Celkem krátký horor z mé další dílničky. Tentokrát nepůjde o krváky, které tak s oblibou píšu, ale o strašák.
Bells se toulá krajem bez cíle, a když začne pršet, schová se do staré polorozpadlé vilky, ve které se schovává sám ďábel s rudýma očima a andělskou tváří...
Co se jí tam přihodí? A bude to všechno pravda...?
08.06.2011 (19:00) • Twilightkacert • FanFiction jednodílné • komentováno 34× • zobrazeno 3570×
Vítr ve vlasech, batoh na zádech, úsměv na tváři, krok za krokem jsem šla skrz neznámý kraj, pobrukovala jsem si svou oblíbenou písničku netušíc, kam mě moje nohy zavedou. Jen tak jsem se toulala světem bez cíle.
Neměla jsem domov, kam bych se vracela. Neměla jsem rodinu, na kterou bych se obracela. Neměla jsem peníze, abych si koupila jídlo. Neměla jsem nic a nikoho.
Bylo úplně jedno, kam půjdu, co udělám, jaké to všechno bude mít následky. Stejně se o mě nikdo nestará, nesu zodpovědnost sama za sebe a naučila jsem se zvládat mnoho situací s klidem a přehledem. Díky tomu jsem na sebe aspoň částečně pyšná.
Kráčela jsem dál cestou rozdělující neobdělávané pole a les. Utrhla jsem si jedno stéblo vysoké trávy a strčila jej do pusy, nasadila si klobouk na hlavu a rozepnula červenou košili a svázala oba konce do uzlu.
Znenadání sluníčko zalezlo za šedivé mraky, zvedl se ohromný vítr, opadané listí létalo všude. To mi už na tak zkažené náladě moc nepřidalo, páč se mi dneska nepodařilo najít žádnou vesnici nebo město od té doby, co jsem opustila malý statek. Jakoby tu snad ani nic nebylo. Navíc jsem měla hlad a voda mi už také docházela…
Náhle začalo lít jako z konve a já se zakletím nakopla pár kamínků na štěrkové cestě. Neměla jsem jinou možnost než se jít schovat do lesa, abych přinejmenším tolik nezmokla, a musela jsem okamžitě najít nějaký přístřešek.
Jehličnaté stromy pozvolna vystřídaly ty listnaté, dešťových kapek bylo snad ještě víc a cítila jsem, jak jsem promočená doslova až na kost. Klepala jsem se pokaždé, když se okolo mě prohnal i slabý vánek, jaká zima mi byla.
Cestou necestou, spíš tou necestou, jsem se dostala až k od pohledu neobydlenému domu. Navzdory tomu, že jsem byla promoklá a chtěla jsem být už uvnitř, kde by na mě nepršelo, dala jsem si tu práci a obešla jsem tuhle vilku, abych zkontrolovala aspoň podle zvuku a světla, jestli ji neobývají bezdomovci nebo feťáci.
Nikde nikdo, vládlo tu až prapodivné ticho - slyšela jsem svůj mělký vyrovnaný dech a déšť, ale já se už nerozmýšlela. Nalezla jsem schody nacházející se na druhé straně domu a vešla dovnitř.
Kupodivu ne všechna okna byla vymlácená, a tak tu bylo i poměrně teplo. Našla jsem si místnost s nejméně vymlácenými okny a shodila batoh na zem, na něj jsem pohodila promočenou košili a triko.
Svoje hnědé deštěm zkudrnatělé vlasy jsem si vyždímala a snažila si je dosušit trikem, které nedopadlo tak hrozně, jelikož jsem neměla zrovna po ruce ručník. Z batohu si vyndala suché tílko a teplou mikinu a zpátky tam naházela to vlhké.
Právě když jsem zapínala bágl, zavrzala dřevěná prkna přímo nade mnou a prach z podlahy se klidně snášel dolů. Pohotově jsem si vyhodila ruksak na záda, a přestože jsem nebyla žádný strašpytel, měla jsem strach a měla jsem pocit, jako bych tu byla nevítaný host… Nebo až přes příliš vítaný host.
