Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Drsňák Paul

10.10.2010 (18:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 4708×

Jacob:

Bože, nemůžu Paula ani vystát. Jasně, jsem jeho „bratr“ vlk. Dokud jsme v naší vlčí podobě, je taky všechno v pohodě. Vlastně až donedávna mi nijak zvlášť nevadil ani jako člověk. Nesnáším ho až od chvíle, kdy Rachel přijela na prázdniny ze školy. Hned první den se v něm totiž s kamarádkami shlédly, a teď se tu nad ním denodenně rozplývají. Už mě z toho bolí uši. Vlastně občas i žaludek.

Představy, které spřádají, jsou na mě totiž trochu silný kafe. V takové chvíli bych byl radši, kdybych neslyšel tak dobře. Hm, když nad tím tak uvažuju, tak hluchota by nebyla tak hrozný úděl v porovnání s posloucháním mé praštěné sestry a jejích kamarádek. A to všechno jen proto, že Paul je frajírek. Je hrdý na své svaly, a kdykoli má možnost, předvádí se bez trička. Zvlášť, když tam jsou holky. Jeho hra svalů je mezi nimi pověstná.

Tváří se jako děsnej king, když se před ním polovině holek podlomí kolena. Přitom se do teď nenaučil pořádně ovládat. Každý druhý den vybuchne a přemění se bez toho, aby to plánoval. Dokonce i Seth už se dokáže kontrolovat víc než on. Ale přesto nemůžu říct, že by byl nejslabším členem smečky. Kdykoli o něco jde, je Paul první, kdo se hlásí o hlídku, nebo se těší na boj. Je silný a ví o tom. Je taky zbrklý, ale na druhou stranu by se pro kohokoli z nás bez přemýšlení vrhl do plamenů, pokud by to bylo třeba. Nemá smysl pro humor - zvlášť, pokud si z něj někdo utahuje. Není vtipný jako Embry a pro sebemenší narážku je ochotný rozbít vám nos, nebo kam se zrovna trefí. Štěstí, že se hojíme tak rychle. Jo, a abych nezapomněl – je pravdomluvný. Nejsem si jistý, jestli to zařadit mezi jeho klady nebo zápory. Nebere si totiž servítky a říká pravdu i tehdy, když by bylo vhodnější mlčet nebo lhát. Quil si myslí, že je to klad. Já, že sobeckost a lenost. Odmítá prostě přemýšlet nad někým jiným, než je on sám. Podle toho to taky vypadá.

Teď jen doufám, že to Rachel přejde. Paul se na ni beztak ještě ani nepodíval… Ale jestli to udělá, přísahám bůh, že si to tentokrát odskáče. Nenechám jí zlomit srdce jen kvůli jeho egu.

Paul:

Láska. Nechápu, co na ní každý má. Netoužím po ní. Rád se bavím, flirtuju a sem tam se s holkama dostanu i na poslední metu, ale láska do mého slovníku nepatří. Jenom všechno komplikuje. Když si chci užít, nepotřebuju to přece hned hnát přes srdce, ne?

Holky se na mě lepí jako na mucholapku. A já si to užívám. Je tu ale něco, co bych nikdy nepřiznal ani svým bratrům. Nestojím o lásku, protože… Je to jediná věc, které se bojím. Otisk. Věc, která mě potají straší ve snech. Sam tvrdil, že je vzácný, ale od chvíle, kdy se začali přidávat další a další, se to stalo už příliš často, aby to byla náhoda.

Jak se ti otištění změnili? Nemají vlastní vůli. Všechno podřizují jen té holce – jejich životní lásce. Dělají, co jí na očích vidí. Žádná hloupost není dost šílená. A vrchol všeho? Ony to nemusí přijmout. Ony na výběr mají – oni ne. Je to nespravedlivé. Rozhodně nic, po čem by normální kluk toužil. Kdyby byla možnost, jak si pojistit, aby se mi to nemohlo stát, udělal bych to. Jenže není. Nikdo mi nic takového zaručit nemůže. Jasně, můžu zavřít oči před každou holkou, kterou potkám. Když ji neuvidím, nemůžu se otisknout, ale… Přece nebudu chodit jako slepý, ne?

Ze zamyšlení mě vytrhl Ginin hlas: „Paule, tak přijdeš? Naši jdou večer pryč…“

Podíval jsem se na ni a zamračil se: „Čemu na slovu ne nerozumíš, Gino? Nemůžu – mám práci.“

Mluvil jsem pravdu. Sam mi dal večerní hlídku, takže bych nemohl přijít, ani kdybych chtěl. A tím jsem si nebyl jist. Gina byla na první pohled milá a měla úžasné tělo, ale začínala být trochu otravná a dělala si nárok na všechen můj čas. Možná je vhodná chvíle posunout se o dům dál. Nebo spíš o holku.

Gina se urazila přesně, jak jsem čekal: „No jo, jasně. Dostal jsi co chceš a teď se na mě vykašleš, co?“

Automaticky ze mě vypadlo: „Jo, vlastně jo. Měj se, Gin.“

Zůstala stát s otevřenou pusou, ale mně to bylo fuk. Odcházel jsem rychlým krokem, a tak jsem její nadávky brzy slyšel už jen slabě – z dálky. Říct pravdu bylo asi nevkusné, ale bylo to to nejjednodušší. A já neměl ve zvyku pravdu zjemňovat – tím spíš ne těm, kteří mě otravovali. Takhle jsem měl jistotu, že mi dá pokoj.

Na okamžik mě napadlo, že se chovám jako pitomec, ale rychle jsem tu myšlenku zaplašil. No a co? Nejsem přece jediný, kdo si rád užívá. Její chyba, že se na mě tak upnula, ne? Já se jí o to neprosil. Nikdy jsem jí neřekl, že ji mám rád, je pro mě ta jediná, ani podobné hlouposti. Své pravdomluvnosti jsem si cenil nadevše. Věděl jsem, že kluci s ní mají občas problém, ale oni zase věděli, že jim nechci ublížit. To, co říkám, myslím vážně. Nemusí se trápit tím, co jsem vlastně myslel, když jsem to řekl... Teda ne, že by to kluci dělali. To je spíš doména holek, hledat za vším skrytou myšlenku. Přitom my chlapi jsme v podstatě jednoduší tvorové.

Ozvalo se táhlé zavytí, které nás svolávalo. Rozhlédl jsem se, abych zjistil, kam až mě moje přemítání dovedlo a zjistil jsem, že jsem jen kousek od Jacobova domu. Možná bych se pro něj mohl stavit. Mohli bychom si dát závod. Stejně jako ostatní kluci miluju soutěžení a takováhle náhoda si o výzvu říkala. Uculil jsem se. Bylo by příjemné dát tomu cucákovi zas jednou poznat, kdo je tu doopravdy rychlý.

Rozběhl jsem se k domu. Byl jsem od něj asi dvacet metrů, když z něj vyšla holka. No jo, Jakeova sestra přece přijela na prázdniny z vysoké. Jak, že se to jmenuje? Rachel?

Otočila se, a když mě uviděla, trochu jí zčervenaly tváře. Pak jí na tváři vykvetl úsměv a zvedla ruku, aby mi zamávala. Zároveň houkla do domu: „Jacobe, je tu Paul.“

To už ale šlo kolem mě jako zurčení vody. Ve chvíli, kdy jsem se jí podíval do obličeje, kdy jsem viděl její zářící oči, ruměnec ve tváři a dokonalé rty… Jsem zamrzl v půli kroku. Bylo mi jedno, že musím vypadat jako jeden z těch mimů v parku, kteří se hýbou jen, pokud jim hodíte do klobouku nějaké peníze. Já si nemohl pomoct. Můj výraz byl něco mezi zmatením, zděšením a zbožnou úctou. Když ho Rachel viděla, nejistě ucouvla a vrazila do ne zrovna nadšeně se tvářícího Jacoba.

Ten právě vycházel a hudral: „Tak co se děje?“

Když viděl Rachel s očima navrch hlavy, rychle přejel pohledem na mě. Stačila mu vteřina, aby si dal dohromady, co se stalo. Postrčil Rachel do domu a křikl za ní, aby teď nevycházela. Aniž bych si to uvědomil, zavrčel jsem. Nelíbilo se mi, že odešla, ale sotva jsme byli sami, vrátila se mi zase schopnost pohybu a myšlení.

Vytřeštil jsem oči a viděl naštvaného Jacoba, jak ke mně běží. To přece nemůže být pravda, ne? Nesmí! To se nestalo…

Chtěl jsem se otočit a běžet co nejdál od tohohle prokletého místa, ale to už u mě byl Jacob. Hrubě mě chytil za rameno, trhnul se mnou a zavrčel: „Co si o sobě myslíš, Paule? Je to moje sestra! Nedovolím, abys…“

Jako by si až teď uvědomil celou pravdu: „Panebože, ty ses otiskl, že jo? Paule, ty…“

Dál jsem čekat nehodlal. Otočil jsem se a rozběhl se pryč. Jacob na mě ještě něco volal, ale mně to bylo jedno. Zapomněl jsem i na to, že jsem si chtěl s Jakem dát závod, dokonce i na volání Sama. Jakmile jsem byl z dohledu, přeměnil jsem se.

Cítil jsem se, jako by mě rozervali na kusy. Je možné, abyste v téže chvíli k někomu cítili všechnu lásku světa a zároveň ho nenáviděli jako nejhoršího nepřítele? V duchu jsem si spílal, proč jsem tam jen chodil a hned vzápětí jsem se rozplýval nad Rachelinou dokonalostí. Žádný přívlastek nebyl dost dobrý. Ona byla skvělá, nádherná, úžasná… prostě dokonalá. Věděl jsem to, i přesto, že jsem ji skoro neznal. No, vlastně jsem věděl jen to, že je to Jakeova starší sestra.

Nedokážu odhadnout, jak dlouho jsem běžel, než mě Samův rozkaz donutil vrátit se. Podle toho, jak jsem se cítil, jsem se taky choval. Nohy se mi pletly, jako bych byl opilý, protože, kdykoli jsem přestal důsledně myslet na Samův příkaz, samy nabraly směr k Blackům. Chtěl jsem Rachel znovu vidět. Chtěl jsem se ujistit, že jsem si to nevymyslel. Chtěl jsem toho tolik… a většina byla naprosto šílená, vzhledem k tomu, že jsem si Rachel doopravdy všiml teprve před chvílí.

Samozřejmě jsem na sraz dorazil jako poslední. Sam se hned snažil zjistit, co se stalo. I kdyby mu to Jacob neprozradil svými myšlenkami (ty moje skákaly od jednoho k druhému), nejspíš by to na mně viděl. Vypadal jsem asi hodně uboze, když jsem si (celý zmatený svou rozpolceností) lehnul na zem, položil hlavu na tlapy, zavřel jsem oči a zavyl. Ať už to šílenství přestane, nebo se z toho vážně zblázním.

Sam ke mně přešel a konejšivě do mě šťouchnul čumákem. Otevřel jsem oči a spatřil za ním se pobaveně šklebícího Jareda. V jeho myšlenkách jsem si mohl přečíst, jak se mou situací baví. Nemohl jsem se divit – kolikrát jsem si ho dobíral pro jeho závislost na Kim? Teď si to vyzkouším na vlastní kůži.

Sam nás svolal kvůli té upírské svatbě. Potřebovali jsme se domluvit na tom, jak budou probíhat hlídky a taky… Kdo Jacoba doprovodí. Bella ho pozvala jako svědka a my věděli, jak obrovskou bolest mu tím působí. Nehodlali jsme ho v tom nechat samotného – už jen proto, že nás mohl snadno prozradit.

Když Sam viděl, že stejně příliš nevnímám, poslal mě domů. Prý, abych měl čas všechno si urovnat v hlavě. Prý vím, co mám dělat. Jo, vím – znám to z myšlenek ostatních. Vím, co mě čeká a taky to, že bych se měl pokusit Rachel vysvětlit, že nejsem dementní (i když to tak předtím muselo vypadat), ani nebezpečný. Aspoň pro ni ne.

Místo domů jsem vyrazil na pláž. Bylo to skvělé místo na přemýšlení a zároveň dost blízko Blackových, abych pak cestou k nim nezapomněl všechny ty skvělé nápady, které jsem doufal při přemýšlení dostat.

Na rozhraní trávy a písku jsem se přeměnil zpátky do lidské podoby. Nechtěl jsem nikoho nezasvěceného vyděsit obřími vlčími stopami tak blízko vesnice. Na hon jsem právě teď chuť vážně neměl.

Prošel jsem úzkou cestou mezi dvěma skalami a chtěl se posadit na lavičku z naplaveného dřeva. Sotva jsem ale vyšel na pláž, uvědomil jsem si, že už je obsazená.

Trochu se mi zvrtla noha a já si připadal jako slečinka z přeslazeného románu, které se podlomily kolena, když vidí svou lásku. Rachel otočila hlavu, když zaslechla zaskřípění písku, které jsem způsobil. V její tváři se zračila čirá zvědavost. K mému potěšení jsem neviděl žádný strach, i když by byl vzhledem k mému předchozímu chování na místě.

Donutil jsem se dát ruce do kapes a ležérním krokem dojít k ní. Rtům jsem dovolil jen mírný úsměv. Nechtěl jsem zase vypadat, jako bych nikdy neviděl holku. Mohl jsem být rád, že zatím nevyskočila a s křikem neutekla. Musel jsem si odkašlat, abych ji dokázal pozdravit:

„Ahoj Rachel. Chtěl jsem popřemýšlet, ale našla jsi to tu první, jak vidím.“

Přikývla a dál studovala mou tvář. „Ano, taky to tu mám ráda.“

Stál jsem před ní a připadal si jako školák. Moje sebejistota byla ta tam a nedařilo se mi už ani udržet její zdání. Nejistě jsem navrhl: „Ruším tě? Mám odejít?“

Ulevilo se mi, když Rachel rychle zavrtěla hlavou. „Ne. Posaď se, jestli chceš.“

Poplácala kládu vedle sebe a já se tam sesunul. Byl to zvláštní pocit, sedět vedle ní. Každá buňka v mém těle toužila po tom, abych se ji dotkl. Abych urovnal neposlušný pramen vlasů, který jí vítr foukal do obličeje, abych zjistil, jestli je její pokožka tak jemná, jak vypadá…

Musel jsem se potají štípnout, abych ji zase nevyděsil tím bezduchým výrazem. Podíval jsem se na svoje spojené ruce a Rachel se usmála. „Už jsi v pořádku?“

Ztuhnul jsem. Sakra, co jí na to mám říct? Že už nikdy nebudu v pořádku? Že mě změnila? Už nebudu ten stejný Paul jako dřív.

Lehce jsem pokrčil rameny a koutkem oka spatřil, jak Rachelina tvář na okamžik zesmutněla. Vypadala zklamaně. Do háje, to jsem zvoral. Chtěl jsem, aby se znova usmála. Její úsměv mě hřál jako druhé slunce. Tenhle výraz bolel.

Chytil jsem ji za ruku, a když ke mně vzhlédla, přečetl jsem si v jejích očích překvapení smísené s očekáváním. Pořád ještě jsem se nerozhodl, co říct… A hlavně jak, a tak jsem udělal to nejjednodušší a zároveň to nejpravdivější, co mě napadlo. Naklonil jsem se k ní a políbil ji.

Když jsem se na ni podíval znovu, její oči zářily jako předtím u domu. Usmívala se. Objal jsem ji kolem ramen a společně jsme se zadívali na moře. Možná není nutné vždycky všechno říkat. Třeba stačí spolu mlčet. Neumím číst myšlenky, ale přesto jsem si byl jist, že mi v tu chvíli rozumí. I když bych se dřív tak patetickému líčení smál, naše duše opravdu splynuly. Už jsem nedokázal rozeznat, kde začíná moje a kde ta její.

Konečně vím, že jsem se pletl. Otisk neznamená prokletí, ale dar. To se mi snažili vysvětlit kluci, kdykoli jsme se o tom bavili. Už dávno bych to věděl, kdybych byl ochoten je poslouchat. Naším posláním je zajistit štěstí našich milovaných. Milovaných? Ano, opravdu jsem to slovo vyslovil. Miluju a už se za to nestydím. Rachel je teď tím, co mě drží naživu. Ještě to neví, ale doufám, že už aspoň trochu tuší. Brzy přijde doba, kdy jí to řeknu.

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Drsňák Paul: