Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změnili jste mi život 6. kapitola

03.08.2012 (18:00) • TerryBells • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1414×

                                                                   Pohled Edward:

Ta Bella je čím dál záhadnější, ale mně se to líbí. A navíc je strašně sexy. Bella si ke mně přisedla.

„Měli bychom balit, ale nechci nic říkat,“ řekla najednou. Usmála se tím svým andělským úsměvem.

„Asi máš pravdu,“ odpověděl jsem.

Rozlítli jsme se po pokoji a začali balit, bylo to všechno strašně rychlé. Trvalo to vážně pouze dvě a půl minuty.

„Tak fajn, všichni! Dole! Porada!“ křikl na nás Carlisle.

Všichni jsme se dostali dolů.

„Takže, myslel jsem, že to letadlo, které jsem zabukoval, stihneme, ale měli jsme menší komplikace.“ V tu dobu se podíval na Bellu.

„A tak nám další spoj letí až zítra,“ řekl.

„V devět ráno,“ dodala ještě Esmé.

„Tak to ještě stihneme zajít s Bellou na nákupy,“ vřískla radostně Alice.

„Na to ani nemysli,“ řekl jsem rázně.

„Chceš, aby dostala šok?“ zeptal se Emmett.

Alice se svěšenou hlavou chytla Jaspera za ruku a vlekla ho do pokoje. Co tam budou dělat radši nechci vědět.

„Bello, můžu tě pozvat na oběd?“ zeptal se Emmett.

„Na oběd?“ opakovala po něm.

„Myslí na lov,“ řekl jsem.

„Aha, ne, díky. Nemám hlad.“ V tu dobu si sáhla na krk a usmála se.

„Bello, zahraješ mi na klavír?“ zeptala se Rose.

„Já nevím…“

„No ták! Prosím. Jenom mně,“ žadonila dál.

„Tak fajn, ale jenom tobě.“

„Super!“ Rose rozdávala úsměvy na všechny strany.

„Tak jdeme.“ Popadla Bellu za ruku a táhla ji ke klavíru.

Rose se na všechny podívala.

„Ona nezačne hrát, dokud tady všichni budete,“ oznámila.

Všichni jsme odešli do svých pokojů, ale já zalezl do mezipatra.

„Edwarde! Pořád tě cítím. Vypadni!“ křičela Rose.

                                                           Pohled Bella:

„Bello, může tě pozvat na oběd?“ zeptal se Emmett. Co to mele?

„Na oběd?“ opakovala jsem jako blbá.

„On myslí na lov,“ prozradil mi Edward.

„Aha, ne, díky. Nemám hlad.“ Při tom jsem si sáhla na krk. No, nebyla to úplně pravda, že nemám hlad, ale s Emmettem už znovu na lov nejdu. Choval se jako smyslů zbavený.

„Bello, zahraješ mi na klavír?“ zeptala se Rose.

„Já nevím…“ odpověděla jsem. Ano, byla jsem nejlepší na škole, ale už je to rok. A předtím jsem nebyla upír!

„No ták! Prosím. Jenom mně,“ žadonila dál.

Možná, že bych mohla zkusit tu jednu písničku. No, ale jenom Rose, Edward tady nebude!

„Tak fajn, ale jenom tobě.“

„Super!“ Rose rozdávala úsměvy na všechny strany.

„Tak jdeme.“ Vzala mě za ruku a táhla ke klavíru.

Rose se na všechny podívala.

„Ona nezačne hrát, dokud tady všichni budete,“ oznámila.

Všichni odcházeli. Najednou Rose ukázala prstem, ať ještě nehraju.

„Edwarde! Pořád tě cítím. Vypadni!“ křikla.

Otevřela jsem klavír a ruce jsem položila na klávesy. Zmáčkla jsem první dvě, potom to už šlo samo. Hudba vycházela z klavíru. Tento pocit jsem už neměla celý rok.

Dohrála jsem, Rose se na mě zářivě usmála.

„Páni, ještě chvíli a budeš se rovnat Edwardovi, a to už je co říct.“

„Díky.“

Najednou do domu vrazil Jacob. Počkat, Jacob? Co ten tady dělá!

„Co jste to s ní udělali?“ řval na celé kolo.

To už byla dole celá rodina.

„Co jste mi to s ní udělali?“ ptal se.

„Jacobe…“ řekla jsem udiveně.

„Tak ty se znáš i s partou psíků?“ zeptala se mě Alice.

„Psíků?“ opakovala jsem.

„Já ti dám psíků, ty jedna pijavice.“

„Komu říkáš pijavice, ty čokle,“ řekla Rose.

„Ty nevíš, že tvůj kamarád je něco jako vlkodlak?“ zeptal se Edward.

„A ty zase smrdutá pijavice,“ řekl Jacob.

„Jacobe!“ křikla jsem.

„Jak to, že jsi mi neřekl, že jsi vlkodlak?“

„Rozkaz, nejsem alfa.“

„Byli jsme jako sourozenci…“

„Dobře, že jsi použila minulý čas. My jsme oficiální nepřátelé,“ řekl prostě.

„Jak můžeš, nic jsem ti neudělala.“

„To máš sice pravdu, ale zákon je zákon. A navíc odporně smrdíš.“

„No ty máš co říkat,“ rozčílil se Edward.

„Ale, Bellinka si našla druha,“ řekl Paul ode dveří. Za ním už byla celá smečka.

„Jednou jsem myslela, že budeš chodit s Jacobem a ne s pijavicí. No, i když jsi jí vlastně už taky,“ řekla Leah.

„Leo, sklapni,“ křikl Jacob.

„Měla by vědět, že ses do ní otiskl,“ řekl znovu Paul.

„O co?“ zeptala jsem se.

„Paule, ty jsi vážně idiot. Otiskl, to znamená, že jsi láska mého života nebo tak něco,“ řekl Jacob.

„Aha, před chvílí jsme byli nepřátelé a teď jsem tvoje životní láska. Zvláštní.“

„Asi tě stejně budu muset zabít.“

„A to jako proč?“

„Cullenovi porušili dohodu,“ řekl Paul.

„To ano, ale ne na území,“ odsekl Seth.

„Nepleť se do toho, a navíc přeměnili místního,“ řekl Jacob.

„To znamená válku,“ oznámil Paul.

„Ale nezapomeň, že Belle nesmíme ublížit. Je pod ochranou Jacoba, i když je upír,“ řekl Seth.

„Mně už je to jedno. Je z ní hnusná pijavice,“ rozkřikl se Jacob.

Ve vteřině se proměnil ve velkého hnědého psa.

Vyběhl ven a za ním celá smečka.

Celá naše rodina se dostala před dům ve vteřině. U domu už čekalo několik psů.

Hned, jak jsme se dostali před dům, tak se na nás vrhli. Nevěděla jsem, co mám dělat. Znenadání u mě byl Edward a kryl mě. Najednou ke mně přiběhl i Jacob, bylo vidět, že se o mě bojí. Edward to taky vycítil, a tak na něho zavrčel. Jacob mu to opětoval. Někdo ze smečky zaútočil na Edwarda, Edward předváděl dokonale nacvičený boj, když se na něj vrhl další. To už jsem u něho byla já a snažila jsem se taky bojovat. Abych pravdu řekla, moc mi to nešlo. Něco jsem dělala přesně jako Edward, ale bylo vidět, že jsem to nezvládala. Jacob byl v závěsu a chtěl toho jiného psa ze mě shodit. Dařilo se mu to velmi dobře. Nakonec jsme, společně s Jacobem, celou smečku vyhnali.

Bitva skončila.

Jakmile všichni odešli, odešel i Jacob. Ve své vlčí podobě. Bylo pozdě, bylo mi jasné, že Jacoba vidím naposled. Nevěděla jsem, co mám dělat.

„No, Bello, jde vidět, že nejsi oblíbená jen mezi upíry, ale také mezi vlkodlaky. To se musí uznat, jsi třída,“ řekl už doma Emmett.

„Jdi do háje,“ poslala ho tam Alice.

„Tak pardon,“ omluvil se ironicky.

Celou noc jsme probírali mě a Jacoba. Řekla jsem jim vše o mé minulosti, přítomnost a pomalu i o budoucnosti.

Všichni souhlasili s tím, že jsem doopravdy zajímavá. Když se mě zeptali, co budu dělat, když jsem zjistila, že se do mě Jacob otiskl, řekla jsem, že tomu nechám volný průběh. A taky jsem naznačila, že ho nijak nemiluji.

„Jenom ho mám ráda jako bratra,“ řekla jsem všem.

„To je dobře,“ řekl Edward.

„Hele, nenárokuj si ji!“ řekl Jasper.

U toho jsem se ušklíbla.

„No, nechci vám kazit zábavu, ale už bychom měli pomalu odjet,“ poručil Carlisle.

Všichni jsme se zvedli, když mě Esmé objala s tím, že jsem měla vážně složitý život.

Už jsme všichni seděli v autech. Já jsem tentokrát jela s Alicí, protože si to vydupala. Jaspera šoupla k Edwardovi.

„Až budeme na letišti, tak budeme mít určitě moře času, a tak si zajdeme na malinké nákupy. Musíš mít přece něco na sebe,“ povídala Alice.

„Tak jo.“ Usmála jsem se.

„Ty se mnou vážně půjdeš nakupovat?“ zeptala se nevěřícně.

„Já nákupy samy o sobě nenávidím, ale když půjdeme nakupovat na letišti, tak mě potom nebudeš vláčet sebou nikde v Londýně,“ řekla jsem svou teorii.

„Když si to myslíš, tak tě v tom nechám.“ Úsměv mi vrátila.

Na letišti jsme byly za okamžik, celou cestu jsem si s Alicí povídala. Byla fajn kamarádka.

Měly jsme tam opravdu moře času, a tak mě Alice zatáhla pomalu do tří butiků najednou.

Vše, co jsem si vybrala já, mi zakázala. Prý je to až moc tmavé, prý kup si růžovou, podpatky, ty jedině…

Tak to pokračovalo dál. Koupila mi jenom jedny tenisky a ty prý pouze na lov.

Všichni už jsme byli usazeni v letadle, když kolem nás prošla letuška. Mohlo by jí být tak kolem dvacetipěti, plus mínus.

Zářivě se na Edwarda podívala a hned k nám šla. Ani jsem se nenadála a Edward mě políbil, při tom mi řekl:

„Vím, že se ještě moc neznáme. Líbíš se mi a jednou bych tě rád poznal, ale teď mě, prosím, polib, abych setřásl tu letušku. Její myšlenky jsou příšerné. Nevím, jestli bych to celou cestu vydržel.“

„Tak jo, ta letuška mi taky hrozně vadí, a to ji jenom sleduju, jak se na tebe dívá.“

Ani chvíli jsem nečekala a Edwarda jsem políbila. Odtrhla jsem se od něj. Všichni z rodiny seděli úplně vepředu. Nikdo z nich to neviděl. Jaké štěstí, už jsem si v hlavě přemítala Emmettovy pitomé narážky.

Podívala jsem se očkem po té letušce, bylo vidět, že je zklamaná a asi se jde vybrečet na záchodky.

No, nemohla počítat s tím, že jí Edwarda dám.

Letadlo letělo celkem dlouho, ale s Edwardem mi to uteklo celkem rychle. Byl úžasný společník.

Už zbývala poslední půlhodinka před přistáním.

„Nešla bys se mnou na lov?“ zeptal se najednou.

„To má být rande?“ zeptala jsem se pro změnu já.

„Asi ano…“

Autor: TerryBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změnili jste mi život 6. kapitola: