Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Drahý Edwarde...

Kristen a Rob spolu


Drahý Edwarde...Edward opustil Bellu a už ji nikdy neviděl...

Drahý Edwarde…

Isabella

Stála jsem na verandě domu, kde se ještě před pár dny ozýval šťastný smích. Ale dnes ne. Všude v domě se nesl šepot a vzlyky. Snažila jsem se utéct od všeho, pohlédla jsem na oblohu. Byla zamračená a pršelo. Jako by i samo nebe vědělo, že dnes odešel někdo, koho jsem velmi milovala. Počasí dnes plně vystihovalo mou náladu, při tom pomyšlení se mi sevřelo srdce a do očí mi vstoupily slzy. Zafoukal studený vítr a já se otřásla. Měla jsem na sobě jednoduché černé šaty. Ty šaty už si nikdy na sebe nevezmu, připomínali by mi dnešní den. Tak bych chtěla vrátit čas zpět. Tak moc. Tolik věcí co jsem neřekla a měla říct. A teď už to nejde. Znovu se ozvala bolest, ale tentokrát byla silnější. Z mých úst vyšel vzlyk. Objaly mě paže. Paže mé tety.

„Isi, drahoušku pojď sem. Víš, že by nechtěla, aby si byla smutná.“ Promluvila teta. Bello, mi nikdo neřekl od té doby, co umřela. Připomínalo mi jí to. Jen jsem kývla. Věděla jsem, že kdybych promluvila, hlas by se mi zlomil. „Pojď do domu. Babička chtěla, abych ti něco dala v den jejího pohřbu,“ při těch slovech jsem s sebou trhla, ale teta pokračovala, „nikdo se do toho nesměl podívat, je ty to prý pochopíš.“ Opět jsem jen kývla. Teta mě vedla do domu. Do domu, kde babička prožila své dospívání, svou lásku svého života, největší ztrátu… Do domu, který byl na kraji města ve městě Forks. Teď už nemám nikoho. Rodiče zemřeli před třemi roky a od té doby jsem žila tady s nejmilovanějším člověkem.  Má babička se jmenovala Isabella Marie Swan.

Před rokem a půl

Vyklízela jsem s babičkou pokoj v jejím domě ve Forks. Tenhle pokoj býval její a teď bude můj. Babička se nikdy nechovala jako moje babička, byla spíše mou přítelkyní. Každý kdo se podíval na mě a pak viděl fotky babičky, když jí bylo osmnáct, říkal, že jsem ji z oka vypadla. Na tato srovnání jsem byla patřičně hrdá, protože babička, byla krásná dívka.

Po smrti dědy, to stalo asi před dvěma lety, se chtěla vrátit do města, kde dospěla v ženu. Babička s dědou se měli hodně rádi, byli jako dvojčata, ale v babiččiných očích bylo celou dobu něco smutného. Nikdy jsem to nechápala. Pokoj byl vyklizený, zdál se teď o tolik větší. Babička byla dole a připravovala oběd. Pozorně jsem se dívala na podlahu, v jednom místě byla divně odchlíplá. Šla blíž, klekla si na kolena a dlaní přejížděla po prkně. Zajela jsem rukou pod prkno a zabrala, to se uvolnilo a já koukala na zaprášené věci pod ním. Opatrně jsem je začala vytahovat. Byli tam fotky. Fotky, na kterých byla babička s tolika krásnými lidmi. Pak babička s mladým mužem, zatajil se mi dech. Dívali se na sebe s takovou láskou. I z té fotky byla patrná jejich láska. Položila jsem si fotky vedle sebe a opět jsem se koukla do tajného úkrytu, bylo tam cérečko s nápisem „Pro lásku mé existence… Edward.“ To bude nejspíš ten kluk s fotky. Byly tam i dvě sametové krabičky. Jedná větší a druhá menší. S třesoucími prsty a bušícím srdcem, jsem je vytáhla. Věděla jsem, že bych je neměla otevírat, ale něco mě na tom tolik lákalo. Už jsem ji chtěla otevřít, když jsem slyšela zalapání dechu ode dveří. S úlekem jsem se otočila a tam stála babička. V očích měla slzy.

„Kde… kde jsi to našla?“ zeptala se s třesoucím hlasem a mě bylo jasné, že zadržuje pláč. Nikdy jsem neviděla babičku plakat. Smutnou ano, ale plakat nikdy. Ani na dědově pohřbu.

„Já… bylo to v podlaze, promiň babi.“ Zašeptala jsem. Babička pomalým krokem přešla po prázdném pokoji a posadila se vedle mě. Očima zavadila o fotky ležící vedle mě.

„Edwarde…“ zašeptala.

„Babičko?“ vzhlédla. „Kdo to je?“ zeptala jsem se. Babička smutně povzdechla a podívala se na mě. Najednou, se jí kolem očí vytvořily vějířky a na rtech vykouzlil úsměv. V ten okamžik vypadala o tolik mladší.

„To jsou Cullenovi. Rodina, kterou jsem velmi milovala obzvláště…“ hlas se jí zlomil a očima sledovala fotku toho mladého muže.

„Edwarda?“ zeptala jsem se. Kývla. „Babi nemusíš mi o tom vyprávět.“

„Bell, nikdy jsem to nikomu neřekla. A myslím, že bych měla ulevit své duši. Možná si budeš myslet, že jsem blázen, možná to budeš považovat za pohádku, ale ona to byla skutečnost.“ A začala vyprávět. Mluvila o nich s takovou láskou. O tom, jak se poznali, jak se zamilovali. Co zažili. Mluvila o Edwardovi, Alici, Esme, Carlislelovi, Jasperovi, Rosalie a Emmettovi. Na její tváři byl něžný úsměv. Vysvětlila mi vše o upírech, o tom, že Cullenovi jsou jiní, neloví lidi, ale zvířata. Zprvu jsem jí nevěřila, ale pak mi ukázala jizvu na svém zápěstí. Jizva ve tvaru půl měsíce. Vyprávěla mi, jak k ní přišla. James, sadistický upír ji chtěl zabít a Edward jí na poslední chvíli zachránil. Naše povídání by trvalo věčnost, kdyby si babička nevzpomněla, že peče maso. Odešly jsme spolu do kuchyně a ona pokračovala dál v povídání. Vzpomněla jsem si na ty krabičky.

„Babičko, ještě jsem tam našla něco. Zaběhnu pro to.“ Vychrlila jsem a pádila nahoru do pokoje. Vzala krabičky a utíkala zpět. Cestou jsem si narazila bok o dveře c kuchyni. Babička se zasmála a zavrtěla hlavou. Takhle se smát jsem ji nikdy neslyšela. Vypadalo to, že jakmile o všem začala mluvit tak se jí ulevilo.

„Jsi stejná jako já a to nejen vzhledem.“ Řekla. Podala jsem jí krabičky. Vzala si je a její ruce se klepaly. Prvně otevřela tu větší. Byl v ní řetízek s bílého zlata. Na řetízku se houpal přívěšek ve tvaru srdce. Srdce bylo vykládané modrými kameny. Babička si ho prohlížela a do očí ji opět vstoupily slzy. Otočila přívěšek a nahlas přečetla: „V srdci navždy spolu.“ Podívala jsem se na ni. „To mi dal na mé poslední narozeniny, které jsme strávili spolu. Pak odešel.“ Řekla. Zbývala ještě jedna krabička. Babička odložila řetízek a vzala ji. Roztřesenými prsty ji otevřela a z úst ji vyšel vzdech. Byl tam prsten, ale ne obyčejný. Takový, který dává muž ženě, když s ní chce být celý život. V hlubším víčku jsem si všimla lístečku.

„Babi…“ zašeptala jsem a cítila, jak mě v očích pálí slzy. Babička opatrně vytáhla lísteček a rozbalila ho. Slzy jí tekly přes tváře. Zavrtěla hlavou a podala mi ho. Zhluboka jsem se nadechla a začala číst:

„Bello,

To, že jsem tě opustil, byla ta nejtěžší věc na světě. Naše vzpomínky jsem ukryl pod podlahou v tvém pokoji v naději, že je jednou objevíš. Doufám, že jsi v životě šťastná. To je mé největší přání. Ten prsten patřil mé matce. A já ho měl dát osobě, kterou nejvíce miluji. Ta osoba si byla a vždy budeš jen ty. Snad se sejdeme v příštím životě a bude nám přáno více než v tomto.

Miluji tě, navždy tvůj E.

Babička se dívala na prsten a nemluvila. Chtěla jsem jí nějak uchlácholit, ale nevěděla jsem jak.

„Půjdu si lehnout. Promluvíme si zítra.“ Řekla a odešla do své ložnice. Celou noc jsem slyšela vzlyky z její ložnice. Druhý den mi o nich opět povídala. Všimla jsem si, že nosí Edwardův prsten. Čas plynul jako voda. Až moc rychle. Ne že bychom si povídali pouze o nich, ale byli hodně často tématem našich hovorů. Jen jedno mi babička neřekla, proč jí opustil. Nechtěla jsem se ji na to ptát, ale jednou mě přemohla zvědavost.

„Babi? Proč tě opustil?“ zeptala jsem se. Babička mi začala vyprávět o jejích posledních narozeninách. O tom, jak se řízla a Jasper ji chtěl zabít. O tom, že ji Edward kvůli tomu opustil. Nechtěl, aby se stala tím, čím on. Vyprávěla mi o těch hrozných dvou rocích poté, co odešel. Nechtěla žít, ale pak potkala dědu. Děda byl prvně její kamarád a pak se do něj zamilovala. Vysvětlila mi, že dědu opravdu milovala, ale Edward byl ten, kterému odevzdala své srdce.

„Věděl děda, že si milovala někoho jiného?“ zeptala jsem se.

„Bell, to on mě znovu naučil žít. Věděl vše, jen ne to, že byli upíři. A ty to nikdy nesmíš říct.“ Řekla. Kývla jsem.

Současnost

To vše mi připadalo tak dávno. Teta Angela mě vedla do babiččiny ložnice. Posadila jsem se na postel a ona mi podala dřevěnou zdobenou truhličku. Měla jsem tušení, co v ní bude. Když ji otevřu, jen potvrdím pravdivost toho co se dneska děje.

„Bylo to její poslední přání. Nechám tě tady.“ Řekla teta a odešla. Dívala jsem se na truhličku a nevím kolik času uběhlo, než jsem se ji odvážila otevřít. Byli tam všechny věci od Edwarda a tři dopisy. Jeden adresovaný mě, druhý Alici Cullenové a třetí Edwardovi. S velkým chvěním u žaludku jsem otevřela dopis adresovaný mě. Začala jsem číst:

Má nejdražší Bello,

Byla a jsi ta nejmilejší osoba, jakou jsem kdy potkala. Jsem hrdá na to, že jsi moje vnučka. Jsi mi tolik podobná. A jsi velmi silná. Vím, že to zvládneš. Všechno co jsem kdy měla je teď tvoje. Mám k tobě velmi velkou prosbu, přání, říkej tomu, jak chceš. Svět je zlý a proto potřebuješ ochranu. Najdi Cullenovi, oni se o tebe postarají. Slib mi, že je najdeš a nebudeš jim nic vyčítat. Udělali to, co předpokládali, že je pro mě nejlepší. Prosím pokus se je najít. Předej dopisy, které máš přiložené k tomu svému. Všechno bude v pořádku. Věř mi. Jen to pro mě udělej. Miluji tě z celého srdce Isabell Alice Grey, byla jsi moje sluníčko v posledních letech mého života.

S láskou tvá babička Bella

Nemohla jsem uvěřit tomu, co po mě chce. To nikdy neudělám, je to pitomost.

