Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zůstaň - 7. kapitola

13.10.2010 (14:30) • SaDiablo • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1590×

„Poslouchám?“ Byla jsem zvědavá, co Edward zjistil.

„Takže,“ začal a bylo vidět, že všichni, překvapivě i Rose, byli napnutí, co se od něj dozví.

„Bree je plachá, ale na novorozenou se umí překvapivě dobře ovládat. Pozná, kdy má dost, dokonce dodržuje Rileyho pravidla – lidi nezabíjí na dohled živé duše, nedělá kolem toho cavyky, prostě vysaje, tělo někam schová a jde si po svém. Alespoň takto to měl Jasper uspořádané.
A jelikož lovili převážně spolu, ona mu byla něco jako ‚vzor‘, když to řeknu takto. Nutila ho, aby přestal, když spěchali nebo se ukázalo, že je někdo na dohled, někdo, kdo by je poznal.
Nepřijde vám to divné? Kdyby je někdo uviděl, není přirozeným pudem novorozeného upíra zabíjet?
Naše plachá upírka na tom tak očividně není,“ šeptal, ale vzrušením šepot nabíral na hlasitosti.     

„Ale co měl potom znamenat ten její výstup Chtělo by to lepší krev?“ pronesla podrážděně Rosalie, pilujíc si nehet na malíčku.
„Nad tím jsem nepřemýšlel,“ zaváhal Edward.
„Možná to mělo něco společného s tou krví, kterou vypila, třeba to byla situace předcházející těm křečím a bolesti,“ zauvažoval Carlisle.
„To je nejvíc pravděpodobné,“ pokývala Esme hlavou.
„To znamená, že náš šikulka Ed zase jednou něco zvoral!“ zašklebil se Emmett a já viděla rudě i bez Jasperovi pomoci.
V tu chvíli mě zajímalo jenom to, jak mu zlámat všechny kosti v těle. A zbytek mojí rodiny na tom byl bezpochyby stejně. Kromě Emmetta, samozřejmě. Potom, co mu došlo, že se opět směje jenom on, a ticho je mnohem víc podezřelé než obvykle, se raději smát přestal a stupidně se na mě culil.
„Co?“ vybuchla jsem.
„Co?“ nechápal.
„Můžeš přestat s tím tvým ‚Hahahaha obličejem‘ a konečně se soustředit na něco důležitějšího než na ty tak ‚vtipné situace‘?“ naznačila jsem uvozovky.
„Co?“

Odkašlala jsem si a obrátila se na Edwarda.
„Dobře, jedna část vysvětlena. A teď proč…“ Vím to! Vím, co Edward myslel tím, když říkal, že by mě to mohlo potěšit!
„Ty myslíš, že by to mohlo vyjít?“ vyskočila jsem z postele, na které jsem až doteď seděla.
„No…“ koktal.
„Vážně!? To by bylo tak super!“
Všichni na mě zmateně civěli a Emmett se opět řehtal. Že mě to nepřekvapilo. Ale to mi nevadilo!
„Víš co, Emme? Ty mě už ničím nenaštveš!“ oddělovala jsem každou slabiku.

„Jéé, Eddie!“ zatočila jsem se dokola, přitančila si to až k němu a vlepila mu letmý polibek na tvář.

Rychlostí blesku jsem opustila pokoj Rose a Emmetta. Za sebou jsem uslyšela pouhé Rosino chichotání, Emmettův záchvat, Edwardovo blekotání a Carlisleovo:

„Akorát musí pochopit, že je tu ještě Jasper, kterého odstranit rozhodně nemůžeme.“ Odstranit? Co? Jak?
Žádné odstraňování nebude. Vrátila jsem se zpět do prvního patra a zastavila se těsně před Carlisleem.
„Jak odstranit Jaspera?“ kladla jsem důraz na každé slovo, protože… No prostě proto.
„Jasper není tak silný jako Bree,“ pronesl Carlisle.
„Jak to můžeš vědět?“
„Není, Alice,“ ozval se Edward z vedlejšího rohu místnosti. Byl opřený o modře natapetovanou stěnu za ním s hlavou zapřenou o okrasnou poličku, na které měla Rosalie šminky.  
A… Ale… Edwarde… Potřebuji maturitní večírek. Ty to víš.
„To nebo to.“ Pronesl klidně.
Přece si nemůžu vybrat mezi Jasperem a maturitním večírkem! Nemůžu!
„To prostě nepřipustím,“ rozhodla jsem nahlas tvrdým podtónem. „Nebude, buď Jasper nebo maturitní večírek. Bude Jasper a maturitní večírek.“  
Otočila jsem se a snesla se do přízemí k Jasperovi a Bree.

