Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jiná minulost, jiný Edward - 1863 (1. část)

Jiná minulost, jiný Edward - 1863 (1. část)Tak jak jsem slíbila, tak jsem udělala. Tohle je především pro čtenáře mojí povídky Zlatá padesátá, ale můžete to číst jako prostou alternativní verzi Edwardovy historie. Doufám, že se to bude líbit a nezapomenete napsat komentář.

Edward a jeho přítel Nicholas si zvykli na nespoutaný život, jenže teď má všechno končit, když je Edward zasnoubený. Jenže krásná neznámá, která se objeví na zásnubním banketu poplete Edwardovi hlavu a nabídne mu také možnost se z povinosti manželství vykroutit.


Pro ty, kteří čtou povídku Zlatá padesátá, i pro všechny ostatní, co si rádi přečtou o jiném Edwardovi. Tato jednorázovka bude mít tři části v různých letech, kde se stručně setkáme s Edwardovou pohnutou historií, která ho navždycky změnila. Roky, kdy se povídka odehrává, jsou: 1863, 1897, 1922 + 1957, kdy přímo navazujeme na povídku. Jednotlivé části jsou označené tímto rokem, takže doufám, že se vám bude líbit i využití historie.

Speciálně bych chtěla zmínit čtenářku kiki1, která mě posunula k napsání téhle série a doufám, že se bude líbit jí i všem ostatním.


 

Prosinec 1863

Detroit, Michigan

 

Vešel jsem do místnosti, přeplněné vůní parfémů, květin a čpavého alkoholu. Místnost doslova hýřila barvami. Dámy byly navlečené do utažených korzetů a obepnuté tenkými šaty ve všelijakých tvarech, barvách i vzorech. Už na chodbě bylo slyšet roztomilé štěbetání mladých dam a těžké rozmluvy starých mužů. Já byl rozhodnutý poslouchat spíše ty roztomilé mladé dámy, jak bylo mým a Nicholasovým zvykem.

Teď jsem stál na vrcholu širokých schodů, jež vedly jako vodopád do přelidněného sálu. Po obvodu byly oblouky s podloubím, na pravo bar, nalevo pódium a uprostřed taneční parket. Rychlým krokem jsem sešel dolů ze schodů a nahodil svůj neodolatelný úsměv, prostě toho Edwarda, co jsem ukazoval světu. Vmísil jsem se mezi dav a koutkem oka jsem zahlédl Betty, mladou tmavovlasou dívku, která se se mnou tak trochu zapletla. Zní to hanlivě, ale byl to můj a Nicholasův koníček. Poplétat mladé hloupoučké hlavinky, trochu si pohrát a pak je nechat svému osudu. Většinou jich bylo více najednou a tak jsem do svých osmnácti let stihnul poplést bezpočet husiček. Přiznejme si to, byl jsem zkažený až do posledního vlasu.

„Zdravím vás, Betty,“ řekl jsem škádlivě, když jsem procházel kolem. Na tváři nedala nic znát, jen se mezi jejím obočím objevila slabá rýha.

„Pane Masene,“ řekla co nejvíc nezaujatě. No, nedařilo se jí to.

„Chyběl jsem ti?“ zalaškoval jsem. Bavilo mě jen tak ji zlobit, i když jsem o ni neměl sebemenší zájem.

„Právě jsem se zasnoubila,“ řekla s vítězným výrazem a prsty mi zatřepetala před tváří. Na ruce doopravdy měla drobný prstýnek.

„To je dobře, je to hodně překvapivé,“ řekl jsem s roztažením rtů do ještě dokonalejšího úsměvu. „Tak mu ode mě vyřiď upřímnou soustrast,“ řekl jsem a držel v sobě výbuch smíchu. Zdálo se, že Betty brzy vybublá. S roztomilým zavrčením, takovým, co umějí jen falešné dámy, mi dupla na nohu svým střevícem, otočila se a odkráčela. Se smíchem a vrtěním hlavou jsem vykročil na druhý konec místnosti, k protějšímu podloubí, kde jsem předtím zahlédl černovlasou střapatou hlavu Nicholase, mého nejbližšího přítele. Stál tam, ležerně opřený o široký sloup a upíjel zlatavou tekutinu ze křišťálové sklenky.

„Příteli, příteli. Jak je možné, že jsi se neukázal včera v krčmě? Vyhrál jsem v kartách a mohli jsme se pobavit s jistými mladými dámami,“ řekl trochu vyčítavě. Těmi jistými dámami měl na mysli lehké ženy, které občas zavítaly do nejbližší krčmy, obvzláště, když se tam ukázali vojáci Unie.