Taková pitomost opakovala jsem si během jízdy v autě. Mé auto ujíždělo směrem Denali, kde by Cullenovi, měli žít. Našla jsem si na internetu, že v tamní nemocnici pracuje Carlisle Cullen, velmi nadaný doktor. Díky bohu za Google. Bylo týden po pohřbu. Týden mi trvalo se rozhodnout, jestli k nim pojedu. Měla bych tam být asi za dvacet minut. Musím zastavit. Zastavila jsem auto na krajnici a zhluboka se nadechla. Na krku se mi houpal babiččin řetízek od Edwarda. Paradoxně mi ho dala na mé poslední narozeniny, které se mnou oslavila. Bylo to před pěti měsíci. Bylo mi osmnáct. Na levé ruce jsem měla prstýnek, ano ten prstýnek. Dokážu to, znovu jsem se nadechla a rozjela se. Přijela jsem do města a zastavila u místní restaurace. Měla jsem sice sevřený žaludek, ale od rána jsem nejedla. Trocha jídla nezaškodí a pak pojedu k nim. Alespoň to bude za mnou.

Vešla jsem do restaurace, číšnice u mě byla v mžiku a já si objednala. Když mi donesla jídlo, zeptala jsem se na Cullenovi. Popsala mi cestu, já dojedla a jela. Cestou k autu mě provázel udivený pohled číšnice. Nevšímala jsem si ho. Jela jsem asi půl hodiny, bydleli za městem. Zastavila jsem před nádherným domem. Byl podobný tomu ve Forks. Babička mě tam jednou vzala. Ze dveří vyšla dívka. Krásná dívka, podle fotografií, které jsem měla s sebou, to byla Alice. Vystoupila jsem.

„Bello!“ vykřikla a už mě svírala v náručí, ale okamžitě mě pustila a o krok ustoupila. „Kdo jsi?“ zeptala se.

„Ahoj Alice, jsem Isabell Alice Grey. Vnučka Belly.“ Promluvila jsem a můj hlas zněl překvapivě klidně.

„Bella je…“ hlas se jí zlomil. Neměla jsem sílu ji odpovědět, a proto jsem jen přikývla. Z úst se jí vydral vzlyk. Jemně jsem ji objala kolem ramen. Najednou se přiřítili další dva. Esme a Jasper.

„Alice co se děje? Bello?!“ zeptal se Jasper šokovaně. Jeho tvář se zkřivila bolestí. Cítil Alicinu bolest.

„To je Bellina vnučka. Má jméno po ní a po mně. Pojďme, uvnitř si vše povíme.“ Řekla zkroušeně Alice. Vzala jsem z auta věci, které jsem pro ně měla nachystané, společné fotky, fotky babičky a to nejdůležitější. Dopisy. Jakmile mě zavedli do obývacího pokoje a usadili se, rozhostilo se ticho. Bylo slyšet jen tikající hodiny.

„Babička… Bella,“ nevěděla jsem jak to říct, „mě požádala, abych Vás našla. Já mám předat toto.“ Řekla jsem a pohled jsem upřela na dopisy v mé ruce. „Chci Vám říct, že Vás velmi milovala a chápala, proč se vše stalo, jak se stalo. Alice tenhle je pro tebe.“ Vstala jsem a nesla jí dopis, cestou jsem zakopla a kácela se k zemi. V tom mě chytily pevné chladné ruce. Esme.

