Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dark african soul - 3. část


Dark african soul - 3. částVictorie mu pomohla na útěk. Jak se zachová před Arem? Povede se Lincolnovi utéct? A jak vlastně dopadne nebezpečná, zakázaná láska?

Soutěžní povídka v soutěži Zamilovaný červen.

Dark african soul – 3. část

Kovová, mohutná vrata se náhle rozletěla, jako by byla najednou utkaná z peří kolibříků. Průvan rozvířil špinavý prach, nanošené mrtvé listí a mé smutně visící kadeře. Neměla jsme odvahu uzřít otci do očí, přestože jsem měla v plánu jen lhát, stejně jsem nebyla až tak dramatická herečka, abych se na něho dívala od počátku. Čekala jsem, že mě možná někdo z jeho kumpánů přitlačí ke zdi, začne o ni házet mou hlavou, ale kupodivu jim Aro nic nenakázal, takže jen stáli za jeho úzkými rameny.

„Kde je sakra můj vězeň?!“ Těmi slovy mě doslova žahal do svědomí. Zvlášť ta poslední dvě vychrlil tak, jako sopka vrhá lávu.

„Tohle je naposledy…“

„Šla jsem si jenom pro svůj náramek po matce, co jsme tu zapomněla.“ Sice mi to vůbec v ničem nepomůže, ale můžu to zkusit zahrát.

„Co se s ním stalo?!“ zařval.

„Nemohla jsme se mu bránit,“ připustila jsem. A vlastně ani nemohla… Chuť na jeho rty mě naprosto porazila. Prohrála jsme bitvu, kterou jsem zatím pokaždé obcházela – lásku. „Nejsilnější upír, kterého jsem kdy potkala…“ Jenom si lehce zakašlal, aby dal najevo, že on je ten nej. Pozvedla jsem na otce obě obočí a pokračovala. „Ani jsem to všechno nepostřehla, bylo to tak rychlé.“ Nevypadal moc obelstěn.

„A tohle ti mám věřit? Řekl jsem ti, jak je pro nás důležitý! A ty… ty ho necháš jen tak odkráčet?!“

Pro nás?!“ opakovala jsem. „Nikdy jsi nemyslel na mě, jen na sebe! Nebyl pro tebe důležitý, důležité je jen tvé ego, které si teď nebudeš moci pohladit. Jsi jen narcistickej hajzl!“ Byla jsem v ráži. Stejně je mu jasné, že v tom mám prsty, a alespoň si to můžeme konečně vyříkat. Moje stupnice nebezpečí byla od jejich příchodu dávno za prostorem vesmíru.

„Jak to se mnou mluvíš?!“ vypískl rozzuřeně. Než jsem se nadála, stál u mě a držel můj krk vysoko ve vzduchu. Nebylo to zrovna příjemné, zvlášť když se mi přitom snažil lehce nakřápnout lebku.

„Sadisto!“ zaskřípala jsem přes zuby stažené do vzteku. Odhodil mě do kouta vězení a obrátil se k Felixovi.

„Nejraději bych ti ji dal na hraní, ale mám pro ni lepší trest.“ Chvála bohu! Nic nemůže být horší než chlípná, nadržená stvůra, která se řadí mezi upíry. „Zaveď ji do bezpečné části hradu a pořádně ji zamkni,“ poručil.

Felix byl hned u mě, ještě jsem byla připravená vystartovat po otci, abych mu to vrátila, ale neměla bych šanci. Přistoupil a zeširoka se usmál. Aro zařval na ostatní, ať najdou okamžitě jeho otroka. Kolikrát ho ještě nazve tímhle jménem?! Jediný otrok je tady on! Nikdy ho nikdo nemiloval, a pokud ano, nejspíš ho přinutil. Je otrok smutku, zoufalství a zanedlouho přísahám Bohu i smrti! Cestou ven kopnul Aro silně do dveří, takže po něm zůstal podpis, ale nedopustím, aby se mu dostalo té radosti chytit Lincolna. Jednou může vyhrát někdo jiný a já mu pomohu, i kdybych se měla ven dostat přes Felixe!

Bez náznaku gentlemanství mě nepatřičně k sobě, držel mě za paži a zároveň mi stihl pohladit i boky, na to jsem reagovala hlasitým vrčením, tak se jen zasmál a pokračovali jsme dál. Šli jsme zrovna kolem knihovny, když se zastavil.

„To není špatný nápad, co?“ prohodil. „Můžeš si číst v naší zábavné knihovně. Latinské kroniky, přísloví… Tady se určitě nebudeš nudit.“ Opět s úsměvem – bastard!

Vešli jsme dovnitř, chtěla jsem si sednout na pohovku, ale nenechal mě odejít a přitáhl si mě k sobě. Začal mě hladit po stehnech.

„Co to děláš?!“ vyjela jsme na něj.

„Hledám zbraně,“ sykl. Doufám, že nenajdou tu svoji. Prohledal mi kalhoty a korzet. Nůž, který tam našel, si strčil do kapsy, ale mou moudrou knihu od N.V. mi nechal. Nejspíš tomu chytrákovi nikdy nedojde, že v knihách může být víc než ve zbrani. „Zastrč drápky,“ špitnul a pokusil se mi vlepit pusu. Moje schopnost oznamovat nebezpečí mě teď úplně zklamala, ale naštěstí jsem viděla jeho našpulené rtíky včas a nakopla jsem ho pořádně do koulí.

„Jdi za nějakou lidskou fenou a nech mě konečně být!“ zaječela jsem mu do ucha. Zas se jen usmál. „Tohle už není vtipný, tak se tak blbě necul. Nejde tu o tebe, ale o Ara.“

„Ledová královna jednou roztaje. Třeba mi tě Aro alespoň večer půjčí,“ zaprosil jakoby do vzduchu a konečně odešel.

Opravdu nemám náladu na tyhle blbosti… Okamžitě jsem si vzala nějakou starou bichli jako zástěrku, kdyby někdo přišel, a dál jsem se ponořila do pomocníčka od jistého. N. Volturiho. Znovu jsem si nalistovala stranu, kde se píše o tajné chodbě z vězení a začala jsem ji lépe studovat. Třeba najdu nějakou poznámku nebo něco, co mi prozradí cokoli navíc. Ale i když jsem studovala onu stranu, předešlé i následující, nic nového mě nepřekvapilo. Vrčela jsem zlostí a zároveň bezmocí a nerudně jsem hodila knihu o zeď. No, snad jsem se zachovala trochu unáhleně. Sebrala jsem knihu ze země a nalistovala správnou stránku. A pak jsem to uviděla – tím nárazem jsem to roztrhla. Ale k mému štěstí jsem měla najednou dvě strany namísto jedné. Byla celou dobu spojená, slepená. S nadějí jsem ji začala zkoumat. Heuréka! Je tu celá trasa té chodby i s východy, které ústí ve dvou místech podle toho, kterou cestu si vybral. V životě jde pořád jen o rozhodování, jestli doleva nebo doprava. Já bych šla správně, díky mé schopnosti, ale on? Nemám tušení. Svoje nadšení jsem dala najevo jen tichým úsměvem. Díky, Felixi, lepší místo jsi najít nemohl. Jedna z cest ústila v nějakém baru v podzemí, druhou jsem nerozluštila, protože to byl latinský název a navíc nebyl celý – kousek se rozpil. Budu muset doufat, že jeho němé srdce mu našeptalo dobrý východ. Rychle jsem si našla kapitolu, kde se zabýval knihovnou, a vypídila jsem chodbu, která vedla ven zase z knihovny. Nebylo to žádné primitivní tahání knížek, ale zas jen prosté zatlačení na cihlu ve zdi.

Vyhledala jsem tu magickou a stěna povolila. Bylo to na stejném principu jako ta v žaláři. Opatrně jsem ji otočila opět do původní pozice a vydala se dál vstříc novému osudu. Plánek tajné chodby byl opět přilepený k jedné ze stránek, takže alespoň vím, kam jdu. Kvůli němu hodlám opustit domov, i když… takhle se to opravdu nedá nazvat. Spíše je to jako město tarantulí a já jsem malá, slaďoučká muška, která kulhá na jednu nožku; nejspíš šlápla do jejich zvratek… Překážky, které jí vyvrhují do cesty jako samolibé kočky. Nikdy nebyl dobrým otcem, snažil se mě chránit před světem, ale nakonec mě od něho tak odlučoval, že jsem do něho začala utíkat. Sbohem, tatínku. Už se uvidíme jenom v pekle…

Chodba z knihovny vedla přímo na jedno menší náměstí, poté jsem hned zamířila do onoho baru. Cesta byla poměrně dlouhá, ale pro upíra naprostá maličkost. Asi ve čtvrtině cesty jsem si všimla podezřelé postavy v kapuci. Spíš jsem měla pocit, že tam někdo takový byl, neviděla jsem nikoho přímo. Celou cestu jsem necítila žádné nebezpečí, nejspíš se drželi daleko, takže jsem nic necítila, ale museli se dostat blízko, protože najednou mě polil děs. Tlak mi pulsoval až do nebe, nebezpečí mi přímo ječelo do ucha:

„Utíkej!“ A já pochopila jednu věc – nejsou tak hloupí, prostě mě nahnali do pasti. Chtějí ho najít, takže mě sledují, abych zjistila, kde je. Okamžitě jsem se zastavila a vlezla do nějaké hospody, která se mi nabídla jako první. Už si možná všimli, že něco vím, ale lepší možnost mě nenapadla. Byl tam docela hukot. Nejspíše nějaká šťastná hodinka pro poddané vína a dobře uzrálé whisky, kterou mimochodem zbožňuji. Ano, vypít si černou duši, kterou máme, je jediná možnost přežití ve Volteře. Procpala jsme se k baru a stoupla si do rohu, kde mě nešlo vidět, a pozorovala jsem dveře, jestli se sem nepřiplete někdo tajemný, kdo by připomínal někoho z gardy. Barman na mě hned hodil očkem.

„Co to bude, krásko?“ Vypadal celkem mile, i když byl už starší, ale rozhodně mladší než já…

„Máte tu zadní východ?“ Nemám chuť na pití, chci se jen dostat z tlaku, který mě svírá. Pořád ho zřetelně cítím, takže rozhodně neodešli.

„Jen pro zákazníky,“ mrknul na mě šibalsky. Super, zrovna potřebuju, aby mě někdo balil.

„Fajn, dejte mi cigára,“ střelila jsem od hlavně.

„Můžeš být konkrétnější? Máme tu…“

„To je jedno.“ Hodil na pult nějaký balíček a já po něm hodila pár zmačkaných bankovek. „Zbytek si nech, to bude za ten zadní východ.“

Dál se neptal, jen na mě mrknul a pobídnul nějakou číšnici, ať to za něho vezme. Pořád jsem se otáčela ke dveřím, ale nikoho jsem neviděla. Až když už mě chtěl odvést, vešel nový záhadný host.

„Tady to je. Stačí projít dvorkem a budeš na Hlavní ulici.“

„Díky.“ Už jsem chtěla jít, ale chytil mě lehce za zápěstí.

„A co odměna?“ pošeptal. Nemám náladu na nadržený kecy. Jedním rychlý pohybem jsem jeho krk přimáčkla ke zdi.

„Potřebuju jen vypadnout, neser se do cizích věcí nebo špatně dopadneš. Teď sem někdo vešel. Pokud mi chceš pomoct, řekni mu, že jsem se s někým setkala, pokud se bude ptát.“ Jen zakýval a snažil se vyprostit z mého kovového sevření. Nakonec jsem povolila a zmizela rychlostí geparda.

Bez zastavování jsem se rozběhla k hradu. Musím rozluštit ten název. Napíšu část do překladače a najdu Lincolna! Nic mě nezastaví. Ale musím být rychlá, nesmí se vrátit dřív, než já opět opustím hrad. Jediný problém bude dostat se do pokoje, kde mám laptop.

Už jsem byla u hradu, bylo jsem ještě dost blízko. Navíc jsem teď odhodlanější a taky rychlejší. Otevřela jsem knihu a našla jsem několik chodeb do mé komnaty. Byl to nejspíš i jeho pokoj, takže tam bylo nejvíc východů. Jeden byl přes střechy, protože můj pokoj je v nejvyšší „věži“, jak ironické. Nejspíš mě chtěl Aro věznit už od malička. Jako princeznu upírů… super. V podstatě se tam dá vlézt přes uvolněnou tašku na střeše, tam už stačí jen propadnout nízkým stropem, vypadá to zajímavě. Myslel na všechno, díky, N.V.!

Na nic jsem nečekala a okamžitě začala šplhat. Plazila jsme se po zdech jako had – mrštně, tichounce ale s rychlostí zabijáka, predátora. Někdy jsem sice škobrtla, svezla se lehce po omítce, ale ustála jsem to. Náš strašidelný hrad až tak vysoký není, takže jsem byla na střeše cobydup. Lezla jsme po čtyřech jako pavouk, zemská přitažlivost, gravitace, síly mě nedržely na pevné půdě, byla jsem jako vzduch – prostě jsem se vznášela.

Na hoře už jsem chodila po svých, ale pořád jsem zůstávala přikrčená, abych nebudila pozornost. Otevřela jsem knihu a hledala tu správnou tašku, kterou uvolnit, náhle jsem ucítila nebezpečí. Nemotorně jsem se rozhlížela kolem dokola, ale neviděla jsem ani ň, jen fialově karmínovou tmu. Znova jsem se začetla a ignorovala lehký tlak, co mi tlačil zevnitř na oční bulvy, měla jsem je vykulené jako kočka na záchodě.

„Takže jediná světlejší, osmnáctá od…“

Nestihla jsme to ani dočíst, když se na tu knihu vrhnul nějaký černý přízrak v podobě ptáka, vypadal jako havran, ale tak ve tmě může vypadat hodně ptáků. Vypadla mi z ruky a začala běhat dolů. Okamžitě jsem se za ní rozběhla, jenže jsem nebyla tak rychlá, jak jsem potřebovala. Spadla daleko do hluboké noci. Snad mohla přistát na nějaké jiné střeše, ale ani s upířím zrakem jsem ji nikde neviděla, nevidím moc dobře v nepropustné tmě. Není čas se vracet a hledat v černém zlaté, již vyzařuje obloha, nějaké informace mám, stačí jen najít tu správnou tašku, a pak se vydám stejnou cestou zpátky a seberu ji. Napočítala jsem osmnáct od boku a hledala světlý výčnělek do tmy, nehledala jsem moc dlouho, protože to byla jediná taška, která vypadala opotřebovaně, nejspíš se tudy vytrácel často. Něco jako rezavý klíč k rezavé dírce.

Vklouzla jsem dovnitř a začala šmátrat po stole – hledala jsem laptop. Zas můj uspořádaný bordel, ale nakonec spinkal mezi mým spodním prádlem, Romeem a Julií. Okamžitě jsem ho otevřela a drtila spouštěcí tlačítko. Při nervózním klapání do enteru mi někde přiložil chladné dlaně na ústa. Začala jsem se ohánět a kopat, ale něčí síla mě naprosto odzbrojila. Snažila jsme se otočit nepříteli v tvář, když se tak stalo, spočinul na mně naštvaný pohled muže, který mi ukradl mrtvé srdce. Ponořila jsem se do Lincolnových očí a on mi uvolnil ústa.

„Jsi naživu,“ špitla jsem a zavěsila jsem se mu na mohutná ramena.

„Ano, ta chodba vedla přímo sem. Napřed jsem nevěděl. Poznal jsem to až podle podpisu na deníku,“ šeptal mi do vlasů při mrazivém objetí. Usmála jsem se a lehce zavzpomínala.

„Ten už je hodně starý,“ prohodila jsme jenom tak. Neochotně jsem se narovnala v zádech. „Musíme utéct. Daleko… Co nejdál to půjde.“

„A kam chceš jít? Chceš snad, aby tě tvůj otec pronásledoval? A nakonec nás zabije oba, stojí to za to?“

„A stálo by za to, kdyby mě tu mučil a tebe zabil?!“ vydechla jsem s úsměchem.

„Máš pravdu, Vicky.“ Zajímavá přezdívka. Sice si připadám jako pětileté dítě, ale… „Můžu ti tak říkat?“ optal se a věnoval mi jeden něžný polibek. Tak nějak jsem pohodila rameny, není to úplně ono, ale koneckonců vše z jeho úst je tak líbezné.

„A co jen Rie [Rý]?“

„To zní líp,“ připustila jsem. Lepší než malá Vicky. „Musíme si pospíšit. Už mám to, pro co jsem přišla, takže… Vyrazíme?“ Teď už jen nasadit cestovatelský úsměv.

„Co přesně?“

„Tebe přec –“ Musela jsem se zastavit a polknout slova. Nával adrenalinu, tlaku, nebezpečí, který jsem snad ještě nikdy necítila. Zhroutila jsem se na kolena a ctila jsem, jak mě Lincoln podpírá těžkými pažemi.

„Co se stalo, Rie?“ Klečel při mně a hladil mě po vlasech. Uklidňoval mě, ale tohle nevyřeší jen jeho dotek.

„Musíme zmizet, už jsou skoro tady.“

„Dobře,“ řekl odhodlaně.

„Přes chodbu ve zdi. Zatlač na svícen,“ navigovala jsme ho. Jeho rychlost byla nevídaná.

Vzal mě do náručí a už byl u zdi, když se dveře rozletěly dokořán. Divoce jsem chmátla po svícnu a stěna se s námi posunula na druhou stranu, když jí Lincoln napomohl. Nevím, jestli se nás pokoušeli zastavit, ale zvládli jsme to alespoň na jinou stranu zdi.

„Jsme v háji,“ prohlásila jsem. „Budou hlídat všechny východy. Budou všude.“

Zeď se náhle začala posouvat, snaží se dostat za námi – nečekaně. Lincoln se mohutně opřel o stěnu a znemožnil jim všechny pokusy. Já jsem se taktéž snažila pomoct. Tíha nebezpečí už mě netrestala.

„Victorie!“ řval nerudně Aro. „Victorie, nemáte šanci. Vzdejte se, dokud máte ještě možnost!“

Lincoln chvíli jen tupě zíral do zdi, do tmy. Vypadal nepřítomně. A i když jsem mu něco šeptala do ucha, vůbec nereagoval. Až se mi najednou zadíval do očí.

„Nemáme jinou možnost,“ prohlásil šeptem. „Alespoň tebe ušetří. Já už jsem mrtvý.“

„My všichni jsme!“ vyprskla jsem. Samozřejmě jsme celou debatu prošeptali, abychom nebyli tak moc slyšet, ale pochybuji, že by to někdo neslyšel.

„Já jsem byl ztracený už v tom vězení. Nedají mi pokoj. I kdyby se nám podařilo utéct, nikdy bychom neměli klid. Princezna upírů a nehledanější vězen v Itálii, snad i na světě.“

„Do Afriky by se Aro neodvážil.“

„Nebo by naopak vyvolal válku generací, která by zdevastovala svět.“ Na tom něco je, ale nehodlám se naší lásky vzdát.

„A co my? Láska je přece nejsilnější cit, i když je zakázaná, pořád je plnohodnotná…“

„Chceš kvůli lásce dvou lidí obětovat svět?“

„Dáš nám požehnání?“ optala jsem se už nahlas přes zeď. Samozřejmě jsem nečekala kladnou odpověď. Otec se jen zplna hrdla zasmál.

„Nikdy,“ zasyčel.

„Miluju tě,“ špitnul Lincoln.

Najednou dveře povolily, Lincoln je totiž ohromně rychlým pohybem otočil tak, že všechny, kdo na ně tlačili, poslal na druhou stranu. Takže tu byl jen Aro a Alec – bratr Jane, kterou už jsem dlouho neviděla. Lincoln zase držel dveře, aby se sem nedostali zase z druhé strany.

„Udělám cokoliv, pokud ho necháš jít,“ prohlásila jsem odhodlaně. Ale otec se jen posměšně podíval.

„Ty uděláš, co ti řeknu. Já potřebuju něco od něho, ne od tebe.“

„Pokud to zachrání Victorii,“ připustil Lincoln. Držet dveře pro něj nebylo skoro nic obtížného.

„Takže už umíme mluvit,“ usmál se Aro.

„Nezabíjej ho nebo se zabiju s ním.“

„Neděl z toho Romea a Julii, Victorie! Je to jen barevný otrok, který nepochopil, že už prohrál boj.“

„Žádný nemohl hrát, tak jak mohl prohrát?!“ sykla jsem.

„Jakou máš schopnost?“ obořil se na něj Aro.

„To přece víte, a proto jste mě taky unesl.“

„Ano, a taky kvůli informacím, ale musím uznat, že vy Afričani jste opravdu bytelní. Kdybys nebyl tak vzdorovitý, dal bych si tě do sbírky.“

„Pokud vám řeknu vaše proroctví, necháte Victorii na pokoji?“ optal se. Proroctví? Takže vidí do budoucnosti?

„Ne, Victorie se musí provdat za jiného muže.“ Při těch slovech mi doslova pukalo srdce. Lincoln vypadal zaskočeně, ale nevypadal na to, že by se toho až tak zlekl.

„A ještě lék pro Jane. Už jí nezbývá moc času,“ poroučel Aro.

„Stačí jí dát směs jasmínu a řas.“

„Rychle,“ prsknul na Aleca, který okamžitě vyběhl. Teď už proti nám sám, ale protože Lincoln drží dveře, jsem proti němu vlastně sama. „Tak jak?“ optal se.

„Co jak?“ podivila jsem se směrem na Lincolna.

„Umím předvídat, jak kdo zemře. Hrozná vlastnost, které si tvůj otec tak cení.“

„Ty raději mlč! Taková zrada! Podvést vlastního otce…“

„Nejsi můj otec,“ řekla jsem s naprostým klidem. „Nezáleží mi na tobě, jen na něm. Nech ho jít a udělám cokoliv,“ slíbila jsem.

„Řekne ti tvou zaručeně brzkou smrt a necháš ho odkráčet.“

„A proč bych to měl dělat?!“ zasmál se.

Najednou jsem si uvědomila, že už neslyším, jak ostatní kopou do té zdi z druhé strany. Nejspíše naslouchají našemu rozhovoru. Pohlédla jsem na Lincolna, ten mrknul oběma očima a nachystal si jednu nohu od odrazu.

Já jsem okamžitě vystřelila ke dveřím. Lincoln cestou hodil Ara na zeď obrovskou silou a společně jsme běželi rudou chodbou, byli jsme vysoko, nabízela se jen jediná přípustná možnost.

„Proskočíme oknem?“ optala jsem se rychle.

„Jak si přeješ,“ špitnul.

Chytli jsme se pevně za ruce a silně se odrazili nohama od země. Byli jsme najednou tak lehcí, jako hélium. Bodce střepů nám naskákaly do kůže, ale to nebylo důležité. Při pádu ze střechy jsme se kutáleli jak pytle brambor, ale na tom nezáleželo. Hlavní bylo se nepustit. Byli jsme ve spojení a tak jsme dopadli i na zem. Lincoln na záda a já hned na něj. Oba jsme při srážce lehce vyjekli, potom jsme se hned políbili. Nebylo to dlouhé, jen krásné. Mrštně jsme se postavili na nohy a utíkali jako o život.

Chtěla jsem s ním utéct až na konec, hranu, propast světa. Ale najednou se zastavil a zatáhl mě do nějaké uličky.

„Snad máme nějaký náskok. Teď už se můžeme rozloučit,“ špitnul.

„Cože?“ vypískla jsem. „Jak rozloučit?! Miluju tě, už tě nikdy neopustím.“

„To já tebe taky, ale jak už jsem řekl, nemůžeme obětovat svět za naše neštěstí. Budou nás hledat. Co by to bylo za život? Ani bychom nemohli být šťastní.“

„Co říkáš je pravda, ale…“ Nemohla jsem dál, nevím co říct. „Kdybych mohla plakat, řekla bych snad všechno.“

„Stačí i potoky němých slz. Budeme se navždy milovat, stačí nezapomenout.“

„A co já? Mám se vrátit zpátky?!“

„Utišíš alespoň trochu Ara. A zachráníš ostatní životy.“

„Hlavně ušetřím tebe, nás dva. Vrátím se, ale nikdy nezapomenu.“ Objala jsem ho. „Nemůžeme být sobečtí, máš pravdu. Já bych byla, strašně tě miluji, ale chci, abys byl šťastný.“

„Jsem, protože vím, že mě miluješ, to mi stačí,“ řekl a políbil mě.

„Taky jsem šťastná, když jsi ty, když mě miluješ.“ Polibek jsme mu vášnivě oplatila. „Nikdy bych nevěřila, že se tak rychle zamiluji.“

Nato mě jen naposledy políbil a zmizel v temných uličkách. Tak ráda bych byla sobecká… Tak ráda bych tě okusila, i když jen na chvíli, i za cenu životů nás obou. Za těch pár minut, pár dnů i ryzích sekund. Ztrácím jediné štěstí a vracím se do vroucné polévky zoufalství a neštěstí. Miluji tě. Jsme svým způsobem šťastní, i když zároveň už doopravdy mrtví. Otočila jsem se na podpatku a kráčela zpět k hradu.

***

Život nakonec nedopadl tak hrozně. Provdala jsem se za Jamese, kterého jsem sice tak nemilovala jako Lincolna, ale nakonec jsem opravdu šťastná, když vím, že to tak Lincoln chtěl. Už jsem o něm sice nikdy neslyšela, ale srdce mi říká, že mě miluje. Nikdy nezapomenu, přestože čas mu bude nutit.

***

Lincoln:

Je šťastná, to vím. Snad si myslí to samé i o mně. Nemohl jsme jí říct, že za její záchranu a lásku k ní budu popraven, ale já pro svou vlast zemřu rád. Hlavní je, že netrpí, pak i já jsem šťastný a mohu v pokoji odejít.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dark african soul - 3. část:

 1
3. :D
29.06.2014 [21:30]

On umřel? Emoticon Emoticon

28.06.2014 [11:38]

Lena15Krásné a ten smutný konec perfektně obohatil celý příběh Emoticon Emoticon
Fantasticky napsané a vymyšlené na jedničku! Emoticon Emoticon Emoticon

26.06.2014 [17:24]

AliceCullen999oh Emoticon Emoticon To bylo ale krásné Emoticon Tak trochu smutné, ale přitom tak šťastné... Emoticon
Já nemám co říct Emoticon Není to ten klasický Happy End, kdy ti dva zůstanou spolu... Ach, já snad i pláču Emoticon Emoticon Ale bylo to krásnéé Emoticon Tleskám, smekám a klaním se až k zemi Emoticon Emoticon Emoticon Tahle část je rozhodně nejsilnější ze všech částí, které jsi napsala... Nádherná, zajímavá a hlavně jedinečná povídka... Emoticon Je mi ctí, že jsem si ji mohla přečíst Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!