Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zůstaň - 17. kapitola

02.11.2010 (07:00) • SaDiablo • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1375×

Odešli. I přesto, že Jasper řekl, že se vrátí ráno, jsem v hrudi cítila něco… něco, co mě nechávalo stále na pochybách… Že jeho slova byla prázdná, stejně tak jako jeho oči, jeho pohled.
Viděla jsem rozmazaný obraz. Toho, že za východu slunce budou stát před prahem domu.
Nerozhodli se.
Vím, že je toho na ně asi moc. Že se snad cítí i trochu nechtění v naší rodině, ale pro mne by nebyl problém považovat za rodinu i je i další dva. Vždyť v podstatě každý z nás je cizinec pouze se stejným příjmením. Až na Rose. Převzala náhodné jméno Hale, protože by se nehodilo, kdyby Emmett Cullen chodil s Rosalie Cullenovou. A okolí by to jistě neumělo přijmout.
Ale nemyslím to tak, že jsme cizinci, opravdu je všechny za rodinu považuji, jde o to, že každý z nás si musel projít touto rodinou v úplných začátcích. Taky jsem se ze začátku necítila zrovna dvakrát vítaná.
Ale rodinou jsme se stali, a tak to doufám i zůstane.
A tak by problém nebyl přijmout další lidi, u kterých jsme si tvrzením stoprocentně jisti.

Stiskla jsem kliku u mohutných dveří a otevřela je. Vycítila jsem Edwardovo rozčilení a Rosino tiché, dunivé vrčení.

Oba byli naštvaní možná právem, já jsem si ale myslela něco jiného. Je jasné, že Jasper jako novorozený pochybit musel. A že to bylo u prvního člověka, kterého nemohl zabít, je naprosto jasné.
Ale nic se nestalo, díky Bree. Z nějakého, mně neznámého, důvodu je Edward naštvaný také na ni. Je to pouze proto, jak se na nákupech k Belle chovala?
Pokud jde o Bellu, Edward bude vždy roztržitý a až příliš opatrný. S tím se nedalo nic dělat.
A Rose… To je nenapravitelný případ. Mění se jí nálady, jak zrovna chce, je protivná až to bolí a narážky na její barvu vlasů ještě podněcují její rozhořčení.
A ona je tvrdohlavá, neumí přijmout vtip. Což je celkem paradox, když má za přítele Emmetta. Řekla bych ovšem, že ten jediný ji drží při zemi.

Stála jsem tváří v tvář rozčileným upírům, kteří na mě cenili své tesáky.
„Edwarde, Rose, nechejte toho!“ okřikla je Esme. Stála po boku Carlislea, který ke mně vysílal chápavý pohled.
„Můžeš mi říct, kdes ty dva sebrala?“ Edwardův tón nabíral stále vyšších obrátek.
„Jo! Jsou naprosto super!“ zařval nadšeně Emmett a Edward ho sjel zlostným pohledem.
„Zmlkni, Emmette!“ okřikla ho Rose, stále s tváří krvelačné lovkyně.

„Možná jsou nějak výjimečně talentovaní,“ obrátila se na mě, „ale nevidím v tom důvod, proč by se nad nás díky tomu mohli povyšovat!“
„Nikdo se nepovyšuje, Rosalie!“ bránila jsem je. „Nemůžu za to, že tvoje ego neuneslo dnešní odpoledne!“
„Tak moje ego? Tady přece o moje ego vůbec nejde!“
„Že ne? A o co teda?“ Teď to byl otevřený souboj. Jen já a Rosalie.
„O to, žes odehnala Liama díky tomu individuu, co si říká Jasper!“
Zavrčela jsem a skočila po ní.

„Alice!“ slyšela jsem za sebou Esme. A cítila, jak mě něčí silné paže stahují z Rosalie.
„Ona mi nemá, co vyčítat!“ vrčela jsem stále a cenila tesáky. Vzpínala jsem se pod tou silou, podle níž jsem usoudila, že ten, kdo mi brání v útoku, musí být Emmett.
„Tohle ničemu nepomůže, Alice,“ pronesl Carlisle. „Musíme být jednotní.“

Přestala jsem s Emmettovým sevřením bojovat. Co se to se mnou děje? Myslí se mi honilo mnoho otázek, na které jsem nedokázala nalézt odpověď.

„Co sis tím chtěla dokázat?“ zakroutila Rose hlavou. Na odpověď ani nečekala, zřejmě to považovala za zbytečné. Upravila si hladkou sukni a zmizela ve své ložnici.
„To se ti povedlo,“ pronesl Emmett, otočil se a já slyšela jen bouchnutí dveří od pokoje v prvním patře.
„Carlisle, Esme,“ řekl Edward do prázdna a vyběhl ven. Asi šel za Bellou… Říct jí, jak jsem to zvorala… Nejspíš i to, aby na maturitní večírek raději nechodila… Protože on jistě také nepřijde.

„Přejde je to.“ Esme mě pohladila po vlasech a já najednou zapomněla na všechny starosti. Cítila jsem jen její vůni, vůni domova, klidu a pohody… Jakoby vše bylo v pořádku, jakoby se nic nestalo…
„To přejde,“ souhlasil Carlisle a chytnul mě kolem ramen. „Ale měla bys chvíli vydechnout, zítra je velký a důležitý den… Pro náš dům.“ Usmála jsem se. Alespoň oni mě v tom nenechají.
Věděla jsem, že za všechno můžu já, byla jsem ale ráda, že to Carlisle a Esme nezmiňovali. Cítila bych se snad ještě hůř.

I když hůř jsem se snad cítit ani nemohla. Rose ani Emmett nepřijdou, o Edwardovi a Belle nemluvě. I kdyby Bella chtěla jít, je jasné, že se tu neobjeví, že to dostane od Edwarda příkazem.
A Jasper a Bree… Co jsem si měla myslet… Přijdou ráno tak, jak slíbili? Co když ne?
Obraz zůstával stále zamlžený, nemohla jsem jejich myšlení nijak předurčit.

„Uvidíme se ráno,“ hlesla jsem a vymanila se Carlisleovi ze sevření. Nepřála jsem si nic jiného, než se zavřít ve své ložnici. Tam, kde je klid, kde mě nikdo nebude rušit a vyčítat, co jsem udělala a co ne…
Díky Rosalii mi na mysl vytanul obraz Liama a jeho tvář… Jak se asi má? Dodrží slovo a přijde nám s upíří armádou pomoct? Jak se mám chovat, až ho zase uvidím?

Sedla jsem si vyčerpaně do měkkého křesla a prohlížela si téměř dokonalé šaty na ramínku pověšené na dřevěné šatní skříni. 
Proč téměř? Už mi nepřišly jako střed celého vesmíru. Ani nádherné střevíčky ležící na podlaze pod nimi.
Smutně jsem se koukala, jak tam tak bezvládně leží. Nějak tak jsem se asi cítila, dokázala jsem se plně vžít do jejich situace.

Lampička postavená na nočním stolku vydávala nažloutlé světélkování. Krajka, která ji lemovala, se vlnila pod vanoucím vánkem z přiotevřeného okna. Zhasnula jsem ji a studený vzduch hluboce nasála do plic. Kolik jsem toho dneškem ztratila?

16. kapitola <°°> 18. kapitola

Autor: SaDiablo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zůstaň - 17. kapitola: