Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Blesk dvakrát do stejného místa neuhodí

21.08.2011 (20:45) • domcamerci • FanFiction jednodílné • komentováno 19× • zobrazeno 3492×

Venku řádila bouře, že se pomalu blížila síle hurikánu. Náš dům by to nevydržel. Klasická americká stavba, tudíž celá ze dřeva.

„Nestůj u toho okna,“ vyštěkl Bill. Ani jsem se na něj neotočila.

„Slyšíš? Není to bezpečné,“ radil mi.

„Jako kdyby ti na mé bezpečnosti záleželo,“ odsekla jsem. Říká se, že když si vezmete dlouholetého přítele, kterého opravdu milujete, manželství všechno zničí. S Billem jsem chodila na univerzitu. Studovali jsme oba medicínu a při tichém nočním doučování jsme se do sebe zamilovali. Byla to láska jak trám. Nevinná, ale vášnivá. Po promoci jsme se odstěhovali sem, do Kalifornie. Byla tak jiná než mé rodné město Forks. Ale pak šlo všechno do kytek, když jsem se stala nejmladší primářkou na chirurgii. Tím jsem se stala Billovou nadřízenou a vzala místo, po kterém toužil on.

„Dělej si, co chceš,“ prskal a odešel do obýváku. Televize nešla, takže jenom seděl a zíral do prázdna. Já se znovu zahleděla ven. Americká vlajka, kterou jsme měli na dvorku, lítala sem a tam. Za chvíli o ni přijdeme. Nikde nebylo ani živáčka.

„Zatracený krám,“ nadával Bill. Mlátil do ovladače, který nakonec mrštil o zeď. Prasknul a baterky z něj vyletěly. Tak ten už to nerozchodí. Když jsem odtrhla zrak od té scény a zadívala se znovu ven, oči jsem vytřeštila v úleku. Po chodníku šel muž.

„Panebože, co tam dělá? Zbláznil se?“ Rukama jsem zapřela o dřevěný rám okna a obličejem se nalepila na sklo. Přes dešťové kapky jsem na něj pořádně neviděla. Šel rovně a nevypadal, že by mu ta vichřice nějak vadila. Zabušila jsem pěstmi do skla. Okamžitě se za tím zvukem otočil. Přes burácení hromů to přece nemohl slyšet? Zíral k našemu oknu, ale já mu do tváře neviděla, ale to, co se stalo potom, jsem viděla dost jasně. Z nebe se snesl blesk. Bylo to tak rychlé, že to skoro nešlo postřehnout, ale přesto se mi ten zářivý klikyhák vypálil na sítnici. Uhodil přímo do toho muže, který se skácel okamžitě k zemi. Pohotově jsem bez deštníku či bundy popadla náš záchranářský kufřík z botníku. Jsme oba doktoři, takže takové věci se válejí po celém domě.

„Bello, co to děláš?“ ptal se vyděšeně můj manžel, když jsem chtěla vzít za kliku.

„Do toho muže udeřil blesk,“ ukázala jsem volnou rukou ven. Pořád se díval nechápavě.

„Může se ti něco stát! S největší pravděpodobností je stejně mrtvý.“ Vyvalila jsem oči a vytrhla se mu.

„Proto ses ty primářem nikdy nestal! Neumíš bojovat!“ vykřikla jsem poslední větu a otevřela dveře. Okamžitě mě zasáhnul silný poryv větru. Vyběhla jsem ven s těžkým kufrem a vítr si se mnou dělal, co chtěl. Kolíbala jsem se jako opilá. Konečně jsem doběhla k muži na chodníku. Mohl to být ještě chlapec. Přes déšť v mých očích jsem vykulila oči, když jsem spatřila jeho andělskou tvář. Klekla jsem si na kolena a roztrhla mu košili. Hledala jsem nějaké známky po úderu bleskem. Nikde ani jizvička nebo spálenina. Přejížděla jsem rukama po jeho nádherném těle a zastavila se na krkavici. Snažila jsem se změřit tep, ale ta kůže se pod mými prsty neprohnula. Co nejvíc jsem ukazovákem a prostředníkem zatlačila pod jeho čelist, ale kůže se ani nepohnula a já nenahmatala žádný tep. Ne, ten andělský tvor nemůže být mrtvý! Položila jsem ucho na jeho hruď, abych se přesvědčila. Opět nic. Jeho hruď byla tichá a chladná. Začala jsem resuscitovat. Mé podvědomí vědělo, že je pozdě, ale nechtěla jsem toho krásného chlapce nechat zemřít. Snažila jsem se, opravdu jsem se snažila provést masáž srdce. Kapky vody stříkaly všude kolem a já prskala úsilím. Zimu jsem necítila, ale teplotu jeho pokožky ano. Byl tak studený. Dokončila jsem masáž srdce, i když se jeho hrudník ani nepohnul. Zápěstí i ramena mě bolely. Zaklonila jsem mu hlavu a chtěla mu otevřít ústa, ale nešlo to. Začínala jsem propadat panice. Já nikdy panice nepropadám. Jsem primářka, ale on je snad vytesaný z kamene? Vyndala jsem z kufru stříkačku a z lahvičky odsála tři miligramy adrenalinu. Voda mi natékala do nosu a vlasy mi spadaly do očí.

„Sakra, sakra!“ nadávala jsem, když mi pramen zatarasil výhled. Přiložila jsem stříkačku, ale pak jsem vykřikla úlekem. Ten chlapec otevřel oči a chytil mě za ruku.

„To nepůjde,“ zašeptal sametovým hlasem. V životě jsem ještě něco tak krásného neslyšela. Padla jsem na zadek, v ruce stříkačku a v očích údiv. Pak jsem se probrala.

„Kde vás to bolí?“ vyřkla jsem hloupou otázku. Muselo ho to bolet všude, ale on vypadal tak klidně.

„Jsem v pořádku.“ Měl zlaté oči. Už jsem viděla heterochromii a různé mutace duhovek, ale zlaté?

„To tedy nejste! Právě jste přežil úder blesku.“ Narovnal se a koukal na mě. Byl tak bledý.

„Jak vidíte, tak jsem,“ řekl vzdorovitě a přesvědčeně.

„Pojďte, bydlím tady vedle. Musím vás důkladněji vyšetřit.“

„Nikam nejdu. Jestli mě chcete vyšetřit, tak můžete tady.“ Nevěřila jsem svým očím. Jeho přežití je zázrak a on chce takhle znovu hazardovat se svým životem? Dostal druhou šanci! Nejradši bych mu jednu vrazila.

„Je silná bouře. Může do nás udeřit blesk.“ Zavrtěl bronzovou hlavou.

„Blesk dvakrát do stejného místa neuhodí,“ řekl. Už jsem to slyšela, ale nevěřila jsem tomu. Co jsem měla dělat? Je to moje povinnost a já s ním ani nepohnu. Vzala jsem jeho zápěstí a snažila se opět změřit tep. Když jsem nic nenaměřila, rukou jsem zamířila znova k jeho srdci. Opřela jsem se do jeho nahé hrudi oběma rukama.

„Vaše srdce nebije,“ vyřkla jsem z úst ten naprostý nesmysl. Přiložil své ruce na moje. Stáli jsme tam tak dlouho, že jsem si konečně uvědomila, jaká je mi zima. Třásla jsem se a drkotala zuby.

„Vaše srdce nebije,“ zopakovala jsem nevěřícně.

„Už dlouho ne.“ Ústa mi vytvořila malé o. To přece není možné. Pak se ke mně velmi pomalu sehnul a políbil mě. Byl to jen letmý dotyk, ale jakmile jsem ucítila jeho sladkou vůni, bezmyšlenkovitě jsem si ho přitáhla a jazykem vnikla do jeho úst. Po nejvášnivějším a nejkrásnějším polibku v mém životě mě pustil.

„Děkuji za záchranu, paní doktorko,“ usmál se a vystavil sadu dokonalých bělostných zubů. Ten úsměv byl úžasný. Nesmál se celými ústy, ale jen napůl. Pak se otočil a naše spojené ruce se rozdělily.

„Počkej! Jak se jmenuješ?“ zavolala jsem ještě. Naposledy na mě pohlédl.

„Edward,“ odpověděl. Dlouho jsem tam stála a zírala za jeho mizející postavou. Pak jsem zatáhla za zip kufru a táhla ho do domu. Zavřela jsem za sebou dveře a kufr položila na podlahu. Voda ze mě tekla proudem, že se za chvíli u mých nohou udělala kaluž. Billa jsem nikde neviděla. Doufala jsem, že náš polibek nezaregistroval.

„Musela jsi ho vyšetřovat venku?“ ptal se, když vyšel zpoza rohu.

„Co to tu páchne?“ Po domě se linul pach spálené gumy.

„Vyhořela zásuvka. Zapnul jsem toustovač. Můžeš mi odpovědět? Mohl do vás znova udeřit blesk!“ prskal vztekle. Kam se poděl ten hodný a trpělivý kluk, co chtěl zachraňovat svět?

„Blesk dvakrát do stejného místa neuhodí.“ Protočil oči a já se připitoměle usmívala.

Druhý den v práci jsem zaúkolovala sestru, aby obvolala všechny nemocnice v okolí a zjistila, jestli nepřijaly pacienta jménem Edward. Nikoho takového však nenašla. Volný čas jsem trávila na internetu a hledala tu záhadu ohledně nebijícího srdce. Našla jsem jen mýty o nemrtvých a podobně. To jsem ale zavrhla. Upíři přece neexistují.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Blesk dvakrát do stejného místa neuhodí: