Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jenom kamarád?

Jenom kamarád? Přátelství mezi Bellou a Jacobem může vypadat jako úplně normální, jenomže věci jsou málokdy takové, jaké se zdají. Bella, platonicky zamilovaná do školního krasavce Edwarda, a Jacob, který si kvůli tomu začne city k ní uvědomovat jasněji a intenzivněji. Co s tím vyvede?

 

Zazvonil jsem na dveře domu, který jsem v poslední době navštěvoval téměř každý den. A navštěvoval jsem ho doopravdy rád. I když důvody mých návštěv byly už pár týdnů trochu… nevítané. Přesně jsem věděl, o čem naše konverzace bude ve většině probíhat, na což jsem se vůbec netěšil, ale na druhou stranu jsem nedokázal přijít o její společnost. Avšak to zcela jistě znamenalo, že budu muset poslouchat ty zaslepené a unešené žvásty o někom, kdo pro mě neměl absolutně žádný význam. Vůbec jsem ho neznal, ale začínal jsem ho nesnášet šíleným způsobem. A jenom kvůli mé nejlepší kamarádce, která si zas pro jednou vyhlídla další mužský objekt svého adolescentního zájmu. 

 

No dobře, jsem o rok mladší než ona, ale na rozdíl od ní nesním a především pořád nemluvím o někom, kdo o mně nemá nejspíš ani ponětí. Abych Belle nekřivdil, jednou s ní prohodil pár slov, ale to proto, že musel. Bella totiž na jedné školní akci stáčela do kelímků ledovou tříšť, a tak se ho zeptala, jakou by chtěl. Poručil si šmoulovou, fajnovka. Prostě mi ten hezoun hejbal žlučí a to jsem ho ještě ani neviděl na vlastní oči. Že je to hezoun jsem vydedukoval z toho, jak mi ho Bella popsala. Vlastně popisovala, stále a pořád dokola, a ještě ke všemu tak detailně! Znám každou křivku jeho obličeje. Kdyby ho někdo stíhal, vyseknu mu popis bez zaváhání! 

 

Z mého trpkého rozjímání mě vyrušil Charlie, který se na mě vroucně usmíval. I já jsem ho měl rád. Byl to fajn chlap s ohromným smyslem pro spravedlnost. Jak by taky ne, když byl od policajtů. S mým otcem byli nejlepší přátelé, takže jakmile nastaly nějaké novoty ohledně Belly, patřil jsem mezi první, ke kterým se to dostalo. Navíc, nebylo nic jednoduššího než se zvednout a jít s taťkou navštívit Swanovi, aniž by si mě Bella přímo vyžádala. Beztak jsem tam naveženej v jednom kuse. 

 

„Nazdar, Jakeu,” pozdravil mě vesele a poplácal mě po rameni, když jsem procházel kolem něj.
„Zdravím. Jak se máte?” pustil jsem se do nenuceného rozhovoru. 
„Chystám se na ryby, takže doufám, že se to tu mezitím nepromění v doupě náctiletých hormony pobouřených potřeštěnců, jejichž rodiče ani nemají tušení o tom, co provádí,” přednesl mi okázale a důležitě, ale se širokým úsměvem na té jeho věčně starostlivé tváři. 
„Myslím, že na to není ani jeden z nás,“ ujišťoval jsem ho obratně a společně jsme postupovali do středu domu. Já automaticky ke schodům. 
„Pozdravuj Billyho,” loučil se se mnou, když zacházel zpátky do obýváku, kde sledoval fotbalový zápas. Jeho oblíbená činnost, ale ještě raději ho sledoval společně s mým otcem. Pánské večery tomu říkali.
„Budu,” slíbil jsem mu a už jsem stoupal po schodech nahoru. U jejích dveří jsem se na krátkou dobu zastavil, abych naprosto nezištně zjistil, co asi tak prováděla. A protože jsem nic neslyšel, usoudil jsem, že ležela a četla si nějakou knihu. To dělávala často. V takové pozici jsem ji nacházel vlastně nejčastěji. Tiché zaklepání na dveře způsobilo prudké zašelestění povlečení, jak se zřejmě vyděsila. Když se do něčeho začetla, nevnímala nic krom příběhu. Vždycky se přitom tvářila tak… roztomile.
Vešel jsem dovnitř, načež mě přivítal její radostný úsměv, který měla na tváři pokaždé, když mě viděla. A svět byl najednou zase o něco hezčí. I moje chmurné myšlenky na pana Dokonalého náhle kamsi zmizely a já dokázal pouze vnímat její odzbrojující úsměv. Edward je asi slepej.

 

„Ahoj, Jakeu!” zdravila mě nadšeně a odložila knihu na noční stolek, ale nejdřív si ji založila lístečkem na stránce, na které skončila. Jako vždy. Byla tak pečlivá a důsledná. 
„Ahoj,” vypadlo ze mě poněkud zjihle, což mi vehnalo do tváří krev, ale díky své tmavé kůži jsem se moc nestresoval tím, že bych nějak extra zrudnul. Děkuju svým indiánským genům! 
„Co čteš?” zajímal jsem se s neskrývanou dychtivostí. Věnovala mi jeden nepatrně podezřívavý pohled, ale pak, jelikož ji očividně potěšilo, že mě to vážně zajímá, si kradmým pohledem oživila název knížky. 
„Jakési psychologické drama. Chvílemi tomu sice nerozumím, ale když zrovna jo, mám z toho vážně dobrej pocit,” svěřila se mi s lehce stydlivým výrazem, ale rázem ho zničila maskou významnosti. Pokyvoval jsem na to akorát hlavou a postupně jsem přecházel směrem k posteli, abych se pak posadil na postel. Vedle ní. Tím svým kvapným pohybem jsem rozvířil její podmanivou vůni, kterou byl pokoj doslova nasáklý. Co nejvíc nenápadně jsem ji vdechoval nosem a nechal jsem si tak dobrovolně oblbovat mozkové buňky. 

 

„Jak pokračuje rekonstrukce té čtyřkolky?” věnovala mi teď zdvořilou otázku ona. Předehra před výplachem mozku Edwardem. Chvíli jsem se nad tím zamyslel, spíš nad Edwardem než nad dotazem, ale její mávání rukou před obličejem mě ihned probralo.
„Jde to podle plánu,” řekl jsem s chytráckým tónem, jako že si vedu velmi obstojně, což ji rozesmálo tím lehkým svěžím smíchem. Koutky úst se mi neprodleně vysunuly výš. 
„A pořád ti do toho šťourají Embry s Quilem?” pochichtávala se dál a vrtěla nad tím hlavou. 
„Jo. Asi maj pořád pocit, že čtyřkolkám přece jenom rozumí, i když jim přitom motorky prakticky nic neříkaj.” To už jsem se smál s ní. Její smích byl prostě a jednoduše nakažlivý. 
„Asi se na ten tvůj výtvor přijdu brzo podívat. Že mě potom svezeš?” slíbila mi rozpustile a po jejím dotazu jí na tváři zůstala neoblomná prosba. „Klidně. Až to dodělám, řeknu ti.” Její nápad mě potěšil, takže jsem tomu nijak zprvu neodporoval. Ale záhy se mi ta představa moc nezamlouvala. Jízda na čtyřkolce zrovna nebylo to nejbezpečnější, co bychom mohli zkusit. Nechce se mi ji zbytečně vystavovat nebezpečí. Navíc s tím, jaký je magnet na neštěstí a ještě jaký má neduh v podobě nemotornosti. Snad na to zapomene. Edward, Edward, Edward!

 

„A jak ve škole? Vyšla ti ta písemka?” zamlouval jsem to chvatně a zahnal jsem to ztrnutí rysů v obličeji. Sice jsem si tím podepsal rozsudek, ale třeba mě Bella protentokrát překvapí. 
„No, co bys řek.” Pokrčila rameny a povzdychla si. Vrtěl jsem hlavou, jako že jí to nedopadlo. Nevinně se na mě ušklíbla a pak se její pohled stal nepřítomným. Nemusel jsem se ptát.
„Je tak těžké dávat pozor, když kousek přede mnou sedí Edward! Přísahám, že jsem schopná ti vyjmenovat všechno, co za celou hodinu dělal, ale to, co jsme probírali? Nic si nepamatuju,” hořekovala bezradně a její zasněné oči mě úplně ignorovaly. Pocítil jsem drobný záchvěv nedocenění. 
„Říkal jsem ti, že ti s tím můžu pomoct,” připomněl jsem jí mimoděk, ale uvnitř mě to pěkně nahlodávalo. Nikdy se mi k tomu úplně nevyjádřila. 

 

„A říkala jsem ti už o té zítřejší školní akci? Edward tam bude! Přihlásil se do soutěže o surfaře roku! Takže musím vymyslet, co si na sebe vezmu,” informovala mě se zvýšeným hlasem, kvůli té rozjařenosti a nedočkavosti, která ji ovládala při představě na Edwarda. Její oči opět jiskřily těmi toužebnými plameny. Ach Bello, kdybys alespoň měla oprávněný důvod. 
„To je v La Push?” zarazil jsem se, protože jsme si tam chtěli jít s kluky zahrát fotbal. A teďka to budeme muset odpískat. Rozhodně se nebudu koukat na nějakého Edwarda v neoprenu a na Bellu, jak se při pohledu na něj celá rozplývá. Díky, nechci. 
„Přijď se taky podívat, jestli chceš. Aspoň ho konečně uvidíš na živo!” tetelila se štěstím, ale já se pořád bránil té nechutné představě Edwarda v neoprenu. 

 

„Ne, díky. Já… Mám něco jinýho na práci,” zamítl jsem nejistě a nevěrohodně, jelikož jsem přemýšlel, jestli jsem jí řekl o tom fotbale nebo ne.
„A co? Vždyť si říkal, že tam půjdete s kluky hrát fotbal. Změnili jste plány?” Jo, řekl.
„No, heh. Jo. Půjdeme do lesa,” podroboval jsem se jejímu necílenému výslechu a poklepával si prstem na koleni, které se pohupovalo v rytmu podupávání. 
„A co tam?” pokračovala a já jsem začínal nervóznět. Do lesa jsem skoro nechodil. Maximálně na houby, tak co bych tam měl dělat začátkem dubna? 
„Ehm… No,… na dřevo,” lezlo ze mě pomalu a nesmyslně. 
„Na dřevo?” zopakovala nechápavě a třeštila na mě svoje čokoládové oči. To jsem taky nechápal. Co bych měl dělat se dřevem? Co se tak dělává se dřevem? 
„A co s ním?” dodala mi ještě nevědomky drahocenný čas, abych přišel na něco duchaplného.
„Hm… Abych… Abych mohl vyřezávat,” vypadlo ze mě z ničeho nic a nekontrolovatelně. Nejdřív jsem i já vyvalil oči, protože mě má slova bezmála vyděsila, ale pak mi došlo, že to přece jenom neznělo tak špatně. 
„Ty vyřezáváš ze dřeva? To je bezvadný, Jakeu! A mohl bys vyřezat něco i mně?” nadchla se mým právě vymyšleným koníčkem a moje srdce oživlo. Zase se zajímala o moji maličkost a Edwarda zcela vypustila. Radovala se ze mě a počítala se mnou i do budoucna. Jako se svým kamarádem, Jacobe! 
„Cokoliv, jenom když to nebude podobný tomu tvýmu Edwardovi,” upozornil jsem ji s takovou samozřejmostí a nekompromisností, že mě to zase na malý moment ochromilo. To jsem řekl, jako bych fakt něco vyřezával! Ježiš Jakeu, už si nevymýšlej! Bella se na mě kysele zašklebila a pak do mě razantněji a přesto jemně strčila, aby mi vrátila „toho tvýho Edwarda”. A protože jsem to vůbec nečekal, dumal jsem nad tou svojí důmyslnou lží, tak jsem se téměř svalil na postel. 
„Hele!” vyjekl jsem překvapeně a loktem jsem se odrazil od měkké matrace její voňavé postele. Když jsem se vrátil do původní pozice, spokojeně se na mě usmívala, a tak jsem ji přitom nechal a nic nenamítal. 

 

„Ale kdyby ses tam přece jenom ukázal, tak budu ráda,” vyřkla těch pár slov ze svých plných rtů a moje srdce vynechalo jeden úder. Opravdu chtěla, abych tam přišel! Hm, beztak bude mít oči akorát pro toho jejího krasavce. V neoprenu. Fuj! 
„A ty tam budeš dělat jako co? Vždyť sport nesnášíš,” vrátil jsem se ke své prvotní otázce, která mě zajímala, než mi došlo, že nebudu moct jít hrát fotbal. 
„Nejspíš budu u stánku s jídlem. Zapsala jsem se jako dobrovolník,” odpověděla mi nevzrušeně a zakoulela očima, jako že na tom absolutně nezáleží. Už ji vidím, jak někde bude kydat kečup na hot dogy. Ale když tam bude mít jeho, bude ji zaručeně bavit i tohle. 
„Tak si to teda užij. Mimochodem, hlásej déšť,” dobíral jsem si ji a doplnil to provokativním mrknutím. Přimhouřila dopáleně oči a semknula rty do úzké škvírky. 
„Rejpale jeden!” otitulovala mě otráveně a zas do mě bušila svou drobnou pěstičkou. Když přestala, složila si ruce v klíně a svěsila ramena. Zamyslela se nad něčím. Někým.
„Ať si klidně prší a fouká. Pokud alespoň jednou uvidím Edwarda bez trička, rozhodně to bude stát za to!” Pronesla významně a opět byla myšlenkami u něj. Podmračeně jsem ji sledoval a zoufal jsem si sám nad sebou. Co mi chybí?

 

„Podíváme se na film?” Mojí odpovědí jí bylo zamručení. Na víc jsem se nevzchopil. Stejnak si ho vybere podle sebe. Jak to dělávala ve většině případů. Ale když ji to udělá šťastnější, tak ať. Pak už jsme se jenom nějak poskládali na posteli a sledovali jakousi akční komedii. Popravdě, moc jsem to nevnímal, protože si po pěti minutách opřela hlavu o můj hrudník a postupně sjížděla níž a níž. A ještě ke všemu jsem pořád přemítal nad svými nedostatky, abych je tak nenávratně zničil. Začnu s vlasy. Holky mají zřejmě raději u kluků krátký vlasy. Jenomže já si je nechávám růst už takovejch let! Můj táta má dlouhý vlasy doteď! Ale… třeba to pomůže. 

***

Vrtal jsem se v té čtyřkolce a pořád jsem odbíhal myšlenkami jinam. K Belle a soutěži v La Push. Ale na to dřevo bych si měl přece jenom dojít. Co kdyby. Zajímalo mě, a to docela únavným způsobem, co se tam asi tak odehrávalo. Co když se jí povede s ním navázat kontakt a on… Co když se mu začne líbit? Co když si všimne její výjimečnosti a kouzelnosti? A co když spolu začnou chodit? To ji už nebudu moct chodit tak často navštěvovat a všechno se tím změní! Už nebudu jejím nejlepším přítelem a nebude se mi se vším svěřovat! Vyšoupne mě ze svého života, protože už mě nebude potřebovat! No, to ne! To se nemůže stát! Ona je pro mě moc důležitá. Je podstatnou součástí mého života a já už si ho bez ní nedokážu představit. Bez jejího vábivého hlasu, ladného kroku, oslnivého úsměvu, hlubokých čokoládových očí, porcelánové pleti a sametových doteků! Doteď jsem ji měl jenom pro sebe. A nechci, aby se to změnilo! Já o ni nehodlám přijít! To nedovolím! 

 

„Jakeu?” volal na mě taťka z domu. Rychle jsem se zvednul od toho zkorodovaného vraku a poklusával jsem ven před stodolu. 

 

„Co se děje, tati?” ozval jsem se mu, když už mě měl na očích. 

 

„Bella volala, že se na chvíli zastaví. Tak se hoď do pucu, ať vypadáš k světu,” utahoval si ze mě táta, který mě velmi rád škádlíval. Obzvlášť, když se jednalo o Bellu, protože mu očividně neušlo, jaký k ní zaujímám postoj. Možná si všímal víc než já. Každopádně v kombinaci s mými myšlenkami mě to nepříjemně podráždilo. A jak jsem se znal, takový pocit ze mě rozhodně nevyprchal během pěti minut. 
„Jasně, tati,” shrnul jsem to stručně a výstižně, mávl nad tím ledabyle rukou a zase jsem odkráčel dovnitř, abych se mohl kutat v tom nesourodém šrotu. 
Za moment jsem se pohroužil do své mysli, která měla jednoznačný cíl. Neztratit Bellu. Moji Bellu. Akorát způsob jakým se k tomu dopracovat, mi nebyl znám. Tak nějak jsem naivně počítal s tím, že to vyplyne samo. Že si moje žádostivé a majetnické nitro najde svou cestu. Čím déle jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem byl frustrovaný, protože jsem pořád kalkuloval s tím, jak brala Bella mě a jak zatím neškodného Edwarda. Beztak mi i v tuhle chvíli připadal jako neskutečná hrozba, což moje rozvířené pocity o to víc dráždilo. 

 

„Nazdar, svalouši!” zdravila mě Bella a já poslouchal její energické a lehké krůčky, jak rychle postupovaly ke mně. Otočil jsem se na ni s poněkud omezeným úsměvem, jelikož s její přítomností přišel i strach, obavy a pak taky vzrušení. 
„Děje se něco?” zarazila se, když neviděla můj klasický rozzářený obličej, který pokaždé pozorně sledoval její rozjasňující příchod. 
„Ale nic. Něco se mi tady ztratilo a nemůžu to najít,” zalhal jsem velmi pohotově a bez zdráhání, až jsem se nad sebou musel pozastavit. Jednou člověk zalže a už se to s ním veze! Já takovej ale bejt nechci! A už vůbec ne před Bellou. 
„Pomůžu ti to najít, jestli chceš,” nabídla se mi ochotně a už mapovala očima zem za nejisté chůze, protože se pod jejíma nohama válelo všelijaké nářadí. 
„To počká, ale díky,” zamítl jsem mručivě a v duchu si pořád nadával do ničemných lhářů. 

 

„Mám novinky! Tomu neuvěříš!” vyhrkla na mě, když se posadila na dřevený pařez hned vedle. Vyvrátil jsem oči v sloup, což ona neviděla, jelikož jsem k ní byl natočený zády a pokračoval jsem v kutání stroje. Ovšemže se její novinky týkaly pana Dokonalého. V tuhle chvíli mě to ale ani v nejmenším nezajímalo. No jo, nezajímalo mě to pokaždé, ale protentokrát jsem na to opravdu neměl náladu. 
„Vydávala jsem jídlo u stánku a on tam přišel! Chtěl sýrový burger, ale to je jedno. On mě normálně poznal! Věděl, že jsem mu předtím prodala tu šmoulovou tříšť!” výskala pod náporem štěstěny a uspokojení. Nebyl jsem s to, abych se na ni otočil a pohlédl jí do její láskou poblázněné tváře. Příčilo se mi to, kdesi z hloubi mě a nedokázal jsem tomu ubránit. Nedokázal jsem se ubránit tomu hořkému a palčivému pocitu. Nedokázal jsem se ubránit žárlivosti. 

 

„A víš, co mi potom řekl? Že se těší, až mě zase někde potká a že doufá, že budu i na plese!” pokračovala rozverně, aniž by se ode mě dočkala nějaké i sebemenší reakce. Kysele jsem se nad tím ušklíbl a vnímal jsem, jak se ve mně každým jejím slovem vzdouval hněv, úzkost a ohromný odpor. 
„A nemyslel to spíš tak, že na tom plese budeš vydávat taky to jídlo?” podotkl jsem jízlivě, protože jsem chtěl urputně zchladit její nedozírné nadšení.
„Určitě ne, Jakeu. To by mi neřekl. Takový on není,” zamítla zatvrzele a pak jsem zaslechl, jak vydechla nosem. Zřejmě se ji moje poznámka dotkla. Trochu jsem se zastyděl, protože mě zaplavil pocit spokojenosti, což ale znamenalo, že tím jsem její nadšené dojmy alespoň z části zničil a můj záměr se tak zdařil. 

 

„Jak víš, že takový není? Vždyť ho vůbec neznáš, Bello!” namítl jsem pobouřeně, poprvé jsem se otočil a upíral jsem ni svoje vyčítavé oči zpod zamračeného obočí. Koukala na mě překvapeně a zaskočeně. Ústa měla pootevřená do o, jelikož mě takovéhohle téměř neznala. Ani já sám sebe. 
„Co je to s tebou, Jacobe?” vypadlo z ní starostlivě a své narůžovělé rty opět přisunula k sobě. 
„A co je s tebou, Bello! Copak tě nikdy nenapadlo, že mě nějakej pitomej Edward vůbec nezajímá?! Je mi jedno, co, kde a kdy dělal a už tuplem to, co ti řekl! Vždyť on ani neví, jak se jmenuješ a ty mi tu o něm básníš v jenom kuse! Co když se mu ani nelíbíš?! Co když ho ani v nejmenším nezajímáš?! Prober se, Bello, a vrať se zpátky nohama na zem! A už mě s ním, prosím tě, přestaň otravovat!” vybuchl jsem jako neřízený vulkán. Hráz mojí trpělivosti nevydržela a sesypala se jako by byla z písku. Jenom kvůli pár nevinným slovům. Hruď se mi prudce zdvihala a zase klesala dolů. Takhle rozzuřený jsem nebyl hodně dlouho. A ten vztek mě neopouštěl ani, když jsem hleděl do její vyděšené tváře, jejíž oči zračily náznak strachu a nepochopení. 

 

„To… To jsem nevěděla, že tě to tak obtěžuje. Omlouvám se za to a… A nebudu tě s tím teda už dál zdržovat. Tak… se měj.” Zbrkle z ní vypadávala slova, ze kterých přímo sršelo ublížení a zklamání. Nadechl jsem se, abych ji nějak zastavil v jejím ukvapeném úprku, ale došlo mi, že v tuhle chvíli by se to ani nehodilo. Jak ona, tak i já jsem potřeboval být o samotě a v klidu. Nechat si to projít hlavou. Co mi bylo jasný už teď, tak to bylo to, že jsem to podělal. A to totálně. Musel jsem na ni až takhle vyjet? Po tom všem, co pro mě kdy udělala? Jenomže ona už je s tím Edwardem naprosto neodbytná! Kdo to má potom vydržet? Edward tohle a Edward támhle to! Myslel jsem, že takovéhle věci probírají akorát holky mezi sebou a Bella rozhodně kamarádky měla, tak proč to říkala mně? Kruci, měl jsem jí říct, ať se s tím obrátí třeba na Angelu, že takovým věcem já nerozumím, ale ne! Já jsem na ni musel naprosto bezcitně a nelítostně vyjet! Jsem idiot…

 

S gulášem v hlavě jsem se prudce postavil, ulevil jsem si tím, že jsem naštvaně nakopl kus šrotu přede mnou a už jsem kráčel do domu, abych alespoň změnil prostředí. Neustále jsem viděl ten její výraz před sebou a potom, jak uspěchanými kroky odcházela. Utíkala ode mě. Naložil jsem se do postele a neodkladně jsem se snažil vymyslet, jak ten svůj chvilkový zkrat odčiním. Co bych odčiňoval? Omluvím se a tím to hasne. Přece si zatím stojím. Nebudu poslouchat už nic, co se týká jeho! Ale když se mám omluvit, tak alespoň co nejdřív. Venku už se sice smrákalo, ale ani to mě neodradilo. Otci jsem řekl, že ještě půjdu chvíli opravovat. V dílně jsem rozsvítil, vzal jsem si terénní motorku, zavřel jsem a vlekl jsem se s kroskou pár desítek metrů po cestě, než jsem usoudil, že můžu nastartovat a odjet. Táta má moc dobrej sluch.

 

Za chvíli jsem přijížděl k domu Swanových a pohledem jsem hledal Belly pokoj. Vládlo tam tlumené světlo s naoranžovělým nádechem, které vydávala její lampa u stolku. Určitě si četla. Motorku jsem postavil na stojan a sehnul jsem se pro pár kamínků, kterými jsem mínil Bellu upozornit na svoji návštěvu. V tomhle případě mi přišlolepší Charlieho obejít. Po čtyřech pokusech, kdy jsem se pokaždé trefil, vykoukla Bella z okna. Netvářila se ani překvapeně, ani že by mě nerada viděla. Netvářila se nijak. Gestem jsem jí naznačil, ať otevře okno. Nejprve váhala, ale pak se na mě lehce ušklíbla a už vytahovala tabulku nahoru. 
„Jdu nahoru,“ varoval jsem ji a plánoval si cestu vzhůru. Zahákl jsem se za větev stromu a vyhoupl jsem se na něj. Rukama jsem se vyšplhal do výšky okna a pak jsem se přitáhl k parapetu. Nakonec jsem vklouzl do teplé místnosti a konečně jsem se na ni mohl podívat. Koukala na mě jak z jara a rty se jí pomalu tvarovaly do úsměvu. 

 

„Co?” otázal jsem se nevědomě a podrbal se automaticky na zátylku. 

 

„Jestli takhle vlezeš do okna holce, které se budeš líbit, asi si u ní nějakou chvilku pobudeš.” Očividně jsem na ni zapůsobil. Na malý moment jsem se cítil jako nějaký superhrdina, ale když jsem se opět vrátil k tomu, proč jsem tu, sklopil jsem hlavu dolů a na sucho polkl. Jenomže její slova mi pořád rotovala v hlavě a pomalu mě přiváděla k jedné jediné myšlence. To já jsem chtěl zůstat tady, protože jsem chtěl, aby ta holka, které se budu líbit, byla Bella!
„Já se ti omlouvám, Bello. Opravdu je mi moc líto, jak jsem na tebe vyletěl. Nevím, co to do mě vjelo. Nějak toho na mě bylo moc… Moc Edwarda. Nemyslel jsem to nějak špatně, ale…” 
„Já se na tebe nezlobím, Jakeu,” přerušila moje odprošující blábolení, čímž mě k sobě přilákala pohledem. Dívala se na mě tak chápavě, nesoudně a taky provinile. 
„Ne?” Nedávalo mi to smysl.

 

„I mně to už začínalo nějak přerůstat přes hlavu. Měls pravdu. Přeháněla jsem to a je dobře, žes mě vrátil zpátky nohama na zem,” řečnila rozumně a vyspěle, avšak její oči se blyštěly nějakou lumpárnou. Akorát si mě zřejmě chtěla přiklonit opět na svou stranu. Zřejmě mě k něčemu potřebovala.
„Ale?” Netajil jsem se se svým postřehem. 
„Jaký ale?” I podle tónu jejího hlasu jsem poznal, že to na mě celkem zdárně hrála. Na jednu stranu jsem byl zvědavý, s čím na mě přijde, ale na druhou stranu jsem měl tušení, že se mi to nebude líbit. Nedej bože, aby se jednalo o něj! 
„Ty mě máš fakt přečtenou,” sykla obdivně, i když zároveň s kapkou výčitky a odměřenosti. Pomyslel jsem si, že je to značná výhoda, a tak jsem se na ni výmluvě usmál a párkrát pokrčil rameny. 
„Takže?” připomněl jsem jí to “ale”.
„Udělal bys pro mě něco?” Nesměle se mě otázala a pomrkávala po mně. 
„Jako třeba co?” odpověděl jsem otázkou, což ona zřejmě nečekala, a tak na mě jen nervózně koulela své čokoládové fontánky. Očekávala, že jí bezmyšlenkovitě slíbím, že ano, ale na to jsem byl moc obezřetný. Znal jsem Bellu opravdu velmi dobře. 
„No,” načala a přeskakovala zběsile očima sem a tam. Nic jsem neříkal, nijak ji nepovzbuzoval. Nechal jsem ji v tom se pěkně plácat. Já už jsem si svoje odbyl, a pokud jsem to dobře chápal, její odpuštění záviselo na tom nevyřčeném přání. Zaujatě jsem si ji prohlížel, zatímco ona hledala správná slova. A byla přitom tak… kouzelná, osobitá, jiná. 

 

„Šel bys se mnou na školní ples?” vybalila na mě z ničeho nic. Potřeštěně a přitom s takovou vervou a nesmlouvavostí, že jsem nějakou dobu nebyl schopný nijak reagovat. Když už moje mlčení trvalo moc dlouho, cíleně mě z toho probrala hlasitým poklepáváním nohy. 
„Cože?” Vzpamatovával jsem se opravdu těžce. 

 

„Jako můj doprovod. Bude to fajn.” Snažila se mě navnadit na svou společnost. Nabídka to byla věru lákavá, ale beztak to mělo nějaký háček. S měděnými vlasy a azurovýma očima. Určitě. A i přes tohle vědomí jsem nechal na povrch vyplavat svoje potěšení, které mi svoji nabídkou způsobila. Mohla se přece nechat pozvat od kluků ze školy, ale ona pozvala mě. Ona, mě?! Byl jsem za to neskutečně rád, a proto moje srdce zaplesalo pocitem důležitosti, potřebnosti a dokonce dojetí. Jakmile spatřila mou pozitivní odezvu, nedokázala se zase ubránit svým pocitům. Vesele vypískla, zvučně zatleskla a pak se mi vrhla kolem krku, z čehož se mně málem zamotala hlava. Horkost jejího těla, hebká pokožka, přitažlivá vůně a její dech na mém krku. Když jsem se vrátil zpátky, obmotal jsem ruce kolem jejího útlého těla a vyzvedl si ji o něco výš, abych tak pocítil tíhu jejího těla a nabyl tak dojmu ještě větší důvěrnosti. Takhle dobře jsem se ještě necítil.

 

„Seš ten nejlepší kamarád! Ani si tě nezasloužím.” A tím zkazila tu úžasnou atmosféru, kterou i vytvořila. Moje sevření nějak povolilo, čehož bych si ani nevšiml, kdyby její malé nožky nedopadly s tlumeným zvukem na podlahu. 

***

 

Když jsem ji viděl, jak sestupuje po schodech, v krémových šatech, od pasu mírně nabíraných a dlouhých tak, aby se za ní otočil každý mužského pohlaví, málem jsem zapomněl používat plíce. Na to, jakou měla světlou kůži, jí ty šaty nesmírně slušely a především odhalovaly její dlouhé nohy, které ještě schválně prodloužila botami na podpatku. Nemohl jsem z ní spustit oči, a když jsem je přece jenom odlepil, alespoň z její bezchybné postavy, zasekl jsem se v její andělské tváři. Líčení měla lehké, i když u ní to byl stejnak nezvyk. S širokým úsměvem ke mně došla a zaklapla mi povolenou čelist. 

 

„Víc už mi lichotit nemusíš,” zašeptala mi, když se ke mně mírně naklonila, a já tak zjistil, že je díky podpatkům vysoká jako já. Na mé ego to účinkovalo trochu nevlídně, ale alespoň jsem jednou mohl mít hlavu v normálním držení. Charlie všechno v tichosti pozoroval a zdál se být trochu na měkko. A když jsem Belle nabídl svoje rámě - šlo to trošku ztuha, jelikož jsem měl oblek půjčený od Paula a on přece jenom neměl tak široká ramena jako já - Charlie se na nás dojatě šklebil. To mi dá táta doma sežrat. Dovedl jsem polichocenou Bellu k jejímu náklaďáčku. Původně jsem chtěl nějaké auto půjčit, ale ona prostě nedala jinak. Chtěla jet tím svým a dál se o tom nehodlala bavit. Takže jsme se na místo forkské tancovačky dokodrcaly tím jejím pozůstatkem auta a ještě ke všemu mě ani nenechala řídit. Říkal jsem si, že na těch kramflecích to asi není zrovna nejpříjemnější řízení, ale párkrát, když jsem se jí zeptal, jestli ji nemám vyměnit, tak mě pokaždé velmi striktně odmítla, takže jsem se už raději neodvážil zeptat. 

 

A když jsem ji vedl dovnitř sálu, měl jsem pocit, že už se nikdy tak pyšněji a váženěji cítit nebudu. Z toho malého skromného človíčka, kterým jsem si teda normálně připadal, se ze mě stal povznesený a hrdý panáček v nažehleném kvádru. Díky Belle, protože její oslnivá krása byla nekonečná a zářila kolem ní tak, jako její neuvěřitelná aura. Mířil jsem si to s ní ke stolu, kam nás přizvali hurónským máváním její přátelé a ignoroval jsem všechny kolem. Pro mě tu byla pouze ona. A pak najednou klopýtla a já jsem ji jen tak tak zachytil, aby nepřistála přímo na zemi. Jakmile se začala tvářit ustrašeně a poníženě, přemýšlel jsem nad něčím, čím bych jí od toho pomohl. Rudla čím dál víc a ruce se jí kvůli tomu roztřásly.

 

„P-Promiň Bello. Nějak se mi popletly nohy. Nechtěl jsem tě podkopnout,” mluvil jsem k ní tak nahlas, aby nás alespoň ti okolo uslyšeli. Nejdřív na mě nechápavě civěla, ale pak když jí to docvaklo, přistoupila na mou hru, a tak nad tím velkoryse zavrtěla hlavou a pokračovala dál. Hned jak jsme dosedli a já měl ten prostor se rozhlédnout, mi došlo, proč to její zakopnutí. Edward, král plesu, byl tady. Moje skvělá nálada se pomalu vytrácela. A vytrácela se po celý večer. Většinou jsem chodil akorát od stolu pro pití či pro nějaké občerstvení a zase zpátky. Bella po celý večer pokukovala po Edwardovi, který se taky stal hlavním tématem její konverzace. Sice Belly kamarádi nebyli špatní, ale víceméně mě nebavili. A navíc po mně divně pokukovali. To ty vlasy. Vážně se budu muset ostříhat.

 

 A ještě ke všemu ten krasavec. Musel jsem ho pořád sledovat. Pořádně znechuceně a doslova nenávistně. Představoval jsem si ho teda hezčího - podle Belly a jejího popisu. Zdaleka neměl tak měděné vlasy, jako spíš zrzavé a mastné. Jeho elektrizující azurové oči byly spíš vybledlé šedomodré a jeho velké svaly byly asi neviditelné. Bella si ho zřejmě v záchvatu okouzlení trošičku přilepšila. Nebo jestli ho doopravdy takhle vidí? No, říká se, že ženský si všechno přikrášlujou a taky, že docela dost přehání. V tomhle případě Bella abnormálně. Pozoroval jsem všechny, jak se opíjí a snaží se o nějaký kontakt s opačným pohlavím, nad čímž jsem se docela bavil, ale pak tu byla Bella a on, což mě naopak docela otravovalo. Nemohl jsem si stěžovat, že by se mi nevěnovala nebo tak, ale mně se nelíbil ten vztah, ve kterém se tak ke mně chovala. Musím s tím něco udělat! Ještě jsem strpěl nějakou dobu sledovat, jak se Bella snaží ho všelijak zaujmout, ale pořád jí nedocházelo, že marně, když jsem se rozhodl, že tohle nikam nevede. On si všímal svých lidí, navíc tam přišel s jakousi štíhlounkou hnědovláskou a zdálo se mi, že jsou si poměrně dosti nakloní. To ale Bella přes ty svoje růžové brejle nejspíš neviděla.

 

Došel jsem ještě pro jednu várku pití, přičemž jsem do sebe chvatně obrátil pár kelímků červeného punče a vracel jsem se zpátky k Belle s neochvějným úmyslem. Položil jsem pití na stůl a zůstal jsem stát před ní, což ona ani nezpozorovala, protože se zase zaobírala tím bledým krasavcem. Vyložil jsem kousek od ní svou ruku s dlaní navrch a trpělivě jsem sečkával. A pak ke mně zvedla svůj pátravý pohled. Viděl jsem, jak její tvář zkoprněla a rysy se jí vcelku dost protáhly. 

 

„Pojď si zatancovat,” vyzval jsem ji, načež se její oči vyvalily do nebezpečné pozice. A pak začala cukat hlavou ze strany na stranu a celou vyděšenou tváří mě prosila. 
„To tady chceš celej večer jen tak sedět a zírat na něj?” nenechal jsem se odradit, a tak jsem ji trošku popíchl. Doufal jsem, že to s ní pohne správným směrem. Na to si tu hlavu málem vykroutila. 
„Hele… dobře. Já jdu ven a ty si zatím rozmysli, co dál. Podle mě tady nemá cenu dál zůstávat,” srozuměl jsem ji s nevyvratitelným tónem, vstřícně jsem pokývl hlavou a kráčel jsem pryč. Potřeboval jsem na vzduch. Jenže jsem to nevydržel moc dlouho a šel jsem zase zpátky. Popravdě jsem ani nechtěl dávat moc Belle na výběr. Chtěl jsem pryč, říct jí svůj názor na něj a taky to, co k ní cítím. Jak jednoduché, že? Ale jak to mám, sakra, provést?! A co to s ní vůbec udělá? Jenomže já už dál nedokážu mlčet, když vidím, jak sní o někom, kdo o ni nestojí, když přitom přímo před ní stojí den co den někdo, kdo ji miluje! Ano, já ji miluju! Nezpochybnitelně a bezmezně! A dál to nevydržím v sobě potlačovat a ukrývat! Bella to musí vědět. 

 

Vrátil jsem se zpátky a přecházel jsem sálem ke stolu, ale Bellu jsem stále nikde neviděl, i když jsem se díval všude možně, kam jsem jen dohlédl. Hned, jak jsem došel k jejím přátelům, tázal jsem se po její významné maličkosti. 

 

„Viděla Edwarda jak se líbe s tou jeho,” 

 

„Alicí,” přerušil jí Mike. Ten aby to nevěděl.

 

„A nevzala to moc dobře. Odběhla na záchody a myslím, že s jejím make-upem je ámen,” dopověděla Angela dřív, než ji Mike odtáhl na parket, načež přede mnou vyvstala podstatná otázka. Mám jít za ní nebo na ni počkat? Nakonec vyhrál pocit lítosti a touhy se o ni postarat, když je potřeba, a tak jsem se vydal k dámským toaletám, kde jsem hodlal vyčkat, až se vrátí zpátky. Čekal jsem bezmála čtvrt hodiny, než se ze záchodů vypotácela ubrečená a opuchlá Bella. Boty si sundala a nesla si je v pravé ruce. Sevřelo se mi nitro, když jsem ji takhle viděl. 

 

„Nevim, kam dal oči,” nezaváhal jsem a posměšně jsem poukázal na jeho společnici. Bella se na mě sice usmála, ale tak smutně a zoufale, že mi z toho vyskočil v krku obrovský knedlík. A pak se jí oči zaleskly slzami, proto jsem ji jemně chytil a přitáhnul k sobě, abych ji pevně objal. Nijak se nebránila, spíš naopak. Opřela se o mě a položila si čelo na můj krk a já cítil, jak její křehké tělo nadskakovalo pod návaly zklamaného pláče. Útěšně jsem ji hladil a konejšil houpavými pohyby. 
„Tys mi to říkal,” zahuhlala mi do krku, ale protože to nebylo tak daleko od mého pozorného ucha, rozuměl jsem jí napoprvé. Raději jsem na to nic neříkal. Nepovažoval jsem to za vhodné.
„A já tě neposlouchala. Můžu si za to sama,” obviňovala se a zas úporně odolávala tomu zajíkavému pláči, ale slzy ven statečně nepouštěla. Přes zavřená víčka slzy neměly šanci. Přitiskl jsem si ji k sobě ještě víc, abych jí byl co největší oporou. Přitom jsem vdechoval její příjemnou vůni, kterou po celý dnešní večer oplývala. 
„Kašli na to, Bello. Přestaň na to myslet. Tak to bude nejlepší,” radil jsem jí, ale z pouhého nutkání ji nějak uklidnit. Netušil jsem, jak se zrovna cítila, protože jsem nikdy nic takového nezažil. Netušil jsem, co na to mám vůbec říct, a tak jsem vyslovil hned první věc, která mě napadla. Sice asi naprosto bezvýznamně, ale třeba na mě dá. 

