První pohled Sama na Emily a nehoda. Už to tu bylo, ale stejně jsem neodolala. :o) Je trochu delší, ale doufám, že i tak stojí za přečtení.
06.11.2010 (17:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1916×
Sam:
Bože, kdy se do mojí hlavy dostal ten cyklon? Myšlenky v ní vířily, až mi z toho přecházel zrak. Ještě chvíli a opravdu se zblázním. Zvedl jsem hlavu a z mých úst vyšlo náhlé zavytí. Vyčítavě jsem se zadíval na obrovský měsíc, který vypadal, jako by visel přímo nad útesy. Jako němý svědek mé bolesti. Od něj se odpovědi nedočkám.
Stočil jsem se do klubíčka, položil hlavu na přední tlapy a zavřel jsem oči. Zoufale jsem si přál, aby se posledních pár měsíců nestalo. Abych se nikdy nerozzlobil tak, že jsem vybuchl a změnil se v tohle obrovské zvíře. Když na to přišli starší, byli málem v sedmém nebi. Prý je to pro mě čest, prý bych měl být hrdý, že jsem se stal ochráncem kmene… Pcha! Pro mě to znamenalo jen trápení. I když už je to měsíce, stále jsem nezískal potřebné sebeovládání, abych každou chvíli nevybuchl ve změť chlupů. A tím je dáno i to, že se nemůžu ukazovat mezi lidmi. Jak bych jim to asi vysvětlil? To se nedalo.
Nejvíc mě ale trápilo, že jsem se neodvážil ani za mou milovanou Lee-Lee. Od té „nehody“ jsem ji viděl jen párkrát a to docela krátce. Vlastně jen tehdy, když za mnou přišla sama. Emoce, které mnou cloumaly, když jsem ji viděl, mi to neulehčovaly, a tak jsem se vždycky brzy ztratil. Bolelo a štvalo mě, že se jí nemůžu se svým „druhým životem“ svěřit. Viděl jsem, jak jí tím ubližuji. A nejhorší na tom bylo, že jsem ji stále miloval. To jsem opravdu odsouzený vídat ji až po zbytek svých dní (které mohou být mimochodem podle starších našeho kmene sakra dlouhé) jen z povzdálí? Nebylo by lepší, kdybych nebyl? Leah by sice možná chvíli truchlila, ale pak by mohla žít normální život. Šťastný život. Takový, jaký si zasloužila.
Otevřel jsem oči a vyslal prosbu k obrovskému měsíci nade mnou: „Dej mi nápad, který všechno vyřeší. Pošli mi anděla, jestli existuje.“
Můj život – náš společný život s Lee-Lee byl v troskách. Krásně nalinkovaná budoucnost… věci, které jsme oba chtěli - vysoká, práce, malý domek, svatba, děti… Neuměl jsem si představit, jak by se to mohlo splnit.
S hlavou plnou beznaděje jsem na útesech usnul. Probraly mě až první sluneční paprsky. Podíval jsem se na západ, kde ještě sváděla noc předem prohranou bitvu s dnem a před očima se mi mihla tvář dívky, o které se mi zdálo. Byla tak krásná, že jsem nepochyboval, že není z tohoto světa. Možná je to ten anděl, o kterého jsem žádal. Možná ji potkám a pomůže mi.
Vzpomínky fungovaly jako sůl do obnažených ran v mém srdci. Opět jsem si uvědomil, jak moc mi Leah chybí. Výhoda toho být zvířetem, byla reagovat instinktivně. Když jsem něco chtěl, nepřemýšlel jsem dlouze nad tím, jestli to mám udělat. Stejně jako teď. Sotva jsem si pomyslel, že bych ji chtěl vidět, už moje tělo nabralo správný směr. Užíval jsem si pravidelný rytmus běhu. Vítr ve tváři mi dovolil soustředit se jen na vlastní kroky – nebo spíš skoky. Bylo to osvobozující.
Bylo tak brzy, že jsem usoudil, že bude ještě doma. Nehodlal jsem na ni zaťukat a vylekat ji, nebo ji vystavit nebezpečí, že se neovládnu a přeměním se před ní. Musel by to být pořádný šok, když nic netušila. Stejně jako já, nikdy nevěřila těm povídačkám, které starší vyprávěli u kmenového ohně s podivným leskem v očích. Kdo by taky ve dvacátém prvním století věřil na lidi měnící se ve vlky?
Znovu jsem děkoval svému štěstí, že Harry Clearwater postavil svůj dům na kraji lesa. Umožnil mi tak nahlédnout dovnitř, aniž bych riskoval odhalení. Museli by se podívat ven, aby mě viděli a i tak byla jejich šance mizivá. Můj černý kožich splýval s šerem, které venku pořád ještě vládlo.
První, co jsem zahlédl, byla Leah. Usmál jsem se, když jsem viděl, jak si shrnula vlasy z obličeje a zalila hrnky s čajem. S někým se bavila. S někým, kdo seděl u stolu a snídal. V tu chvíli mě ale nezajímalo, kdo to je. Hltal jsem pohledem tvář, kterou jsem tak miloval. Každičký její rys jsem si vrýval do paměti a do srdce, jako by tam už dávno nebyl. Kdo ví, kdy najdu odvahu, abych ji zase přišel navštívit?
Leah dokončila přípravu čaje, vzala hrnečky z pultu a zmizela mi z dohledu. Zamračil jsem se a rychle se přesunul k druhému oknu. Znovu jsem se usmál, když jsem ji spatřil u stolu. Chtěl jsem pokračovat v jejím obdivování, ale pak můj zrak padl na postavu, která seděla naproti ní. Začala se mi točit hlava, v uších mi hučelo jako při mé první proměně a v tlamě jsem měl najednou sucho. Od chvíle, kdy jsem se na ni podíval, jsem nebyl schopen odtrhnout od ni zrak. Nešlo o to, jak krásná byla. Byla… byla… byla to tvář toho anděla, o kterém se mi v noci zdálo.
Podíval jsem se do zrcadla a usoudil, že lepší už to nebude. Přehodil jsem si přes sebe lehkou bundu, i když byla v podstatě jen kamufláž. Venku bylo chladno a já se nechtěl dohadovat o tom, že si uženu chřipku nebo něco horšího. Už nějakou dobu mi bylo pořád horko. Neublížil mi ani mráz, ale vysvětlujte to někomu, kdo o mé zvířecí části nic neví.
Popadl jsem klíčky od auta a modlil jsem se, aby holky neměly tak brzy žádné plány. Až cestou mě napadlo, že je vlastně divné, že jsem vydržel takovou dobu bez Leah, ale sotva jsem spatřil tvář té druhé dívky, málem jsem se neudržel a vletěl dovnitř. Chtěl jsem si lehnout k jejím nohám a zůstat tak zbytek života. To přece nemůže být láska, když o ní vůbec nic nevím, ne? Tak proč mám najednou pocit, že stačí jediné její slovo a svět se přestane otáčet?
Když jsem zastavil před domem, nervozitou se mi třásly ruce. Rychle jsem vystoupil, nastavil tvář dešti a ruce několikrát sevřel v pěst a zase uvolnil. K uklidnění mi to moc nepomohlo, ale víc jsem udělat nedokázal. Přešel jsem ke dveřím, zhluboka se nadechl a zaťukal na ně.
Dlouhých deset vteřin trvalo, než jsem zevnitř zaslechl pobavený lehce zastřený hlas: „To je dobrý, Leah, klidně to dodělej. Dojdu otevřít.“
Emily:
Otevřela jsem dveře a skrz moskytiéru se dívala na nejhezčího kluka, kterého jsem kdy viděla. Všimla jsem si, jak se opřel o rám dveří, když mě spatřil. Skoro, jako by ho nohy nemohly unést. Musela jsem zamrkat, abych nezírala jako nezdvořák.
„Dobrý den, co si přejete?“
Vypadal stále trochu jako v tranzu, když otevřel rám moskytiéry a natáhl ke mně ruku k potřesení: „Ahoj, já jsem Sam.“
Hlavou mi okamžitě šrotovalo: „No jistě, Sam – přítel Leah. Že mě to hned nenapadlo.“
Zalitovala jsem, že to tak je a okamžitě se za své myšlenky vypeskovala. Přála jsem svojí sestřenici a nejlepší kamarádce štěstí… a po boku tohohle prince bez koně ho určitě prožívala. Tedy když jí zrovna neodstřihl na takovou dobu.
Se zpožděním jsem mu podala ruku a představila se. K mému překvapení si ji ale místo obvyklého potřesení přitiskl ke rtům a než ji pustil, podíval se na mě se zvláštním pohledem, díky kterému jsem z něj nemohla spustit zrak: „Moc rád tě poznávám, Emily. Ani nevíš, jak moc.“
Trochu jsem se začervenala. Naše oči se vpíjely jeden do druhého – na okamžik jsem měla pocit, jako bychom existovali jen my dva.
Když se za mnou ozvaly kroky Leah, trhla jsem sebou. To už ale bylo pozdě. Viděla jsem, jak rozzářený pohled Leah pohasl a úsměv jí zmizel z tváře.
Vystřídala ho bolest a hned vzápětí zlost: „Co to má znamenat? Same?“
Musela jsem vypadat hodně vyděšeně, Sam však byl nad věcí. Ani teď ze mě nespustil zrak a k Leah promluvil jen tak mimochodem: „Ahoj Leah. Omlouvám se.“
Leah pěnila: „Omlouváš? Za co? Žes právě zahodil tři společné roky kvůli holce, kterou dnes vidíš poprvé? Nebo si myslíš, že ti dovolím oblbovat mi tu sestřenici? Tobě to není líto!“ obvinila ho a zašermovala mu rukou před očima, aby ho přinutila aspoň teď se na ni podívat.
Sam se po ní podíval s výrazem, který napovídal, jak moc ho otravuje. To jsem zase nemohla snést já. Na další přestřelku jsem čekat nehodlala. Otočila jsem se a s hlavou plnou zmatených myšlenek zašla dovnitř. Snažila jsem se nevnímat, jak na něj Leah křičí. Jediné, co jsem si částí mysli uvědomila… a za co jsem byla vděčná, bylo, že jí po mém odchodu konečně začal odpovídat.
Sam:
Nechápal jsem, co se to se mnou stalo. Leah jsem přece opravdu miloval. Ještě dneska v noci jsem byl přesvědčen, že nějak překonáme všechny problémy a třeba se najde způsob, jak spolu přece jen prožít dlouhý šťastný život… Teď se všechno změnilo. Emily to změnila. Stačil mi jediný pohled a na všem kromě ní přestalo záležet. Nic už nebylo tak důležité. To, co jsem cítil, když jsem ji viděl za oknem ve své vlčí podobě, se nedalo ani omylem srovnávat s tím, když jsem jí stál tvář v tvář. Leah jako by přestala existovat.
Když se tam objevila, překvapila mě. Emily se tvářila podivně přistiženě, ale já od ní nedokázal odvrátit zrak ani teď. Bylo mi jedno, kdo to uvidí. Leah… nechtěl jsem jí ublížit. Měla na svůj vztek právo. Já jí to navíc ani nedokázal pořádně vysvětlit. I když pochybuji, že by se našlo nějaké vysvětlení, které by jí to mohlo ulehčit. Najednou jako by ty společné roky přestaly existovat. Jako by se prostě nestaly. Moje srdce bylo plné jediné tváře. Nebylo v něm místo pro nikoho jiného.
Udělal jsem krok, abych vešel za Emily, když se otočila a odešla, ale pak jsem si uvědomil, že by to byla chyba. Dávala nám s Leah příležitost, abychom si to vyříkali. Musel jsem ji využít. Nehodlal jsem jí věšet bulíky na nos. Modlil jsem se, aby mi všemohoucí vnukl ta správná slova. Taková, která by jí ublížila co nejméně. A pak jsem se chtěl rozběhnout za Emily a dát jí své srdce na dlani. Patřilo jen jí. Měla by o tom vědět, ať už ke mně cítila cokoli.
Rozhovor s Leah byl dlouhý a plný slz. Těch jejích samozřejmě. Litoval jsem toho, že jí ubližuju, ale nemohl jsem si pomoct. Bez ohledu na to, co jsme spolu prožili, co jsem k ní dřív cítil a co cítila ona ke mně… ona pro mě nebyla ta pravá. To Emily.
Jakmile za sebou Leah zabouchla dveře, bylo mi jasné, že se tu už nemůžu ukázat. Harry by mě zastřelil – teď ještě ne, ale až uvidí svou dceru v slzách, bude to jeho první myšlenka. A já se mu vlastně ani nedivil. Jak je to dlouho, co jsem chtěl roztrhat každého, kdo jí ublíží? Nejen, že jsem jí nemohl říct pravdu o svém vlčím já, zradil jsem ji a ještě se o tom dozvěděla tím nejhorším možným způsobem.
Teď však bylo podstatnější, jak se vidět s Emily. Chtěl jsem jí říct, jak se věci mají, a tak mi nezbývalo než počíhat si na ni venku.
Bylo tu jedno místo jako stvořené k přemýšlení. Využívali ho všichni, kdo chtěli mít klid. Došel jsem na pláž, posadil se na provizorní lavici z naplaveného dříví a celou svou myslí i srdcem jsem se ji k sobě snažil přivolat. Doufal jsem, že sem časem přijde a nezáleželo mi na tom, jak dlouho to bude trvat. Byl jsem ochoten čekat na ni třeba po zbytek života. No dobře, to přeháním. Kdyby se neobjevila do zítřka, našel bych si ji jinak. … Naštěstí to nebylo nutné.
Seděl jsem sotva hodinu, když ke mně vítr zavál její vůni. Otočil jsem se a zároveň se zvedl z „lavice“. Přemýšlel jsem o tom, že se schovám. Co jestli se rozhodne odejít, až mě uvidí? Podle toho, co o ní Leah říkala, byly opravdu dobré kamarádky. Její bolest mi v Emiliyiných očích asi moc nepomohla.
Přikrčil jsem se trochu, ale vlastně to bylo zbytečné. Emily se nerozhlížela. Dívala se před sebe a bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. Nakonec se zastavila na druhém konci naplavenin a posadila se. Přesunul jsem se neslyšně za ní. Chtěl jsem si užít, že se na ni smím dívat. Prodlužoval jsem své objevení co nejdéle. Bál jsem se totiž její reakce.
Náhle Emily zvedla hlavu, a když mě spatřila tak blízko – téměř na dosah, překvapením vyjekla: „Same, co tu děláš?“
Zatvářil jsem se zkroušeně, i když jsem se tak vůbec necítil. Jak bych mohl litovat, že jsem s ní? Chtěl jsem ale, aby věděla, že je mi líto, že jsem ji vyděsil.
„Nechtěl jsem tě vylekat. Promiň, Emily. Byl jsem tu už dávno před tebou. Vlastně tu na tebe čekám. Chtěl jsem ti vysvětlit…“
Emily zvedla tázavě obočí a vyčkávavě se na mě zadívala. Tím mi vzala slova ze rtů. Opět jsem se propadl do jejího pohledu a nebyl jsem schopen pokračovat. Chtělo se mi jen se dívat. Zůstal bych tak klidně navěky. Nic jiného mi ke štěstí nechybělo.
Když bylo ticho na Emilyin vkus příliš dlouhé, napověděla mi: „Asi jsi mi chtěl vysvětlit, proč ses tam u dveří předtím choval tak, jak ses choval. Podle mě bys to ale spíš měl říct Leah.“
Na okamžik se odmlčela a tváří jí přelétl smutek. Rychle jej však zakryla přísností: „A taky by ses jí měl omluvit a odprosit ji. Byli jste spolu dokonalý pár. Nemůžeš jen tak zahodit tři roky. Měli jste plány…“
Tentokrát došel dech jí. Využil jsem toho a posadil se vedle ní. Vzal jsem její obličej do rukou a naléhavě pronesl: „Stalo se. Emily, já vlastně nevím, co to přesně je, ale faktem je, že bych se raději vzdal dýchání než toho, být tu s tebou. Být ti nablízku. Moct se tě dotknout, slyšet tvůj hlas, cítit tvoji vůni…“
Emily prudce vstala. Všiml jsem si, jak jí při mých slovech tváří přeběhlo zasnění, které vystřídala bolest. Ta se nakonec změnila opět ve vztek: „Same, to nejde. Neuvědomuješ si, že tohle nemůžeme Leah udělat ani jeden? Jsem její sestřenice. Je to má nejlepší kamarádka. Miluje tě. Odmítám být strůjcem jejího neštěstí. Jdi za ní.“
Moje zoufalství, které se s každým jejím slovem stupňovalo, bylo stejné jako vztek, který jsem cítil. Byl to vztek na Leah, protože nám stála v cestě, na Emily, protože mě tak tvrdohlavě odmítla, na sebe, protože jsem s tím mohl tak málo dělat, na osud… Vztek ve mně začal nabývat na síle. Zatemňoval mi rozum do té míry, že jsem se přestával ovládat. Cítil jsem, jak se začínám chvět, ale nedokázal jsem se donutit odejít. Nevím, jestli jsem si v tu chvíli neuvědomoval, co se blíží, nebo jestli jsem chtěl Emily přesvědčit za každou cenu. Než jsem se ale stihl zklidnit natolik, abych začal zase logicky uvažovat a našel nějaký protiargument, z mého hrdla se ozvalo zavrčení. V další vteřině už z mých rukou vystřelily drápy a já vybuchl.
Zaslechl jsem Emilyin výkřik. Byl plný děsu a bolesti. A pak přišlo ticho. Příšerné ticho. Horší než ten výkřik. Horší než cokoli, co jsem kdy zažil. Když jsem se totiž podíval na zem, mé přední tlapy se zalívaly krví a přede mnou ležela Emily. Její překrásná tvář byla zohyzděna stopami po mých drápech. Rána se táhla i přes celou její ruku, jak si zřejmě instinktivně chránila hlavu. Bože, co jsem to udělal?
Byl jsem v šoku, ale nebyl čas na výčitky. Emily krvácela a navíc každou chvíli hrozilo, že se vzbudí z mrákot, které ji milosrdně obestřely. Každý krok by pak pro ni byl utrpením. Musel jsem ji rychle dostat k doktorovi, ale nejdřív jsem se musel pokusit zastavit její krvácení – nebo ho aspoň zpomalit. I když poběžím, jak nejrychleji budu moct, v mé lidské podobě bude cesta trvat aspoň čtvrt hodiny. A jako vlk jsem ji zase nemohl nést. Každá minuta mohla být teď rozhodující.
Přemoct se a uklidnit se natolik, abych se dokázal přeměnit zpátky, byl v tu chvíli nadliský výkon. Nakonec jsem to ale dokázal. Musel jsem. Nemohl jsem dovolit, aby mi tu zemřela. Nehodlal jsem se na to dívat.
Využil jsem toho, že mé původní oblečení už se stejně nedalo obléct a rychle jsem ze zbytků mého oblíbeného trička udělal provizorní obvazy. Věděl jsem, že dlouho nevydrží. Brzy budou úplně nasáklé Emilyinou krví. Krví té, na které závisel můj život. Kdybych ji ztratil, skočil bych nejspíš ze skály. Nad způsobem sebevraždy jsem ale neměl čas přemýšlet.
Nejsilnější pocit, který jsem pocítila po té, co jsem znovu začala vnímat, byla žízeň. Cítila jsem se dehydrovaná a celá pravá strana obličeje a ruka mě pálily, jako bych je měla v ohni. Slyšela jsem tiché bzučení přístrojů, a tak jsem s námahou otevřela oči. Tedy vlastně jedno. To druhé otevřít nešlo, což mě vyděsilo. Můj zrak padl na tetu Sue, která se nesouhlasně dívala na protější stranu mé postele. S námahou jsem otočila hlavu a do mého zorného pole se dostal Sam sedící na židli z druhé strany mojí postele. Hlavu si držel v dlaních a vypadal tak nešťastně, jako by se měl každou chvíli rozbrečet.
Teď jsem ale potřebovala zjistit, co mám s okem!
„Teto Sue?“
Sue se ke mně sehnula a hned zkoumavě zjišťovala: „Emily, to je dobře, že jsi konečně vzhůru.“
Musela jsem si odkašlat, abych mohla znovu promluvit. Měla jsem úplně sucho v puse: „Co mám s okem?“
Teta mě rychle uklidnila: „Nic. Jako zázrakem přežilo, ale na zbytek tvé tváře neměl takové štěstí,“ dodala lítostivě.
Trochu rozzlobeně se podívala na Sama: „Prý tě napadl medvěd.“
Nechápavě jsem se na ni podívala: „Medvěd?“
Poslední okamžiky jsem měla jako v mlze, ale přesto jsem si byla dost jista, že tam žádný medvěd nebyl. Kde by se taky vzal na pláži v La Push? Možná, kdybych byla někde v horách, ale… Matně jsem si vzpomínala na obrovské černé zvíře s děsivě ostrými drápy, které se mi bořily do kůže a drásaly mi ji.
V tom vstoupil strýc. Usmál se: „Emily, to jsem rád, že jsi vzhůru.“
Sam se zatvářil provinile a teta se nadechla, aby něco řekla. Strýc se na ni však podíval a laskavě, ale nesmlouvavě prohlásil: „Vystřídám tě tu, Sue. Měla by sis odpočinout. Dojdi si pro kávu a provětrej se. Neboj, nespustím z Emily oči.“
Na tetě bylo vidět, že se jí moc nechce. Nestávalo se často, že by byla mimo centrum dění. Neměla ráda, když jí chyběly informace. Já ale začala být jako na trní. Podle pohledu, který si strýc vyměnil se Samem, se mi chystali sdělit něco důležitého, a tak jsem ji očima popoháněla. Teta se tedy neochotně zvedla a odešla.
Jakmile za ní zapadly dveře, posadil se strýc Harry a zdůraznil: „Emily, to, co se teď dozvíš, ví jen rada starších, nikdo další – kromě Sama, samozřejmě. Je ale nutné, abys to věděla také, protože se tě to týká. Snad ti to dokážeme vysvětlit a zároveň tě nevyděsit.“
Podíval se na Sama a jelikož ten zatím ještě nevypadal, že by byl schopen ujmout se slova, začal sám: „Jak moc si pamatuješ naše kmenové legendy?“
Nechápavě jsem se na něj zadívala a Harry trpělivě vysvětlil: „To, co ti řekneme, se jich dotýká. Jedna z nejstarších hovoří o tom, že Quileuté se uměli měnit ve vlky. Léta jsme si mysleli, že je to jen legenda. Až do doby zhruba před sedmdesáti lety, kdy se tři z nás opravdu začali proměňovat. Někteří jsou dost staří na to, aby si je ještě pamatovali… A právě ti teď zjistili, že totéž se stává Samovi. Stal se ochráncem kmene. Velkým vlkem.“
Zírala jsem na něj, jako by mi právě řekl, že je samotným Taha Akim. Co to tu vypráví? Střelila jsem pohledem po Samovi, abych zjistila, jestli si nedělají legraci, ale ten se díval tak, že mi došlo, že to myslí smrtelně vážně. Takže ten vlk, co mi to udělal…
Sam tiše zašeptal: „Je mi to tak líto, Emily. Jsem vlkem teprve chvíli… Nedokázal jsem se ovládnout a změnil jsem se ve tvojí blízkosti. Netušil jsem, co se může stát. Kdyby byla možnost, jak vzít tvou bolest na sebe…“
Lítostivě pokrčil rameny a já se přistihla, že ho lituji. Vypadal tak nešťastně, že jsem nepochybovala, že cítil téměř stejnou bolest jako já. Ta má se ale brzy zahojí, zatímco jeho může zůstat. Záleží jen na mně.
Strýc však pokračoval: „Kromě toho Sama postihla ještě jedna zvláštnost. Říká se jí otisk. Znamená to, že když se podívá na ženu, která je mu vyvolená, nemá jinou volbu, než ji následovat. I kdyby se mezi ně stavěla pohoří, oceány a sopky… žádná překážka není dost nebezpečná, vysoká, hluboká nebo daleká.“
Sam se mi prosebně zadíval do očí: „Emily, chtěl jsem, abys pochopila, že nejsem takový parchant, jak to vypadá. Miloval jsem Leah celým srdcem. Ale když jsem spatřil tebe…“
Na okamžik se odmlčel, aby našel vhodná slova a pak začal jinak: „ Představ si tu největší, nejhlubší lásku… pak stačí, když ji vynásobíš tak tisíckrát a dostaneš to, co cítím od chvíle, kdy jsem tě poprvé viděl. Udělal bych pro tebe všechno na světě. Kradl, vraždil, zemřel… Jen jedinou věc nedokážu. Nemůžu se od tebe držet dál.“
Vypadal zoufale. Jeho pohled prosil. Zavřela jsem oči a snažila se uvěřit tomu, co jsem slyšela. Pak jsem si zdravou rukou sáhla na obvazy, které mi kryly rány.
Zamumlala jsem: „Neměl jsi na výběr. Ale co když budu zjizvená příšera? I tak bys se mnou chtěl zůstat? Lidé si na mě budou ukazovat, děti se mě budou bát…“
Sam mě prudce přerušil: „Pro mě budeš vždy to nejkrásnější stvoření, které tenhle svět nosil. Miluji tě celou svou bytostí a nikdy to nebude jinak. A každého, kdo by ti chtěl ublížit, přiměju litovat svého činu dřív, než se k němu odhodlá.“
Jeho oči metaly blesky, jako by chtěly zasáhnout potenciální protivníky. Usmála jsem se a stiskla jeho ruku položenou na mé posteli: „Věřím ti, Same.“
Až mě konečně pustí z nemocnice, můj život se změní, tím jsem si byla jista. Se Samem po boku se ho ale nebojím.
♦ THE END ♦
Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Sdílet
Diskuse pro článek Hledá se anděl. Zn: Spěchá:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!