Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rescue out of Darkness - 6. Kapitola

03.05.2009 (15:04) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2920×

Upřímně jsem se trochu bála. Měla jsem jít do školy a zase všechny potkat. A hlavně Edwarda. Nevím, jestli udržím svůj vztek k němu na uzdě, ale doufám, že ano. Nechci zklamat Li.

Nehybně jako socha jsem hleděla z okýnka našeho „vraku", jak jsme si naše auto s Li ze srandy pojmenovaly, na ubíhající silnici a stromy kolem ní. V podstatě jsem ten obraz za oknem moc nevnímala, bylo to takové bezmyšlenkovité prázdné zírání. Li mlčela, i když jsem cítila, že má na jazyku nějakou otázku. Povzdychla  jsem si. Doufám, že tento den nebude tak těžký.

„Dneska na nás už možná nebudou všichni tak zírat," řekla z ničeho nic Lilien, přičemž nespustila oči ze silnice. Její věta mě donutila se k ní otočit. „Cože? Jak to?" vyjeveně jsem se jí zeptala. Tentokrát mi věnovala krátký pohled. „Slyšela jsem v pátek, jak se nějací studenti baví o tom, že přijede nějaká nová holka. Tak by mohli všichni zírat třeba na ni a ne na nás," pokrčila rameny. Cítila jsem drobnou radost, možná se už opravdu o nás nebudou lidi tak zajímat. Aspoň doufám.

Li zabočila ke škole a zaparkovala vedle stříbrného Volva, o které se opíralo pět bytostí, příliš bledých na to, aby to byli lidé. Povzdechla jsem si. Připadlo mi, že se mi v krku utvořil knedlík. Přesvědčovala jsem sama sebe, jen klid, bude to v pohodě, jen klid.

Vystoupila jsem z auta a pomalým krokem se vydala k těm pěti upírům, kteří na nás civěli. Chtěla jsem se donutit se nepodívat na toho jednoho určitého, ale můj zrak k němu stejně zabloudil a když jsem viděla, že na mě taky civí, rychle jsem odvrátila pohled.

„Ahoj," zamumlala jsem dostatečně nahlas, aby to všichni slyšeli, což znamenalo, že jsem to jen zašeptala. Ucítila jsem, jak se na mě všichni udiveně podívali. Nikdy předtím jsem je nepozdravila. Jako by vycítili, že mi to vadí, hned pohled odvrátili a snažili se tvářit jakoby nic. Zase jsem si povzdechla.

Naštěstí Li zachránila to trapné ticho. „Už se tu ukázala ta nová?" vyhrkla rychle. Pohledy Cullenových se stočili na ni. „Ještě tu není," podotkla znuděně Alice. Náš hlouček sedmi „lidí" se pomalu vydal ke škole. „Slyšela jsem, že to je dcera místního náčelníka policie - Charlieho Swana." Švitořila dál Alice. To jméno mi nic neříkalo. Teoreticky, tady mi neříkalo žádné jméno nic. V podstatě jsem nikoho neznala a koho ano, tak jsem většinou ani neposlouchala, jak se jmenuje.

„Má dům někde na konci Forks, myslím, že?" ptala se Li. „Ano. Jeho - nebo spíš už jejich - dům je k tomu našemu ze všech ve Forks nejblíže, je až u začátku lesa," přitakala Alice.

Já jsem se na něj snažila nedívat, ale Li dělala přesný opak. Možná až moc přehnaně civěla na Edwarda. Docela by mě zajímalo, co si myslí. Rychle jsem však takové myšlenky odehnala. Nechtěla jsem Li prozradit, slíbila jsem ji to.

Rozešli jsme se do tříd. I když Li před nikým nic o mě nenaznačila, vsadím se, že bude teď všechno vykládat Alici.

Došla jsem do třídy a nechala se zaplavovat spoustou nepodstatných informací od Sally. Neustále něco švitořila. Snažila jsem se víc zapojit do hovoru, ale šlo to těžko. Neustále něco mlela a většinou se chtěla ptát jen na to, co jsem ji nemohla říct, takže jsem ji vždy musela převést na jiné otázky. Nemyslím si, že je hloupá, ale nikdy ji má vyhýbavost nevadila a neřešila to. Bylo mi to trochu divné.

Hodiny vcelku rychle utekly, takže jsem se ani nenadála a už zvonilo na přestávku na oběd. Lidským tempem jsem došla k našemu stolu. Ale hned, jak jsem vešla do jídelny mi došlo, že je něco jinak. Pohledy studentů už nesledovaly nás (i když, našlo se pár výjimek), ale byly odvrácené k drobné dívce s kaštanově hnědými jemně vlnitými vlasy. Seděla u stolu s pár studenty ze třetího ročníku, které jsem znala jen od pohledu. Byla k nám otočená zády, takže jsem ji neviděla do tváře.

„To je ona?" sykla jsem, když jsem dosedla ke stolu. K mému potěšení se ke mně neobrátily žádné pohledy spolusedících. Li je asi informovala, a já vlastně byla ráda. Žádné otázky, žádné odpovědi.

„Jo," přitakala Li. Odvrátili jsme pohled od té nové dívky a pozvolna jsme přešli do soukromé konverzace. Tedy, já se snažila, i když to bylo dost vynucené. Taky jsem si nemohla nevšimnout, jak Li neustále civí na Edwarda. Proboha, on už to přece musí vědět, pomyslela jsem si. Věnovala jsem mu krátký pohled a zaregistrovala jsem, že se dívá na tu novou. Ve tváři měl nepopsatelný výraz. Nad čím asi přemýšlí? Nechala jsem to plavat. Chvíli jsem se ještě zapojovala do konverzace, ale pak mě to přestalo bavit. Jen tak jsem schválně poslouchala o čem se baví ostatní studenti.

„...už máš hotovou tu esej? Já vůbec nevím..." „...a mají tam úplně skvělý šaty. Celý červený, určitě se mi budou hodit na ples, a taky..." „...takže po škole na parkovišti..." „...slyšela jsem, že Daren šel s..."

Musela jsem se usmát. Přišlo mi vtipné, jak se ostatní baví o úplných pitomostech. Mohla jsem slyšet kohokoli v jídelně, i když seděl na úplně odvráceném konci od nás. Chvíli jsem ještě znuděně poslouchala a už jsem s tím chtěla přestat, když mě něco najednou upoutalo. Neslo se to od toho stolu, kde seděla ta nová holka.

„Kdo jsou tamti?" zašeptala ta nová své sousedce. Byla jsem k nim otočená zády, přesto jsem cítila, že se určitě dívají na nás. Viděla jsem Edwarda, jak automaticky zdvihl hlavu a upřel pohled k jejich stolu. Rychle však pohled odvrátil.

„To jsou Edward, Emmett, Rosalie, Alice a Jasper Cullenovi. A Luisa Martinsová a Lilien Boardová." Odpověděla ji. „Cullenovi jsou sourozenci - tedy né úplně, všechny je adoptoval doktor Cullen a jeho žena. Ale navzájem spolu chodí. Teda alespoň Rosalie a Emmett a Alice s Jasperem." Z jejího hlasu bylo cítit znechucení. A ty dvě - přistěhovaly se před týdnem. Jsou taky zvláštní. Cullenovi ses nikým ve škole nebavili, ale s těmi dvěma se baví od toho, co přijely. Mají vytvořený ten svůj hlouček a s nikým dalším nechodí do řeči. Všichni jsou takoví... divní." Šeptala ji, jako by se bála, že je uslyšíme. Ušklíbla jsem se, jelikož to vlastně byla pravda. Ale byla jsem docela udivená, že se o nás ví tolik informací. No jo no, drby jsou všude. Cítila jsem, že ostatní spolusedící už taky poslouchají ten rozhovor, i když to nedali nijak znát. Nedívali se na ten stůl, to se ovšem nedalo říct o Edwardovi. Docela by mě zajímalo, co ho tak upoutalo.

„Oni... všem jim to moc sluší." Slyšela jsem tu novou holku, jak to obdivně říká. Ušklíbla jsem se, ano, tohle bylo jedno z málo plus, když jste upír, že jste krásní. I když nevím jestli se to dá vždycky považovat za výhodu, když na vás neustále čumí lidi.

„Ano!" přitakala ji sousedka se zahihňáním. Pak jí začala popisovat každého z nás zvlášť, aby věděla, kdo je kdo. „Který je ten kluk s rezavě hnědými vlasy?" vyhrkla z čista jasna na sousedku ta nová. Protočila jsem panenky. Proč všechny musí zajímat zrovna on. Její spolusedící se opět zahihňala. „To je Edward. Je nádherný, samozřejmě, ale neplýtvej časem. On na rande nechodí. Žádná z holek pro něj asi není dost hezká." Odfrkla. Musela jsem se usmát, vsadím se, že už to na něj asi někdy zkoušela. Měla jsem chuť Edwarda kopnout pod stolem, aby se na ně pořád nečuměl, ale nakonec jsem si řekla, že by mi to asi nezlepšilo mou reputaci. Už tak byla nalomená. Nakonec ho asi mé pomyšlení nakoplo samo, takže odvrátil hlavu pryč. V obličeji měl frustrovaný výraz, který jsem nedokázala pochopit.

„Ti... Cullenovi, žijí ve Forks odjakživa?" vyptávala se ta holka dál. „Ne, přestěhovali se sem před dvěma lety odněkud z Aljašky." Odpověděla ji nenuceně sousedka.

Přestaly se bavit, takže jsem se zase soustředila na náš stůl. „Jdeme?" zamumlala Rosalie a všichni se začali pomalu zvedat. Teď jsem měla mít tělák a pak řečtinu. S pomyšlením na hodinu řečtiny jsem si vzpomněla, že jsem nedodělala ten úkol. Hryzla jsem se do rtu. Sakra, budu to muset nějak obkecat. Z mých myšlenek mě vytrhl Emmett, který dloubl do Edwarda a zeptal se ho: „Takže, má už ta nová z nás strach?" Jeho tón byl docela zvědavý a upřímně, nedivila jsem se. Taky mě to docela zajímalo.

To, co následovalo mě zcela ochromilo. Edward pokrčil frustrovaně rameny. „Nevím," zamumlal. „Cože? Jak to?" vyzvídal Emmett. „Neslyším její myšlenky," říkal, jako by ho to zabíjelo.

Všichni jsme se náhle zastavili. Spočinuli na nás zvědavé zraky, ale my jsme jim nevěnovali pozornost. „Ty ji... nedokážeš číst... ? Páni," vydechla Rosalie. Abych řekla pravdu, docela jsem té holce záviděla. Edward po mě hodil vražedný pohled a já jsem jen omluvně pokrčila rameny. Nemá mi číst myšlenky, jeho chyba.

Pokračovali jsme dál a nakonec se u dveří jídelny rozdělili a šli každý na svou hodinu. Ach jo, ten tělák, povzdychla jsem si. Nevím proč, ale zkrátka ho nemám ráda. Musím krotit svou upírskou rychlost i sílu, abych nevzbudila podezření. To mě teda fakt nebaví. Zakroutila jsem hlavou a pokračovala v cestě k tělocvičně.

----------------------------------------- 

<< Předchozí kapitola | Další kapitola >>

>> Shrnutí mých povídek <<