„Celá naše Bella.“ Vyhrkla Esme a hned se jí úst vydral vzlyk. Postavila mě a já dopis předala Alici. Roztrhla obálku a začala nahlas číst:

Drahá Alice,

Už ses asi seznámila s mojí vnučkou Bellou Alicii. Ano, jméno jsem jí vybírala já. Když jsem ji poprvé uviděla, byla tak roztomilá a v očích měla jiskřičky, tolik mi tě připomínala. Je neuvěřitelné, jak se mi podobá a to nejen vzhledem. Alice, nebuď smutná z toho, že už nejsem. Já jsem tam, kde mě nic nebolí. Nezlobím se na tebe, že ses mi nikdy neozvala. Bylo to sice pro mě kruté, ale měla jsem manžela, dceru a pak Bellu. Bella, ona byla moje sluníčko. A teď je sama. Druhý dopis je určen Edwardovi, kde ho žádám, aby se o ni postaral. Pokud to odmítne, prosím udělej to ty. Nikdy jsem tě o nic neprosila, ale toto je důležité. Ví o Vás vše. To ona našla všechny věci a mně se vzpomínky vrátily. Jsem ráda, že jsem se o ně mohla s někým podělit. Prosím tě dej na ni pozor. Byla jsi vždycky v mém srdci. Ať Edward neudělá nějakou hloupost. Miluju celou tvoji rodinu, naši rodinu. Popros Esme ať ji příjme jako svou dceru. Chyběli jste mi, všichni. Nemějte výčitky. Hlavně ne Jasper, prostě nám nebylo souzeno…

S láskou tvoje Bella

Alice to dočetla a podívala se na mě. Všimla si mého přívěšku a prstýnku. Smutně se usmála. Esme vedle mě vzlykala bez slz. Esme zvedla hlavu a promluvila.

„Samozřejmě, že tady zůstane. Ztratili jsme Bellu, jednou jsme ji zklamali, ale podruhé to neuděláme. Zavolám Carlislela a ostatní.“ Řekla Esme a šla k telefonu. V tom se otevřely dveře a v nich stál kluk jako hora a nádherná blondýnka. Emmette a Rosalie.

„Co se to tu děje?“ zeptal se Emmette. „Bello?“

„Bello, si to ty?“ zeptala se Rosalie. Babička říkala, že ji neměla ráda. Záviděla ji její lidství. Všichni měli stejnou reakci. Asi ji opravdu milovali. Ale ten na koho čekám nejvíce, tady není.

„Ráda bych mluvila s Edwardem.“ Řekla jsem.

„Není tady, nežije s námi od té doby, co jsme odešli od… s Forks. Chce být sám. On těžce nesl, že ji musel opustit. Nikdy ji nepřestal milovat.“ Řekla Alice a všichni jen smutně kývli hlavami. „Zavolám mu.“

„O co tady jde?“ zeptal se Emmette. A opět začalo vysvětlování. Potřebovala jsem si odskočit a Esme mě navigovala. Šla jsem kolem pokoje a slyšela Alici.

„Edwarde, ne prostě přijedeš. Je to důležité! Jde o život, rozumíš?! Dobře zítra tady budeš.“ Ukončila hovor a otočila se na mě.

„Nechtěla jsem poslouchat.“ Řekla jsem.

„Já vím. Nechce být s námi. My ji milovali, pořád na ni myslíme a on to slyší. Dokonce i Rosalie chybí.“ Řekla. „Pojď za mnou, musíš mi všechno vyprávět. Máš ráda nákupy, nebo jsi jako Bella?“ zeptala se s náznakem smíchu.

„Vždycky říkala, že jsi maniak. Ale půjdu s tebou.“ Řekla jsem. Alice se usmála. Později přijel Carlisle a vše jsem vyprávěla znovu. Všichni opět poslouchali a někteří vzlykali. Ukázala jsem jim fotky. Přivezla jsem s sebou babiččino album. Pozdě večer, když jsem usínala, nebo se spíše snažila usnout, někdo zaklepal na dveře.

„Bello? Jsi vzhůru?“ byla to Rosalie.

„Pojď dál Rose. Prosím, neříkej mi Bello. Babička mi tak říkala a všichni ji tak znáte. Teta Angela mi říká Izy.“ Řekla jsem a posadila se. Jen kývla a pomalu přicházela k posteli.

„Byla šťastná?“ zeptala se a prolomila ticho.

„Naučila se znovu žít. Naučil ji to děda. Ale řekla mi, že její srdce si odnesl Edward. Nikdy ho nepřestala milovat. Když o něm, nebo o Vás mluvila, byla šťastná.“ Odpověděla jsem.

„To je dobře. Já stydím se, jak jsem se k ní chovala. Teď to můžu napravit. A já to napravím.“ Řekla a odcházela. S tímto jsem pomalu usínala. Už svítalo.

Probudil mě hluk. Je tady? Rychle jsem si natáhla oblečení, popadla obálku a utíkala dolů. Seběhla jsem schody a na posledním se mi zvrtla nohy. Alice rychle přiskočila a chytla mě. Jediné co mě zajímalo, bylo to, jestli je tady on. Vzhlédla jsem a tam stál on. Edward. Díval se na mě s nevěřícným výrazem a takovou bolestí. Celá rodina očima střídavě sledovala mě, jeho, mě… Věděla jsem, že už ví, proč jsem tady a taky co pro něj mám. Stál tam jako socha a já se k němu vydala. Cestou jsem si sundávala prstýnek. Došla jsem k němu a beze slova mu podala obálku. Vzal si ji, ale pořád mě sledoval. Chytla jsem ho za ruku, trochu s sebou škubl, a do dlaně jsem mu vložila prstýnek. Podíval se do dlaně a klesl na kolena. Začala se mu třást ramena a mě nenapadlo nic jiného, než ho obejmout. Začala jsem plakat.

„Je mi to líto. Přečti si ten dopis.“ Řekla jsem, když jsem se trochu uklidnila. Edward kývl, rozlepil obálku a četl. Jeho tvář byla stažena bolestí. Jasper už před nějakou chvílí opustil dům, nemohl snést tu bolest. Edwardova ramena se otřásali vzlyky. Jakmile dočetl, vzhlédl ke mně. Věděla jsem, o co ho babička žádá a opravdu jsem si přála zůstat s rodinou, kterou ona tolik milovala. Znala jsem je s babiččina vyprávění. Edward stál už nějakou chvíli a pak mi dopis podal:

Drahý Edwarde,

Vím, jak je to teď pro tebe těžké. Zapomenout na minulost je nemožné a věř, že já nikdy nezapomněla. Každou noc jsem snila o naší louce, o tobě, tvém hlasu… Vím, proč si mě opustil. Nebylo to proto, že jsi mě nemiloval, ale proto, že jsi miloval příliš. Pochopila jsem vše až časem. Nebudu ti lhát. První dva roky jsem se utápěla v žalu. Ale nevyčítej si to. Díky tomu jsem se naučila být silná. \Pak jsem potkala Thomase. Znovu mě naučil žít. Smát se. Byla jsem s ním šťastná. Prožila jsem krásný dlouhý život, tak jak si chtěl. Ovšem nikdy tě nenahradil v mém srdci. Mé srdce odešlo s tebou. Měla jsem syna, který bohužel zemřel společně se svou ženou, zbyla mi jen Isabell. Ona je slunce mého žití. Je mi tak podobná a proto tě žádám, aby si ji opatroval. Ona nemá nikoho, Edwarde, nikoho! Jediným komu bych ji svěřila, jsi ty a tvá rodina. Zapomeň na minulost a žij přítomností. Isabell ví o nás a o Vás vše. Řekla jsem jí to, protože našla věci, které jsi mi dal v podlaze mého pokoje. Bylo to krásné vzpomínání. Všechny věci jsem dala Isabell. Jak ji znám, prstýnek ti už vrátila, že? Je dokonalá, lepší než já. Pokud se někdy zamiluješ, do kohokoliv, nebraň se tomu. Buď šťastný. Nám dvou láska nebyla souzena, možná se setkáme v příštím životě. Bude na Vás všechny dávat pozor. Postarej se mi o ni. Miluju tě, vždy jsem tě milovala a milovat budu.

S láskou tvá Bella

PS: neudělej nějakou hloupost.

Ona ho opravdu milovala tak moc. Jen jsem stála a nebyla schopna pohybu. Byla jsem rozhodnutá, že pokud mě budou chtít. Zůstanu.