Byl to ten pocit, kdy nevíte co dělat. Pud sebezáchovy radící vám, že máte utéct hodně daleko a už se nevracet, avšak zvědavost nade mnou vyhrála pokaždé, takže proč teď dělat výjimky…?
Snažila jsem se dělat nehlučné a dlouhé kroky, jenže spadaná omítka praskající pod podrážkami mi to moc neusnadňovala. Snažila jsem se krčit, aniž bych byla vidět. Snažila jsem se prakticky nedělat žádný hluk, abych o sobě nedala tolik vědět.
Však pak jsem odhodlaně vykročila na chodbu zpoza rohu nalepena na stěně a docupkala jsem až ke schodům, a ačkoliv jsem nevěřila, že tam nahoře něco nebo někdo je, musela jsem se tam jít podívat a ujistit sama sebe.
Na pohled kluzké schody osvěcovaly paprsky měsíce díky díře ve střeše, jež se draly zpoza hustých mraků, a působilo to tak… děsivě. Nabrala jsem vlhký vzduch do plic a vyšla jsem jeden schod - cítila jsem, jak se mi drolí pod nohama; druhý schod, napřahovala jsem nohu na ten třetí, pomalu otáčela hlavu, abych přes zrezavělé schodiště viděla nahoru a nikdo tam neb…
Za mnou se ozval hluboký nádech se zvířecím zavrčením a já se prudce otočila. Srdce splašeně bilo uvnitř mne, chtělo utéct z mojí hrudi, vzít nohy na ramena snad víc, než mi radil mozek. Do očí mi vyhrkly slzy strachu, na těle mi vyvstala husí kůže a já se oklepala - ne zimou, nýbrž tím strach-nahánějícím pocitem.
Ovšem poté, když jsem se rozhlížela kolem, nikdo a nic tam nebylo. Zatřásla jsem hlavou a pomyslela si, že zbytečně přeháním a začínám bláznit.
Schody se začaly hlasitě rozpadat, a tak jsem z nich téměř okamžitě utekla; nerada bych zjišťovala, co je ve sklepě za potvory.
Opřela jsem se zády o zeď, ruce položila na stěnu vedle sebe a zaklonila hlavu. Musela jsem se okamžitě uklidnit. Zhluboka jsem se nadechla kyslíku prosycený jílem a prachem ze schodů, ale i svěží vůní deště.
Nechápu, co mě to napadalo. Začala jsem rozjímat, co by to mohlo být. Na mysl mi přicházely různé příšery - od ufonů, přes šílené opičky po vlkodlaky. Ačkoliv na mě zdravý rozum křičel, že ani jedno neexistuje, ve skrytu duše jsem tomu vždycky věřila.
Nastražila jsem uši a zaposlouchala jsem se do okolních zvuků. Nic podezřelého - venku foukal divoký vítr narážející do vymlácených oken a způsobující šustění listů, ohýbání korun stromů. Kapky deště rytmicky bubnovaly o rozbité tabulky skla, o tašky na střeše…
Se zakroucením hlavy jsem se šla trochu porozhlédnout po barabizně. Třeba bych jí mohla přičíst body k dobru, pokud bude mít alespoň něco, na co si budu moct lehnout, když mě předtím tak šíleně vyděsila.
Procházela jsem z místnosti do místnosti a svou mysl jsem vracela do těch dob, kdy se to tu jenom lesklo. Na stěnách byly světlé tapety, pověšeny honosné a drahé obrazy, na pohled nepohodlné křesla a kavalec přisunuté ke zdi. Těžké koberce kryly vyleštěné parkety, aby se nepoškrábaly od střevíců a denně leštěný křišťálový lustr se třpytil nad hlavami.
Místo toho je tu opadaná omítka, světlo žádné, pod nohama vymlácená shnilá prkna a na okně sedí uhlově černá vrána. Vrána - smrt. Přesně tohle mi vytanulo na mysl, poté co jsem ji spatřila.
Nyní jsme hleděly na sebe, spíše já hleděla na ni, ona na něco za mě. Toužila jsem se pootočit hlavu a zjistit, na co zírá, ale sama mi to usnadnila. Vzlétla, letěla přímo na mě, až jsem se musela skrčit, a přeletěla mi těsně nad hlavou.
Instinktivně jsem se za ní obrátila a za rohem, kde před pár minutami spadlo schodiště, se mihl cíp kabátu.
Hrudník mi sevřela neviditelná síla, tepalo mi ve spáncích, neslyšela jsem to, co jsem slyšet nechtěla. Neviděla jsem to, co jsem vidět nechtěla. Hledala jsem podnět, nějaký vjem na to, abych se ujistila, že ještě dokážu přežít, že uteču.
Po zádech mi přešel mráz, srdce se propadlo až do kalhot a bilo stále rychleji a rychleji.
Vytvořil se mi knedlík v krku, přes nějž jsem skoro nemohla dýchat. Připadala jsem si jako astmatik, jenž potřebuje inhalátor, aby se mohl nadechnout. Já jsem potřebovala zmizet z tohoto domu, abych mohla žít!
Nezáleželo mi na tom, že venku lije jako z konve, že je venku tma, že budu zase mokrá jako slepice, nejspíš i pořádně nemocná, avšak nemohla jsem tady zůstat. Musela jsem utéct co nejdál.
Doslova jsem vzala nohy na ramena - rozeběhla jsem se nejbližší cestou k oknu; říkala jsem si, že vyskočím, je to ta nejkratší cesta. Jenže jsem nepočítala s tím, že by se shnilá podlaha pode mnou propadla.
Celkem tvrdě jsem spadla na zadek a hlavou se uhodila do prkna spadlého spolu se mnou. Zvedla jsem pohled nahoru, jak je to vysoko a musela jsem zkonstatovat, že tenkrát se sklepy dělaly s hodně vysokými stropy.
Pomalu a naprosto nemotorně jsem se postavila na vlastní nohy a začínala mne popadat panika. Beze světla a toho, abych tušila, kde je východ.
Nevěděla jsem, co mám udělat první. Ruce se mi rozklepaly, mozek přestal uvažovat racionálně a ovládal mě zvířecí pud útěku. Jediné, po čem jsem teď toužila, bylo být někde v teple, v bezpečí…
Oči si pomalu začaly přivykat na šero a rozpoznávaly přinejmenším obrysy stěn, zaprášených a špinavých oken a především jediného východu, co tu byl.
Než jsem k němu vykročila, zhluboka jsem nabrala těžký vzduch prosycený hnilobou, který se špatně dýchal a já už tak neměla přes ten hnusný knedlík v krku přísun drahocenného kyslíku.
A ještě jeden nádech na uklidnění, a další, abych si udržela čistou hlavu, a poslední, když jsem na schodech zaslechla rychlé kroky, pod jimiž nepatrně křupaly zbytek nepálených cihel a omítka.
Už je to tady.
Panika mě plně zachvátila a v hlavě mi houkala jedna obrovská kontrolka přikazující mi, abych se jakýmkoliv způsobem dostala pryč! Přestala jsem se ovládat, začala jsem hystericky ječet a drábala se jakkoliv do oken.
S pocitem, který mi svíral hrudník, který mě dusil, že jsem své hlasivky vytáhla na maximum, jsem pěstí rozbila sklo, a to mi rozřízlo ruku. Teklo z toho krve jak z vola; já dokázala pouze křičet a snažit se dostat ven.
Za mými zády se ozvalo hrdelní zavrčení - jako by snad vrčel vlk nebo pes se vzteklinou, ale tohle znělo ještě víc nebezpečněji a děsivěji.
Otočila jsem se, abych se ujistila, že je to více či méně bezpečný tvor, ale... Zdálo se, že je to právě to nejnebezpečnější stvoření, co kdy existovalo.
Oči podlité krví zářily ve tmě a upíraly pohled na mě. Postava muže byla tak mohutná, že se nedala přehlédnout, přesto jsem se donutila, abych obrátila pohled zpátky k oknu a zas mlátila rukama do skla a znova si nechala řezat do rukou.
Cítila jsem, jak mi krev pomalu teče po rukou, jak mi docházejí síly, jak mé hlasivky slábnou, jak mě něčí obrovská ruka chytila na nohu a stáhla z okna do jeho sevření. Projela mnou vlna chladu vyzařující z jeho těla. Bylo tak chladné, tak tvrdé... mrtvé.
Hrubě mě držel u sebe a já se jej už ani nesnažila odstrčit. Tušila jsem, že jsem už dávno mrtvá. Chytil mě bolestně za zápěstí, přičichl k němu a tajemně zašeptal:
„La tua cantante."
Potom co jsem ucítila zuby na mém krku, omdlela jsem...
Začalo mne něco píchat do zad a já pomalu otevřela oči, protože jsem slyšela hrozný křik. Podvědomí mi říkalo, ať tu osobu okřiknu, jenže až pak jsem si uvědomila, že to jsem já, kdo křičí, obzvlášť pokud jsem tu sama…
Posadila jsem se na větší hromadě seníku, kde jsem si včera večer pohodlně ustlala, a okamžitě se podívala na své ruce. Ne, jsou v pořádku. Žádné škrábance, žádné pořezání od skla. Hned poté jsem si sáhla na krk... Nic. Spokojeně jsem si oddechla.
Vybrala jsem si stébla suché trávy z vlasů, se zívnutím jsem si protáhla záda a pak jsem si opět lehla do sena. Vím, že mám hlavu zas plnou bordelu, ale bylo to tak krásně pohodlné.
Položila jsem si ruce za hlavu, jukla se vedle sebe na hlavu koně vykukující z boxu a s mumláním jsem ho pozdravila. Jen si pohodově odfrknul a dál na mne vejral s přešlápnutím z jedné strany na druhou.
„A co bys rád, kamaráde?" zeptala jsem se zmateně a krapet nemotorně se postavila na nohy. Rozhlédla jsem se okolo sebe, aniž bych si uvědomila, že už ve stáji nejsem sama.
Z košíku vedle boxu jsem mu dala jablko a on mi na oplátku krásně poslintal ruku.
„Skvělý, kamaráde," pochválila jsem ho a utřela si oslintanou dlaň do jeho mohutného krku. Následně jsem se otočila na postaršího muže, jenž mě nechal u sebe přespat, a popřála mu dobré ráno.
„Běž do světnice, žena ti tam připravila jídlo na cestu a snídani," přikázal mi a já ani neodporovala. Jako na povel mi zakručelo v břiše a s výskokem na dvoře jsem přicupitala do - podle nich světnice, podle mě obyčejného venkovského baráku. Pozdravila jsem i paní s malým kloučkem, který vesele žvejkal chleba.
Podala mi kousek bábovky, kakao a v ubrousku zabalený koláč. Až tehdy, kdy jsem vše snědla, poděkovala a rozloučila se, mohla jsem vyrazit na cestu…
Stála jsem na rozcestníku a vzpomněla si na svůj děsivý sen. I přesto, že mi paní radila, ať se vydám vpravo, měla jsem divný pocit, že bych tam neměla chodit. A navíc, byla jsem si jista, že jsem se ve snu vydala na pravou stranu podle rybníka. Musím se té strašidelné barabizně vyhnout za každou cenu.
S pravou nohou jsem vykročila vlevo a pobrukovala si písničku.
Vítr ve vlasech, bágl na zádech, úsměv na tváři, krok za krokem jsem se toulala světem.
Sluníčko na chvíli zalezlo za mraky, já zvesela poskakovala alejí vysokých rozrostlých dubů, jírovců a buků, když jsem před sebou uviděla tu polorozpadlou vilku a za mnou se ozval šramot.
A opět se mi do žil vlil ten stejný pocit, jaký jsem měla ve snu... Teda pokud to byl jen sen. Chtěla jsem se otočit na patě a rozeběhnout se zpátky na statek, avšak zastavil mě pohled rudých očí a před výkřikem mi bránila jeho ruka.
„Už jsem si myslel, žes na mě zapomněla…“
ZAZVONIL ZVONEC A POHÁDKY JE KONEC!
Vím, že se nejspíš bude tápat, z jaké je to doby, ale sama nevím, do jaké doby to zasadit. Vzhledem k tomu, že tam mám feťáky a bezdomovce, co dřív tak obvyklé asi nebylo, nechala bych to v součastnosti... :)
Snad se líbilo... A doufám, že jste se aspoň trochu báli... :D
P.S.: Pro menší inspiraci, jak to všechno asi vypadalo, jsem našla polorozpadlou vilku, ve které jsem byla, a taky podle které mě celý příběh napadl... Zde
Autor: Twilightkacert (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Sdílet
Diskuse pro článek Ďáblem zapomenutá ruina:
skvělé 
Jéžiš, ja som totálne pako! 
Dočítala som to hádam pred týždňom a neviem, či mi v hlave preplo, ale myslela som si, že som ti komentík napísala. No, kajám sa a je mi to hrozne trápne. 
Ále, tak som tu, tak snáď ma nevykopneš. 
Priznám sa, že som to čítala večer v posteli, všetci spali a... čítala som to po kúskoch, lebo mi v niektorých chvíľach nebolo všetko jedno! 
Ju, ale keď ty vieš všetko tak ľahko a zároveň neuveriteľne dramaticky popísať, že som si to fakt kúskovala...
V niektorých častiach som si myslela niečo typu "Čo tam, sakra, lezieš?" a podobné. A na konci ako tam tak poskakovala som si spomenula na Červenú Čiapočku. 
Viem, hrabe mi, ale čo narobíš!
A konečne mám predstavu, ako má vyzerať úžasný horor na úrovni! Wow, naozaj skvelé a ja sa klaniam. 
P.S. Keď už som zistila, že som nehodila koment, dala som si to ešte raz. A ja na nejaké extra dlhé komenty nie som, tak ti zrejme bude musieť vystačiť aj tento. 
Tak jsem se konečně dostal k přečtení této povídky. Moc pěkná, pěkně napsaná, zkrátka se mi moc líbila. Je i psaná takovým zvláštním stylem, který jednak široce a nenásilně popisuje děj a jednak není strohý, ba naopak je pro čtenáře takový přívětivější. Mám na mysli šikovné použití nespisovných slov a celkově, že ten jazyk není striktně spisovný.
Trochu mi uníká význam. Sen, potom realita, ve které se odráží děj snu... Možná je to záměrné, čtenář pak má o čem přemýšlet.
Také jsem se díval na fotky té ruiny. Vážně tam po vás někdo házel kameny? 
Nakonec potlesk. Přestal jsem číst, protože mě některé povídky neskutečně nudily (včetně těch mých), sice to stálo dost sil dokopat se k přečtení této povídky, ale rozhodně toho nelituji. 
Zlatíčko mé zlaté, jak to jen shrnout?
Víš, že mě na horory neužije, ale tohle se mi moc líbilo. 
Chvílemi jsem opravdu měla pocit, kdy se mi hruď svírala a měla jsem takové ty připomínky typu: Ty *píp*, co tam chodíš?!
Scéna v tom starém domě byla neskutečně detailně popsaná, přesně jsem si dokázala vybavit rozpadající se schody, okna bez výplně a dokonce i tu vránu jsem na tom parapetě viděla - a v mé fantazii by to pokračovalo k Damonovi, to jen tak mimo.
Ostatně, toho tvého "vrahouna" si tak i docela představuji.
Když se pak probudila na statku, říkala jsem si: Jé, to byl jen sen, to jsi nás ale pěkně vypekla. Nicméně už od chvíle, kdy se dostala na rozcestí, mi bylo naprosto jasné, jak to dopadne, a bylo to neskutečné.
Upřímně, pro takovou povídku naprosto dechberoucí, úžasný konec!
Říkala jsi, že tam máš spoustu nesrvonalostí - nesouhlasím, až na to, že se mi zdá, že jsi chvilku psala z doby současné a pak z minulé, ale to dobové zasazení tady není důležité, takže bych si s tím nelámala hlavinku.
Zlato, máš neskutečný dar poupravit věty tak, aby žádná nevypadala stejně, nevyskytovala se za sebou stejná slova - což málo kdo umí vycítit.
Také dokážeš vše do nejmenšího detailu popsat, ale i tak to není zdlouhavé, tak akorát to vystihuje spád příběhu a mnohdy mu to přidá na dramatičnosti.
Máš prostě cit pro výbornou stylistiku, čehož si moc ceň, protože je spousta dobrý autorů, kterým právě toto chybí a ta jejich dílka jsou občas až nehezká.
Takže za toto dílko jen a jen tleskám a smekám pomyslný klobouk, protože já bych něco takového nenapsala.
Shrnuto do jedné věty; bylo to úžasně, hrůzostrašně krásné!
Číst to v noci by byla moje smrt! 
To ej úžasný, ty jsi úžasná! Je to krásné!
Skvělá jednorázovka... 
I když jednu věc si musím přiznat - kdybych si to četla večer, resp. v noci, jak jsi mi radila, měla bych z toho daleko větší požitek... 
A co teprve, kdyby k tomu byla ještě bouřka, hm...
Každopádně se mi to líbilo i přesto, že jsem to četla za denního světla. Bezpodmínečně nejlepší byl ten konec, který dokonale zakončil skvělou povídku...
Prcku, bohužel se musím opakovat - na povídky tohoto typu máš prostě talent... 
Jen tak dál, už teď se nemůžu dočkat těch dalších dvou, které plánuješ...
No teda!
Jsem tím příběhem naprosto ale naprosto nadšená!
Fascinovalo mě to napětí, bože, taky mi běhal mráz po zádech.
Bylo to tak živé a tak skutečné, že mám sto chutí si teď hned pustit nějakou lekavinu.
Parádní a já moc děkuji za zážitek!
I já jsem se k tomu konečně dohrabala, k tomu dočítání, a doufám, že tě potěší, že první povídka, po které jsem sáhla, byla ta tvoje.
Prcku... 
Myslím, že nemá cenu ti říkat, že máš prostě pro horory nadání. Jak podotokla Šindois, číst to někdy večer nebo v noci, jsem už na začátku povídky mrtvá strachy. Brr, takhle mě děsit! Každý krok jsem dělala společně s Bellou, každý nádech, každý pohyb, byť jen očima. Byla jsem aspoň na pár minut ona. A taky se mi hrůzou ježily vlasy, když se zřítilo schodiště nebo se pod ní propadla podlaha. A to vrčení...
Nádhera. Jak asi všichni víme, tohle bych nikdy nenapsala. A zvlášť ne takovým způsobem, že po tom člověku bije srdce jako o závod. Asi příště dostanu srdeční kolaps.
Téda, já si myslela, že je to sen... A ono prd! Tohle už mi nedělej, jo?! 
Dokonalost sama!
Konečně jsem se k tomu dostala a musím říct, že mým jediným štěstím je, že jsem to nečetla večer, ve tmě, ale za normálního denního světla. Odjakživa jsem strašpytel s.r.o. a po tomhle bych se zcela jistě bála vystrčit nohu zpod peřiny, anebo snad dokonce dojít na záchod.
Hrozně se mi to líbilo, běhal mi mráz po zádech spolu s Bellou a v některých chvílích i mně srdce tlouklo rychleji, jak jsem čekala, kdy se tam objeví, co se stane (sice jsi mi na icq vyžvanila, jak to skončí, ale stejně jsem furt doufala, že sis to nakonec rozmyslela ).
Doopravdy smekám, bylo to krásné, perfektní a jelikož tady není zas tak doslovně napsáno, že Bellu zabil, pokračování, ve kterém bys nás trochu seznámila s Edwardem, by určitě přišlo vhod.
Tak toto bylo vážně úžasné a naprosto skvěle napsané!!! A tápat, z jaké je to doby? Já spíš tápu, jak to pokračovalo!!! I když je pravda, že tento konec se k této povídce naprosto dokonale hodí a dodává jí to pravé kouzlo! Opravdu úžasné!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!