7. kapitola je tu. Tuto kapitolu bych asi nazvala Myšlenky. Celá kapitola je z pohledu Edwarda... Příjemné čtení. Moc, moc prosím o komentáře - nic vám to neudělá, stačí i smajlík. :) TerryBells...
13.08.2012 (19:00) • TerryBells • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2769×
Pohled Edward:
„To má být rande?“ zeptala se.
„Asi ano…“ odpověděl jsem zmateně.
„Tak to já jdu. Díky Bohu, že tomu neříkáš oběd.“ Zasmála se zvonivým hlasem.
„Emmett jednou říkal švédský stůl,“ řekl jsem.
„Tak to je hrozný.“ Znovu se usmála.
„Baví se tu někdo o mně?“ zeptal se Emmett, který u nás najednou stál.
„Prosím vás, pane, můžete si jít sednout? Za chvíli budeme přistávat,“ řekla ta samá letuška, která si na mě dělala nárok.
„Možná, by si mě mohl všimnout, když od něj odeženu toho hromotluka,“ slyšel jsem v jejich myšlenkách.
Na to jsem se musel usmát. Bella to postřehla, a tak dala na mou.
„Čemu se směješ?“ zeptala se pomocí myšlenek.
„To jen ta letuška, pořád se mě snaží dostat,“ odpověděl jsem.
Najednou Bella promluvila nahlas.
„Děkujeme, madam, myslím, že to tady zvládneme. Stejně přistáváme až tak za dvacet minut.“
„J-jistě, jak si přejete,“ zakoktala ta letuška.
„Kráva jedna pitomá, jak si to dovoluje? Nechápu, jak s ní ten krásný kluk může vydržet. Určitě na mě žárlila,“ myslela si.
Měl jsem velikou chuť jí něco říct, ale ovládl jsem se.
Emmett stál stále u nás.
„Potřebuješ něco?“ zeptal jsem se.
„Něco jste o mně říkali a já to slyšel.“
Chvíli jsem uvažoval, proč jsme řešili Emmetta. Kdo by řekl, že upír může zapomenout?
„Bavili jsme se, jak různě nazýváš lov,“ řekla Bella. Aha, tak už jsem si vzpomněl.
„Říkal ti Edward o švédském stole?“ zeptal se.
„Bohužel ano,“ řekla Bella znechuceně.
„Emmette, už bys měl vážně jít,“ řekl jsem.
Emmett se svěšenou hlavou odešel k Rose.
„Dámy a pánové, děkujeme, že jste letěli společností Air America. Doufáme, že se vám letělo pohodlně. A napříště zvolíte opět naší společnost,“ říkala nějaká letuška do mikrofonu.
Přistáli jsme, odevšad se rozmohlo tleskání na počest pilotům.
„Díky Bohu, že jsme nespadli.“
„Tak touto společností už neletím.“
„Hezký kluk přímo přede mnou, ale ne, má asi přítelkyni.“
„Tak, teď nesmím zkopat další šanci na práci!“
„Jsem těhotná, jedu to říct svým rodičům, kteří mě asi zabijí! No, asi přesednu na další spoj a odjedu zpátky do Seattlu!“
„Medvídci, medvídci, kdo pak vám dal hlas? Pumička maličká nebo sovička, hej!“
„Bože, Emmett si zase zpívá tu úchylnou písničku o medvědech. Zase má ten zhulený výraz.“
„Takže bojový plán: Dolce & Gabbana, Swarovski, Prada, Victoria secret,…“
Mám já tohle zapotřebí? Proč musím umět číst myšlenky? U jediného člověka/upíra to chci a nic, ale u Emmetta, Alice, Rose a u všech ostatních to umět musím. To není fér!!!
„Edwarde, už vystupujeme,“ řekla náhle Bella.
„Jo, jenom jsem se zamyslel.“ Při tom jsem se usmál.
„Já taky, omylem jsem se tě dotkla a slyšela jsem: Medvídci, medvídci…, dál to znáš.“
„Kdo si tady zpívá moji hymnu?“ zeptal se Emmett. Rose se mocně plácla do čela.
Vystoupili jsme z letadla, čekali jsme na taxíky. Už se nemůžu dočkat, až nám přivezou naše auta.
To mi připomnělo.
„Bello, před lovem, bychom mohli zajít pro tvé nové auto,“ řekl jsem.
„Auto?“ řekla nevěřícně.
„Umíš řídit, ne?“ ujišťoval jsem se.
„To ano, ale já budu mít auto?“ zeptala se znovu se zaujetím v hlase.
„Už to tak bude…“
Jako správný gentleman jsem jí nabídl své rámě, které přijala. Nastoupili jsme, do dvou taxíků v prvním jsem byl já, Bella, Rose a Emmett. Ve druhém jel Carlisle, Esmé, Alice a Jasper.
Hned co jsem nastoupil do taxíků, jsem slyšel ty úchylné myšlenky.
„Dvě kočky, páni. Jedna víc sexy než ta druhá, hned jak vystoupí, tak jednu z nich ukecám, aby se mnou šla na drink. Jen doufám, že nemají nic s nimi. Zajímalo by mě, jaké jsou asi v posteli.
Ta hnědovlasá bude asi pěkná dračice…“
U toho už jsem se neudržel a zavrčel jsem, Emmett mou reakci uviděl a hned věděl, o co jde.
Emmett hned majetnicky objal Rose, taxikář si toho všiml. Jeho pohledy v zrcátku směřovaly na Bellu.
Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem Bellu políbil. Bella byla chvíli překvapená, ale pak se poddala mým rtům.
„Ale mládeži, můj taxík není žádný… vždyť vy víte co,“ řekl ten taxikář.
Je to jenom kvůli tobě, ty zmetku, kdybych tě neslyšel, tak bych vůbec nemusel Bellu líbat na veřejnosti!
Bella se dotkala mé ruky.
„Edwarde, co provádíš?“ zeptala se.
„Kdybys slyšela ty úchylné myšlenky, co měl na tebe a Rose, políbila bys mě taky,“ řekl jsem.
„Tak to potom máme co dohánět…“
Ani jsem se nestačil nadechnout (jako bych to potřeboval) a začala mě líbat.
„Tak co jsem vám říkal?“ ohradil se znovu ten taxikář.
Ale Bella se ode mě neodtáhla. Když se ozval znovu, tak se Bella ozvala taky.
„Promiňte, máte tady snad nějaký zákon o tom, že se tady nesmí líbat?“
Taxikář mlčel. Bella čekala s nazdviženým obočím a zároveň si prsty poklepávala po noze.
Stále nic, pořád nic. Až jsme přijeli k našemu novému domu. Byl samozřejmě tak krásný, jako ten předešlý.
Vystoupili jsme a zaplatili tomu oplzlému taxikáři. Nenechal jsem mu ani minimální dýško. Vzali jsme si kufry z kufru.
Chvíli jsme čekali, než přijede druhý turnus.
„Esmé má zase všechny klíče, co?“ zeptala se Rose.
„Ne, čekáme tu jen tak,“ řekl jsem ironicky.
„Ha, ha, ha, velice vtipné, Edwarde, jako vždy,“ řekla Rose.
„Proč tam prostě nemůžeme vejít oknem, no jedno bychom sice rozbili, ale peněz máme dost, ne?“ zeptal se Emmett.
Všichni jsme svorně zakroutili hlavou.
„Jasně, a Esmé klepne,“ prohlásila Rose.
Uběhlo asi pět minut, když už se u nás objevil taxík. Carlisle zaplatil a zbytek rodiny už tahal kufry, když se objevil další taxík. Na co tu jede další taxík? Už jsem pochopil proč. Celý taxík byl napraný kufry od Alice, jaké překvapení.
Carlisle zatáhl i druhý taxík a Esmé nám všem rozdala klíč od našeho nového domu.
Vešli jsme dovnitř, interiér byl jak jinak skvostně zařízený, můj klavír stál v obýváku.
„Bello, nebude ti vadit, když teď budeš pár dní v pokoji pro hosty? Během týdne ti zařídím tvůj pokoj. Dohodneme se na barvě a tak dále,“ řekla Esmé.
„Esmé, mně bude bohatě stačit to zařízení v hostinském pokoji,“ řekla Bella.
„To nepřipadá v úvahu! Už mám plány a ty mi je musíš odsouhlasit! Jenom se chci zeptat na oblíbenou barvu.“
„Většinou fialová,“ řekla Bella.
„Bello, my musíme ještě pro to auto!“ vypálil jsem na ni.
„Vy jdete kupovat auto bez mé maličkosti?“ zeptal se Emmett.
„Už to tak bude!“ řekl jsem.
„Bells a my musíme na ty nákupy,“ zazpívala Alice.
„Víš, mně to celkem stačilo na tom letišti, vážně.“ S bolestnou grimasou se Bella podívala na mne.
„No comment! Jde se! Viděla jsem budoucnost a ty ses bavila!“ oznámila Alice.
„A bylo to na nákupech? Jsi si tím jistá?“ zeptala se.
„No, na sto procent si nejsem jistá, ale kde by ses tak bavila, když ne na nákupech?“
„Se mnou! Jdeme vybírat auto!“ vypálil jsem.
„Tak určitě,“ řekl Jasper.
„Kdo by se nebavil s panem Neumím se bavit,“ zazpívala Alice.
„Náhodou, já se bavit budu. Auta mě celkem zajímají,“ setřela ji Bella.
„Tebe vážně baví auta?“ zeptala se jí Rose.
„Ano, ale nejlepší jsou motorky,“ řekla Bella.
„Takže jdeme koupit motorku,“ oznámil jsem.
„Vážně?“ zeptala se mě Bella. Usmála se na mě a já jsem jí to opětoval.
Všichni kolem nás se dohadovali o tom, kdo co bude dělat s Bellou. Já bych věděl, co s ní…
Bože, ovládej se! Jsi horší než ten taxikář. Aby nic neodhalilo mé myšleny, tak jsem se pro jistotu usmál přímo na Bellu. Ta mi úsměv opětovala.
Vyšli jsme před dům, nejednou jsem si uvědomil, že nemáme auto, a tak jsme se do obchodu neměli jak dostat.
„Bello, právě jsem si uvědomil, že nemáme auto, a tak se nemůžeme dostát do žádného obchodu. Nezajdeme se zatím na lov?“
« Předchozí díl
Autor: TerryBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Změnili jste mi život! 7. kapitola:
a kapitolky by mohly být mnohem delší...nic ve zlym
prosím ihned další...a co nejrychleji....je to moje NEJOBLÍBENĚJŠÍ POVÍDKA NA POKRAČOVÁNÍ...
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!