„Kdybych tam byl, prohrál bys i svoje kalhoty,“ zasmál jsem se.

„Jen si nemysli. Tak co, nějaké novinky?“ řekl zvědavě a šťouchnul do mě nedočkavě ramenem.

„Betty O'Brianová se zasnoubila,“ oznámil jsem s drobným uchechtáváním.

„Ať je to kdokoli, musí to být chudák,“ odpověděl s úšklebkem Nick.

„To ano. Ta je tupá jak poleno,“ řekl jsem se smíchem. Betty byla jedna z mála, do které se Nicholas nepustil ihned po mně. Někdy mu to vyšlo, někdy si už daly pozor, nicméně Nicholas a já jsme měli vkus na stejné úrovni, jen já nikdy nebral po něm. Když už jsme měli stejnou ženu, byl jsem to já, kdo s ní začínal. Rozhlédl jsem se po sále. Pár z nich tu bylo, ale většina z nich byla už vdaná nebo zasnoubená a tak se daly z malého úletu do kupy. Žádná z nich to k našemu údivu neřekla, patrně kvůli své pověsti. A tak žádná jiná nebyla zasvěcená do mé a Nickovy nejčernější povahy, což nám dávalo nezčetné rozměry.

„Tak co, příteli, už jsi si vyhlídnul nějakou křehkou dušičku, nebo snad na něčem pracuješ?“ zeptal se Nicholas a zakroužil svou sklenicí. Také jsem si jednu vzal a napil se. Pak jsem zavrtěl hlavou.

„Ne. Poslední byla Georgia a to už je víc jak měsíc zpátky, pak se tu neukázala. Ale jestli s někým budu muset zase na vyjížďky a na čajíček, tak to balím,“ řekl jsem rozhodnutě.

„Je to otrava, ale většinou to stojí za to, ne?“ zachechtal se Nicholas a obdivně shlédnul obvzláště staženou dívku, která kolem nás prošla, k jeho smůle přímo k jakémusi muži v uniformě.

„Většinou,“ přikývl jsem. Nicholas už byl ale mimo. Právě se zadíval na Marry Darslieovou, dívku s dlouhými blond vlasy v nebesky modrých šatech. Omluvil se a pomalu k ní šel, aby ji trochu potrápil. Zase jsem skončil sám, ale můj pohled padnul na nově přicházející dívku. Byla prostě... dokonalá. Vypadala, jakoby byla stvořená ze všech mých představ a snů, jakoby jí tvořil jen mlžný opar iluze, který se jen lehkým dotekem rozplyne. Měla dlouhé hnědé vlasy, které jí v rozpuštěných vlnách padaly až do pasu, který měla dokonale stažený korzetem. Měla na sobě krvavě rudé šaty, čímž dost vybočovala z nudných pastelových barev, které na sobě měly ostatní ženy. Byla sněhově bílá a její půvabné zelené oči jí svůdně vykukovaly zpod hustých řas. Řekněme, že můj střed zájmu na tento večer okamžitě přešel na ni. Pomalu jsem k ní vykročil a když mě uviděla, její tvář se rozzářila, jakoby přišla jen kvůli mně, ačkoli jsme se nikdy dříve neviděli.

„Dovolíte, abych vás tu přivítal?“ řekl jsem a lehce přiložil rty na vrch její chladné dlaně.

„Od vás se nechám přivítat ráda, pane Masene,“ řekla s vševědoucím úsměvem. Její hlas zněj jako zpěv, plynule přecházející z tóniny do tóniny. Do každého slůvka dávala tolik citu, jakoby patřily nejmilejšímu člověku na celé zemi. To mi svým způsobem lichotilo.

„Odkud víte, kdo jsem?“ řekl jsem překvapeně. Ona se tajemně usmála a v jejích očích se zvláštně zablýsklo.

„Ještě jsme se neměli možnost se poznat, ale jsem vaším hostem,“ řekla vesele. „Už jsem vás zahlédla. Navíc, máte manžetové knoflíčky s monogramem,“ zazpívala a ukázala na můj rukáv. Zamračil jsem se na své knoflíčky s monogramem E. A. M. a trochu popotáhl svůj rukáv.

„Je mi to nesmírně líto, ale ještě jsem nepoznal vaše jméno,“ otočil jsem list.

„Lynette Teribalová,“ řekla a lehce se uklonila. „Říkejte mi Lynette.“

„Pak vy mě říkejte Edwarde,“ usmál jsem se na ni zdvořile. Byla velmi přátelská, milá a nebyla odsud, což znamenalo že by neotravovala po zbytek života. Jenže jsem měl pocit, že bych s ní nejraději prožil zbytek života. Pro ten úsměv bych udělal cokoli. Zamrkal jsem a vrátil se zpět do přítomnosti. „Nechtěla byste tančit?“ nadhodil jsem.

„Velice ráda,“ řekla nadšeně. Podal jsem jí ruku a přitáhnul si ji do náručí. Elegantně jsme se vmísili do tančícího davu.

„Velice vám to sluší,“ začal jsem pomalu. Ona se radostně zasmála.

„Děkuji vám,“ řekla a přivřela oči do světla. Byla tak nádherná. Chvíli jsme tančili, když utichla hudba. Viděl jsem svojí matku, jak kráčí po schodech na stupínek na pódiu. Takže přišel čas na prohlášení. Lynette zůstala stát vedle mě.

„Drazí přátelé, kteří jste se tady sešli. Velmi vás tady vítám a chtěla bych poděkovat, že jste přišli, protože bych ráda vynesla ohromné prohlášení,“ řekla matka svým falešným tónem. „Edwarde, mohl bys sem nahoru?“ řekla a vyhledala si mě očima. Zatvářil jsem se dost zděšeně. Ne, nechci být účastníkem jejího hloupého prohlášení. Jenže se všechny zraky otočily na mě a všichni už čekali. Omluvně jsem se otočil na Lynette, která na mě jen pokrčila rameny, a vykročil směrem k pódiu. Otráveně jsem si stoupnul vedle své matky a ještě otráveněji se zhoupnul na paty.

„Co se děje?“ zeptal jsem se tiše a vrhnul na Nicka komický výraz. On si klidně stál v jednom podloubí, nakloněný k té blonďaté dívce a dost se bavil pohledem na mě.

„Ráda bych všem oznámila, že se Edward a Franceska Raileyová zasnoubili,“ zvolala matka slavnostně a v místnosti se spustil poprask. Mě jakoby někdo zmrazil v pozici nemilého údivu. Ústa pootevřená, tělo ztuhlé. To si dělají legraci, ne? Zasnoubit mě, aniž bych cokoli věděl? Matka mi později řekla, že se bála, že bych se z toho vykroutil. Ovšemže bych se z toho vykroutil! Taková drzost! A ještě s Franceskou! Malá tichá dívka s vlasy barvy špinavé slámy. Byla opravdu velmi tichá a velmi slušná. S ní si rozumět nikdy nebudu, i kdybych chtěl.

Mechanicky jsem se otočil a sešel dolů z pódia. Ze všech stran na mě padaly gratulace, ale já je nevnímal. Šel jsem rovnou k Nicholasovi, který na tom byl vcelku stejně. Nikdy nás ani nenapadlo, že by se jeden z nás mohl kdy zasnoubit. Už od dětství jsme si plánovali, že budeme muži s nejprostopášnější pověstí, ať už to pro nás v dětství znamenalo cokoli.

„Teda Edwarde, nikdy bych neřekl, že se někdy zasnoubíš,“ dostal ze sebe. Ta dívka, co u něj držela patrně otráveně utekla, protože tu stál sám.

„Víš, příteli, to ani já ne,“ řekl jsem a ohlédnul se přes rameno. Stála tam Lynette a bavila se ve společnosti. Ta už bude patrně pasé. Celý podklad mého života se zbořil jako domeček z karet. Zjistil jsem, že základy mého života stojí na zrádné bažině, vypadající jako pevná zem.

„Zkusíš se z toho vykroutit?“ zeptal se naivně Nick.

„Jistěže,“ řekl jsem ještě naivněji. „Jakýmkoli způsobem,“ řekl jsem a v tu chvíli Lynette prudce otočila hlavu a její pohled se vpil do mého, jakoby reagovala na to, co jsem řekl. To byla ale hloupost.

 

Ze zbytku slavnosti jsem se vypařil do své ložnice. Tam jsem ležel na posteli a zíral na těžká nebesa, jež visely nad mou hlavou. Prostě jsem se nedokázal spolknout to, že bych se měl ženit. Předtím jsem mluvil s matkou. Chtěl jsem jí za to vyhubovat, ale ona má slova utla svým hubováním. Že to prý zařídila beze mě, abych se z toho nevykroutil, že mě to uchrání od války a že ona moc dobře ví o všech ženách, které se mi protočily rukama. Je to prý pro moje dobro a já budu určitě velice šťastný. Při vzpomínce na její slova jsem nevydržel ležet, a tak jsem začal rychle přecházet sem a tam po ztemnělém pokoji. Začínal mě opouštět vztek a místo něj přišel hrubý nesouhlas právě ve chvíli, kdy na mé okno dopadla sprška štěrkových kamínků. Otevřel jsem jej a zadíval se na bledou postavu pod ním. Rozpoznal jsem Lynette. Měla na sobě stále stejné šaty, jen je nyní měla překryté pláštěm proti zimě.

„Myslela jsem, že byste se rád prošel, drahý Edwarde,“ zazpívala ve vysoké tónině. Při pohledu na ni mě opustily veškeré zbytky vzteku a musel jsem se usmát.

„Není na vás už pozdě, Lynette?“ zeptal jsem se, ale už jsem se natahoval po svém kabátu.

„Trpím závažnou nespavostí,“ řekla roztomile s pokrčením ramen.

„Počkejte u hlavního vchodu,“ zavolal jsem za ní a temnými chodbami jsem se vyhrnul k hlavnímu vchodu. Když jsem je otevřel, už tam stála v celé své až příliš dokonalé kráse. Zase se rozzářila jako slunce, když mě tam uviděla a okamžitě se do mě zavěsila. Vykročili jsme společně k našim pomalu zamrzajícím zahradám.

„Kde vás vlastně má matka ubytovala?“ přerušil jsem to ticho, které mezi námi panovalo.

„V zahradním domku, tam u stájí,“ hlesla tiše, ale přesto zřetelně.

„Zajímalo by mě, proč vás neubytovala v domě.“ Zavrtěl jsem hlavou.

„Prý vás nebudu tolik dráždit, když jste tak prostopášný,“ citovala mou matku s lehkým zahihňáním. Ano, přesně to by má matka řekla.

„Jistě vám také řekla, že jsem příšerně zkažený,“ řekl jsem se smíchem.

„Ano. Taky si mám dávat pozor na vaše vábení,“ řekla s novým zahihňáním. Její smích byl tak lehký a roztomilý až z toho srdce plesalo.

„A proč jste vlastně přijela?“ zeptal jsem se zvědavě a na chvíli se zadíval do těch zelených očí.

„Pozvala mě vaše matka. Jsem dcera jedné její přítelkyně, ale bohužel má matka nedávno zemřela,“ řekla, ale její hlas byl vzdálený a bez stopy smutku. Jakoby jí to bylo jedno. Nebo se jí to vůbec netýkalo.

„To je mi líto,“ řekl jsem zdvořile. Ona jen pokrčila rameny a šli jsme dál. Došli jsme až k zahradnímu bludišti. Tázavě jsem na ni pohlédnul a ona přikývla a tak jsme vykročili do nitra zamotaných cest.

„Nezdálo se, že byste byl ze svých zásnub kdo ví jak nadšený,“ tentokrát prolomila ticho ona.

„To je to tak vidět?“ zavtipkoval jsem. „Vlastně je to pravda. Jsem zásadně proti.“

„Hm, k vám to ani moc nesedí. Jste příliš mladý na takové závazky,“ řekla čistou pravdu a přimáčkla se blíž ke mně, jakoby jí byla zima.

„Myslím že uteču. I s Nicholasem. Zbavím se tak války i snoubenky,“ řekl jsem rozhodně. Ona lehce našpulila rty.

„Měla bych jistou možnost, jak vám zařídit zbavení se té... záležitosti,“ řekla tajemně. Zastavil jsem a otočil se k ní.

„Jakou možnost?“ zeptal jsem se možná trochu moc naléhavě.

„Později. Až příjde čas. Prozatím musíte zůstat ve stejném postoji jako doposud,“ řekla bez jediného naznačení toho co chystá.

„Ale co je ta možnost?“ vyhrkl jsem.

„Nedočkavý jste pokaždé? Až později,“ řekla roztomile, vyhoupla si na špičky a lehce mě políbila na rty. Chtěl jsem ji políbit, ale když jsem se natáhnul po jejím pase, poje ruce prolétly vzduchem. Když jsem otevřel oči, už jsem stál zase sám uprostřed bludiště. Se zavrtěním hlavou jsem se vrátil zpět do své ložnice. Moje hlava byla totálně zapletená a tak jsem zásluhou přetížení upadnul do milosrdného spánku.

 

 

Dalších pár dní jsem se tvářil stejně jako obvykle, alespoň přes den. Noc co noc za mnou chodila Lynette a postupně se mi dostávala pod kůži víc než já jí, jak bylo mým zvykem. Polibky s ní byly den ode dne silnější a delší. Stále mi neřekla, co chystá. Jen mě neustále přesvědčovala, že to musí vyjít, že není možné, aby to nevyšlo. Byl jsem absolutně zmámený a tak jsem dělal všechno, co mi řekla. Najednou se po městě rozneslo, že našli mrtvého jednoho podkoního. Nikdo nevěděl, co se stalo a tak se to po nějakém tom týdnu přestalo řešit. Jenže moje svatba se blížila čím dál víc a já začal být nervózní. Naléhal jsem na Lynette, ale ona mě vždy umlčela svým dosti nevybíravým způsobem.

Jeden večer jsem odešel od večeře a zamířil přímo do zahrad. Chvíli jsem se jen tak procházel a pak jsem zamířil na místo, kam jsem chtěl od začátku. Zahradní domek za stájemi, tam, kde bydlela Lynette. Ona se neúčastnila žádných z našich společných jídel, většinou byla v tom domku, kam jsem za ní chodil. Když jsem tam teď vpadnul, seděla tam v krémově žlutých šatech s širokou sukní a já si nemohl pomoct, musel jsem myslet na to, jak musí vypadat její korzet. Když mě spatřila, radostně vyskočila a objala mě.

„Jsem ráda, že jsi přišel,“ zašeptala mi do ucha radostně.

„V to jsem doufal,“ zašeptal jsem s odfrknutím a ona se zvonivě zasmála. Lehce mě políbila na rty a ruce nechala kolem mého krku.

„Dnes to uděláme, ano? Vojáci jsou dost blízko, to se hodí,“ řekla tiše a vážně se mi zadívala do očí.

„Proč?“ zeptal jsem se překvapeně.

Vysvětlím ti to. Jen mi musíš slíbit, že si všechno necháš pro sebe. Bude to naše velké tajemství,“ řekla a v očích jí blýsklo.

„Necháváš mě tápat už měsíc. Pověz mi to tvé tajemství,“ naléhal jsem.

„Je to trochu složité. Už jsi slyšel o upírech?“ vypadlo z ní.

„Jistě, hony na upíry a tak,“ řekl jsem s pokývnutím hlavou.

„To je hloupost. Všechny, co je upálili, byli obyčejní lidé. My jsme... nás by člověk jen tak nedostal,“ řekla a mě zatrnulo.

„Chceš říct...?“ vzpravil jsem ze sebe. Nemohl jsem uvěřit tomu, co říká.

„Jistě, Edwarde. Chtěla jsem ti nabídnout... dát možnost se stát upírem taky. Budeš moct odejít. Budeme moct být navěky spolu,“ řekla nadějně. Zalapal jsem po dechu, ale uvědomil jsem si, že to je přesně to, co chci.

„Jak to chceš provést?“ zeptal jsem se rozhodně a to ji, zdá se, povzbudilo.

„Musíš se pohádat s matkou. Pak udělej všechno pro to, aby to vypadalo jako útěk. Když se vrátíš, proměním tě,“ vysvětlila mi svůj plán.

„Ale proč jsi mi to neřekla už dřív?“ zeptal jsem se a přitáhnul si ji do náruče.

„Chtěla jsem mít jistotu, že se mnou zůstaneš,“ řekla s našpulenými rty jako smutné dítě. Byla neodolatelná.

„Vždycky bych s tebou zůstal,“ řekl jsem a políbil ji.

 

 

Jak řekla, tak jsme udělali. Nikomu jsem nic neřekl, dokonce ani Nicholasovi, což bylo nejtěžší. Když mě proměnila, byla to hotová agónie, ale neustále jsem myslel na to, že budu moct být s Lynette. Pochopil jsem, proč je dobře, že jsou vojáci blízko. Těla se snadno ztratí a já zjistil, že mám šílenou žízeň. Ve městě vypuknul poprask, když se zjistilo, že jsem utekl, jediný, kdo na mě byl pyšný, byl Nicholas. Když se ho na mě vyptávali, jen pokrčil rameny se svým šibalským úsměvem, jakoby tušil, kde jsem. Jenže já věděl, že je sakra naštvaný, protože jsem mu nic neřekl a nechal ho tam napospas. A tak jednou, když Lynette vyrazila na lov, vykradl jsem se ze zahradního domku, kde jsem se prozatím skrýval a vyrazil k Nicholasovi do ložnice. Ještě nespal, stále přecházel nespokojeně po pokoji a něco si brblal. Lehce jsem vyskočil k jeho oknu a zachytil se za jeho okraje.

„Kam jenom mohl jít?“ slyšel jsem jeho hlas zřetelně, ačkoli se mi zdálo, že tolik pusu neotevřel, ale přikládal jsem to upířímu sluchu.

„Kámo, vždyť jsem tady,“ řekl jsem a vyhoupnul se dovnitř. On na mě vyvalil oči a bez pohnutí rty jsem slyšel řadu nadávek, vyslovené jeho hlasem. Jako bych slyšel jeho myšlenky. Třeba je to klasická upíří schopnost.

„Co tady děláš?“ vyslovil těsně potom, co jsem ta slova slyšel v jeho hlavě.

„Chtěl jsi odejít se mnou, ne?“ řekl jsem s úšklebkem a rychle ho objal. Z jeho vůně se mi zatočila hlava a já musel pevně zkousnout, abych ho nezabil. Raději jsem přestal dýchat, jak mi to radila Lynn.

„Myslel jsem, že jsi odešel. Co to máš krucinál s očima?“ řekl a nervózně se na mě zadíval.

„Co?“ vyhrkl jsem překvapeně. On mi ukázal k zrcadlu a já se na sebe podíval. Moje oči byly krvavě rudé, skoro zářily. „Divné, Lynette je má zelené,“ zamumlal jsem si pro sebe.

„Počkej, Lynette? Ty jsi se s ní přece jenom zapletl?“ řekl překvapeně a musel se nad tím pousmát. Rychle jsem se otočil. Příliš rychle a to ho trochu vyděsilo.

„Lynette ze mě udělala upíra. Přišel jsem, abych ti nabídnul totéž, abys mohl jít s námi,“ vyhrknul jsem rychle. On na mě jen překvapeně mrkal.

„Cože?“ vypravil ze sebe s vyvalenýma očima.

„Jo, ale potřebuju rychlou odpověď. Tak si to představ. Navěky mladý, ničím nespoutaný a můžeš mít kolik ženskejch chceš,“ řekl jsem rychle.

„Tak jo,“ odpověděl okamžitě s lhostejným pokrčením ramen. Věděl jsem, že na něj ženský budou fungovat. A tak jsem ho silou vůle přeměnil a když probíhala přeměna, odnesl jsem ho do zahradního domku. Když se Lynette vrátila, už byl Nick a já po lovu a ona jen překvapeně zírala na nás dva, jak se povalujeme na pohovce.

„Co to má být, Edwarde?“ řekla trochu vysoce.

„Je to můj přítel, Lynette. Myslel jsem, že by mohl jít s námi,“ řekl jsem trochu nervózně.

„Ty jsi ho dokázal přeměnit?“ řekla naprosto nečekaně. Myslel jsem, že bude naštvaná, ale ona byla spíše překvapená.

„Jasně. Už jsme byli i na lovu,“ promluvil poprvé Nick se svou posílenou grácií. „Víš, co mi bude chybět? Chlast,“ řekl nezůčastněně a začal přecházet po domku a rozhlížet se kolem.

„Zítra odjíždíme,“ řekla rozhodně Lynette a já věděl, že do toho zahrnuje i Nicholase. A tak jsem dala naše trojice dohromady. Dozvěděl jsem se, že Lynette má dar iluze, takže dokázala vypadat tak, jak chtěla a brzy se naučila měnit barvu očí i mě a Nicholasovi, a tak jsme mohli do společnosti. Vábili jsme mladé dámy a pak si vzali jejich krev. Prostě jsme šli dál, zapomenuli na svoje životy a brali jsme si, co jsme chtěli. Já, Lynette a Nicholas.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jiná minulost, jiný Edward - 1863 (1. část):

 1
02.07.2013 [20:56]

JohnnaZajímavé! Emoticon Emoticon Taky píšu povídku z 19. století! Emoticon Miluju tohle století! Emoticon

1. kiki1
01.07.2013 [21:55]

Páni. Naprosto fantastická povídka, nemám slov. Úžasne jsi vykreslila 19. století. Fakt bomba. Tesím se na dalsí díl. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!