Bree ležela na béžové trojsedačce. Ruku měla položenou na úzkém hrudníku a naprázdno oddechovala. Oči měla stále zavřené, ale dalo se jasně vycítit, že vnímá každý okolní pohyb. Vypadalo to, že léky od Carlisle přece jen zabraly. Tvář měla klidnou, kamennou, bez náznaku bolesti a sklíčenosti.
Na pravé straně od Bree se nacházel Jasper. Hlavu měl opřenou o hladkou kůži křesla, ve kterém seděl. Ruce měl založené v klíně a špinavou botou nervózně podupával o dřív čistý, na dotek příjemný, kobereček, který jsem nechala vyrobit speciálně do prostředí našeho obýváku. Jediné, co ho omlouvá, a že to má sakra štěstí, je Edward, který, jak to tak vypadá, může za všechnu omáčku kolem tady tohoto.
Odtrhla jsem bolestný pohled od toho ušmatlaného koberce a vzhlédla.

Měl lehce přiotevřené oči, ve tváři bylo stále zřetelné původní rozčarování. Rysy v obličeji byly potemnělé a mnohem víc výraznější než předtím.
Upírům se sice nemohou změnit tváře, alespoň podle lidí či takzvaných „všeználků“.
Ale doopravdy ano, je to možné. Sice ne moc, ale všímavý upír to rozeznat dovede. A já všímavá jsem. Samozřejmě.

„Co to mělo znamenat?“ zachroptěl. Hlas neměl tak pevný, bylo vidět, že ho to zmáhá. Což je rozhodně paradox.
„Já… Musíte omluvit mého bratra…“ kývla jsem zároveň k Bree.
„Kterého? Nějak se neorientuju ve tvém příbuzenstvu,“ podotknul a mírně se pousmál. Nejspíš sám sobě, neměl ani čemu jinému.
„Edwarda.“
„Vlastně jsem ani netušil…“ Chytnul se za břicho a popotáhnul. „Netušil jsem, že se s upíry dá udělat něco takového.“
„To ani já ne,“ zauvažovala jsem nad odpovědí.
„Jak to udělal?“
„Prý smíchal starší krev s novou…“ Když jsem to vyslovila, znělo to ještě hůř, než když jsem si to přehrávala v hlavě. Něco tak primitivního…
„To toho moc neudělal,“ odfrknul si a pokračoval dál:

„A i kdyby to zapůsobilo, jak nejspíš plánoval a chtěl, rozhodně by to takto neskolilo Bree. Ona není tak slabá. Já možná ano, ale ona ne.“
„Tím chceš říct, že Edward lže?“ zamračila jsem se.

„Tím chce říct, že je tu něco navíc, kromě dvou odlišných složek krve,“ ozvala se Bree. „Neřekl, že za to Edward může. Taky ale neřekl, že nemůže.“
„Edward by nelhal. Nikdy.“ Znala jsem ho. Je to můj bratr, proboha!
„Možná ne… tobě,“ zmínila.
„Takže lžu já?“ Rozhodila jsem rukama. „Proč bych to dělala?“
„A proč ne? Určitě jsou tu věci, které nám neříkáte.“
„To podstatné jsme vám řekli.“
„Například?“ Ten její přístup se mi vůbec nelíbil. Osočovala nás z něčeho, co…
„Naše schopnosti? Vidění do budoucnosti, čtení myšlenek…?“

„Má pravdu, Bree. A vůbec – nechej toho! Celé by to nedělali jenom proto, aby nás tady mohli ošetřovat, ne? Zamysli se,“ šlehnul po ní pohledem.
Bree vyskočila ze sedačky. Najednou stála naproti mně.
„Něco nám tají. Že, Alice?“ Upřeně na mě zírala těma jejíma velkýma, hnědýma očima, které pronikaly skrz mou tvář a dotýkaly se až mého týlu, jako by viděla vše, co zůstalo nevyřčeno.

„Bree, nedělej to,“ hrozil jí Jasper. Ona ho ale neposlouchala. Já taky ne. Hleděla jsem do těch očí… Do očí plných smutku, strádání, nevědomosti, neuznání…
„Něco nevíme,“ upírala na mě svou pozornost. Její hlas na mě dorážel víc, jako kulky drásající tělo nevinného. Cítila jsem ji ve své hlavě, jakoby si brala vše, jakoby třídila mé myšlenky…
Cítila jsem se tak slabá, tak zmatená. Jako nikdy předtím.

„Bree,“ zavrčel Jasper.
„Neboj, Jazzi, nic jí neudělám. Je to pro naše dobro.“ Neodtrhnula ode mě pohled ani teď.

Jemně mi uchopila levou paži do své maličké dlaně. Lehce mne pohladila po rukávu.
„Můžeš to říct, Alice. Můžeš,“ pronikala mnou hloub a hloub… V mé mysli se odráželo každé její slovo, její dunivý hlas.
Začínala se mi točit hlava. „Já… My… Cullenovi…“ Cítila jsem prudký náraz do temene své hlavy.

 6. kapitola <°°> 8. kapitola

Autor: SaDiablo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zůstaň - 7. kapitola: