Tak konečně kapitola, kde se Lu setká se Sethem :) Omlouvám se, že nepřidávám tak často, ale já radši píšu delší kapitoly, takže tuhle máte mimořádně extra dlouhou :) Prosím komentujte :) Moc děkuju :)
11.05.2009 (20:12) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2620×
Celý den jsem dumala nad tím, jak bych se mohla znova potkat se Sethem. Do La Push nemůžu a šance, že bych ho znova náhodně potkala byla mizivá. Přesto jsem byla přesvědčená, že jestli se mi nepodaří ho zkontaktovat, tak projedu třeba celý Olympijský poloostrov nebo rovnou celé USA.
Den uběhl jako voda a já neměla možnost podniknout nějaký další významný krok, tak jsem přemýšlela, co bych vlastně Sethovi řekla. To jen co ho uvidím tak zakřiknu „Miluji tě"? Nepřipadalo mi to jako dobrý nápad, už z toho pohledu, že by třeba on nebyl opravdu otisknutý. I když jsem si to z celého srdce přála, protože jsem věděla, že bez něj nebudu moc žít či existovat.
Další den jsem opět jela s Li autem do školy. Naděje, že si nevšimla mé změny nálady, rychle opadla. „Lu?" zeptala se nejprve opatrně. „Ano?" odpověděla jsem ji. „Co se stalo v tom městě?" Zalapala jsem po dechu. Jak mohla vědět, že to bylo v tom městě? „Jak víš o...?" začala jsem, ale pak se náhle zarazila. Edward! Ten vůl ji to určitě řekl. Nesmírně mě to rozčílilo. „To ti řekl Edward?" ptala jsem se a na slovo Edward jsem kladla ten největší odpor, který jsem dokázala vyjádřit.
Pohlédla na mě udiveně a pak řekla: „Ne, Edward mi nic neřekl. A jak vím, že ve městě? Jednoduše, Lu, od toho, co jsi od tam přijela, se chováš divně." Pokrčila rameny. Sakra, mělo mi to doklapnout. „Co s tím má společného Edward?" zeptala se zvědavě. „Ale nic," zamumlala jsem. „Lu, myslela jsem, že si všechno říkáme a nemáme před sebou tajemství, já se ti taky svěřila, pamatuješ?" řekla naštvaně. Nasupila jsem se, i když jsem věděla, že má pravdu. Ona přede mnou nic neskrývala, takže já nemám taky proč. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla s pomyšlením, že mě to možná uklidní. Moc valný úspěch to nemělo.
„Víš, když jsme byly se Sally v Port Angeles, šli jsme do jednoho butiku s oblečením," na chvíli jsem se zarazila a pohlédla na Li, která stále nechápavě hleděla. Povzdychla jsem si a pokračovala. Sally si šla něco vyzkoušet a já se jen tak toulala po obchodě a pak - pak jsem ho uviděla." Nevím jestli to šlo, ale Li se dívala ještě nechápavěji. „Koho? Edwarda?" ptala se dychtivě. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, Edwarda ne. Z ničeho nic jsem se podívala přes výlohu na druhou stranu ulice a tam stáli. Čtyři vlkodlaci z La Push. Samozřejmě, že v lidské podobě," rychle jsem dodala. Li sebou trochu trhla, když jsem vyslovila slovo vlkodlak. „No, a ten jeden se na mě podíval a já na něho, no a už to bylo." Li nasadila zase nechápavý výraz. „Lu, já to pořád nechápu, mluv jasně, co bylo?" Znovu jsem si povzdychla. „Otisknutí," zašeptala jsem. Najednou jsem sebou prudce trhla, protože Li nečekaně zabrzdila auto. To bylo i na upíra velmi nečekané. Lapala po dechu a když se po minutě uklidnila, šeptala: „On se do tebe otiskl?" ptala se s mírným odporem. Odvrátila jsem od ní pohled na druhou stranu, aby mi neviděla do tváře. „Nejen," zamumlala jsem. Sice jsem na ni neviděla, ale myslím, že se zase tvářila nechápavě. „Jak to myslíš nejen...?" podiveně se ptala a najednou se zadrhla. Chvíli jsem nic neslyšela, ale pak znova zalapala po dechu. „Ne, Lu, řekni, že to není možné, že ty jsi se taky o-" zasekla se chvíli na tom slově. „Otiskla." Zašeptala nevěřícně.
Dvě minuty nikdo nepromluvil. Pak protrhla ticho Li. „To ale všechno mění," říkala. Teď jsem byla já ta nechápavá. Znovu jsem se na ní podívala a otazníkem v obličeji. Když uviděla můj výraz, pohotově odpověděla. „No přece, upír se nikdy neotiskl, to dělají jen vlkodlaci, ale jestli jste se otiskli navzájem, pak to musí být neuvěřitelně silné pouto, nechápu jak to můžeš bez něj vydržet." Byla jsem udivená, v jejích slovech už nebylo žádné opovržení, je to opravdová kamarádka. „To Edward říkal taky," vyhrkla jsem reakci na její slova. Pak jsem si uvědomila nemilou věc a měla jsem sto chutí si vrazit. Pitomá huso, křičela jsem v duchu sama na sebe.
„Edward to ví?" zeptala se uraženě Li a stiskla silně volant, že jsem měla obavy, aby ho nerozdrtila. „No, on..." chtěla jsem ji to vysvětlit, ale ona mě nenechala domluvit. „Takže Edwardovi to řekneš, ale mě ne? To si říkáš kamarádka, Lu? Takový podraz jsem od tebe nečekala." Zarazila jsem se, nevěděla jsem, co ji na to říct. Vždyť já za to nemůžu, že to Edward zjistil! Neměla jsem však už žádný čas ji to vysvětlit, jelikož jsme zrovna dojely na parkoviště. Z Li sršela zlost, dneska se mnou asi nepromluví.
Tak tohle si s Edwardem vyřídím. Vystoupila jsem z auta a zamířila ke stříbrnému Volvu, u kterého se nacházela skupinka pěti upírů. Doufala jsem, že Edward nic neprozradil, a jak jsem viděla, tak asi ne, jelikož se na mě nikdo nedíval ani zkoumavě či jiným zvláštním pohledem. Li se začala bavit s Alicí a Rose o nějakém úkolu a mě si nevšímala.
Vrhla jsem na Edwarda zlostný pohled. Ty, zavolala jsem na něj v myšlenkách. Podíval se na mě s nechápavým výrazem. V duchu jsem mu přehrála náš rozhovor s Li. Je to tvoje chyba, takže ty to Li vysvětlíš! Vrčela jsem na něj v duchu. Li je moje nejlepší kamarádka, nechci s ní být za zle, rozumíš? Vystrašeně kývl hlavou. Ha, i jemu jsem dokázala nahnat strach, to už je něco. Usmála jsem se a odešla na svou hodinu.
Vyučování mi zase rychle uteklo, a tak jsem už zanedlouho šla do jídelny. Doufala jsem, že to Edward Li objasnil, protože kdyby ne, tak ho asi uškrtím. Tím bych mu sice nijak neublížila, ale pocit by to byl skvělý.
Jen, co jsem vešla do jídelny, v duchu jsem na něj zavolala a zeptala se. Když pokývl souhlasně hlavou, spadl mi kámen ze srdce. Li se na mě dívala trochu v rozpacích a hlavně - silně hanebně s omluvným výrazem. Věděla jsem, že si o tom promluvíme, až budeme doma, teď před ostatními to řešit nebudu.
Takže jsme se bavili zase jen o nějakých bezvýznamných malichernostech, jako například o eseji do angličtiny a podobně. Po zazvonění na hodinu jsme se zase rozešli na hodiny. Když jsem po řečtině šla na parkoviště, Li stála u našeho vraku a hleděla na mě. Stříbrné Volvo už bylo pryč.
Došla jsem k ní a tiše nasedla do auta. Ona udělala to samé. Vyjely jsme k našemu domku. Nikdo nepromluvil. Asi to nebude zas tak dobré, jak jsem si myslela. Když najednou... „Promiň," vyhrkla z ničeho nic Li. Neodpověděla jsem, že se na ni nezlobím, protože by to nebyla pravda. Nenechala mě domluvit a bezdůvodně se na mě urazila, měla jsem právo být naštvaná. „Udělala jsem blbost," pokračovala. „Měla jsem si tě poslechnout, nevěděla jsem, že za to nemůžeš, že jsi mu to nechtěla říct, promiň." Omluvně se na mě podívala. Stále jsem nic neřekla. Odvrátila svůj pohled na silnici před sebou. Jely jsme pár minut v tichosti.
„Odpustíš mi?" prolomila Li ticho. Měla jsem sto chutí ji říct ano, ale to by nebylo správné. „Já - popravdě nevím. Hodně jsi mě zklamala Li, musím si to rozmyslet," odpověděla jsem ji. Zničeně si povzdychla a pak už nikdo celou cestu nepromluvil.
***
Ležela jsem bezvládně na pohovce ponořená do svých myšlenek. Vím, že Li odpustím, ale taky vím, že to nesmím udělat tak ukvapeně. Je mi jí líto, ale musí si plně uvědomit svou chybu. Dost mě to naštvalo - takhle by se neměla kamarádka chovat.
Ale i přesto - stále je mi nejbližším člověkem.
Jen tak jsem hleděla do stropu, když mě najednou uhodilo v hlavě to, co jsem chtěla dneska původně udělat. Seth! Zvedla jsem se z pohovky a přecházela tam a sem po pokoji, zatímco jsem držela mobil v ruce a vytáčela číslo, na které jsem předtím myslím nikdy nevolala.
„Haló?" ozval se Edward z telefonu. Ušklíbla jsem se. Teď mu to nandám. Ztišila jsem hlas, aby mě Li neslyšela a začala mluvit.
„Takže, stručně. Ty jsi mě dostal do problému s Li. Takže, i když si to urovnal, potřebovala bych od tebe takovou laskavost," říkala jsem sebejistě.
Na druhé straně se ocitla jen krátká pomlka a pak se Edward trochu naštvaně zeptal: „Co potřebuješ?" Blýsklo mi v očích a začala jsem mu vysvětlovat můj plán.
***
„Je to pošetilé," brblal Edward, přitom nespouštěl oči ze silnice před sebou. Pohodlně jsem se natáhla v sedadle vepředu jeho Volva a s klidem v duši mu odpověděla: „Ticho, na tvůj názor se nikdo neptal." Upřímně, osten výsměchu se v mém hlase nedal popřít. Myslím, že jsem ho slyšela mírně zavrčet, ale nevšímala jsem si toho.
„Zavolal jsi mu?" zeptala jsem se. „Jo, Sam říkal, že ho pošle, ale varoval mě, že nás všechny rozcupují na kousky jestli se Sethovi něco stane," odpověděl s odměřeným tónem.
Víc jsem slyšet nemusela. To hlavní bylo vykonáno. Seth bude v Port Angeles - já budu v Port Angeles. Konečně si budeme moct promluvit. Nemohla jsem se ho dočkat, jako malý děcko lízátka.
Jelikož mi Edward něco dlužil, nereptal, když jsem ho donutila, aby mě svezl do Port Angeles a ještě k tomu domluvil se Samem, aby tam byl i Seth. Zlomyslně jsem se ušklíbla. Takhle ho využívat se mi začalo líbit. Ignorovala jsem ho, když na mou myšlenku odpověděl tichým zavrčením.
Nemůžu říct, že by jsme jeli pomalu, ale přesto mi to připadlo jako věčnost, než jsme konečně dorazili do města. Edward zaparkoval u nějakého obchodu a já už nedočkavě vyskočila z auta. Tak jak jsme se dohodli, Edward zůstal čekat v autě. Ha ha, bude čekat dlouho, pomyslela jsem si pobaveně.
Vyrazila jsem k centru města. Měli jsme se sejít u fontány uprostřed náměstí. Trochu jsem se bála, přece jenom jsem nevěděla, jak Seth zareaguje, nevěděla jsem vůbec nic. Jen jsem tajně doufala, že on ke mně cítí to samé, co já k němu.
Když jsem dorazila k fontáně, ještě tam nebyl. Znuděně jsem se posadila na lavičku a čekala. Po pár minutách jsem pomalu přestávala doufat, že se ukáže, když najednou mě do nosu praštila ohromující vůně.
Nic nikdy nevonělo jako to, co jsem cítila. Ta vůně byla jako dubová kůra smíchaná se šťavnatými lesními jahodami, okořeněná trochou skořice a podtržená jemným aroma borovicového jehličí.
Jelikož jsem před sebou nikoho neviděla, reflexivně jsem se otočila, přičemž jsem ani nedávala pozor na svou rychlost - každý člověk by se asi podivil. Jenže široko daleko nebylo na náměstí žádného živáčka.
Uviděla jsem ho. Stál asi dvacet metrů ode mě, i tak jsem slyšela jeho silně pumpující srdce. Když jsem mu pohlédla do tváře, myslela jsem, že se už z tohoto pohledu nikdy neodtrhnu. Jeho tmavě hnědé čokoládové oči mě úplně pohlcovali. Cítila jsem sto ocelových lan, kterými jsem byla k němu dočista připoutaná. Nemohla jsem se vzepřít, nemohla jsem se vytrhnout. A bylo to příjemné.
On byl středem mého vesmíru, byl to jasný bod uprostřed tmy, byl teď můj svět. Jak pošetilé,myslet si něco takového o někom, s kým jste ani nikdy nemluvili, že?
Oba dva jsme navzájem na sebe zírali a já cítila uklidnění, protože ten pohled, jakým se na mě díval, měl v sobě tolik lásky, že to snad ani nebylo možné. Bylo to jasné - oba jsme se otiskli a nikdo neměl možnost úniku.
Během setiny sekundy jsme mezi sebou prolomili tu krátkou vzdálenost a padli si do náruče. Tak jako jsem byla já překvapena jeho horkou kůží, tak i on trochu ucukl, když se dotkl té mé, ledové. To ovšem nic nezměnilo na tom, co jsme k sobě cítili.
I když jsem věděla, že se to moc nehodí na první slova, která vyřknu k člověku, kterého neznám, vypadly mi samovolně z pusy. „Miluji tě," zašeptala jsem sladce a víc se přivinula k jeho horké hrudi. Myslela jsem si, že ho má slova zaskočí, ale zmýlila jsem se.
„Já tebe víc," vyřkl ze svých plných rtů. Zdálo se mi, jako by se mi zatočila trochu hlava, když jsem uslyšela jeho hlas. Byla to kakofonie těch nejlíbeznějších tónů, od perfektně naladěné harfy až po zpěvný hlas slavíka.
Podívali jsme si navzájem do očí. Ta láska, co sršela z jedněch do druhých se ani nedala popsat, jak byla silná. Pak se ke mně Seth trochu sehnul a já věděla, co bude následovat.
Zničila jsem tu kratičkou vzdálenost mezi našimi obličeji a přitiskla své chladné rty na jeho vroucí. Nikdy jsem nikoho nelíbala, ale přesto vím, že tohle by byl stejně ten nejlepší polibek ze všech. Naše rty a jazyky jako by byly navzájem pro sebe stvořené. Tancovaly v dokonalé souhře.
Bylo to těžké, ale přece jenom jsme se nakonec od sebe odtrhli. Chytili jsme se navzájem za ruku. Toto pouto bude trvat navždy, už ho nikdy nepustím. To jsem věděla jistě.
-----------------------------------------
<< Předchozí kapitola | Další kapitola >>
>> Shrnutí mých povídek <<
Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Rescue out of Darkness - 9. Kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!