Tak, konečně se začínám dostávat k tomu, co jsem měla naplánováno od začátku povídky :D Tak doufám, že se zalíbí a komentujte prosím :) Díky !! ;)
06.05.2009 (18:40) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2745×
Nemohla jsem si pomoct, ale sršela ze mě radost. Radši jsem ji ale nedávala najevo, protože členům Cullenovic smečky by to mohlo ublížit. I když před Jasperem jsem své pocity nedokázala schovat. Ale bylo mi to fuk. Trochu mě hlodalo svědomí, že je mi to fuk, když vidím zdrcenou Li. Všichni byli smutní - až na mě. Bohužel, ale to, že odešel, mě činilo nepřekonatelně šťastnou.
Totiž, potom, co málem zabil tu novou holku - Bella se myslím jmenuje - při hodině biologie, se rozhodl, že radši odjede z města, aby ji nemohl ublížit. Mám pocit, že odešel do Denali. Tanya a celá její rodina. Ušklíbla jsem se, z toho, co jsem o těch „třech sestrách" věděla, se zdálo, že jsou opravdu nevypočitatelné. A to hlavně Tanya. Tajně jsem doufala, že donutí Edwarda, aby tam co nejdéle zůstal.
Byl to tak povznášející pocit, když jste mohli myslet na cokoliv a žádný pitomec se vám nehrabal v hlavě. Prostě perfektní.
Dny ubíhaly a pomalu se převrátily v týdny. Život běžel dál, pokud by se to dalo říct. Edward se nevracel - podle došlých zpráv se opravdu s Tanyou víc „spřátelil". Byla jsem happy jak tři grepy. Ta volnost myšlení mi opravdu chyběla. Ale ostatní to tak nebrali. Všichni byli takoví tišší a znepokojovalo je, že se Edward nevrátil.
Po očku jsem sledovala tu novou holku a zjistila, že asi na Edwarda už zapomněla. První týden chodila hodně zamlklá, když odešel, ale pak se vrátila do normálu. Dokonce začala chodit s tím připitomělým frajírkem - Mikem Newtonem. Byl to jeden z mála kluků, u kterého jsem věděla jeho jméno. Drbala ho totiž celá škola.
Ve Forks jsem si docela dost zvykla. S Li jsme si ještě několikrát zopakovali nějakou tu naši „akcičku". A taky jsem se i párkrát vydala do Port Angeles se Sally a s nějakými jejími kamarádkami. Bylo opravdu vtipné pozorovat lidi. Nemohla jsem uvěřit, že jsem někdy byla snad taky taková.
Pak jsem si smutně uvědomila, že já vlastně taková nikdy nebyla. Neměla jsem žádné kamarádky, s kterými bych šla nakupovat do města nebo si jen tak poklábosila. Můj jediný přítel byl starý dub, pod jehož mohutnými větvemi jsem se často schovávala. Vzpomínky na mé temné období mi připadaly strašně dávné, jakoby byly schované někde velmi daleko za nepřístupnou mlhou. I když to bylo jen něco málo přes rok. Taky jsem si uvědomila, že od toho mého nevydařeného výletu do La Push jsem nepoužila vyvolání temnoty. Ani jsem teď neměla proč. Byla jsem relativně šťastná.
Dnes to byli přesně tři týdny, co odešel Edward. Měly jsme zase se Sally naplánovanou jednu akci v Port Angeles. Tentokrát jsme jely jen my dvě - bylo to příjemnější. Sally jsem snesla, ale její uštěpačné a věčně zvědavé kamarádky mi vážně někdy lezly na nervy.
Poflakovaly jsme se jen tak, od ničeho k ničemu, po ulici a vlezly do každého obchodu, co jsme uviděly. Sice jsem nikdy neměla moc nakupování v lásce, ale tohle bylo fakt super. Se Sally jsme si užily spoustu legrace a hlavně se mě už neptala na žádné otázky, na které by stejně odpověď nedostala. Myslím, že si budu muset poopravit názor na lidi - někteří jsou vážně fajn.
Vlezly jsme do nějakého obchodu s oblečením. Sally, jako správný nakupovací maniak, se okamžitě vrhla k věšákům oblečení. Zaujatě i zábavně jsem ji pozorovala. Po chvíli přehrabování vytáhla sytě žluté triko s černým nápisem „I AM SEXY", který byl celý pošitý lesklými flitry. „Co myslíš?" zeptala se mě a přiložila si ho na hrudník, aby mohla v zrcadle vidět, jestli se k ní hodí. „Hezký," opáčila jsem. „Jdu si ho vyzkoušet," vyhrkla a zmizela v převlékací kabince. Zasmála jsem se. Nenuceně jsem si prohlížela nějaké oblečení v regálech, když můj zrak zabloudil směrem ven z obchodu přes skleněnou výlohu.
Tehdy jsem ho uviděla poprvé. Na druhé straně ulice stál krásný kluk, kterému mohlo být, co já vím, tak patnáct, šestnáct? Měl tmavší pleť a jeho oči byly čokoládové barvy. Jeho obličej měl jemné, stále chlapecké rysy, kde tu a tam vykukovala známka dospělosti. Najednou se jeho oči střetly s mými. Pozvedl hlavu a zahleděl se mi do očí, přičemž se jeho velmi tmavě, až temně, hnědé vlasy jemně zatřepotaly. Byl obklopený třemi kluky, viditelně o něco staršími než on sám. Měli stejně tmavou pokožku i vlasy.
Nedokázala jsem z něj spustit zrak. Bylo to jako by mě hypnotizoval. Nešlo přestat. Cítila jsem podivné teplo, které vycházelo z mé hrudi, někde z míst, kde jsem měla své ledové, navždy ztvrdlé srdce. Ale teď to bylo, jako by se radostí opět probudilo k životu a začalo vesele poskakovat. Přiložila jsem si ruku na hruď, ale cítila, že žádný pohyb mé srdce nevydává. Byl to jen pocit. Krásný pocit.
Ten kluk na mě chvíli hleděl, ale pak se mu do cesty postavil jeden ten starší kluk, takže jsem na něj neviděla. Pouto jako by se přetrhlo. Ten, co se před něj postavil, do něj zuřivě strčil. Měla jsem namále, abych nevykřikla nebo neproběhla výlohou k tomu klukovi. Měla jsem silné nutkání ho chránit.
Najednou celý houf odkráčel neznámo kam. Naposled jsem je zahlédla, jak zabočili do vedlejší ulice a pak byli tatam.
Z mé hypnózy mě vytrhla až Sally. „Haló, vnímáš?" vykřikla a rukou mi zamávala před obličejem. „Ach, promiň, nad něčím jsem přemýšlela," zamumlala jsem. „No tak už pojď, musím být do sedmi doma, takže máme co dělat," ušklíbla se.
Šla jsem vedle ní a pokračovala k autu. Sally měla to štěstí, že ji už bylo šestnáct, takže mohla řídit auto. To já nikdy moct nebudu.
Má mysl se neustále vracela k tomu klukovi. To jak jsme navzájem hleděli - to nebylo normální. Bylo v tom něco zvláštního, něco kouzelného. Ano, jakoby kouzlo. Zamyšleně jsem nad tím dumala, zatímco jsme se vydali k Forks.
Neustále jsem cítila hřejivé teplo, které vydávalo, přestože vlastně nemohlo, moje srdce. Měla jsem pocit, jakoby mě někdo přivázal k něčemu velmi silnými provazy a já s tím nemohla nic udělat. Trhala jsem sebou, škubala, ale nebylo to nic platné. Nemohla jsem se vymanit a něco mi říkalo, že se ani nechci. Nevím proč, ale bylo to příjemné - být svázaná.
Sally mě vyhodila před domem, rozloučila jsem se s ní a zamávala ji, když odjížděla. Li byla doma a hned se mě začala vyptávat, co ve městě. Odbyla jsem ji pár odpověďmi a šla do svého pokoje.
Sedla jsem si na pohovku a zavřela oči. Nemůžu usnout, ale tohle je něco jako náhrada. Cítila jsem, že to potřebuji. Už dlouho jsem se do své temnoty neuzavřela, ale teď jsem měla silný pud to udělat. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky a to nešlo, pokud jsem byla ovlivněna světem zvenčí. Pomalu jsem se začala nořit hloub a hloub do temné nicoty.
Po chvíli byl můj zrak úplně ochromen tmou. Nic jsem neviděla. Teď jsem měla čas si všechno srovnat.
Přemýšlela jsem nad každým detailem, co jsem tento den prožila. V duchu jsem si vše několikrát za sebou přehrála, ale nikdy jsem nepochopila, co se to vlastně stalo. Pak mě upoutal drobný detail. Jeho kůže... byla taková tmavší, ale ne černá, spíš do červena... Měl velmi zvláštní rysy v obličeji a velmi tmavé vlasy... vlastně všichni ti kluci měli tmavé vlasy i kůži. Musejí to být nějací příbuzní nebo tak. Ale odkud jsou? Nikdo v tomhle věčně zastíněném státě není tmavý... musí to být cizinci. Ale ta pleť s tím červeným nádechem? Takovou mají snad jen indiáni...
Najednou jsem se napřímila. No jistě! Indiáni! To jsou ty rysy, co jsem viděla v jejích tvářích! Ale odkud? Vždyť nejbližší indiánská rezervace je tu... Polkla jsem. La Push.
Sesunula jsem se z pohovky na zem. Ne, ne, ne. To přece nemusí nic znamenat. On nemusí být vlkodlak. Ne, není vlkodlak. To bych k němu musela cítit nějaký odpor, ne? Avšak jsem se nedokázala přesvědčit. Mezi námi bylo sklo výlohy, takže jsem ho necítila. Nevěděla jsem, jak voní. Jestli jako člověk nebo žumpa.
Něco mi problesklo hlavou. Musím to zjistit. A doufat, že je to člověk. Pak zase přišly pochyby. Ale... copak záleží na tom jestli je to člověk? I kdyby byl, co by se změnilo? Nemohla bych s ním být, ledaže bych ho nechtěla nakonec zabít. Což se mi příčilo jako nejhorší hřích ze všech.
Tomuhle se říká bezvýchodná situace. Ať už je to člověk nebo vlkodlak, já to zjistím. I když mi to asi k ničemu nebude. V duchu jsem si říkala, jak by bylo perfektní, kdyby to byl upír. Jenže už jen jeho barva pokožky nasvědčovala tomu, že to tak není. A co teprve ty nádherně tmavě hnědé oči... Slastně jsem si povzdychla.
Ale... kdyby to byl člověk... teoreticky, čistě teoreticky... mohla bych ho přeměnit. Ihned jsem tuhle myšlenku zapudila. Nedokázala bych to. Jednak bych nemohla připravit o život někoho, na kom mi záleží, i když ho vlastně vůbec neznám. A jednak, jsem jen něco přes rok stará, takže bych se ani nedokázala při kousnutí ovládnout. A zabít ho... to by asi zabilo mě.
Bezvýchodná situace.
A já ji budu muset čelit. Sama, jen a jen, já.
-----------------------------------------
<< Předchozí kapitola | Další kapitola >>
>> Shrnutí mých povídek <<
Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Rescue out of Darkness - 7. Kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!