922 + 1957 (3. část)

Jiná minulost, jiný Edward - 1922 + 1957 (3. část)Poslední část historie jiného Edwarda. Je to sice kratší, ale je to důležitá část Edwardovy historie, důležitý bod, který ho navěky změnil.

Březen 1922

New York

 

Jazzový věk oslovil mě i Nicholase. Hudba byla rychlejší, show velkolepější, budovy vyšší a morálka nižší. Ano, cituji Fitzgeraldova Gatsbyho. Opravdu to tak bylo. S Nickem jsme obráželi jeden večírek za druhým a užívali si nesmrtelnosti jako nikdy předtím. Nedivím se, že se později lidem z toho roku začalo říkat ztracená generace, protože nikdo nikoho neznal a přesto se znal každý s každým. Na každého se zapomělo a pak jste se s ním zase radostně setkávali v radostných objetích v uslzeném vzpomínání. Velké večírky dávaly pocit intimnosti a ani jste nemuseli znát hostitele, aby jste mohli přijít. Ztráceli jsme se v davu se svýma černýma očima a pletly ještě víc hlav než kdy jindy. Pak jsme se ztratili a po pár dnech, když rudá z našich očí vyprchala, jsme se zase vrátili do města, které nikdy nespí.

 

„Už znáte mého přítele Edwarda, dámy?“ řekl Nicholas, paže omotané kolem dvou dívek. Seděl jsem znuděně u stolu a dlaní si podpíral hlavu. Už mě to pomalu začínalo unavovat. Pořád jiné dívky, jejichž osudy musím do podrobna poznat těsně předtím, než je zabiju. Často to bylo unavující, ale také dost často zdrcující.

„Nenudíte se?“ zeptala se připitoměle jedna z dívek.

„Šíleně,“ řekl jsem sarkasticky.

„Nevypadá zrovna přívětivě,“ řekla ta druhá a hloupoučce se zašklebila.

„Měl perný den,“ snažil se mě ubránit Nick před špatným hodnocením.

„Jo, perný den,“ řekl jsem s kyselým úšklebkem. Tím jsem ty husičky dokonale odrovnal. Nick na mě vrhnul tázavý pohled.

Co tě žere?“ zeptal se naší tichou konverzací.

„Pozdějc,“ odpověděl jsem mu a zvednul se k hledání nějaké společnosti, ve které bych se pobavil. Ty slečny to pochopily na sebe, ale o to jsem se nestaral. Nechal jsem je Nickovi a šel se posadit ke stolu, u kterého byli nějací muži v různém věku a pak ještě dvě dámy, trochu starší než ty, které by po mě vyjížděly.

„Smím se připojit?“ řekl jsem s úsměvem a oni mi udělali místo.

„Jistě pane-“ řekl jeden muž ve středních letech.

„Masen, Edward Masen,“ řekl jsem zdvořile.

„Masene,“ dokončil svou větu. Pak se vrátili k obvyklé konverzaci. Rozhlédl jsem se kolem stolu a zastavil se u jednoho plavovlasého muže. Vycítil jsem, že je to upír, ale měl zvláštně zlaté oči. Musel jsem zjistit, co je zač a tak jsem se rozhodl s ním dát do řeči.

„Je to tady veliké,“ řekl jsem nevině. Okamžitě jsem upoutal jeho pozornost, už od chvíle, kdy jsem si sednul k jejich stolu. Zaujal jsem ho, ani nevím proč. Snad ho překvapovalo, že jsem normální upír ve společnosti. Ale to on byl taky, alespoň jsem si to myslel.

„Jistě, pane Masene,“ řekl zdvořile. Tiše jsme se dohodli na jakési šifrované konverzaci.

„Promiňte, uniklo mi vaše jméno,“ řekl jsem pro začátek.

„Carlisle Green,“ představil se. Tak tehdy Carlisle vystupoval na veřejnosti.

„Jak jste se sem dostal?“ zeptal jsem se a dal do toho víc, než do konverzace s jinými lidmi.

„Jsem docela známý lékař, pane Masene,“ řekl informativně. Cože?! Lékař? On pracuje s krví? „Jsem vegetarián,“ sdělil mi myšlenkami. Nevěděl jsem, jestli ví o mém daru, nebo si to jen tak pomyslel a ani jsem se to nikdy nedozvěděl. Jen jedno mi v tu chvíli došlo. On začal zabíjet zvířata, aby se mohl věnovat lékařství. V té chvíli to pro mě bylo nepochopitelné.

„Aha,“ řekl jsem překvapeně.

„Nejste příliš mladý na chození na takovéhle večírky?“ trefil se do černého.

„Je mi jednadvacet,“ zamumlal jsem svojí lež. A tak jsme si dál povídali dál a dál, až jsme zůstali u stolu sami dva. Nick se vypařil a tak jsem měl možnost si pořádně popovídat s tímhle záhadným upírem.

„Co tady vlastně děláte?“ vyjel na mě tiše.

„Přišel jsem s kámošem se pobavit,“ řekl jsem klidně.

„Nezdá se, že by jsi se bavil,“ řekl mi s úšklebkem a zadíval se na zbytek podnapilé společnosti. Ostatní nás opustili a tak jsem zůstal u stolu jen s ním.

„Jsem starý už šedesát let a celou dobu dělám víceméně to samé,“ řekl jsem se šklebem.

„Vidíš, já jsem tady už od sedmnáctého století a stále mám co dělat,“ řekl aniž by se na mě podíval.

„Páni, co celou tu dobu děláte?“ řekl jsem obdivně.

„Pracuji, navazuji kontakty. Žiju život s lidmi a se svou ženou Esme,“ řekl na objasnění a já to díky jeho myšlenkám dokonale pochopil. Vytváří si lidské osudy a pak se do nich vžívá, žije v lidské společnosti a utváří ji. Je spíše užitečný lidskému životu, než nebezpečný.

„Opravdu jste lékař? V nemocnici, s krví a tak?“ řekl jsem překvapeně.

„Ano, byl to vždycky můj sen, pomáhat ostatním. Je to zvláštní, ale líbilo by se ti to,“ řekl nezávazně.

„Ne, to nemyslím,“ řekl jsem s úšklebkem nepřesvědčeně. „Nemyslím, že jsem na tohle dělanej. Mám rád všechno tak, jak je, ale děkuji.“

„No, jak myslíš, jen jsem měl dojem, že tě nudí ta tvoje anonymita,“ řekl pochybovačně a narovnal se k odchodu.

„Možná,“ zamumlal jsem si spíše pro sebe, ačkoli jsem věděl, že mě slyší perfektně.

„Kdyby jsi se mnou chtěl mluvit,“ řekl a nastavil přede mě ruku s bílou vizitkou. Přijal jsem ji, ale vduchu jsem to už zavrhnul. Pak Carlisle – pan Green – zmizel v davu. Začínal jsem se cítit přiškrceně, kvůli mé neúprosné žízni a tak jsem se rozhodl vydat najít nějakou dívku, která by mi věnovala svou poslední chvíli.

Takovou jsem opravdu našel a taky jí zabil, ale měl jsem nějaký divný pocit marnosti. Zamyšleně jsem se vrátil do našeho bytu na předměstí, který jsme si pronajímali. Bylo tak divné zabíjet, když jsem věděl, že je jiná možnost. Možnost normálního života byla svým způsobem lákavá. Vypadnout z rutiny, nečekat, až moje oči ztratí barvu, pak vypadnout a zase se skrývat... bylo to prostě otravné. Tak zoufale jsme se chtěli bavit v lidské společnosti a přitom si užívat svojí nesmrtelnosti.

„Můžeš mi vysvětlit, co to do tebe vjelo?“ pronesl Nicholas okamžitě, jakmile vtrhnul do bytu. Odhodil svoje sako na židli a ležerně se posadil na pohovku. Černotou jeho očí začala pomalu pronikat krvavě rudá, vycházející z jeho panenek až k okrajům duhovek.

„Coby? Prostě jsem neměl náladu na poslouchání myšlenek těch dvou husiček,“ řekl jsem znuděně.

„Ale taky jsi si posloužil,“ poukázal na mé červené oči.

„Jistě,“ řekl jsem ostře, jako kyby mě soudil. Přitom jsem soudil sám sebe. Doopravdy jsem začal uvažovat o té Carlisleově dietě. „Nicholasi, tebe stále baví to nekonečné přetvařování?“

„Jistě, můžu si dělat co chci,“ řekl, aniž by mi věnoval mnoho pozornosti.

„No jo, ty neslyšíš ty jejich myšlenky. Ale mě už to nebaví. Chtěl bych něco zkusit,“ řekl jsem a tím si získal jeho plnou pozornost.

„O co ti jde?“ zeptal se zvláštním tónem.

„Dneska jsem tam potkal ještě jednoho upíra, co měl dost zvláštní způsob života. Vlastně žil jako člověk a místo lidí loví zvířata,“ začal jsem a přistihl se, že mluvím až moc nadšeně.

„To je ale blázen,“ zasmál se Nick a hodil to celé za hlavu.

„Chtěl bych se k němu přidat,“ oznámil jsem mu.

„Ty jsi se zbláznil, ne?“ Nicholas vyskočil na nohy a díval se na mě lehce pobaveným pohledem.

„Ne. Myslel jsem, jestli do toho nechceš jít taky,“ zeptal jsem se naštvaně.

„Ani omylem. Já nebudu žádnej šílenec. Líbí se mi to tak, jak to je,“ řekl, pobavení z jeho hlasu vymizelo. Hádali jsme se, dlouho jsme se hádali, předhazovali si každou maličkost, bombardovali se argumenty pro a proti. Skončil jsem to já, dost ostrým odchodem. Zamířil jsem přímo na adresu na té vizitce. Mezitím už bylo světlo a tak jsem předpokládal, že tam už Carlisle bude. Byl tam.

 

Carlisle a Esme mě přijali s radostí. Skrýval jsem se v jejich domě na Long Islandu, dokud mé oči nenabraly stejnou zlatou barvu jako měli oni. Rozhodl jsem se oskoušet svou sebekontrolu a tak jsem vyrazil na jeden z mnoha večírků. Byl to jeden z těch obřích večírků, na které můžete přijít bez identity, kde potkáte spoustu lidí bez identity a pak už je nikdy nepoznáte. Moje sebekontrola byla do jisté míry vypilovaná už když jsem žil jako normální upír, protože bez sebekontroly bych nemohl chodit do společnosti. Cítil jsem se docela dobře. Bavil jsem se s lidmi, byl jsem nasycený zvířecí krví a tak jsem neměl tak silné nutkání někoho zabít. Přišlo mi to triviální, ovládat svou kontrolu a tak jsem se rozhodl zajít ještě dál. Jedna dívka se kolem mě neustále motala a tak jsem se jí začal věnovat. Vzpoměl jsem si na své přesvědčení nezabít dívku při sexu a teď jsem k tomu měl daleko lepší předpoklady.

 

„Zase se to nepovedlo!“ vtrhnul jsem do domu, moje oči začínaly znovu nabírat krvavou barvu. Tohle byl nesčetný pokus o nezabití dívky, ale nikdy se to nepovedlo.

„Měl by jsi vypilovat svoje ovládání, než se do toho pustíš. Tohle je k ničemu,“ řekla konejšivě Esme. Byla to úžasná žena a stala se pro mě téměř vlastní matkou.

„Já vím, já vím,“ mávnul jsem rukou a zapadnul do svého pokoje.

 

 

1957

Forks, Washington

 

Nové místo s novým životem. Přidala se k nám ještě Alice s Jasperem a Rose s Emmettem. Do Forks jsme přijeli jako rodina Cullenových, Carlisle a jeho žena Esme a jejich pět adoptovaných dětí. Zase jsme měli hrát středoškoláky na Forkské střední. Předpokládal jsem nudu, znovu sledovat donekonečna omílanou látku. Jenže hned první minuta na škole mi tě vmetla do života. Při bezůčelném překontrolování parkoviště jsem narazil na slepé místo mezi myšlenkami. Už tehdy jsi upoutala mou pozornost. Tvoje myšlenky byly určené pouze tobě. Sršela jsi energií, učitelé z tebe šíleli a ty jsi se na mně jen šibalsky usmála. Víš, dlouho jsem se přemlouval, že bych se měl držet dál. Tvoje krev mi voněla víc než kterákoli jiná. Ale nemohl jsem si pomoct. Když jsme spolu tančili, pochopil jsem, že prostě nezvládnu držet se dál.

Chtěl jsem tě pozvat ven, šel jsem do toho baru, protože jsem předpokládal, že tam budeš, když jsem narazil na tebe, jak tě obtěžují ti bastardi. Řekla jsi, že jsem tvůj zachránce, ale popravdě, ty zachraňuješ mě. Každou chvílí svého jedinečného života.

Sepsal jsem tady něco jako svůj životopis. Jsou v něm všechny moje temné stránky. Napsal jsem to, abys pochopila jaký jsem byl, jaký jsem teď. Dřív, než se rozhodneš se mnou strávit zbytek věčnosti. Pevně věřím, že tě to neodradí. Ne, vím, že ne, jen chci, abys mě znala.

 

Miluji tě, Isabello Marie Swanová.

Tohle je pro tebe,

Tvůj Edward.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jiná minulost, jiný Edward - 1922 + 1957 (3. část):

 1
02.08.2013 [19:06]

kiki11Nádhera. Taky se mi líbí jak to navazuje na povídku Zlatá padesátá. Tleskám, píšeš fakt perfektně. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Lucka
02.08.2013 [18:41]

skvělá poslední část jednorázovky. A co všechno Edward zažil, za ta léta. A jak se potkal s Carlislem a ani ho moc nepřesvědčoval o tom aby se Edward stal vegetariánem. Perfektně uzavřený a jak to navazuje na povídku. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!