 

„Vezmeš mě domů?” požádala mě beznadějně a odtáhla se ode mě, aby k prosbě přidala ještě ten nejsmutnější pohled, jaký jsem kdy u ní viděl. Okamžitě jsem bezhlavě přikyvoval, a to, že jsem v sobě měl nějaký alkohol, jsem absolutně nebral v potaz. Nemohl jsem jí říct, že ještě ne, že jsem pil anebo jí sdělit, že by musela jedině řídit ona. Pro ni udělám cokoliv. A nic mě nezastaví. A už vůbec ne nějakej mizivej alkohol. Položila mi ruku kolem pasu, já jsem si ji vzal kolem ramen. Ještě si navlékla boty a už jsme šli do sálu pro věci. Najednou jsem ucítil nezkrotnou touhu jí všechno říct. Hned teď. Usoudil jsem, že když se nacházela v takovémhle stavu, moje vyznání už nijak uškodit nemohlo. Lepší než kdybych ji s tím zatížil, když by se z toho vzpamatovala. Prostě raději najednou než po kouskách. 

 

„Ještě si se mnou ale zatancuj,” zašeptal jsem jí prosebně do ucha, a když se ode mě začala odtahovat a vyvlíkat se mi, nemínil jsem jí dát na výběr. Rychlým pohybem jsem si ji k sobě přitiskl, chytil ji za ruku a druhou ruku jsem položil na odhalená záda. 
„Prosím,” zaúpěl jsem naléhavě, když jsem zaslechl její hluboký nádech, aby se z toho mohla alespoň slovy nějak vykroutit. Když se její napjaté tělo poddalo a povolilo, pravou dlaň mi položila na rameno a osmělila se mi podívat do očí, a tak jsem mohl vnímat tu potupu, kterou zřejmě pociťovala ze svého uplakaného vzhledu. 
„Jsi krásná i takhle,” vyvedl jsem ji z omylu a její udivení nebralo konce. Nakonec přešlo do vděčného úsměvu.

 

„Jenomže já neumím tancovat,” bránila se stejně tomu, co věděla, že ji už nemine. Přitom se ale tak nějak pohybovala do rytmu hudby, proto jsem se s ní začal po malinkých krůčcích otáčet do strany. Ani já jsem nebyl, kdo ví jaký tanečník, ale tohle bych mohl zvládnout a Bella taky. 
„Přece to není tak těžký, ne?” usmíval jsem se, když jsem vnímal její nejisté a trochu upjaté pohyby a občasné zaviklání kvůli těm podpatkům. Bella jen zavrtěla hlavou a zadívala se mi hluboce do očí. Plně se na mě soustředila a ani na moment se nezaměřila někam jinam. Těšilo mě to a vedlo mě to k pouze jedné věci.

 

„Bello, musím ti říct něco moc důležitého,” načal jsem s vážnou tváří a i můj hlas se tomu svévolně přizpůsobil. Její lehká tvář také zvážněla a oči měla smutné neustále od té doby, co vyšla ven. 
„Já… Já… Nevím, jak se takové věci říkají, ale,” zasekával jsem se zmateně a nedokázal jsem pohlédnout do její pátravého obličeje, který pozorně sledoval ten můj. 
„Prostě… Já jsem se do tebe zamiloval a myslel jsem, že bys to měla vědět,” dostal jsem ze sebe úspěšně a s hlasitým výdechem jsem si oddechl. Ulevilo se mi, hodně moc. Ucítil jsem, jak to s ní cuklo a jak se zastavila na místě. Její pohled mě doslova pálil na kůži, přesto mě v zádech děsivě  zamrazilo. Nevydržel jsem čekat na její odpověď, proto jsem k ní zvedl svěšenou hlavu. Nedokázal jsem z její tváře nic vyčíst. Ale protože viděla můj výraz očekávající nějakou odpověď, zarazila se. 

 

 „To jako vážně?” přeptala se nevěřícně a její šokované oči se míhaly ze strany a stranu. To jsem se zarazil také. Sice jsem něco takového mohl čekat, dost pravděpodobně, ale i tak mě to zaskočilo.
„Proč si myslíš, že bych to neměl myslet vážně?” uvažoval jsem nahlas a nechal jsem stáhnout obočí k sobě. Její reakce byla stejná. Mezi obočím jí naskočilo pár hlubokých vrásek a tvářila se, jako by jí něco dělalo starosti. Ne jako že by jí někdo právě vyznal lásku. 
„Proč bys jinak něco takového říkal?” odvětila mi též otázkou a nehnula ani brvou. Zdála se být až ochrnutá. Trochu mě to zamrzelo a dotklo se mě to, ale nesměl jsem to dát najevo, protože to já jsem riskoval, já jsem to cítil a počítal jsem s tím, že ona ke mně nemusí chovat ty samé city. Akorát jsem jí to potřeboval říct. A když se pořád nehýbala a jenom čekala na moji spásnou a milosrdnou odpověď, nechtěl jsem jí dál přitěžovat. 
„No jasně, že to nemyslím vážně. Chtěl jsem odvést akorát tvoji pozornost jinam, abys nemusela myslet na něj,” zalhal jsem pod nátlakem jejího tíživého pohledu. A pak jsem jen sledoval to uvolnění celého jejího těla. To mě hluboko uvnitř zabolelo. Intenzivně a ostře. 
„Vážně, Jakeu?” zkoušela mě ještě s důrazem v hlase i ve tváři, ale já jsem si to už nehodlal rozmyslet. Pro ni to takhle bylo jednodušší. A ani jí to nezopakuju. Nechám si to pro sebe. Nějak to zmizí. Určitě. A když ne, tak to potlačím.

 

„Ano, Bello! Jen tak jsem to plácl. Seš přece moje nejlepší kamarádka, ne?” přesvědčoval jsem ji neoblomně, ale ten podtón trpkosti a bolesti jsem skrýt nedokázal. 

 

„A ty můj nejlepší kamarád,” zopakovala i mně a vykouzlila na tváři titěrný úsměv, ještě stále zkřivený tím šokem, který jsem zavinil já. Dál jsem už ale nemohl předstírat, nemohl jsem hrát tu přetvářku, v tuhle chvíli ne, a tak jsem ji pustil a odstoupil jsem od ní. Spatřil jsem, jak na moment vytřeštila nepatrně oči, ale bylo mi to jedno. Dělal jsem to pro ni. Aby nepoznala, že jsem to přeci jenom myslel vážně.

 

„Dojdi pro věci, ano? Já zatím vyjedu s autem,” požádal jsem ji, a aniž bych počkal na její odpověď, pospíchal jsem ven, kde jsem se opřel o auto a mnul si unaveně čelo. Chtělo se mi nadávat a křičet, mlátit kolem sebe. Chtěl jsem ze sebe nějak dostat tu její zřetelnou reakci, to její odmítnutí. Jasně mi dala najevo, že o moje city nestojí. Jak se vzpřímila a zatvářila. Celá ztuhla. Navíc její oči neříkaly nic, co by její tělo vyvracelo. Nechtěla mě… A já jsem jí to nehodlal ztěžovat. 
V tichosti jsme odjeli domů a já plánoval, jak si dám od návštěv Swanových na chvíli pauzu. Nezvládl bych to. Dívat se do jejích očí, které mě pořád braly jako nejlepšího kamaráda. Ta přátelská gesta, když se mě jen tak dotýkala a provokovala mě. To bych prostě nezvládl. Chtěl bych ji líbat a hladit a šeptat jí, jak moc ji miluju, ale to nesmím! Jen se na něco vymluvím. Budu zase lhát. 

***

Seděl jsem doma nad knížkou o vyřezávání dřeva a projížděl jsem si přitom prsty v krátkých střapatých a pichlavých vlasech. Divnej pocit. Moje hlava byla o 100% lehčí a navíc jsem si je nemusel mýt tak často. A taky jsem si v tom připadal… No, hezčí. Přečítal jsem si titulky a podtitulky, prohlížel si obrázky, když jsem uslyšel klepání na domovní dveře. Srdce se mi rozběhlo jako splašené, protože mě napadlo, že by to mohla být Bella. Odložil jsem napnutě knížku stranou, ale záhy jsem si ji zase stáhl zpátky na klín a otevřel na nějaké stránce. Abych nevypadal, že jsem na ni čekal. Kdyby to byla ona. 

 

A když jsem uslyšel tichounké a váhavé klepání na dveře od pokoje, měl jsem jasno. Zaplavil mě pocit štěstí, ale přesto jsem seděl dál a neodpovídal. Když zaťukala podruhé a o něco hlasitěji, vyzval jsem ji dovnitř. To rozevírání kusu opracovaného materiálu trvalo snad celou věčnost. Hýbaly se o celé decimetry, ale já je vnímal jako nepatrné milimetry. A pak jsem se přece dočkal. Stála přede mnou, v tmavých upnutých riflích, nachové kárované košili a světle šedé mikině. Vlasy jako obvykle rozpuštěné a kratší prameny všelijak rozházené. Její světlá pleť na mě dýchala jemností a sličností. Plné rty se otevíraly k pozdravu a zorničky měla poměrně rozšířené. Rukou se stále přidržovala kliky a přímo ji dlaní ždímala. Proč je zrovna ona nervózní? To přede mnou stojí holka, kterou miluju, a ona mě chce mít na blízku akorát za pouhého kamaráda.

 

„Ahoj,” pozdravila mě nakonec a krátkými trhavými pohyby se donutila k úsměvu. 
„Čau,” vrátil jsem jí značně stroze, což jsem vůbec neplánoval, jenomže mě to uvnitř jaksi sžíralo. Zaklapl jsem knihu a položil jsem ji opět na stůl. Přitom jsem přemýšlel, že jí to řeknu, znova, ačkoliv jsem si to zakázal. Jenomže je rozdíl mezi tím, aby to věděla nebo aby se domnívala, že jsem to myslel jen tak.

 

„Ty seš ostříhaný!” žasla nad mým novým sestřihem.
„Chtělo to změnu,” podotkl jsem bez zájmu a několikrát jsem přes vlasy přejel dlaní. Přitom jsem si gratuloval, že jsem jí neodsekl moji první verzi odpovědi - Neřikej, ty sis všimla? To už bych si já sám připadal protivný. To jsem i tak.
„Vypadáš úplně jinak,” chválila mě a zkoumala bedlivě moji hlavu.
„Dobře!” 
„Díky,” zabrblal jsem a raději uhnul jejímu pohledu, který mě nepřestával doslova rentgenovat. 
„Jakeu, co se děje?” zeptala se ztrápeně, a když jsem po ní střelil bleskově očima, spatřil jsem její smutkem protáhlý obličej. 

 

„Co myslíš?” dělal jsem hloupého z nějakého neznámého důvodu. Možná proto, že jsem se o tom nechtěl bavit. Vedlo by mě to jenom k tomu jedinému. Zakázanému! Bella si hlasitě povzdychla, otočila se o 360 stupňů, přičemž zavřela dveře, abychom měli soukromí. Nepříjemně jsem se ošil, ale stihl jsem se pohodlně usadit dřív, než ke mně stála zase čelem. Viděl jsem na ní, jak byla strhaná trápením a nezodpovězenými otázkami. 

 

„Vůbec se mnou nekomunikuješ! Dlouho ses neozval a ani si u nás nebyl! Tak co je?” páčila ze mě nesmlouvavě a rozhodně. Věděla, že se něco děje a už nedokázala nečinně sedět a přihlížet tomu. Ale proč mi to teda nelichotilo, spíš naopak? Štvalo mě to, protože její návštěva byla naprosto bezúčelná. K ničemu nevedla, ani nepřisvědčila. 

 

„Neměl jsem čas,” shrnul jsem suše a dál uhýbal těm nedočkavým čokoládovým duhovkám. Bella chvíli tiše stála a pak jsem postřehl mihnutí jejích rukou, jak si je na protest založila v bok. Samozřejmě jí došlo, že tu něco nehrálo a podle její tvrdohlavosti a umanutosti, to ze mě mínila dostat stůj co stůj. 
„A mohl by ses na mě alespoň dívat, když s tebou mluvím?!” prskla s vyšším hlasem, neurvale a netrpělivě a když jsem tak učinil, probodávala mě ostrým pohledem jako břitva. Cítil jsem se ohromně provinile, ale já jsem nemohl za to, že jsem se do ní zamiloval a že pro mě bylo nesnesitelné trávit s ní čas jen jako její kamarád?! Nejsem na to dostatečně silnej!

 

„Jacobe Blacku, okamžitě mi řekni, co se děje!” děsila se, když se na mě dívala. Na sklíčeného, zlomeného a zamilovaného Jacoba. Vážně mi nebylo moc do řeči.
„Už jsem to řekl,” hlesl jsem do napnutého ticha, které akorát rušilo Bellino zběsilé dýchání, jak byla mým nejasným přístupem rozrušená.

 

„Tys to myslel fakt vážně,” vyjekla zděšeně a zároveň tak nějak přidušeně, ale přitom to nebyla otázka, nýbrž prosté oznámení. 

 

Zakrátko už jsem na ni zase zaměřil svůj ponížený a zničený pohled a nedařilo se mi rozpoznat ani sebemenší náznak pocitu, který Bellu ovládal. 
„Bello, já o takových věcech nežertuju!” Neodpustil jsem si, ačkoliv opatrně, podtón pokárání a napomenutí. A abych dodal svým slovům váhu, švihem jsem se postavil na nohy, jenomže jsem to nějak nevychytal a z mé spontánnosti vzniklo velmi intimní přiblížení. Prudce jsem se nadechl a pro jistotu jsem od ní ustoupil. Neručil jsem za sebe. 
„Tak proč si to neřekl rovnou?” divila se s tím neustále zvýšeným hlasem. 
„Když jsem viděl, jak se tváříš, pochopil jsem,” vysvětlil jsem jí obratem s takovým žalem, o který jsem se vůbec nechtěl podělit. Její natažená tvář se vrátila do neutrálního výrazu. 
„Cos pochopil?” tázala se mě dál, polohlasem, ale i tak jsem zaslechl, jak se každé písmeno, které vyšlo z jejích úst, nadmíru zachvělo. 

 

„No, co asi.” Teatrálně jsem se zasmál a vrtěl jsem nad tím hlavou. A pak mě její parfém přímo praštil do nosu, což se mi záhy osvětlilo její blízkostí. Odvážně mě chytila za dlaně a mnula je svými jemňoučkými dlouhými prstíky. Mrkal jsem, jak kdybych dostal nějaký tik či záchvat a vzpamatovával jsem se z toho rázného sledu událostí. Naprosto jsem netušil, co se dělo, ale moje srdce na to odpovídalo dost jasně. A k tomu ještě, jak mě polilo horko a s tím mi naskočila i husina. Zamilovanější jsem asi být ani nemohl. 
„Tak to není, Jakeu,” vyvedla mě z omylu, což mi současnou situaci pěkně zavařilo. Dostal jsem šanci? Nebo nějakou naději? Cítila ke mně něco víc, než jak říkala nebo si to vykládám špatně? Jestli mě teďka začne přesvědčovat, že jsem pro ni důležitý a že mě nechce ztratit a taky, že jsme dobří přátelé, a tak to nechce riskovat, končím! Já se nehodlám smířit s tím, že bych s ní byl jenom pouhý kamarád! Buďto všechno anebo nic! 
„A jak teda?” vzchopil jsem se hrdě, i když mi chvílemi do očí narážely slzy. 
„Mám v tom ještě trochu zmatek, ale,” začala mlžně a zastřeně, ale já to nehodlal poslouchat. V mysli mi hlodala jedna otázka, kterou jsem jí toužil okamžitě položit.

 

„Bells, je to úplně…”

 

„Jak žes mi to řekl?” přerušila mě již ke konci věty, což mi beztak bylo jedno. Zarazil jsem se nad jejím vyjeveným dotazem. Jenomže problém byl, že jak jsem to řekl v zápalu svého sdělení, úplně jsem zapomněl, jak jsem ji to vlastně oslovil. 

 

„Cože?” 

 

„Řekl si mi Bells,” prozradila mi a hleděla mi hluboko do očí. Cítil jsem její pohled snad až v žaludku. A když jsem sjel její úžasnou tvář i tím neuvěřitelně rychlým pohybem, uviděl jsem přesně ten pohled, kterým se dívala na Edwarda. 
„Bello, já ti musím něco říct,” pominul jsem její odvedení od tématu, díky němuž mi dodala potřebnou odvahu, a hlavně jsem nabyl dojmu, že na tom asi zas tak špatně nejsem. 
„Nejdřív ti, ale řeknu něco já!” poručila si rázně a nesmlouvavě. Ještě než jsem se stačil nadechnout, už na mě špulila rty, čímž mě dostatek varovala, abych mlčel dál. Navíc mě pořád svírala dlaněmi, a zrovna v tuhle chvíli se tlak na moje o čtvrtku větší dlaně, spíš pracky, zvětšil. Dost zřetelně na to, abych to svoje sdělení pokorně spolknul. 

 

„Je docela ironie, že mě sem musel dokopat Charlie. Někdo, kdo po mámě už na žádnou jinou ženskou ani okem nemrkl.” Pustila se do proslovu. Moc jsem nechápal, kam její řeč směřovala, ale protože podle jejího výrazu ještě ani nekončila, nepřerušoval jsem ji. 
„Čímž chtěl básník říct to, že…” Protáhla naschvál a oči jí přitom jiskřily životem a energií.
„Charlie mi otevřel oči. Díky němu jsem zjistila, že tě mám daleko víc než ráda. Byla jsem tak nějak posedlá Edwardem, že jsem si toho ani nevšimla. A mrzí mě to. Mohla bych nás ušetřit tohohle všeho. Muselo mě něco a hlavně někdo popíchnout. Doufám, že sis to nerozmyslel!” Všechno vyslovovala s takovým prozřením a definitivností, že jsem už o ničem dalším nepřemýšlel. S obrovským úsměvem jsem vypletl dlaně z jejího stisku, abych je následně omotal kolem jejího štíhlého těla a přitáhl k sobě. Hleděla na mě s takovou odevzdaností, něhou a především láskou, že jsem již nemohl nadále otálet. Zachytil jsem se rukou o její labutí krk a sklonil se k ní. Spojil jsem svoje rty s těmi jejími. Sladkými, lákavými a omamnými. A tím můj vnitřek náhle explodoval. Celé mé nitro se zalilo opojným pocitem opětované lásky. Mému dokonalému štěstí nic nebránilo. Bella byla opravdu moje!

 

 

 

 



 

Tak tohle je moje první dílo tady. Doufám, že si toho někdo všimne a zaujme ho to na tolik, aby mě ocenil komentářem jakéhokoliv charakteru, protože to je pro autora opravdu hodně. Takovým jedincům vážně moc a moc děkuju!

Jinak bych chtěla podotknout, že jsem velice ráda, že můžu být součástí tohohle všeho, protože mě to prostě naplňuje úžasným pocitem. Mám tu možnost se podělit o svoji tvorbu a už si ji dál netutlat u sebe v počítači. Hodně si toho vážím. Je tu dost výtečných autorů a já se budu snažit jim dosáhnout alespoň po kotníky, i když mi moje časové možnosti nedávají tolik prostoru, kolik bych potřebovala. Každopádně tu brzo zas něco přibude, pro ty, které by zajímaly i moje další pokusy. :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jenom kamarád? :

 1 2 3   Další »
03.10.2018 [4:04]

marketasakysuper

27.11.2017 [1:12]

ChantalleBooker Emoticon Emoticon Emoticon

19. Veronika.S
25.03.2016 [23:57]

A já myslela, že už mě Stmívko nikdy nechytí! Emoticon Dala jsem si teď po dlouhé době takový Twilight maraton... A mimochodem, nesnáším Edwarda víc, než kdy předtím, a nesnesu pomyšlení, že si ho Bells vybrala... Emoticon Emoticon Takže jsem si chtěla najít alespoň nějaké pěkné fanfiction... A ta tvá povídka je opravdu moc krásná! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Strašně moc se mi to líbilo!

18. DarkMoon
02.09.2013 [21:06]

Jéj, to jsem zase nechtěla takhle ničit iluzi dokonalosti první věci Emoticon Ale jinak se mi to vážně moc líbilo, tohohle jsem si všimla jenom náhodou Emoticon A to se může stát komukoliv, včetně mě, že něco unikne - nebýt beta čtení, tak někdy zapomenu na tolik věcí Emoticon Jsem ráda, že tě můj koment potěšil, to byl taky záměr Emoticon Není zač Emoticon

02.09.2013 [19:26]

SabiennaDarkMoon: Jůůůůj, chybička se vloudila Emoticon Emoticon Nebýt tebe, tak si toho ani nevšimnu a žiju v blažené nevědomosti, že moje twilight prvotinka je dokonalá Emoticon Neee, ale jako že, bylo by divný, kdyby tam fakt nebyla žádná chyba Emoticon Emoticon Emoticon
Ale děkujuuuu, moc mě to potěšilo, fakt strašně moc! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon úplně jsem se culila jak pako, když jsem si četla Tvůj komentář Emoticon Emoticon Emoticon
Já jsem jako že Jacobovec, to můžu říct rovnou... ale jinak jsem na tom jako ty, jak vííme Emoticon Emoticon
Ještě jednou tááááákhle moc děkuju! Emoticon Emoticon Emoticon
Všem moc a moc děkuju!! Emoticon Emoticon

16. DarkMoon
28.08.2013 [13:08]

Co si pamatuju, tak mě zarazilo akorát tak to, že při tanci Bella trochu kolísala kvůli podpatkům a přitom nevím o tom, že by si je po jejich sundání zase nandala... Tím máme "kritiku" za sebou a dál se budu vyjadřovat jen o tom, jak úžasné to bylo :D
Krásně se to četlo, a navíc z pohledu Jacoba! S Happyendem těch dvou! :D Ohledně Stmívání jsem sice nikdy neměla tak moc vyhraněný názor, komu vlastně fandím, jako v jistém jiném upířím příběhu (víme :D), ale dost často jsem se nakláněla spíš k Jacobovi. Jsem ráda, že aspoň tady mu to dopadlo :)Krásně jsi vyjádřila jeho pocity a ke všemu to bylo ne jen správně zoufalé, ale i vtipné!

"Předehra před výplachem mozku Edwardem" :D
Edward v neoprenu... zajímavá představa :D
"To jsem řekl, jako bych fakt něco vyřezával" :D :D :D "Jeho velké svaly byly asi neviditelné" :D

Krása Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. Andy
01.02.2013 [15:27]

skvělej příběh, hezky si vystihla jejich povahu a je to čtivý! :)))

14. heidi
09.01.2013 [12:58]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.10.2012 [12:14]

TaylorkaBoží, fakt. Emoticon Jacob v tvém podání? No dokonalej. Vystihlas ho úplně suprově! Celé to bylo super. Emoticon

11.04.2012 [21:52]

EmpressNesmierne ti fandím Emoticon Emoticon Emoticon
A keďže toto bol príbeh na tému Jacob&Bella, tak som si to nesmierne užívalaEmoticon Emoticon , pretože písmenok ktoré by sa skončil ICH spoločným happyendom je žalostne málo Emoticon
Len tak ďalej Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!