Fungoval Edwardův nápad přesně tak, jak chtěl, nebo se změnil v hodně nedokonalé kutilství experimentujícího upíra? Jak budou reagovat Bree a Jasper?
Přečtete si také, jak svádí Jasper slovní boj s Rose a Emmetta, který se překvapivě chová jako Emmett.
Děkuji za přečtení, vaše Sadi. :-)
10.10.2010 (07:30) • SaDiablo • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1554×
Naštěstí jsem dokázala předvídat, jakým směrem se Bree rozhodla běžet. Otočila jsem se ke vchodovým dveřím.
„Ty,“ zaslechla jsem za sebou nahněvanou Rosalie, „okamžitě ji přiměj zastavit se.“
„A to mám jako udělat jak?“ rozčiloval se Jasper.
„Jak to mám vědět? Já nemám tu tvou zvláštní schopnost!“ obořila se na něj s neskrývanou ironií.
„Ovládáš vůbec něco?“ dráždil ji.
„Co si to…“
„Rose!“ okřikl ji Emmett. „Teď na to není čas.“ Zmlkla, ale z očí jí sršel hněv.
„Kdybych nebyl takovej idiot, běžím dávno s ní,“ nadhodil Jasper.
„Ale ty jsi idiot, takže,“ pousmála se Rose, naklonila hlavu a přimhouřila oči.
„Nechte toho,“ klidnila jsem je. „Běží směrem na západ. Bylo by vhodné chytit ji, než napáchá nějakou škodu.“ Rozeběhla jsem se a za zády slyšela nadávat Rose.
Běžela jsem za Edwardem, který si přečetl moje myšlenky v podstatě okamžitě. Ještě dřív, než jsem vůbec stačila zaregistrovat hádku Jaspera s Rose. Teda… Spíš Rose s Jasperem.
Ihned mě doběhli Esme a Carslisle.
Běželi jsme hustým lesem a zanedlouho jsme se dostali až k jeho okraji. Dřevěný plot odděloval pásy dřevin od menší mýtinky, která se leskla pod záštitou zapadajícího zlatavého slunce.
Na druhé straně paloučku jsem uviděla klečící dívku. Opírala se o zem, zády k nám čtyřem. Měla dlouhé, hnědé vlasy, špinavé, otrhané oblečení… byla to Bree.
Rozhodla se, že tentokrát upustí od vysávání nevinných lidí. Ale proč?
Nechápavě jsem se podívala na Edwarda. Ten jeho potutelný úsměv. Už zase. Nejradši bych ho praštila baseballovou pálkou – a to agresivní vůbec nejsem.
„Co to bylo tentokrát? Další z tvých ‚skvělých nápadů‘?“ naznačila jsem uvozovky.
Esme měla ruce založené v bok a Carlisleův nechápavý obličej směřoval ustavičně k Bree. Odhadovala jsem, že mu brzy vypadnou oči z důlku. Dneska nejspíš neměl svůj den.
„Jak ‚další‘?“ optal se naoko překvapeně. „Je to pořád ten stejný,“ zašveholil a přeskočil nízký, dřevěný plot.
Následovala jsem ho.
„Občas prostě stačí smíchat ty novější zásoby s těmi staršími,“ oznámil věcně. Zřejmě odpovídal buď Esme nebo Carlisleovi.
Během vteřiny jsme stáli u Bree. Nahlas naříkala a držela si levou dlaní břicho, přičemž tu pravou měla zatnutou v pěst. Z jejího obličeje vyzařovala nechuť a bolest.
„Proboha, cos jí to udělal?“ zašeptala zhrozeně Esme.
Myslela jsem, že potřebujeme jejich pomoc, ne nenávist, chytráku.
Edward vypadal uraženě a já stále víc litovala, že jsem si tu baseballovou pálku nevzala s sebou.
„Ty… jsi… Co jsi mi… to… udělal…“ chrčela Bree v křeči a hnědé vlasy měla rozevláté po celém svém obličeji.
„Vedlejší účinky?“ pronesl Edward s mírnou nadsázkou. Přede mnou se vznášel obraz, ve kterém jsem ho mlátila baseballovou pálkou. Bylo to tak živé, jakoby to bylo doopravdy.
„Opravdu povedené, synu.“ Hlas Carlislea zněl jako klid před bouří, na což nikdo z nás nebyl zvyklý. Ale všechno je jednou poprvé. A Edward si to zasloužil slíznout.
„Odneseš ji zpátky,“ nakázala Esme a začala omráčenou Bree zvedat z mokré trávy. Na zašpiněných kalhotách měla mokré, bahnité fleky.
S tím se bude muset něco udělat.
S úmyslem opustit mýtinku jsme se otočili a rozeběhli se domů.
„Tak jsem trochu experimentoval. Ale na tom není nic špatnýho. Fakt jsem smíchal jenom novou krev s tou starší. Nic na tom není, fakt to nechápu,“ zasyčel Edward v běhu. Každé slovo se mu odtrhávalo od úst a splývalo se skučícím větrem v suchých větvích.
Tělo Bree bylo křečovitě zkroucené v Edwardově pevném sevření.
V obývacím pokoji jsme spatřili Emmetta, jak se starostlivě sklání nad Jasperem a Rose, jak zběsile mává rukama, všude kolem sebe a zuřivě pochoduje po místnosti.
„Bože, Rose! Chudák z tebe dostal infarkt!“ řehtal se Emmett, neschopen popadnout dech.
„Kdyby se ten idiot tolik nesnažil snížit mou inteligenci – což by se mu jistě nikdy nepodařilo – a pořád do mě neryl, určitě by se teď dokázal aspoň zvednout,“ zahřímala a ukazováčkem mířila na Jaspera ležícího u konferenčního stolku.
„Rose, prstem se na lidi neukazuje,“ pronesla s pousmáním Esme.
„O tohle tu nejde, Esme, a ty to víš!“
„Jde o to,“ vložil se do rozhovoru Carlisle, „že Edward smíchal nově uchovanou krev s krví prošlou a vzniklo z toho toto,“ ukázal na Bree krčící se Edwardovi v náruči a Jaspera, bezvládně ležícího na podlaze.
„To se opravdu nachytáte na tak primitivní trik? Jak by něco prošlýho mohlo udělat tohle –“ Zabodla prstem do prostoru k Jasperovi. „– s upírem?!“
„Ede, cos to udělal?“ zhrozil se Emmett, čímž předvedl své úžasné herecké schopnosti. „On nedýchá!“
„Tak po tomhle mi říkejte něco o blondýnách,“ dupla, otočila se na podpatku a odkráčela do pokoje, kde hlasitě bouchla dveřmi.
Zatímco se Emmett řehtal jako hyena, já se posadila na sedačku k Jasperovi a starostlivě ho pozorovala. Vypadal bledě – pod upíří pokožkou, myslím.
Carlisle si držel bradu a zadumaně hleděl na Bree, kterou stále držel Edward. Ten jen po očku těkal k Esme a omluvně se mu zvednul pravý koutek.
„Z toho se nevykroutíš, Edwarde,“ sykla jsem a hlavu stočila zpátky k Jasperovi. Vypadal tak křehce, vůbec ne jako upír. A jeho pevná, široká ramena…
„Něco na tom musí být,“ dumal stále Carlisle.
„Bože, Emmette, jsi jako malé dítě,“ napomenula ho Esme. „Tady jde o vážnou věc.“ Zakroutila hlavou k Emmettovi válejícímu se po zemi.
„Edwarde, polož ji sem,“ ukázal Carlisle na sedačku. „Jdu se podívat nahoru, jestli nenajdu nějaký lék. I když pochybuji, že to pomůže upírovi…“ Vyběhl schody a za vteřinu byl zpět.
„Ale to, co to vyvolalo, muselo být příliš silné, aby to skolilo novorozené,“ nadhodila jsem.
Carlisle pokýval hlavou.
„Ale nedozvíme se to, dokud s námi nebudou moci komunikovat,“ prohlásil odborně Carlisle a začal rozbalovat jednu krabičku s léky. „Takže prvně zkusíme toto, jestli to nepomůže, zvýšíme dávku a následně podáme další léky, které by mohly být účinnější než ty předchozí.“
„Dobře.“ Stiskla jsem Jasperovi rameno a zvedla se ze sedačky.
„Emmette, bylo by vhodný, kdyby ses přestal chovat jako přerostlý neandrtálec,“ zvýšila jsem hlas na bratra, stále válející ho se po zemi. „Carlisle, přišel bys potom za námi do ložnice k Rose?“
Přikývnul.
„Dobře. Esme, Emme, Edwarde, potřebuji s vámi mluvit. Nahoře.“
Potřebovala jsem jim to vysvětlit.
„Jak víme, za pět dní budeme mít co dočinění s Rileym a armádou novorozených upírů. Podle mě a Edwarda řídí Rileyho Victoria. Proč by jinak někdo čmuchal u Charlieho doma a bral Belle věci? Dokonce i podle Jaspera je Riley jenom loutka, se kterou si někdo hraje.
Navíc, už jenom kvůli Jamesovi to dává logiku,“ obeznamovala jsem je skoro neslyšně. Nemohla jsem dopustit, aby mne ti dva dole slyšeli.
„Dál tu hrají roli ti dva – Jasper a Bree. Zůstávají u nás z velké části proto, aby nás obeznámili s Rileyho plány, počtem novorozených, kteří stojí proti nám…“
„Jak víš, že se jim dá věřit?“ pronesla tvrdě Rose. To jsem si mohla myslet. Nebyla by to ona, kdyby k něčemu neměla námitky.
Zase ta otázka. „Prostě to vím, jasný?“ zamračila jsem se na ni a pokračovala jsem dál.
„Ale je tu ještě jeden problém – sice nevím, co Edward s tou krví udělal, ale měli bychom je začít na zvířecí krev učit. A to hodně rychle.“
Edward se tvářil dotčeně.
„To je sice pravda, ale rychle to určitě nepůjde,“ zakroutil Carlisle hlavou.
„Musí.“
„Proč?“ otázala se mě Esme překvapeně.
„Dvě slova – Maturitní večírek.“
„To byly čtyři,“ podotknul Emmett. Na to jsem neměla náladu. Už už jsem se nadechovala, když tu mě Carlisle utnul.
„Emmette, buď už ticho,“ střelil po něm přísným pohledem. „Alice, to určitě nepůjde. Nemůžeme tolik lidí vystavit takovému nebezpečí,“ zakroutil hlavou.
„Ale…“
„Žádné ale, Alice, Carlisle má, bohužel, pravdu,“ dodala posmutněně Esme. Nejspíš už se těšila na oživení domu barvami a hlasitou hudbou – jako za jejích mladých let, jak jednou zmínila.
„Pokud mě přestanete osočovat z toho co jsem udělal a neuděl, možná bych vám mohl něco říct,“ ozval se Edward.
„Když budu chtít, můžu ti říkat, co chci,“ pískla Rose a zvedla bradu nahoru.
„Moudřejší ustoupí,“ mrknul na ni a obrátil se k nám. „Prozkoumal jsem pár Jasperových myšlenek, které byly opravdu zajímavé. A jak o Rileym a životě novorozených, tak o jejich schopnostech a o vlastnostech Bree.
Což by mohlo potěšit právě tebe, Alice.“
5. kapitola <°°> 7. kapitola
Autor: SaDiablo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Zůstaň - 6. kapitola:
Trochu divočin 
Ale žy by měla Bree také nějaký dar? 
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!