Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Je libo otisk, Caie? 1/3

10.10.2014 (19:00) • Irtemed • FanFiction jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 2338×

Seděl jsem jako obvykle na svém trůnu, jenže mou starostí nebylo to, jak někoho nechat popravit nebo případně zabít vlastníma rukama, ale něco mnohem vážnějšího a děsivějšího…

Všechno to začalo, když k nám do Volterry přišla Irina. Myslel jsem, že hodlá dělat scény, tak jak to ženy, se kterými strávím čas od času vášnivou noc, dělávají poté, co zjistí, že si je za manželku vážně brát nehodlám, takže jsem ji moc vřele nepřivítal.

Pochopte, sice svou ženu miluju, ale po třech tisíciletích vás už nepřekvapí opravdu nic. A navíc… Jsem prostě neodolatelný. Šílí po mně ženy všech věkových skupin. Jednou se mě dokonce snažila přesvědčit jedna devadesátiletá babča, kterou přivedla Heidi mezi turisty, že bychom si mohli naposledy spolu užít, než skončí jako moje večeře. V tu chvíli mě dokonce přešla i žízeň. Brr... Doteď si ze mě Aro utahuje, že šediny postarších dam mi ladí s mou platinově blond. Pořád slyším narážky typu: proč mají blondýnky kolem pupíku modřiny? Protože přeci existují i blonďáčci... Já mu dám blonďáčka... Vždycky začnu vyhrožovat, že prozradím Sulpicii jeho zašívárnu, kam se schovává, když nechce být ženušce po vůli... To jediné na něj platí. Větší nymfomanku, než je Sulpicie, jsem totiž nezažil. Aro se sice snažil každého upíra, kterého se rozhodla jeho ženuška svést, popravit, ale pak zjistil, že pokud má Sulpicie v okolí dostatek chlapů, najde si Aro tu a tam hodinku pro sebe, a pokud je vážně krize, schovává se na dámských záchodech v třetím podlaží. Ale ne všichni mají takové štěstí. Chudák Felix z toho má doteď tik v oku pokaždé, když Sulpicii vidí. Ani já s Marcem jsme nezůstali ušetřeni. To, že jsme se zuby nehty bránili, nám bylo stejně prd platné, i nás dostala. Jediný, kdo zůstal ušetřen, je Demetri a to jenom díky jeho radaru. Pokaždé, když se Arova milá přiblíží na padesát metrů, vezme do zaječích, ale nám ostatním neřekne samozřejmě ani Ň. Ale teď zpátky k našemu problému.

Když jsem zjistil důvod Irininy návštěvy, nemohl jsem tomu uvěřit. Stvořit nesmrtelné dítě, takovej nesmysl. Poté, co opouštěl Carlisle před sto padesáti lety Volterru, se dušoval, že bude raději pít zvířecí krev, jen aby náhodou někdo někdy nenašel nějaké tělo bez krve v jeho okolí, což by znamenalo návštěvu Ara a jeho ženušky, takže takovéhle pochybení by si na triko nevzal. Jenže Aro to vzal jako možnost se na chvilku svým manželským povinnostem vyhnout, tak zavelel a jelo se. Kdyby však znal důsledky svého rozhodnutí, nikdy bychom nikam nejeli. A tak teď sedí vedle mě a háže soucitné pohledy, které já však opětovat nedokážu, protože nebýt toho jeho blbého nápadu, nic z toho by se nestalo.

Ale asi vás zajímá, co se tenkrát stalo...

Byla zima a my spolu s gardou i manželkami vyrazili do Forks prověřit ono udání...

Když jsme dorazili na mýtinu nedaleko Cullenovic domu, překvapila nás ta spousta upírů, co se tam shromáždila. Sulpicii museli hlídat čtyři gardistky. Ne snad proto, aby jí někdo něco neudělal, ale aby se nevrhla po přítomných mužích. Už tak máme díky ní dost nepřátel a ona by akorát přilila olej do ohně. A tak házela, dle jejího názoru, pouze svůdné pohledy. Dle mého bych řekl, že koulila očima, jako když má zaražené větry, ale nahlas by mě to nedonutila říct ani Jane. Co neuniklo mému superzraku, byli Rumuni a soudě podle Arova tichého vrčení, nebyl jsem sám. Svého švagra propaloval nenávistným pohledem a ten jen vyděšeně pozoroval svou sestru, jak na něj zuřivě mává...

Ano. Málo, kdo to ví, ale Sulpicie je Stefanova sestra. Když jsme tenkrát před patnácti sty lety přišli na území dnešního Rumunska a o Ara se začala Sulpicie zajímat, byl jí naprosto unešený. Možná mi to neuvěříte, ale můj bratr byl v té době pořád ještě panic. Jako člověk moc krásy nepobral a ani upírství mu moc nepomohlo.

Když mu pak po deseti minutách nabídl Stefan svou sestru za ženu, musel to čtyřikrát opakovat, než mu uvěřil. Mně sice bylo divné, že dává svou jedinou sestru chlápkovi, jež zná pár minut, ale co, aspoň nebudu muset poslouchat Arovo věčné skučení, jak život není fér... Ještě v ten večer proběhla svatba, takže Aro musel projít důsledným školením ohledně toho, jak si počínat při svatební noci. Některé Marcovy rady jsem využil i já. On se nezdá, kaňour jeden... Užívali jsme si pohostinnosti naší nové rodiny, akorát mi bylo divné, proč se Aro za celý ten půlrok, který jsme tam trávili a který utekl jako voda, ani jedinkrát neukázal.

Odpověď se mi dostala ještě téhož večera. Zrovna jsem chtěl strávit pěkné chvilky s Athenodorou, když nám do pokoje vtrhnul nějaký chlap. Podle jeho vzevření jsem usoudil, že to je nějaký vězeň po těžkém a dlouhém mučení, ale Dora v něm Ara poznala. Doteď je mi záhadou jak, ovšem to je už vedlejší. Když se dal trochu do pořádku, došel jsem potichu pro Marcuse a Aro začal líčit  praktiky, jež musel podstoupit. Dokonce i Marcus se chvilkami červenal, takže si musíte představit, jak chudák Aro trpěl.

Ještě té noci jsme se rozhodli potichoučku zmizet, samozřejmě bez Arovy nevěstinky a vrátit se sem s gardou a zlikvidovat to doupě neřesti i s jeho obyvateli. Hrad jsme sice vypálili, jenže Stefan s Vladimirem utekli. No co, aspoň jsme se zbavili jí. To, jak jsme se mýlili, jsme zjistili, jakmile jsme dorazili domů. Ta harpie se rozvalovala na Arově trůnu a toužebně na něj špulila rtíky. Toho večera jsem poprvé v životě dokázal litovat i někoho jiného než sám sebe.

Ze vzpomínek mě vytrhl až pohyb. Malá holka kráčela spolu s Edwardem a Bellou směrem k nám. Aro chtěl, aby mu podala ruku (mimochodem dost blbej zvyk, každého ochmatávat, ale jak jinak by Aro zjistil jeho sexuální výkon... Teda jestli má nějaký mimořádný dar, jak on sám tomu říká). Ta malá se však usmála a přitiskla svou dětskou ručku na Arovu tvář.

„Opravdu, napůl nesmrtelná a napůl člověk," řekl Aro a tvář mu zněžněla. A nebyl jediný, jeho žena se na malou Renesmé dívala s takovou láskou, jakou jsem u ní ještě neviděl. Hned na to se podívala na Ara s odhodláním, které značilo jenom jedno... Chce taky dítě a Aro se bude muset setsakramentsky snažit. A jak znám svou švagrovou, důvod, že k početí dítěte by musela být člověk, nebude dostačující. Co kdyby náhodou...

Ale to nebylo to, co mě ohromilo. Spolu s nimi přišel vlk. Jenže tenhle nebyl obyčejnej, ten byl velkej jako třípatrovej činžák...
No... to je trochu přehnaný, ale jako kůň velkej byl. S vlkodlaky nemám zrovna příjemnou zkušenost. Jednou jsem si začal s jednou vlčicí (no co, zkusit se má přece všechno) a jejímu starému to dost vadilo, ale s tím vás zdržovat nebudu...

Nejhorší však bylo, že ten vlk nebyl sám.

S půlkami staženými hrůzou k sobě jsem se rozhlédl po ostatních vlcích, když mi pohled utkvěl na tom, co se tvářil nejvíc nepřátelsky. Byl tmavě stříbrný a patřil jistě mezi nejlepší bojovníky té jejich smečky.

„Nesmíš uhnout pohledem, prostě nesmíš..." nabádal jsem se v duchu. A pak se to stalo. Naše pohledy se setkaly a najednou se vlk přestal tvářit nebezpečně... Díval se na mě, tlamu měl roztáhlou v něčem, co vzdáleně připomínalo úsměv a vrtěl oháňkou.

Černý vlk mu něco říkal, jenže já mu samozřejmě nerozuměl. Vlkodlačštinu jsem vážně nestudoval...

Jenže proč na mě ten šedej vlk pořád čumí, co se to sakra děje?

Autor: Irtemed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Je libo otisk, Caie? 1/3: