Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Fortis sanguinum

09.08.2014 (15:30) • Yzis • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1696×

Nad arénou se klenulo slunce, které zbarvovalo okolní krajinu do ruda. Ve vzduchu byla cítit zaschlá krev, slaný pot a strach. Dusno, které všude kolem doslova viselo jako těžká deka, tomu zrovna nepřidávalo. Tento den ale nebyl jen tak ledajaký. Pro spoustu řeckých chlapců a mužů to byl den, kdy naposledy spatří spalující sluneční paprsky, nebo naopak budou zahrnuti slávou, spoustou žen, peněz, jídla a doživotního bohatství a blahobytu. Ten den se konala další z mnoha bitev gladiátorů v aréně, na které se chodila dívat nejen široká veřejnost, ale přijel také i samotný římský císař, který měl životy gladiátorů doslova v rukou. Stačilo pouhé jedno jeho gesto a ubohý mladík zemře. Nebo se naopak stane vítězem. Všechno záleželo hlavně na momentální Caesarově náladě a jeho sympatiích k danému gladiátorovi. Nelíbili jste se mu, mohli jste si rovnou kopat hrob. Takhle už to bylo. Dnešek ale byl obzvlášť důležitý a zajímavý. Byl to totiž první den, kdy se měla v aréně objevit také žena. Až doteď to bylo absurdní a nepředstavitelné, ale ta houževnatá a cílevědomá dívka si účast v souboji doslova vydupala. Všichni se jí buď jen smáli, nebo vrtěli hlavami nad tím, že takhle dobrovolně zahazuje celý život. Ona ale měla svůj důvod. Neměla co ztratit. Nikdo na ni doma nečekal. Její rodinu vyvraždili centurioni. Jen tak pro zábavu. Opili se v krčmě, vyrazili do ulic a zabili každého, koho potkali. Na chudinu se nikdo neohlížel. Když někdo z nich zemřel, zámožnější vrstvě obyvatelstva se ulevilo, protože ubylo několik hladových krků navíc a oni tím pádem mohli mít více jídla. Jak sobecké.

Seděl na tribuně a čekal na začátek souboje. Musel si sedat do stínu, jako vždy. Demetri už naštěstí dávno vyrostl z věku, kdy musel být v aréně povinně. On ale neodešel dobrovolně. Vlastně by ani neodcházel, kdyby měl jinou možnost. Být gladiátorem – to byl jeho životní sen. A jediný muž mu ho zmařil. Jmenoval se Amun. Stalo se to jednoho obzvláště slunečného dne, kdy písek v aréně štípal v očích, padal do obnažených krvácejích ran po úderech mečem a celkově to bylo tak nějak nepříjemné. Demetri tenkrát neměl moc dobrý den a souboj se mu vůbec nedařil. Na konci, když už si myslel, že jeho protivník udělá poslední výpad a milosrdně ho dorazí, protože už si opravdu nemyslel, že by se mohl vzchopit a přežít, se objevil on. Během několika sekund jeho protivníka zlikvidoval. Prostě ho zabil. A Demetrimu zanechal další nepříjemný odkaz na jeho bolestí zmučeném těle – kousanec. Než Demetriho opustil, zašeptal mu ještě do ucha několik slov. Bude to tak pro tebe lepší... Ta slova Demetrimu rezonovala v hlavě ještě hodně dlouho. Poté ho ale zachvátil plamen bolesti, která ho zevnitř doslova zžírala, vlévala mu do žil lávu a ničila ho. Ostatní gladiátoři si nejspíš mysleli, že je to agónie a on pomalu a v bolestech umírá, takže ho odtáhli do příkopu za arénou, kudy nechodili žádní lidé a nechali ho tam napospas svému osudu.

Demetri tam protrpěl dlouhé tři dny. Pamatoval si na to, jak měl rozkousané rty, když se snažil nekřičet bolestí, jak mu do úst stékala jeho vlastní krev, jak do něj pražilo slunce... a po té dlouhé době to najednou přestalo. Jeho srdce udeřilo naposledy. Myslel si, že je mrtvý, ale nebyl. Připadal si podivně živý, živější než kdykoliv předtím. A tak se stal upírem. Měl by Amunovi poděkovat. Ovšem pro něj to nebylo vysvobození. Demetri trpěl. Nedokázal se dívat na ty chlapce, kteří bojují místo něho, zatímco on je nesmrtelný a žádná z těch krvežíznivých mlátiček mu svými zbraněmi nemůže udělat ani škrábanec. Přesto tam teď seděl. A bude muset sledovat dokonce i tu dívku. Kdyby byl člověk, nejspíš by ho v místě, kde kdysi tlouklo jeho srdce, bolestně píchlo. Jenže se to nestalo. Z Demetriho teď byla zrůda bez emocí. Necitelná, bez slitování... navíc s podivnou schopností, která se u něj projevovala i v době, kdy byl ještě člověkem. Demetri byl vynikající stopař. Dokázal najít každého jen podle jeho mysli, pachu, či pokud ho někdy pouze viděl. Prostě dokonalý vraždící stroj. Ta hrstka lidí, která toto jeho tajemství znala a zákonitě se neodvažovala to nikomu vyzradit, mu často nabízela práci. Nejčastěji na pozici špičkového nájemného vraha s na tu dobu pohádkovým platem. Demetri musel uznat, že to bylo lákavé, ale on takový nebyl. Nedokázal vraždit lidi pro peníze. Jen pro svou obživu. A není to vlastně úplně jedno a to samé? říkával si často sám pro sebe.

Ozval se gong a první dvojice gladiátorů vyrazila do arény. Demetri se na to dokázal jen s obtížemi dívat. Ne proto, že by mu bylo líto těch dvou trpějících lidí, ale hlavně kvůli té spoustě krve, kvůli které ho pálilo v krku a vyvolávalo žízeň. Ještě horší to bylo, když si představoval ta bušící srdce, která lahodnou krev rozhání do žil a tepen, která teď pryští všemi možnými ranami ven ze z bolestí zmučených těl a v drobných kalužích se hromadí mezi kupičkami písku. Musel zadržet dech, aby to obrovské instinktivní a čistě živočišné nutkání překonal, aby se nevrhl z tribuny dolů a oba je nezabil. Vždyť bych jim vlastně pomohl. Proč jsem to neudělal hned? Důvodem byli ostatní lidé a prozrazení jeho tajemství, že upíři žijí mezi smrtelníky. Jeho pověst ve městě by se zbortila jako domeček z karet. Doteď o něm nikdo nevěděl pravdu. Všichni ale měli oprávněný pocit, že Demetri je jiný. Že není jako ostatní lidé. A také že to byla pravda. Demetri přece nebyl člověk, ale upír. A to je sakramentsky velký rozdíl. Ozval se další gong, který ohlašoval konec prvního zápasu. Demetri jen násilím přinutil své oči, aby se podívaly na tu řezničinu, která tam po prvních dvou gladiátorech zůstala. Menší mladík prohrál. To bylo obvyklé. Lépe řečeno, stávalo se to s železnou pravidelností. A to bylo děsivé. Ostatním gladiátorům to dávalo ještě menší naději na to, že přežijí. Měl by je vlastně litovat. Ale neudělal to. Proč také? Pomohl by jim tím? Pomohl by sobě? Ne. Akorát by v sobě vyvolal ještě větší výčitky svědomí z toho, že on se v podstatě nechal takhle sobecky zachránit a ostatní se tu bijí na život a na smrt. Ne, na světě už dávno neexistuje spravedlnost. Alespoň co Demetri pamatoval, tak žádná nebyla. A nevěřil ani, že někdy bude. Bylo to tak depresivní. Minuty za minutou ubíhaly. Demetri už ignoroval dunění gongu a jásot a burácení davu, když někdo zemřel, či zvítězil. Odplivl si na zem před sebe. Hnusilo se mu to. Hnusila se mu tato pošetilá a sadistická zábava bez důvodu. Proč tu vlastně gladiátoři byli? Pro pobavení císaře? Pro pobavení lidu? Ano, to byl jediný důvod. Na palci u nohy ho pošimral sluneční paprsek. Rychle nohu přisunul blíž k sobě, aby lidé nespatřili ten záblesk, který se z jeho odhalené kůže linul. Nikdo nesměl vidět, že září jako diamant. Že je jiný. A nejen vzhledem a rasou, ale také názorem a přesvědčením. V tehdejší společností se to nehodilo. Náhle jeho uši zaslechly něco, co se předtím neozvalo. Dvojitý gong. Předzvěst novinky a překvapení.

Na zem pod jeho nohama přistála další slina.

Už vcházela do arény. Celkem drobná, ale zároveň i houževnatá a na dívku celkem statná. Z težké železné helmy jí vyčuhovaly konečky dlouhých, světlých vlasů. Demetri byl rád, že už sklopila hledí přilby. Bál se jejího výrazu. Nechtěl vidět oči, které se už teď smiřují se smrtí. V brnění a páskovaných sandálech typických pro řecké muže vypadala nepatřičně. A ještě nepatřičněji vypadal meč, který s překvapivou lehkostí a jistotou třímala v ruce. Ozval se burácivý jásot lidí kolem něj. Všichni začali vstávat. Jediný on seděl. A v tom se na něj ta dívka podívala. Spatřila ho mezi zástupem lidí, kteří řičeli radostí jako prasata, kterým vhodíte do krmelce nějaké žrádlo. Ano, přesně tak se chovali. Jako kdyby ta dívka byla jídlo. Pochoutka, která bude za chvíli snězena a rozmetána na prach. Demetri zvedl hlavu a prohlížel si hledí její přilby, od kterého se odrážely sluneční paprsky. Byl si jistý, že tvář, která se pod ním skrývá, je krásná. Určitě je. Protože stateční lidé jsou vždy krásní. Úplně jiní než ta banda hlupáků kolem něj. Demetri zvedl ruku na pozdrav. Byl si jistý, že se ta dívka usmála. Nakonec stiskl oba své palce v dlaních. Odpovědí mu bylo krátké pokývnutí přilby, která se však hned na to otočila, protože se ozval další gong. Do arény vběhl dívčin protivník. Demetri musel uznat, že alespoň v něčem jí vyhověli. Byl to jeden z těch slabších. Pořád to ale byl silný, zdravý muž, proti kterému ta dívka neměla ani nejmenší šanci. Najednou mu jí bylo neskutečně líto a dal si za úkol, že ji z arény dostane živou. Jako by se probudil. Napřímil se a natáhl krk, aby na ni lépe viděl. Gong, který se znovu rozezněl, aby ohlásil začátek souboje, skoro nevnímal. Soustředil se jen na ni. Souboj začal. Mladík se na dívku okamžitě vrhl. Ona se ale překvapivě rychle vyhnula a uskočila do strany. Naneštěstí jí ale na hladkém písku podklouzla noha a ona utržila svou první ránu. Mladík jí svým mečem zasáhl do odhaleného předloktí. Davem se rozlehlo skupinové zabučení a v aréně hned přistálo několik kousků shnilého ovoce. Demetri vrhl rozlícený pohled po muži sedícím vedle něj, který se zrovna rozmachoval, aby do arény vhodil shnilé rajče. Demetriho ruka bleskově vystřelila po té jeho a zastavila ji uprostřed pohybu. Muž po něm vrhl nechápavý pohled a pokusil se rukou škubnout, Demetriho stisk ovšem nepovolil a jeho paže se od té jeho nehnula ani o píď.

„Hej, co to děláš?“ osopil se na něj muž, až mu z koutku úst vylétla slina. Demetri si ji jedním rychlým pohybem druhé ruky setřel z tógy a upřel na muže karmínově rudé oči, jejichž barva se však v přítmí nedala moc dobře rozpoznat.

„To rajče tam nehodíš, rozuměl jsi mi?“ zavrčel Demetri a ještě zesílil stisk, až v mužově ruce nebezpečně zapraskalo a začala se pomalu odkrvovat. Muž jen pomalu přikývl, s očima rozšířenýma strachem.

„Jistě,“ zašeptal bojácně. Demetri po něm naposledy vrhl vražedný pohled a pustil jeho ruku. Muž si ji okamžitě přítáhl k tělu a začal si ji mnout. Za několik málo okamžiků smetl hromádku rajčat, která se válela na lavici vedle něj, za  sebe. Demetri se otočil a s úsměvem sledoval, jak rajčata padají do řeky, která se vinula za arénou. Demetriho pohled se opět setkal s děním v aréně, které se ale i za těch pár okamžiků rapidně změnilo. Dívka ležela na zemi, ztěžka oddechovala a z pod rozseknutého koženého plátu na hrudníku se jí valila krev, která zbarvovala písek pod ní do purpurova. Hledí přilby měla nakřivo, takže Demetri spatřil její rty, které byly ovšem rozpraskané, s drobnými kapičkami krve, jak se do nich dívka zakusovala námahou. Ten pohled, který se odrážel v očích jejího protivníka, který se k ní blížil se špičkou meče připravenou, aby jí mohl probodnout, donutil Demetriho jednat, a to rychle. Ve vteřině stál na nohou a v dalším okamžiku už otevíral vstup do arény. Bylo mu jedno, že ho všichni viděli. Prioritou pro něj byl život té dívky. Vběhl do arény, prokličkoval mezi kalužemi krve a během chvilky už stál asi dva metry od toho ubohého děvčete. Špička meče jejího protivníka se teď pro změnu přesunula na něj.

„Vypadni, ty červe, nebo tě propíchnu taky,“ zavrčel gladiátor. Demetri jen povytáhl obočí, chytil špičku jeho meče a odklonil jí od svého břicha, ke kterému se nebezpečně rychle blížila.

„Až později,“ ušklíbl se, vytrhl mladíkovi meč z ruky a odhodil ho asi dvacet metrů dál od něj. Poté se otočil k té dívce, opatrně ji vzal do náruče a ještě předtím, než zmizel, se podíval na Caesara, který si ho prohlížel s nevěřícným výrazem ve tváři. Znovu si odplivl, tentokrát směrem k němu. Bylo mu upřímně jedno, co si o něm ten starý páprda s větvičkami ve vlasech myslí. Jakmile učinil toto nepříliš uctivé gesto, otočil se na patě a i s gladiátorkou vyběhl ven z arény. Ještě předtím, než se ztratil z dohledu lidí, si všiml těch uchvácených pohledů, které sledovaly jeho třpytící se kůži. Odběhl asi kilometr dál od arény po proudu řeky. Našel nějaké klidné místo a položil dívku do stínu cedrů, v jejichž listoví se proháněly cikády a jakoby prozpěvovaly. Provolávaly slávu muži, který se odhodlal udělat něco, co ještě nikdo před ním neudělal. Zachránil někoho, kdo byl v podstatě odsouzený k smrti. Skláněl se nad ní a chvilku ji jen sledoval. Její hruď se zdvíhala a klesala ve stále kratších intervalech a stále mělčím a nepravidelnějším rytmu, že mu bylo jasné, že to děvče umírá. Opatrně, aby jí neublížil ještě víc, jí sejmul přilbu a odložil jí vedle sebe. To, co pod ní spatřil, čekal. Možná, že to dokonce předčilo jeho očekávání. Její tvář byla celkem obyčejná. Nebyla ani nějak oslnivě krásná, ale ani ošklivá. Demetrimu však připadala nejkrásnější na světě. Zdobila ji totiž čest, odvaha a obrovská statečnost. Měla zavřené oči a zdálo se, že Demetriho skoro nevnímá, přesto se ale sklonil k jejímu uchu.

„Za tohle, pokud se ještě někdy uvidíme, mi jednou poděkuješ,“ zašeptal. Vzápětí se ale jeho zuby zanořily do jejího krku a z dívčiných úst se vydral bolestný skřek. Vytřeštila oči a Demetri mohl alespoň na chvíli zahlédnout jejich barvu. Byly blankytně modré, jako obloha, která se nad nimi rozpínala jako křídla orla, který je oba chrání. Dívka byla tak vyčerpaná, že okamžitě upadla do bezvědomí, takže se pro ni bolest, která s přeměnou souvisela, stala mnohem snesitelnější. Hodiny plynuly a Demetri vedle ní seděl celé tři dny, kdy její přeměna trvala. Jakmile už neslyšel splašený tlukot jejího srdce a jeho citlivé uši naplnil jen neutichající řev cikád, podíval se na ni. Pohlédl jí do očí, které najednou byly karmínově rudé, stejně tak jako ty jeho.

„Kdo jsi? A co se stalo se mnou?“ hlesla novorozená zpěvavým hlasem, nevěřícně si prohlížejíc své ruce, od kterých se odrážely sluneční paprsky a způsobovaly tak, že vypadaly jako obsypané drobnými diamanty.

„Jsem Demetri. A zachránil jsem tě,“ usmál se jen.

„Ano, zachránil tě.“ Oba se otočili za hlasem, který je najednou tak překvapil. Asi dva metry od nich stál muž s porcelánově bledou pletí, rudýma, krvežíznivýma očima a delšími, tmavě hnědými vlasy, které mu spadaly na ramena a s šíleným úsměvem na tváři. Na černé látce na jeho hrudi pokojně ležel znak s motivem velkého V na zlatém řetízku. Demetri se ochranitelsky postavil před novorozenou.

„Kdo jsi?“ zeptal se nově příchozího nedůvěřivě. Jediné, co o něm věděl na sto procent, bylo to, že je upír. Dozajista. Muž se jen pousmál.

„Jsem Aro. A rozhodl jsem se, že vás vezmu pod svá ochranná křídla.“

Autor: Yzis, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Fortis sanguinum :