Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Doba čarodějnic

06.06.2011 (17:45) • kore • FanFiction jednodílné • komentováno 21× • zobrazeno 2659×

Ahojky, doufám že se Vám má povídka bude líbit! A prosím Vás o komentáře.

Doba čarodejnic

Je léto a nad pohádkově krásnou krajinou se schyluje k západu slunce, do kterého zbývá jen pouhá hodina. Lidé, kteří jindy ještě v tuto dobu obdělávají svá políčka, jsou dnes jinde, stejně jako předešlé pátky. Vlastně celé městečko teď v podvečer jen čiší životem.

„Upálit! Upálit! Ať zemřou! Čarodějnice! Upálit!“ ozývalo se ulicemi, kudy pomalu dřevěné vozy vezly dívky, které byly obviněné z čarodějnictví na smrt. Lidé křičeli a házeli kameny po voze, ve kterém se krčily dívky.

Většina lidí byla přesvědčena o tom, že to jsou opravdové čarodějnice a mohou za špatnou úrodu a nemoci. Neměli žádné pádné důkazy, pouze existovali tací, kteří je údajně viděli, jak čarují, létají na koštěti, zabíjejí novorozeňata nebo prováděly jiné neobvyklé činnosti. Obviněné pak byly brutálně mučeny do té doby, než přiznaly vše, z čeho byly obviněny, proto aby ukončily nesnesitelnou bolest. Každou z dívek někdo udal jen kvůli své vlastní závisti. Již třicet dva nevinných žen a dvacet mužů bylo upáleno. Teď chtějí upálit další tři ženy. Spoustu rodin už přišlo o člena rodiny, ale jen málo z nich kvůli němu truchlilo. Jen málo lidí vědělo o pravé nevinnosti upálených žen a nikdo z nich je nemohl zachránit. Ač chtěli, nic neřekli, jen aby neohrozili zbytek své rodiny.

Najednou z davu lidí stojící u cesty vyběhla pětiletá holčička a běžela za vozem, ve kterém byla její matka a starší sestřička. Holčička moc dobře věděla, že jsou nevinné. Snažila se doběhnout vůz, aby mohla alespoň mamince a sestřičce říct, jak moc je má ráda, a že na ně nikdy nezapomene.

Když před dvěma dny odpoledne přišla s otcem domů, její sestra i matka doma nebyly. Otec holčičky se bál, že je odvedli. Svou malou dcerku se snažil přivést raději na jiné myšlenky. Sice byla holčička malá, ale byla neuvěřitelně chytrá a dokázala vše rychle pochopit. Bella se ptala, kde jsou, anebo kdy se má maminka s Annou vrátit, ale nikdy nedostala odpověď. Po nějaké době začala tušit, co se asi stalo. Modlila se, aby se brzy vrátily domů a aby se její předtucha nevyplnila.

„Bello, vrať se,“ zavolala na ni její sestra.

„Ne,“ vykřikla a z očí jí začaly téct slzy. Snažila se vyhýbat kamenům, ale i tak jí pár menších zasáhlo.

„Bello, prosím! Běž zpátky za tatínkem,“ zavolala na ni matka. Bella neposlechla a dál se je snažila dohnat a po chvilce se jí to podařilo. Její matka k ní natáhla ruku a Bella se jí chytila.

„Mami, proč to dělají? Proč umírají nevinní?“ zeptala se Bella. Nechápala ostatní lidi, proč upalují lidi. Proč ostatní připravují o ženy, matky, dcery, sestry, otce a syny. Proč zabíjejí hodné a poctivé lidi ti zlí.

„Bello, závist a strach z odlišného je k tomu dohnal,“ odpověděla jí Anna a Bella se jí zahleděla do očí a kývla hlavou.

„Bello, s otcem musíte ještě dnes v noci utéct! Ty jsi jiná než my a nemůžete tu být. Mohli by si všimnout tvé odlišnosti a odvedli by vás,“ naléhala matka.

„Ale mami…“ snažila se protestovat.

„Žádné ale, Bello, slib mi to.“

„Dobře, ale jak to že jsem jiná?“ zeptala se. Chtěla znát odpověď. Matka si povzdychla a pustila Bellinu ruku. Sundala si medailonek z krku a podala ho Belle.

„Bello, ten medailonek je klíč. Doma v mé truhle je menší truhlička, tu jím odemkni. Najdeš v ní odpověď.“

„Bello, mám tě ráda a řekni to i tátovi,“ poprosila ji její starší sestra se slzami v očích. Věděla, že vzkázat to po Belle otci, je jediná možnost, s ním už nebude mít šanci mluvit.

„Bello, mám tě ráda,“ řekla jí matka.

„Mám vás moc ráda a nikdy na vás nezapomenu. Navždy budete v mém srdci,“ řekla ještě Bella a matčina ruka jí vyklouzla z ručičky. Už dál běžet nemohla. Nožičky jí už bolely, ale snažila se ještě vydržet a běžet dál za vozem. Sice běžela, ale čím dál pomaleji. Najednou zakopla a spadla na zem. Zvedla hlavu a už viděla vůz, jak mizí za poslední zatáčkou. Z očí jí začaly téct ještě větší slzy než předtím. Vstala, ale nešla stejnou cestou jako lidé kolem ní. Medailonek, který dostala od matky, si připnula na krk a rychle šla za otcem, aby mu řeka, co mu vzkazuje maminka a Anna. Věděla, že její otec je u svého bratra. Jeho těhotná žena Sára byla upálená mezi prvními. Byla to velmi milá a laskavá paní. Měla hodně přátel, kterým pomáhala.

Bella si chtěla zkrátit cestu, a proto se rozhodla jít kolen kostela. K domu svého strýce přišla docela brzy. Z domu se ozýval křik. Zvědavost jí nedala a šla k oknu. Nakoukla dovnitř a viděla vojáky, jak drží jejího tátu a strýce. Strýc křičel na nějakého pána, který stál zády k ní. Neviděla mu do tváře a nemohla ho poznat. Najednou dal rozkaz, aby je odvedli do vězení.

Bella se rychle schovala do sudu a čekala, co se stane. Vojáci s jejím otcem a strýcem vyšli ze dveří a táhli je k vozu schovanému za vedlejším domem. Po chvilce vyšel z domu pan soudce se svým poradcem.

„Tak, ještě ta malá holka, a můžeme říct, že byly všechny čarodějnice upáleny,“ řekl soudce a s poradcem se rozesmáli. Bella zatím byla schovaná a ani se neodvážila pohnout.

„Určitě se ta holka tady, nebo u nich, objeví. Když postavíme před dveře vojáky, za chvíli jí budeme mít. Její rodina už žádné přátele nemá a nikdo jiný ji u sebe, doufejme, neschová. Nechceme, aby nám proklouzla.“

„Ježíši, vždyť je to jen pětileté hloupé nemyslící dítě. Děláš, jako by byla dospělá, chytrá a nebezpečná, což vůbec není!“

„Co ty víš. Povídá se, že jednou v noci sem přišla velmi krásná zvláštní žena a dala jim ji. Dokonce ji viděli přicházet ze zakázaného lesa. To se normálně nestává.“

„Ty už jsi pověrčivý jako stará bába. Vzali si ji z kláštera, dokonce to sami přiznali.“ Chvíli se ještě dohadovali a poté odešli stejným směrem jako vojáci.

Bella měla nutkání vylézt a běžet k otci obejmout ho a už se ho nepustit, ale neudělala to. Její otec by nechtěl, aby to udělala a to moc dobře věděla. Ještě chvíli čekala ve svém úkrytu a poté hned vylezla a běžela do domu, kde žila se svými rodiči a sestrou. Dříve ten dům nazývala domovem, ale teď už to tak necítila. Vybavovaly se jí tam krásné vzpomínky, které se staly velice bolestnými. Za domov považuje místa, kde je v bezpečí a mají ji tam rádi. Tady ten dům se teď stal pro ni nebezpečným místem. Neměla by se sem vracet, ale chtěla znát pravdu o svém původu a tu se mohla dozvědět jen tak.

Přiběhla k domu, za rohem zastavila a přála si, aby nikdo nehlídal jejich dům. Nechtěla, aby ji chytili. Nenápadně vykoukla. Její prosba se nevyplnila. Před dveřmi totiž stáli dva vojáci. Bella se neměla jak dostat do domu, a tak si smutně sedla na zem a nohy si přitáhla k tělu. Utápěla se v beznaději, dokud si nevzpomněla na okno v pokoji, které není zavřené. S novým zábleskem naděje vstala a potichu obešla ze zadu dům. Nedávala pozor na nohy a zakopla o polínko. Při dopadu na zem vykřikla bolestí, vycházející z nohy. Z očí jí vytekla slza. Uslyšela dupot nohou a se strachem zvedla hlavu. Před sebou viděla dva muže, kteří se k ní přibližovali. Věděla, že už nemá smysl se nějak bránit. Utéct nemohla kvůli bolavé noze. Muži ji chytli a vytáhli na nohy. Bella se na nohou neudržela, a tak ji jeden z mužů vzal přes rameno.

Odnesli jí do jedné z kobek, kam dávali čarodějnice. Byla to kamenná temná a studená místnost bez oken. Jediné světlo vycházelo z klíční dírky u těžkých dřevěných starých dveří. Bella po hmatu našla roh místnosti a schoulila se tam. Třásla se zimou a přeříkávala si modlitbičku za všechny nevinné, co byli upáleni. Věděla, co se s ní stane, ale nebála se, a slíbila si, i kdyby ji jakkoliv mučili, tak nebude lhát, nebude si vymýšlet, jen aby ji přestali mučit. Po nějaké době se Belle začaly klížit oči, ale nemohla usnout. Nebylo jí příjemně v kobce na studené kamenné podlaze, s bolavou nohou. Bála se i jen zavřít oči, ale nakonec ji spánek přemohl. Spala neklidně a dokázal by ji probudit jakýkoliv zvuk.

Probudilo ji až tiché vrzání dveří, které se otevřely. Bella se co nejvíce přitiskla do rohu. Ve dveřích uviděla, vysokého blonďatého muže s bledou pokožkou a zvláštníma zlatýma očima. Poznala v něm doktora, který před rokem ošetřoval její sestru, která měla teplotu. Jmenoval se Carlisle Cullen. Přišel k ní a chtěl ji vzít do náručí, ale Bella se bránila, už přestávala věřit v dobré lidi.

„Nemusíš se mě bát, já ti neublížím. Vezmu tě do bezpečí, ano?“ uklidňoval ji. Bella se uklidnila a začala mu věřit. Nechala se vzít do náručí.

„Jen spi, musíš být vyčerpaná,“ řekl a nesl ji pryč do neznáma. V hlavě jí kolovala otázka, jak se tam vzal a jak se o ní dozvěděl, měla nutkání se ho na to zeptat, ale nezeptala se ho. Ne pro nic za nic se říká: Darovanému koni na zuby nehleď.

Bella poslechla a zanedlouho se ponořila do světa snů s nadějí v lepší budoucnost.

O 330 let později

Bellin pohled

Tolik se mi změnil živo před 330 lety. Díky Carlisleovi jsem přežila a zjistila jsem něco o svém původu a světě nadpřirozených bytostí, do kterého patří i on. Carlisle se stal mým otcem, od mých pěti let se o mě stará a pomáhá mi. Stárnout jsem přestala šest měsíců před mými sedmnáctými narozeninami.

„Bello, jakou kravatu si mám vzít, modrou nebo fialovou?“ zeptal se mě táta a tím mě vyrušil ze vzpomínání. Dnes k nám má přijít Esmé se svými pěti dětmi. Všichni jsou stejně jako táta - upíři. Moc toho o nich nevím a nikdy jsem je neviděla. Znám je akorát z Carlisleových vyprávění. Carlisle už je všechny zná.

„A není to jedno?“  rozesmála jsem se. Táta je dneska celý den nervózní. Chce dnes o půlnoci požádat Esmé o ruku v altánku na nedaleké louce. Doufám, že se nic nepokazí. Moc mu přeji štěstí, které si zaslouží.

Čas utíkal rychle a táta byl čím dál víc nervózní. Pomalu to s ním bylo k nevydržení. Uklidnil se, až když uslyšel odbočovat dvě auta na naší příjezdovou cestu k našemu domu. S tátou jsme vyšli před dům a čekali, dokud nezaparkovalo stříbrné Volvo a černý Jeep.

Z aut vystoupilo šest upírů. A spárovali se až na Esmé, které šel naproti táta a sedmnáctiletého upíra s bronzovými vlasy rozcuchanými do všech směrů. Typovala bych, že je to podle vyprávění Edward.

„Ahoj, lásko,“ pozdravil Carlisle Esmé, objal ji a políbil. Na sobě jsem mezi tím vycítila pohled, a tak jsem se ohlédla po majitelovi, a byl to ten upír bez dvojice. Zahleděla jsem se mu do očí, které mě lapily do svých sítí jako rybku.

„Dovolte, abych vám představil mojí adoptivní dceru Isabellu.“

„Prosím, říkejte mi Bello,“ opravila jsem tátu.

„Ahoj, Bello, já jsem Esmé,“ pozdravila mě milá hnědovlasá žena s mateřským úsměvem a upřímnýma očima.

Poté jsem se ještě pozdravila Alicí, Jasperem, Rose a Emmettem.

Jako k poslednímu jsem přistoupila k Edwardovi a chtěla jsem si s ním potřást rukou, ale on udělal úplně něco jiného a neočekávaného.

„Rád tě poznávám, Bello,“ řekl, sklonil se a políbil mi ruku.

„Potěšení je i na mé straně, Edwarde,“ odpověděla jsem, začervenala se a sklopila oči.

Autor: kore, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Doba čarodějnic: