Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Černý sen - I. část

KEC


Černý sen - I. částNení sen, jako sen. O tom se přesvědčí Bella, žijící poklidným životem v malebném městečku Forks. To, že sny se někdy stanou skutečností, je pro někoho úžasné, ale co když se pod pojmem „splněný sen“ skrývá tak trochu ironie?

Stála jsem v lese. Byl hustý a rozprostíral se všude kolem mě. Černé stromy se tyčily vysoko k nebi. Když jsem zaklonila hlavu, zjistila jsem, že nebe je tmavé, bez mraků a hvězd.

Nic až na tlukot svého srdce jsem neslyšela. Bylo ticho, nebylo slyšet šustění stromů ani kroky lesní zvěře. To ticho bylo zlověstné a nepředpovídalo nic dobrého.

Všude kolem byla tma, až na bílou mlhu, která se mi plazila u nohou. Pohledem jsem pročesávala les. Najednou mi v hlavě zablikala kontrolka a já pohledem sklouzla k místu, které jsem přehlédla.

Zdálo se mi to, nebo jsem tam zahlédla pár zlatých očí? Zeptala jsem se sama sebe. V tom momentě mé periferní vidění zachytilo černou postavu stojící v mé blízkosti…

 

***

                                                   

Prohlížela jsem se v lesklém povrchu toustovače. Jindy krásné kaštanové vlasy, které tvořily jemné vlny, nyní trčely do všech stran a podobaly se vrabčímu hnízdu. Oči jsem měla červené a pod nimi obří tmavé kruhy. Celý obličej jsem měla napuchlý z nedostatku spánku a cítila jsem se opravdu příšerně.

Noční můra, kterou jsem mívala posledních pár dní, se na mém obličeji zase projevila. Ve dvě ráno jsem se celá zpocená probudila a poté jsem už nezamhouřila oči strachy.

Toust vyskočil z toustovače s hlasitým cvak a já leknutím málem upadla, kdyby mě nezachytily čísi ruce. Charlie se na mě zkoumavě podíval.

„Bells, vypadáš hrozně,” konstatoval.

„Díky, ” ušklíbla jsem se.  „Taky by ti neuškodilo se čas od času oholit,“ podotkla jsem jízlivě, načež se Charlie jen křečovitě usmál a přejel si dlaní po bradě.

„Zas nějaká noční můra?” Přikývla jsem.

Jeho čelo se svraštilo, a tak, na moment, ve tváři o několik let zestárnul.

Věděla jsem, že ho to trochu děsí. Aby ne, když jsem ho skoro každou noc budila svým křikem. Nestávalo se to často, ale jak šel čas, bylo to stále intenzivnější.

Dříve požadoval, abych se mu se svými sny svěřila, ale já jsem nechtěla. Po nějaké době nechal vyptávání a jal se hledat pomoc „odborníka“.

Nemohla jsem si stěžovat, všichni byli moc milí, přesto jsem nikdy nikomu neřekla o snu, který mě nutil po nocích vyřvávat a děsil mě i ve dne. Nemohla jsem to říct ani Charliemu, přestože mi byl vždy podporou a byl mi nejbližší.

Svoje malé tajemství jsem nechávala pěkně v sobě a dusila jsem, nebo se o to alespoň pokoušela, jakoukoli myšlenku na něj.

Věděla jsem jen, že musím mlčet, jinak se stane něco strašného. Nikdy jsem postavě ve snu neviděla do tváře. Vím jistě, že to byl muž. Bohužel… Ne-e, vlastně naštěstí, víc o něm nevím. Zatím! Upozornila jsem se v duchu.

„Stop!“ Jemně jsem se udeřila dlaní do čela, abych smazala dočasný proud myšlenek.

Všimla jsem si, jak si mě Charlie zkoumavě prohlíží, a tak jsem do batohu hodila svačinu, políbila ho rychle na tvář a vyběhla před dům.

Na Forkské poměry byl krásný den, slunce slabě prosvítalo skrze mraky a všechno bylo lehce orosené. Silnice voněla po dešti a já tu vůni s radostí vdechovala.

Nastartovala jsem svůj náklaďáček – a že to byl docela záhul – a rozjela se ke škole. Na silnicích byl klid, vždyť Forks je malé městečko o dvoutisícovce obyvatel.

***

Ke škole jsem dojela s předstihem, přesto už tu byla spousta lidí. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že jsem si nespletla den konání školního výletu.

 Vyskočila jsem z auta obtěžkána pouze malým batohem a oklepala se zimou.

„Sakra,“ sykla jsem, když jsem batoh přiskřípla do rámu dveří.  Měla jsem sto chutí ztropit scénu, protože už toho na mě bylo moc, ale ovládla jsem se. Naštěstí, jelikož bych tu měla nemálo zvědavých pozorovatelů.

Když jsem se otočila, stála tam postava se zatemněnou tváří. Hlasitě jsem vyjekla a udělala dva kroky od auta, s hlasitým čvachtnutím, jsem dopadla do louže vody. Než jsem stihla zaregistrovat dění okolo, natahovala se ke mně Mikeova ruka.

Vzhlédla jsem do jeho usmívající se tváře a byla ráda, že ruka patří právě jemu.

„Jsi v pořádku?“ ptal se mě stále se zdviženými koutky. Očividně se dobře bavil.

„No, já…“ podívala jsem se na místo, kde jsem zahlédla tmavou tvář, ale už tam nebyla.

„Jo, díky.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale podle Mikeova nazdviženého obočí nepůsobil příliš přesvědčivě.

„Ehm… Nechceš se mnou…“

„Bello, Mikeu!“ Angela volala přes celé parkoviště, kde teď už postávalo o dost víc lidí. Přicupitala si to k nám a vzala mě za ruku.

„Pojď, autobus už je tady. Sedíš doufám se mnou?“ Podívala jsem se na Mika, ale ten se už otočil a šel k autobusu, kde postávali jeho kamarádi.

Než jsem Angele stačila cokoliv odpovědět, už se k nám připojovali další studenti. Ještě jednou jsem se podívala směrem k autu. Nikdo tam už nestál, přesto jsem měla ten děsivý pocit, který mě neopouštěl ještě dlouho po nastoupení do autobusu.

***

Když jsme konečně, po tříhodinové cestě, vystupovali u Botanique, vyběhla jsem mezi prvními. Stála jsem na malinkatém parkovišti, které zelo prázdnotou.  Bylo tu tepleji než ve Forks, přesto byla obloha zatažená.

Krátce po mně začali vyskakovat další lidi. Všichni jsme zamířili do obchůdku stojícího blízko parkoviště, učitelé nás však zastavili a my se museli vydat na druhou stranu, kde se tyčil hustý les.

Vesele jsem si kráčela po boku s mými kamarádkami, ale když jsme všichni sešli na lesní pěšinu, ta byla úzká už jen pro jednoho.

Po zádech mi přejel mráz a na čele mi vstouply krůpěje potu.

„Stalo se něco? Bello, jsi celá bílá, holka.“ Jessica, která šla přede mnou, teď stála a ustaraně mi hleděla do očí.

„Nic. Já jen… Nesnáším les.“ Můj hlas zněl přidušeně. Jessica udělala podivnou grimasu a pokračovala dál.

Zatavili jsme až na mýtince uprostřed lesa. Zem byla mokrá a všude bylo chladno. Posadila jsem se na pařez a v tichosti pozorovala prostor kolem sebe. Celá jsem se potila a jak mi už stačili někteří prozradit, v obličeji jsem nabírala nezdravě bílou barvu.

„Ahoj,“ ozval se neznámý, sladký hlas. Otočila jsem se za sebe a vzápětí se snažila zadržet výkřik.

***

„Bello? Bello, slyšíš mě?“ Pootevřela jsem oči. Ležela jsem uprostřed jakéhosi podivného kroužku tvořeného učiteli a spolužáky.

„Co se stalo?“ Chytla jsem se za hlavu, která mi příšerně třeštila.

„Upadla jsi na zem. Vypadalo to, jako by tě něco šíleně vyděsilo. Úplně jsi nadskočila,“ podala Angela vysvětlení.

„Aha,“ špitla jsem a postavila se na nohy. Pomalu jsem se otočila na pařez. Nikdo tam nebyl.

Musela jsem se třást ještě víc, neboť mě zabalili do jakési deky.

Celou cestu zpět jsem se nemohla udržet a stále kmitala očima kolem sebe. Divný pocit, který mě naplňoval už ráno, byl ještě silnější. 

***

„Nechtěl jsem tě vyděsit.“

„Prosím, nech mě,“ vykřikla jsem, přestože jsem tušila, že mi to nijak nepomůže.

Tajemná osoba vycházela ze stínu a ten pomalu poodhaloval její tvář.

„Kdo jsi? Co to má být?“ Můj hlas se zlomil. Strachy jsem se zase klepala.

„Brzy se se… e… tkaaamé.“ Poslední slovo jakoby zašeptal, neměla jsem tak šanci ho slyšet. Sakra.

***

 

„Bello, Bello, klid, jsem tady.“ Otec mě držel v náručí a snažil se mě uklidnit.

Když jsem se od něho odtáhla, zjistila jsem, že má košili celou mokrou. Rukou jsem si přejela po horké tváři a setřela slzy. Se slabým „promiň“ jsem zapadla zpět do polštáře a otočila se zády k Charliemu. Netrvalo dlouho a mě zas pohltila tma.

***

„Jsem ráda, že už jsi v pohodě,“ opakovala mi Jessica už po páté. Spolu s Angelou, Mikem a Josephem byla má nejlepší přítelkyně. Byla jsem ráda, že si o mě dělají starosti. Celý týden, přes který jsem zůstala doma, mi nosili úkoly. Nezapomněli mi také prozradit, že včera dorazili noví studenti. Prý byli nějací úchvatní a nikdo ve škole nedělal nic jiného, než je stále pozoroval.

Zasedla jsem do lavice a položila hlavu do rukou.

 

***

 

„Ukaž mi svou tvář,“ žadonila jsem zase.

Tentokrát byl až moc blízko. Přibližoval se neuvěřitelnou rychlostí. Stín teď už naprosto zmizel z jeho tváře.

 

***

 

„Ahoj, můžu si přisednout?“ Otevřela jsem oči. Zděšená tím, co nebo koho jsem to vlastně viděla, jsem se ohlédla za sametovým hlasem.

Byl to on. Stál nade mnou se zářícím úsměvem od ucha k uchu. Nejspíš se trochu zalekl mého vyděšeného obličeje a přidušeného výkřiku, protože tvář se mu podivně stáhla a oči se rozšířily.

Zvedla jsem se ze židle a letěla, ano, doslova letěla, ke dveřím učebny, kde jsem se zastavila, promnula oči a koukla zpět. Stále tam byl, ale jeho úsměv mu zmizel z tváře a místo něho se tam objevilo zděšení, bolest a snad i… strach?

***

Seděla jsem, čekala… Přišel. V očích se mu podivně zablesklo. Nebýt Angely, která teď seděla vedle mě, zas bych utekla.

Varovný signál v hlavě vyšel téměř okamžitě, jak jsem ho spatřila z větší blízkosti.

Oči měl jako tekuté zlato, ostré rysy jen zdokonalovaly jeho nádhernou tvář a už jen rozčepýřené vlasy dělaly dojem.

Tohle není normální. Pomyslela jsem si, když jsem se rozhlížela po němých spolužácích, kteří své oči upírali jen na něj. Já se naopak snažila své oči stočit někam jinam.

Aha, zajímavé okno. Bohužel, periferní vidění bylo, je a bude, takže, ač horší, stále jsem na něj měla pěkný výhled.

Sedl si přesně přede mě. Sakra, ten je ale vysoký. Rozhlížela jsem se po třídě, abych našla nějaké volné místo, protože přes toho otrapu jsem neměla šanci vidět. Samozřejmě smůla se mě drží jako klíště, takže žádné volné místo už prostě nebylo. Kromě volné židle vedle něj, o kterou jsem opravdu nestála.

„Žádné jiné volné místo tu není.“ Otočila jsem se zase dopředu a málem jsem vrazila do obličeje neznámého. Lekla jsem se a spolu s židlí jsem se odsunula.

„Tak to asi nevím,“ řekla jsem chladně.

„Jsem Edward.“ Chtěl mi podat ruku, ale já před ní ucukla.

„Víš, to, co se stalo včera…“

„Je vyřízená záležitost a už se nikdy nebude opakovat,“ dopověděla jsem za něj.

Zíral na mě div ne s otevřenou pusou. Jeho oči kmitaly ze mě na Angelu a pak ještě na někoho sedícího vzadu za mnou. Otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla.

Možná tu nejsem jediný blázen. Ušklíbla jsem se.  Nejspíš si toho všiml, jelikož jeho koutky se vyhouply o kousek výš.  Kdyby mě neděsil skoro každou noc v posteli, bohužel ne v tom lepším slova smyslu, byl by i hezký. Teda, on byl hezký. Nádherný, smím-li to tak říct, ale byl divný, zvláštní. Jeho rodinu už jsem viděla taky. Všichni jsou stejní. Oči zlaté, bílá pokožka, studení.

Musela jsem ho už vidět, jinak bych ho přece neviděla ve snu. Okatě jsem si ho prohlížela.

Třeba to není on. Zašeptal hlásek. Nesmysl! Je to on. Až na oči, které měl ve snu stejné jako černou noc, a tvář, kterou měl tak nějak zvláštně svraštělou.

Jeho dech mi ovál líce a já se v tu chvíli probudila zas do reality. Snažila jsem se nejančit.                    

 Klid, je to jenom má noční můra, která mě straší už několik týdnů. Haha.

„Bello, chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale neodpovídáš mi.“ Usmíval se, ale v hlase mu zněly obavy.

„Cože?“ zamumlala jsem omámeně. Bože, nevyspala jsem se pořádně už několik dnů.

„Počkat, cože? Ty víš, jak se jmenuju?“ Moje reakce nebyly zrovna nejrychlejší.

Podíval se na Angelu, která už nějaký čas sledovala naši debatu – nedebatu. Omluvně se na mě pousmála. No to si dělá srandu.

„Znáš už můj životopis nazpaměť, nebo jste nestihli probrat všechno?“ Zase jsem se podívala na okno. Páni, vůbec se nezměnilo. Podotkla jsem v duchu a tiše si zoufala nad neřešitelným problémem.

***

Není tak snadné se vyhýbat Edwardovi Cullenovi, když vaši nejlepší přátelé jsou smůla a zákon schválnosti.

Celkem třikrát jsem do něj vrazila a jednou se mi dokonce povedlo na něj vyklopit celý svůj oběd. Sice se zatvářil, že o nic nejde, ale já jsem se propadala až do středu Země, kde bych nejraději zůstala. Zbytek dne jsem se před ním schovávala, jak jen jsem mohla.

Těžko říct, jestli jsem se mu vyhýbala díky trapasu s převrhnutým obědem, nebo z panického strachu z nočních můr, ve kterých se objevovala jeho napodobenina.

Každopádně myšlenky na něj jsem se snažila vypouštět. Samozřejmě neúspěšně.

Když jsem se ocitla moc blízko sourozencům Cullenovým, pohltil mě pocit pohody a klidu, ale jakmile jsem se od nich snažila vzdálit, jakoby to bylo ještě horší. Táhlo mě to k nim, a přitom tak odpuzovalo.

Vůně, rysy, hlas. To všechno na nich bylo dokonalé. Až moc.

Nejvíce pozornosti si zasloužily oči, které rozjařovaly jejich dokonalé tváře.  Všichni je měli stejné, přestože byli adoptivními dětmi svých rodičů, doktora Carlislea Cullena a jeho manželky Esmé. Bylo to víc než podivné, ale nikdo z mých spolužáků nezaznamenal nic podezřelého. I když jsem silně pochybovala o tom, že dokud by se Cullenovi nepřeměnili v monstra vraždící vše živé, všimli by si na nich něčeho zvláštního. 


 

Přes to, že si možná myslí, že mi moc nepomohly, děkuju Páje za pomoc při vymyšlení, napsání, přepsání a zkritizování a Zuzce za její hodnotný názor.

Velké díky také patří makulce, která se statečně vrhla do opravování.

 


 Mcfan 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Černý sen - I. část:

 1
6. P.
19.08.2012 [16:36]

Krásný Emoticon Jsem moc ráda, že je to vydané Emoticon a děkuji za poděkování - ráda jsem ti pomáhala Emoticon Emoticon

5. Naťule
17.08.2012 [22:46]

Je to super,bude pokračování?Doufám že jo Emoticon Emoticon

4. Zuzi K.
17.08.2012 [18:10]

Tery, to je ÚŽASNÝ!!! Fakt se ti to MOC MOC MOC povedlo. A moc děkuju za zmínku o mě v závěru :) ale já ti s tím vážně moc nepomohla :((
Ale máš fakt talent, jen tak dál ;)) Emoticon

3. 1ajjka1
16.08.2012 [21:27]

pekné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.08.2012 [17:47]

ada1987pekné, len sa chcem opýtať, ako je možné, že majú dve poviedky rovnaký názov. aj moja poviedka sa volá Splnený sen.www.stmivani.eu/36-fanfiction-jednodilne/splneny-sen-1-cast/
Je rozdiel len v jazykoch?

10.08.2012 [19:22]

WhiteTieČlánek ti vracím, nefunguje ti obrázek. Až si to opravíš, zaškrtni "článek je hotov".

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!