„Musím na lov.“ Řekl Edward a vyšel ven z domu. Rosalie s Emmettem se vydali za ním. Esme přišla a objala mě.

„Zvládneme to zlatíčko. Vše bude v pořádku. Pojď se najíst.“ Řekla. Později, když Edward přišel, povídali jsme si. Chtěl vědět úplně vše o své milované. Asi po týdnu, se zeptal, jestli bych s ním nejela do Forks. Jakmile to vyslovil, byla u nás Alice, že chce jet také. Nakonec jela celá rodina…

Když jsme dojeli do Forks, naše první kroky vedli na hřbitov. Edward pohladil náhrobek s babiččiným jménem, položil bílé růže před něj a zašeptal:

„Slibuji, že tě nezklamu a postarám se o ni. Je stejně nešikovná jako ty. Budu ji chránit před čímkoliv a kýmkoliv. Děkuji, že si mě zachránila a dala mi důvod žít.“ Stáli jsme tam všichni tiše hodně dlouho. A pak jeli zpět do Denali.

Bylo pěkné mít kolem sebe lidi – upíry -, kteří Vás mají rádi. Svou nešikovností jsem Edwarda párkrát rozesmála. Alice se mi později svěřila, že se Edward nesmál nikdy, co opustili Forks. Vypadalo to, že já jsem jejich náplast na bolest a oni byli mou. Bolest ze ztráty milované osoby se nikdy nevytratí, jen se o něco zmírní. Cullenovi mi pomohli přežít a já je znovu spojila v jednu rodinu. Mojí rodinu.  



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Drahý Edwarde...:

 1 2   Další »
05.09.2016 [20:27]

Alice1CJen málo povídek mě dokáže zasáhnout. Při nejlepších parodiích se usměji (no...) jedním koutkem. A při největších dojácích? No řekněme, že to jde mimo mě. Ale TAHLE povídka mě rozbrečela. Ta bolest, bylo to... neuvěřitelné! Nevím jak reagovat. Tohle se mi nestalo dobře pět let. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.06.2013 [20:22]

MackenzieCullenBolo to strašne dojemné Emoticon . Inak si veľmi talentovaná Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.02.2013 [23:21]

AntjeCullennádherný Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29.08.2012 [12:58]

MaryAngelDokonalé? Slabé slovo. Prekrásne? Taktiež neúplné. Nenachádzam slov...
Čítam tieto riadky dokonalej jednorázovky na odporúčanie a cez slzy ani nevidím.
Niečo tak úžasne prepracované a precítené som ešte nečítala. Väčšinou sa jednorázovkám vyhýbam, ale toto je prekrásna výnimka. Nemám rada smutné konce, ale toto je niečo v štýle Rómea a Júlie.
Listy svojím milovaným a najmä ten pre Edwarda bol prekrásny. Ale rovnako aj ten od Edwarda pre Bellu...
Nemám slov, len sa klaniam tvojmu dokonalému dielu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Killy
25.02.2012 [19:22]

jediná poviedka na tejto stránke, ktorá ma rozplakala... Emoticon

15.01.2012 [22:39]

domcamerciUž jsem u toho zas hystericky brečela... prosmrkala jsem opět celej balík kapesníků...dokonalejší jednorázovka - nevěřim tomu, že tohle něco překoná... občas jsem na to přes závoj slz ani neviděla...čtu to po stý a pořád mě asi baví se mučit...
Nádhera... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Cullenová
20.12.2011 [18:10]

Tak to je proste nadrherny Emoticon

4. pavla
18.08.2011 [19:26]

krása plakala sem a ještě pláču Emoticon Emoticon

3. AliceBella
09.08.2011 [2:14]

Toto je najlepsia poviedka na tejto stranke...plakala som od začiatku do konca Emoticon Emoticon

2. berusse
13.06.2011 [5:48]

Krásné :) Probrečela jsem celou povídku...

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!