Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rescue out of Darkness - 5. Kapitola

n/a


Rescue out of Darkness - 5. KapitolaUž pátá část :) Omlouvám se že tak pozdě,ale měla jsem teď hodně starostí ve škole... doufám, že se kapitola zalíbí. Milionkrát díky za vaše nádherné komenty a prosím komentujte dál :) Každé slůvko potěší :)

„Luiso Martinsová, jak si se jen mohla opovážit vstoupit na území vlkodlaků?! Víš, jak to mohlo skončit?!" Li na mě řvala. Oprava, ječela. Né, to vůbec nevím, pouč mě, pomyslela jsem si sarkasticky. Co si jako myslí? Že si přijde z celodenních nákupů, hodí tašky na podlahu a okamžitě na mě začne křičet? „Lilien Boardová, jak se opovažuješ na mě řvát?!" zaječela jsem na ni, přičemž jsem napodobila její hlas.

V jejím obličeji se náhle vystřídalo tolik emocí. Nejprve zlost a naštvanost, ale pak se její výraz stáhl grimasy bolestného smutku. „Lu," zašeptala smutně a sklopila oči k zemi. Nechápala jsem, co ta změna nálady měla znamenat. Ani jsem nechtěla, ale nechtěně jsem na ni vyštěkla: „Co?"

Zvedla oči a podívala se přímo do těch mých. Její pohled jakoby mi propaloval zorničky. „Proč?" stále šeptala. „Jak to myslíš?" reagovala jsem zaraženě. „Proč se tak chováš? Nemyslím to, že jsi byla na zakázaném území, ale... proč jsi ke každému jako k cizímu? Proč? Lu, ty jsi se takhle nikdy nechovala... i když jsi byla pořád dost uzavřená, vždy jsi byla milá a kamarádská, ale teď... ten týden se chováš jako někdo, koho neznám. Myslela jsem, že to tvé chování přejde, ale je to den ode dne horší. A nejvíc mě mrzí, že se chováš hrubě i ke mně. Já takové chování k tobě nikdy neměla. Vždycky jsem tě považovala a považuji za svou nejlepší kamarádku. Tak mi prosím vysvětli, proč. Proč se chováš, tak jak se chováš. Připadá mi, že to nejsi ty, Lu, moje skvělá kamarádka, která mi ve všem pomáhá. Jsi někdo cizí a já tě prosím, aby ses pokusila změnit můj názor, protože já vím, že ty taková nejsi. Jsi jiná. Uvnitř jiná. Prosím, ukaž svou starou osobnost. Prosím." Ta dlouhá řeč mě úplně omráčila. Nejdříve jsem měla sto chutí ji odpovědět jízlivou poznámkou, ale nakonec jsem usoudila, že to právě to, co je špatně. Ona má pravdu. Tohle nejsem já. Jenomže problém je v tom, že já nevím, proč se tak chovám.

„J-já... nevím... pro-promiň," vysoukala jsem tiše ze sebe. Hleděla jsem do země. Náhle mě zavalila vlna smutku. Cítila jsem, jak mě v očích pálí něco nepopsatelného. Cítila jsem, jak jedna malá slza pomalu putuje od mého oka po mém obličeji dolů. Pálila mě na mé ledové kůži. Počkat! Slza? Jak-? Moje ruka vystřelila k obličeji a setřela tu kapku slané vody. Natáhla jsem ruku před sebe a užasle prohlížela kapku na mém prstu. Je tohle možné? Aby upír ronil slzy?

Pohlédla jsem na Li. Ta se upřeně dívala střídavě na mou ruku a na mou tvář. Byla vyděšená. Aha, takže upíři slzy neroní.

„Lu, jak-" „Nevím," přerušila jsem ji. „Já nic nevím..." řekla jsem a hlas se mi zlomil. Sesunula jsem se na podlahu. Zavřela jsem oči, protože to pálení v nich bylo nesnesitelné. Ale nepomohlo to. Stále v nich byl oheň. Alespoň jsem to tak cítila.

Ucítila jsem, jak mě objaly paže Li. Přitiskla si mě k hrudi a konejšivě se mnou pohupovala, jako bych byla malé dítě, co potřebuje uspat. „No tak, Lu. Vidíš, že víš, že jsi jiná. Ukaž svou pravou tvář. Prosím," tichounce mluvila. Člověk by ji asi ani neslyšel.

Náhle jsem se vzchopila. Ne, já už taková nebudu. Kvůli Li. Nebudu ji trápit. Je to moje nejlepší kamarádka a v těch nejtěžších chvílích je mi v podstatě i maminkou. Maminkou, která se stará, aby si její dítě neublížilo. Aby její dítě bylo šťastné. Po tváři mi tekly další ohnivé slzy, jak jsem je pojmenovala.

Stoupla jsem si a pomohla Li, aby se taky zvedla. Podívala jsem se ji zpříma do očí. „Slibuji, že už nebudu taková. Vždycky jsem si myslela, že být slepá je strašné, ale není to vůbec hrozné proti tomu, k čemu jsem slepá teď. Neviděla jsem tvoji lásku a přátelství a to je chyba. Já se pokusím napravit Li, kvůli tobě. Jsi jediný ‚člověk', který mě vždycky podržel. Prosím, promiň mi to moje chování. Byla jsem sobecká, egoistická a sebestředná. Chci se změnit. Teď už vím, že nevidět přátelství je milionkrát horší než nevidět svět. Omlouvám se,"

Chvíli na mě napjatě hleděla a pak mě znovu objala. „Díky, Lu," špitla. „Opravdu nemáš zač," odpověděla jsem ji.

Odtáhla se ode mě a v jejím obličeji se konečně objevila radost. „Co si takhle udělat dámskou jízdu ve dvou? Jen ty a já? Prostě pokec mezi kamarádkami? Co ty na to?" navrhla mi. Rozzářily se mi oči. To bylo to, co jsem chtěla, být se svou kamarádkou. To by bylo perfektní!" nadšeně jsem přikyvovala.

„Dobře, takže zítra jen ty a já. Začneme lovem a pak uvidíme, když už ses rozhodla objevovat svět, tak si můžeme někam vyrazit. Co třeba oběhnout zeměkouli?" vesele švitořila. Poprvé po dlouhé době jsem se zasmála něčemu jinému než mému černému a sarkastickému humoru.

„Jasně, co se dá všechno za den stihnou, že?" Oplácela jsem ji veselý tón. Obě jsme se zasmály.

***

Ušklíbla jsem se, když jsem viděla jak se Li doslova „kočkuje" s pumou. Já jsem zastávala názoru, že se s „jídlem" hrát nemá, ale Li tohle škádlení dost bavilo, mohla si podat ruku s Emmettem.

Pomyšlení na Emmetta mě připomnělo, že jsem ještě od včerejška neviděla Cullenovi. Nechtěla jsem se omlouvat, to ne, na to bych asi neměla sílu, ale chci, aby viděli, že jsem se změnila. Teda pokud mě zase Edward nenaštve...

Chtěla jsem se jen jemně opřít o strom, ale nějak se mi to nepovedlo. Pod mou sílou zapraskal a zlomil se. Spadl na druhý strom a ten spadl na třetí, až takhle popadalo pět stromů. „Ups," zakřenila jsem se. Li konečně „dojedla" a postavila se vedle mě. Podívala se na tu spoušť a řekla: „Lu, jaks mohla? Ty stromy měli duši..." Její ironický soucitný tón byl opravdu pobavující. Obě jsme se rozesmály.

„Tak co, kam se vydáme? Cesta kolem světa za jeden den?" vesele jsem nadhodila. „No myslím, že přece jenom bychom to asi za den nestihly... takže asi někam blíž. Co se nechat vést za nosem? Teda akorát ne ke Quiletskému území samozřejmě..."mrkla na mě.

Daly jsme se do běhu, obě jsme milovaly rychlost a tak jsme jen běžely a užívaly si to. Jak může být najednou svět krásný. Několik hodin jsme nepromluvily a stále jen běžely, když se najednou před námi roztáhlo obrovské pohoří. „Waw, kde to jsme?" podotkla jsem obdivně. „Nevím," pokrčila rameny Li. „Vsadím se, že budu první na vrcholku támhleté hory." Nadhodila a ukázala prstem na nejvyšší vrchol pohoří. „Si jen myslíš," dodala jsem úsečně a vyrazila kupředu. Vítr mi načechrával vlasy a já se nechala unášet harmonií přírody. Tohle byla ta nejlepší terapie.

Samozřejmě, že jsem nahoře byla první. Myslím si, že mě možná nechala i Li schválně vyhrát, ale nemohla jsem to tvrdit jistě. Sedla jsem si na velký balvan, který čněl uprostřed malé loučky a počkala na ni. To jsem nemusela dlouho, jelikož do minuty tam byla taky. „To je nádhera," promluvila jsem, přitom se dívala na rozsáhlou krajinu, která se pod námi rozprostírala. Viděla jsem nějakou řeku, jak se klikatí uprostřed lesů a polí, viděla jsem louky plné zářivě barevných květin. Připadala jsem si jako v nádherném snu. „Jo, to je," přitakala Li a taky hleděla na tu krásu.

„Díky," vyhrkly jsem najednou obě zaráz. Podívaly jsme se na sebe a usmály se. „Ty první," pobídla jsem Li a ta začala mluvit. „Díky, že jsi se změnila. Teď opravdu cítím, že mám po boku tu nejlepší kamarádku, jakou jsem si kdy mohla přát." Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, Li, to já díky, že jsi mě přiměla k tomu se změnit. Nevím, co bych bez tebe dělala." Usmála jsem se na ni. Tohle byla opravdu doslova „idylka".

„Víš, Li," začala jsem mluvit. „Já ani nevím, proč jsem se tak chovala. Začalo to tím, že jsme se sem přestěhovali, nebo minimálně díky Cullenům...a hlavně kvůli Edwardovi," při vyslovení jeho jména jsem zhnuseně odfrkla a Li se tomu trochu zasmála. „Upřímně, nechce se mi to moc říkat, ale když jsem ho uviděla poprvé, no já... prostě se mi strašně líbil a mě napadaly pomalu hříšné myšlenky." Li se uchichtla a sama dodala: „To mi nemusíš říkat, taky jsem se nad ním poprvé rozplývala. I když upřímně jsem možná ještě nepřestala," Pohlédla jsem na ni trochu podezíravě, ale nevěnovala jejím slovům radši žádné odezvy. „No, a když jsem zjistila, že čte myšlenky, chtěla jsem si za ty své fantazie naliskat. A on se tím celou dobu bavil. Proto jsem ho začala nesnášet. Teď už mi rozhodně skvělý nepřijde. Spíš mám chuť ho kopnout, i když by mu to vůbec neublížilo." Ušklíbla jsem se a Li se zase pobaveně zasmála. Chvíli jsem se smála s ní, ale pak můj obličej přešel do smutné grimasy. „A to je právě to, proč jsem se pak ke každému, a hlavně k tobě začala chovat hrubě. Jak jsem byla na něj naštvaná, začala jsem být nepříjemná i na ostatní. No a taky k tomu trochu dopomáhalo to, že jsi celé dny trávila s Alicí." Dodala jsem. „Ach promiň, Lu, nevěděla jsem, že ti to tak vadí..." „Ne, to je v pořádku, ty se nemáš za co omlouvat."

Na chvíli jsme se obě odmlčely, dokud Li neprolomila ticho. „Lu, já vím, že je ti nepříjemný, ale Edward je fakt kus, co?" najednou vyhrkla. Podívala jsem se na ni a pozvedla obočí. „Ale, ale, snad jsme se nezakoukaly do Edwarda?" řekla jsem posměvačně. Li sklopila rozpačitě zrak k zemi. Užasle jsem se na ní podívala. „Počkej... ty to myslíš vážně? Ty by jsi vážně chtěla... chodit s Edwardem?" zeptala jsem se užasle. Nejistě se na mě podívala a přikývla. Člověk by se v téhle chvíli na jejím místě určitě začervenal. „No tak to je... ehm, něco." Vyhrkla jsem. Li se najednou na mě přísně podívala. „Jestli na tenhle rozhovor před Edwardem jen pomyslíš," hrozila mi. Zasmála jsem se. „Neboj, budu se snažit držet mysl na uzdě." Usmála jsem se na ni. „Díky," špitla.

Zadívala jsem se na horizont. Napůl zapadlé slunce vytvářelo přenádhernou hru červenooranžové barvy. Celé údolí pod námi zalila jemně červená záře. Byl to nádherný pohled. Kochaly jsme, dokud slunce zcela nezapadlo a pak jsme se vydali zpátky.

Dnešek byl nejlepší den v mém životě.

----------------------------------------- 

<< Předchozí kapitola | Další kapitola >>

>> Shrnutí mých povídek <<



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Rescue out of Darkness - 5. Kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!