Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jacobův deník

06.07.2011 (15:30) • Sundance • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 2058×

Dnes jsem byl u Belly a musím říci, že na tom není nejlépe. Když jsem tak přišel, Edward na mě začal vrčet, ať jdu pryč. Ale já nechtěl. Musel jsem u ní být, ona mě potřebuje. Jak jsem ji viděl ležet na té posteli, byl jsem štěstím bez sebe, že ji Edward neproměnil. Ale zároveň jsem byl na dně. Byla napojena na hadičky a všude blikaly přístroje. Každý kontroloval něco jiného. Jeden srdce, druhý dýchání, třetí okysličování mozku, a další.

„Ahoj, Jacobe," řekla chraplavým hlasem a mně bylo v tu chvíli ještě hůř. Jako by to nestačilo: „Jdeš se koukat, jak budu umírat?" ptala se a já nebyl schopen slova. Jak si může myslet, že jsem se přišel podívat na její smrt?

„Ne! Jsi blázen, Bello?" ptal jsem se. Ona se jen smutně usmála a zavřela oči.

Nakonec jsem tam zůstal do noci, než jsem musel jít vystřídat Setha. To byste nevěřili, kolik má ten kluk energie...

Takto se to opakovalo do té doby, než měla Bella břicho jako vzducholoď. To jsem k nim zrovna doběhl, když Bella začala křičet, ať ji zabijí. Ležela celá zkroucená na pohovce, na kterou ji přenesli, když jí bylo lépe. Edward se k ní přiřítil takovou rychlostí, kterou jsem nikdy - ani u upíra - neviděl.

„Bello, Bello! Slyšíš mě, Bello?" křičel na ni, ale ona zjevně neposlouchala. Potom se přiřítili i ostatní a začali se kolem ní točit tak, že jsem nic neviděl. A dost mě to štvalo.

„Edwarde, rychle ji odnes nahoru!" snažil se překřiknout ostatní Carlisle. A nakonec se to povedlo, protože Edward se naklonil k Belle a opatrně ji začal zvedat. Znovu výkřik. Edward už byl nahoře, když tam teprve ostatní přiběhli. Jen Jasper zůstal dole a já věděl proč. Kdyby Bella hodně krvácela, nejspíš by se neudržel.

„Jacobe, sakra, pohni s tím tvým zadkem a pojď nám pomoc, nebo odsud vypadni a nezapomeň zavřít dveře."

No, na to, že mu právě umírá žena, má humoru na rozdávání. Už jsem neváhal a běžel za nimi nahoru. Když jsem otevřel dveře, udělalo se mi špatně. Ostatní kolem Belly poskakovali jako cvičené opice. Doběhl jsem až k Belle položené na operačním stole a sjel ji pohledem.

Byla celá nahá a zakrvácená. To nebylo nejhorší. Nejhorší bylo, když jsem uviděl, jak má rozřízlé břicho. O můj bože! To, co jsem viděl, nezapomenu za celou svou existenci. Edward právě vyndal z jejího břicha dítě, ale já se na něj nechtěl podívat. Vždyť právě to nejspíš zabilo Bellu. A Edward mi ho jako naschvál podal. A co s tím mám udělat? ptal jsem se ho v duchu a věděl, že mě uslyší. Nemohl jsem najít hlas.

„Třeba ho vyhoď z okna, to je jedno, ale dělej něco! Pomoc mi, sakra!" řval Edward. Ale najednou jsem ucítil, jak mi to dítě mizí z náruče. Když jsem se otočil, uviděl jsem Rosalii, jak s malým uzlíčkem v náručí utíká ke schodům.

To mi bylo ukradený. Teď byla hlavní Bella. Ta Bella, které mě měla jenom ráda, i když jsem já ji miloval. Ta Bella, která mě považovala za vrbu. A já jsem za to byl rád. Ta Bella, se kterou jsem se nemohl scházet, protože jsem se proměnil. Ta Bella, která mé tajemství odhalila. Ta, kterou jsem miloval a miluji a ona mě měla jenom za kamaráda. Takhle bych mohl pokračovat do nekonečna, kdyby jí Edward nepíchl jehlu do srdce.

„Co v tom bylo?" zeptal jsem se hlasem, který jsem nepoznával.

„Můj jed," odpověděl prostě, přitáhl si židli vedle Belly a chytil ji za ruku. Já jsem ho, radši, nechal s Carlislem a šel se dolů podívat na Rosalii (já vím, zní to neuvěřitelně - já a podívat se na Rosalii), co udělala s tím malým vrahem. Sešel jsem do přízemí a nejdříve nakoukl do kuchyně. Nikdo tam nebyl.

Vešel jsem do obývacího pokoje a tam ji našel. Rosalie seděla na pohovce a v ruce držela malé dítě. Když jsem přišel blíž, nemohl jsem uvěřit tomu, co se stalo. Když jsem se na ni podíval, najednou tu byla jen ona. Ani Rosalie. Ani Edward... Prostě nikdo. Jen my dva. Dívala se na mě očima, tak hnědýma, krásnýma a podobnýma Belliným, že se mi zadrhával dech. Renesmé se na mě dívala tak upřeně jako já na ni. V jejích očích jsem jasně viděl, že rozumí tomu, co se stalo. Teď pro mě byla jen a pouze Renesmé.

„Jacobe, já tě zabiju!" řval nahoře Edward, ale já ho vnímal asi takto - jedním uchem dovnitř, druhým ven. Pro mě byla světlem, tmou i vším možným Renesmé.

O devět let později:

Uběhlo devět let od doby, kdy se narodila Nessie. Je teď moje všechno. Udělal bych pro ni všechno. Byl bych pro ni vším.

„Renesmé, tak dělej, přijdeme pozdě!" popoháněl jsem Nessie, která byla v patře a ještě se nedopřipravila do školy. Nessie vypadá na sedmnáctileté děvče, které žije v širším kruhu rodiny. Já hrál rodinného přítele a Seth a Leah, kteří se k nám chtěli přidat, hráli moje sourozence. Leah nebyla moc nadšená, že bude - jenom na papírech, které nám Jasper zařídil - moje setra.

Teď bydlíme v Madridu, ve Španělsku, kde máme jednu třípatrovou vilu. Já mám pokoj s Nessie, protože měl tento dům - i když je třípatrový - málo pokojů. Nessie spí v posteli u okna a já ve své posteli u dveří. Dnes jdeme poprvé na střední školu v Madridu. Takže lidé zase budou koukat. Já, Nessie, Bella a Alice do prváku. Jasper, Edward, Seth a Rosalie do druháku a Emmett s Leah do třeťáku.

S Nessie jsme nejlepší kamarádi, kteří si všechno říkají. Chodíme spolu lovit, na nákupy dárků, do kina a jinam. Prostě si dobře rozumíme.

„Už jsem tady, tak jdeme. Jedu s tebou, Jakeu," oznámila mi samozřejmost - kterou jsem stejně věděl dopředu -, když přihopsala až ke mně. Jako vždycky.

„Jasně, Nessie, ale už musíme, takže nasedat," řekl jsem a táhnul ji k autu.

„Jakeu, já umím jít sama," řekla mi a vysmekla se mi. Sedl jsem si za volant, Nessie na sedadlo spolujezdce a vyjeli jsme ke škole. Po pěti minutách jízdy, kdy jsme vyjeli na hlavní cestu z té naší lesní, jsem za námi viděl stříbrné Volvo a žluté Porsche.

Když mě Alice v Porsche chtěla předjet, přidal jsem a ujel jim. Ne na moc dlouho. Po pár minutách mě dohnal Edward a v závěsu měl Alici. Takže to dopadlo tak, že jsme se celou cestu předjížděli. Nakonec vyhrála Alice, protože viděla, kdy vyjede ze zatáčky auto. No, měla to lehčí.

Když jsme vystoupili z mého Rabbita, tak se na nás okamžitě stočily pohledy všech, co byli na parkovišti. Ale nikdo z nás si toho nevšímal. Sebrali jsme se a šli jsme si do kanceláře pro nějaké papíry, které potřebujeme, abychom sem mohli chodit. Blbosti.

Já a Ness jsme počkali před ředitelnou. Asi bychom se tam všichni ani nevešli. Asi po pěti minutách čekání jsem si uvědomil, že jsem si v autě zapomněl mobil.

„Ness, já jsem si v autě zapomněl mobil. Jenom si tam skočím a hned budu zpátky," oznámil jsem jí a běžel k autu. Už jsem chtěl být u Nessie. Bez ní jsem jako bez srdce. Odemkl jsem auto, vzal jsem mobil a vydal jsem se zpět.

Doběhl jsem ke škole, a když jsem zahnul za roh k ředitelně, nevěřil jsem tomu, co jsem viděl. Na Ness se sápal nějaký kluk. Nejspíš ze čtvrťáku.

„Nech ji na pokoji!" zařval jsem tak nahlas, že jsem slyšel, jak se Cullenovi se Sethem a Leah ptali, co se tu děje. Ale to mi bylo jedno. Teď byla hlavní Nessie, která brečela v náručí toho slizáka.

„Nebo? Už se tě bojím," smál se a začal Ness líbat tak hnusně, že jsem myslel, že se přeměním. Ne! Nepřeměním se, to bych musel utéct, aby mě neviděl. Ale já ho musím dostat od Ness.

„Nebo ti rozbiju hubu!" zařval jsem na něj a cítil, jak se mi začínají klepat ruce. A to je co říct. Protože za těch devět let, co jsem byl pořád jen s Ness, jsem se naučil ovládat tak, že jsem se nikdy neproměnil, když jsem nechtěl.

„Bojím, bojím," smál se. Ale já to už nevydržel a rozběhl se za ním. Když jsem byl u něj, zastavil jsem se a... dal mu pěstí. Ani nevíte, jak se mi ulevilo. Asi jsem to trochu přehnal, protože jsem slyšel, jak něco křuplo. Ale to je jedno. Teď musím zkontrolovat Ness, jestli jí něco neudělal. Obrátil jsem se na Nessie, která teď plakala a nejspíš se při té naší - spíše mojí - rvačce, šla seznámit s podlahou.

Když jsem k ní přiskočil a opatrně jí pomohl na nohy, jsem věděl, že teď se stane něco, co změní můj dosavadní život. Zvedla ke mně pohled a já se déle ovládat nedokázal. Musel jsem. Musel jsem ji políbit. Když jsem se jen lehce otřel o její rty, cítil jsem, jak ztuhla.

Radši jsem se odtáhl. Když jsem se na ni podíval, měla jednu ruku na rtech, jako by tam ještě teď cítila můj polibek. Oči měla zavřené, ale teď je otevřela a podívala se na mě. A jako vždy, kdy se na mě dívala, jsem se v jejích očích topil. Kdyby věděla, jak moc ji miluji.

Zvedla ruku a přiložila mi ji na tvář. Viděl jsem, jak se ona dívá na mě. Také mě miluje. Také mě miluje! Ona mě miluje! Miluje mě nejdokonalejší, nejkrásnější, nejhodnější, nejvěrnější, nejmilejší děvče na světě!

Na nic jsem nečekal a začal ji - zase - líbat. Tentokrát to čekala a připojila se na mou hru. Byli jsem nádherně sehraný pár...

A toto je můj život s Nessie:

Máme tři děti:

Thomas, který je takový tichý typ, pořád někde zalezlý s knížkou. Je také měnič. A hádej, deníčku, do koho se otiskl. Do Leah. A ona do něj. No, tě pic. Doopravdy, mu je dvacet osm, ale vypadá na devatenáct.

Sam, která nádherně hraje na piáno. Dokonce je lepší než Edward, který ji moc rád začal učit, když se to u ní zjistilo. Má za manžela... Setha. Je to pravda. Taky jsme tomu nemohli uvěřit, ale Seth se do ní otiskl. A ona do něj. Z čehož vyplývá, že je také měnič. Jí je ve skutečnosti dvacet tři. Jinak vypadá na sedmnáct.

Luke, její mladší bratr, kterému je pouhých pět let, je velmi chytrý. Ale už teď má vyšší teplotu, než má mít normální člověk. Další vlkodlak do rodiny.

Tak, tohle je moje rodina. Miluji je nade všechno na světě. Kdyby se jim něco stalo, nesnesl bych to.

Tak, musím končit. Jdu žít svůj nový a lepší život.

Jacob

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jacobův deník: