Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 32. kapitola

Život z ptačí perspektivy 32. kapitolaJe tady další kapitolka. Snad jsem Vás navnadila, protože tady bude boj!!! A to doslova. Jamie s Bellou jdou do boje proti celkem velké skupině. Ovšem něco se jim nevydaří.
Tohle je jedna z posledních kapitolek, jak jsem psala na shrnutí, tak si ji užijte a byla bych ráda, kdyby aspoň nějaký ten komentář od vás padl. Aspoň za mé úsilí napsat kapitolku dlouhou a aspoň trochu zajímavou.
Pěkné počtení, blotik. :)

32. kapitola

BELLA:

 


Tak, dost. Teď se musím soustředit na boj, po kterém Edwarda možná neuvidím. Ale já se budu bít za všechny lidi, které by tito upíři zabili. Ale hlavně za Edwarda. Protože mu chci říct, že ho miluju.

Šla jsem za Jamiem, který šel velice pomalu a potichu. Asi nechtěl vzbudit velkou pozornost příliš brzy. Asi by se to teď nevyplatilo.

„Hodně štěstí v boji, Bello,“ řekl Jamie a potřásl mi s rukou. Pak mi dal pusu na líce. Ne, teď ne. Jamie, nesmíš se rozptylovat mnou. Já nechci, aby tě zabili. Neřekla jsem to nahlas. Nemohla jsem. Stále jsme pokračovali pomalu a potichu. Už jsem začínala cítit upíří pach docela dost. Tak, nikoho tady ohrožovat nebudou. Já jim dám. To se ještě uvidí, kdo je silnější.

„Jdeme,“ zavelel Jamie a my vyrazili. Já jsem běžela naproti hloučku upírů, kteří byli uprostřed. Oni si nás všimli až na poslední chvíli, takže uhnout nestačili. Rozbili jsme ten hlouček a všichni se teď sbírali daleko od sebe. Pokud nejsou spolu, je větší šance, že je zabijeme, aniž by nám něco udělali. Jo, taktiku jsme nepromýšleli, takže musíme jít každý za sebe. Bohužel jsme ji nepromýšleli. Nic jsme nestihli. Jamie mi to řekl jen v návalu vzteku, kdo ví, jestli by mi to řekl vůbec, takže jsme se spolu nebavili.

Teď jsem byla uprostřed bojiště. Bojovala jsem sama. Vlastně jsem zatím jenom rozrazila skupinku upírů. A to spolu s Jamiem. Vlastně jsem mohla vytvořit klon, ale čím víc by jich bylo, tím míň bych se soustředila. Je pravda, že na klony už se soustředit nemusím, ale stejně jako já, boj neumí. Takže těžko můžu udělat klon, protože bych se musela soustředit na svůj boj, a taky na boj klonu. Až tak jednoduché to není. Tohle bych asi ještě nezvládla.

Měla jsem divný pocit, tak jsem se otočila a běželi na mě asi tři upíři najednou. Jak já ty potvory rudooký nesnáším. Nejraději bych je všechny zabila, ale i když mám teď možnost, je jich moc. Najednou je zabít nemůžu. Sama na to určitě nestačím. Jsem ale ráda, že je tu Jamie. Bez něho bych byla ztracená. Ale proč tady vzdušná pobočka nepošle posily? Vždyť ví, že jsem stará… měsíc? Ani ne měsíc. Mně už to sice přijde dost dlouhá doba, ale za tu „dlouhou“ dobu jsem ještě ani jednou nebojovala. Nikdy jsem nebyla ve válce. Jediný, s kým jsem se prala, byl Edward. To bylo jen nepatrné pošťuchování. A vlastně ještě Victorie, ale ta zabila mého tátu, proto jsem ji musela zabít. Nevydržela bych pomyšlení na to, že vrah mého táty běhá někde na svobodě. A k tomu ještě hodně rychle běhá. Ale zpátky k těm upírům.

Jeden blonďatý upír mi šel po krku. Doslova. Sápal se na mě s těmi svými tesáky. Já jsem ho jenom instinktivně přehodila přes rameno, abych ho aspoň trochu zdržela, a mohla se věnovat těm dalším dvěma. Jednoho jsem odhodila docela daleko a zbýval přede mnou už jen jeden z těch tří. V tom jsem si všimla, že za Jamiem se jeden schovává, v keři, a mohl by ho napadnout.

„Jamie, pozor! Za tebou!“ křikla jsem na něho a pokračovala s tím mým jedním upírkem. Vlastně ani nevím, proč se bojím. Pokud jsem v lidské podobě, nic mi neublíží, nic mi neudělají. Tohle mi dodalo odvahu a já jsem toho upíra před sebou chytla pod krkem, zvedla ho do výšky, rozběhla se s ním a cestou ho roztrhala. Jeho kousky jsem rozházela daleko od sebe, aby se nemohly jen tak jednoduše spojit. Budou muset urazit dlouho cestu. Ovšem…

Jeden problém by tu byl. Nemám oheň, abych je mohla zapálit. Jedině tím se upír může zabít, upálením. Bohužel (tedy pro tuto chvíli) nejsem kuřák, takže žádný zapalovač sebou nemám.

Vrhla jsem se po dalším upírovi, který byl za Jamiem v křoví. Oni tam snad měli stráže? Jednoho Jamie zabil a už je tam další a čeká na vhodnou chvíli k útoku. Roztrhala jsem ho a jeho kousky zase poházela kolem sebe.

„Díky,“ otočil se ke mně Jamie a hodil mi nějakou stříbrnou věc. Zapalovač! Už jsem začala jásat, že je můžu zapálit a nebudu se k nim muset vracet, ovšem radovala jsem se zbytečně. Jak je to přísloví? Neříkej hop, dokud nepřeskočils'? Jo, tak nějak to je. Jo, teď se ukázalo jako pravdivé.

Nějaký upír skočil po tom zapalovači, takže jsem neměla možnost ho chytit. Tak to teda ne, to se hošánek pěkně přepočítal. Vrhla jsem se po něm a vyrvala mu zapalovač z ruky. Chtěla jsem ho roztrhnout vejpůl, a pak ho spálit, ale vrhlo se na mě asi dalších deset. Jo, je jich přesila. Všechny jsem od sebe odhodila, jak to bývá v těch filmech. Zdálo se mi to až nemožné, ale povedlo se mi. Těch deset upírů, kteří před chvílí vyseli na mně, už byli dobrých dvacet metrů ode mne. Ovšem tahle vzdálenost je pro ně nic. Popadla jsem zapalovač a běžela k těm dvěma upírům, které jsem zatím stačila roztrhat. Už se z jejich kousků tvořily kruhy, jak k sobě pomalu začaly přibližovat. Rychle jsem je zapálila a otočila se na ty odhozené upíry. Zase se přibližovali. Utvořili kolem mě útočnou formaci. No dobře, tak to si teď vymýšlím. Prostě mě obklíčili ze všech stran. Chystala jsem se je zase odhodit, protože už byli skoro na mně, ale něco tupého mě zasáhlo do hlavy. Myslela jsem si, že mi to neublíží, ale asi jsem se pletla. Možná mě nemůžou zabít v lidské podobě, ale můžou mě omráčit. Bohužel to se teď stalo.

Upadala jsem do temnoty a kolem mě utichal postupně veškerý zvuk. Všechno jsem už slyšela jen z velké dálky (i přes to, že mám dobrý sluch) a po chvíli jsem už neslyšela nic. Všechny zvuky boje, války, bolestné výkřiky upírů, kteří byli nemilosrdně trháni a potom upalováni, utichly. Už nic nebylo slyšet. Prostě tady bylo ticho, klid, mír a hlavně tma. Trochu mě svědila hlava, ale to jsem vlastně ani nemusela cítit. Tohle vlastně ani nemuselo být skutečné. Bylo tady příjemně. Žádné války nebo boje, jenom mír a klid a tma. Příjemná temnota. Představovala jsem si, jaký by byl svět, kdyby tam vládl mír a klid stejně, jako tady. Objevil se mi před očima táta.

„Holčičko, dávej si veliký pozor. Snad jsi nezapomněla, kde jsi ztratila vědomí, na jakém místě. Vím, že tě nemůžou zabít. Nijak. Ale až se probudíš…“ Nemohl doříct to, co mi chtěl, protože ho přerušil odporný upíří hlas.

„Nic jí neprozrazuj, dědku. Ať si za své chyby piká sama. Ona je hloupá, ona je naivní, ona to nevidí, tak ať si taky ona všechno slízne,“ odfrkla si. Victorie. Co ta tady dělá? Co tady dělá ta rudooká potvora?  Ta mrcha. Já chci jenom tátu. Ale proč jsou tady ti dva? Victorii jsem zabila takže je možné, že je tohle jsou výčitky svědomí, i když vůči ní nemám žádné výčitky. Ale táta… Toho jsem vlastně taky zabila. I když ne já osobně, moje tělo, přesto jsem to byla já. Takže teď vidím své první oběti? Tátu, kterého jsem zabila, a zároveň nezabila, já a Victorii, kterou jsem doopravdy zabila já a plně se hlásím ke zodpovědnosti? To je sice možné, ale tu hnusnou rudookou zrůdu tady nechci.

„Vypadni, Victorie. Ty hnusná mrcho. Jak se vůbec opovažuješ lézt mi zase před oči? Tady nemáš co dělat!“ zakřičela jsem na ni. Ona se jen s potutelným úsměvem otočila a zmizela. A spolu s ní i táta. Ale to jsem nechtěla. Chtěla jsem, aby odešla ona, ne táta. Ale já se začala probouzet.

Chvíli jsem neviděla nic, potom jenom šero. Tma ale postupně odcházela a nahrazovala ji jiná tma. Tma, která je v noci, ne ta, která je v bezvědomí. Ale viděla jsem. Můj zrak mi to umožňoval. Jako člověk bych byla naprosto slepá, nic bych neviděla, ale jako měnič…

Kde to vlastně jsem? Proč mě bolí hlava? Proč se nemůžu pohnout a proč mě pálí kotníky a zápěstí? Tolik otázek. A tolik nepříjemných otázek.

Když jsem se trochu rozkoukala, zjistila jsem, že mám kolem kotníků a zápěstí okovy, pouta. Prostě to železné cosi, co se dávalo vězňům kdysi dávno v kamenných vězeních. To bylo to pálení. To proto jsem se nemohla hýbat. Stále tady ale zůstávala otázka, ta nejhlavnější, kde to vlastně jsem. A jak jsem se sem dostala?

„Konečně si se probudila. I když nevím, jestli je lepší, když nejsi při vědomí,“ řekl nějaký upír. Asi věděl, že budu dělat problémy a to já hodlám dodržet. Já se odtud dostanu. Nebudu tady jen tak přihlížet, jak si ze mě bude chtít udělat svačinku. Má černé oči a to znamená, že má žízeň. I když vlastně ani nevím, jestli bych mu chutnala, když jsem vlastně na půl zvíře, měnič, holub, jak jsem začala říkat našemu druhu. Proto nevím, jestli by se ze mě napil.

„Neboj, vypít tě nechci. Nechutnala bys mi, asi. Zkoušel jsem to, když jsi byla mimo. Chtěl jsem vyzkoušet tvou krev, která krásně zpívá mému krku a žízni. Ale ani zakousnout tě nešlo. Navíc… Stejně bych nemohl, i kdybych měl velkou žízeň,“ vysvětloval mi. Teď nevím, jestli bych měla být ráda, že nejdu zakousnout, nebo naštvaná, že se mě chtěl zakousnout a zkoušel to, když jsem byla mimo.

„Aha. A proč jsi nemohl, a vypadá to, že stále nemůžeš, mě zakousnout, i kdybys měl velkou žízeň?“ zeptala jsem se velice inteligentně. Moje myšlení v tuto chvíli bylo na „vysokém“ žebříčku myšlení.

„Prostě nemůžu. Mám to zakázané,“ pokrčil rameny. Už jsem se nadechovala, že se ho zeptám na otázku, od koho to má zakázané, ale jakoby to vycítil, odpověděl mi dřív, než jsem stačila něco říct.

„Nemusí tě zajímat, od koho to mám zakázané. Možná tu osobu poznáš sama. Vlastně, určitě ji poznáš sama. Za nějaký čas…“ Tím, co řekl, neprozradil vůbec nic. Jenom to, že je někdo nad ním, ale jestli je to muž nebo žena, upír, vlkodlak nebo člověk (o čemž hodně pochybuju, ale proč ne), to vůbec nevím. A vlastně… Na co by mi to bylo? Možná bych mohla přemýšlet nad tím, kdo by to teoreticky mohl být. I když ani tohle by mi moc nepomohlo. Nač bych mohla mít teoretického „únosce“, když mi to nepomůže dostat se odtud. Jak bych se odtud dostala se jménem? Uplatila bych tím toho upíra? Těžko.

„Tak jo. A jak dlouho mě budeš držet? A taky mám hlad,“ postěžovala jsem se. Neměla jsem hlad, najedla jsem se dost už před bojem špagetami. A vlastně ani nevím, proč jsem tohle udělala, když nemám naději, že se odtud dostanu sama, bez cizí pomoci. Ani pozdržet by ho to nemohlo. Je to upír. Pokud mi udělá jídlo (třeba namaže chleba, což by mohl zvládnout), stejně mu to bude trvat chvilku. A vlastně ani u tohohle nemám naději. Jak můžu vědět, že mi to jídlo dá a pokud ano, jestli nebude otrávené. Ale překvapil mě. Otočil se a šel k nějakému pultu, na kterém ležel nějaký tác. Možná s jídlem. Tak teď nebo nikdy. Začala jsem se měnit na „holuba“. Proměna byla hotová hned, už jsem v tom dobrá nějaký ten pátek, ale nestačila jsem se ani vzpamatovat, a už mě bolelo celé křídlo a já se začala nedobrovolně měnit zpátky.

„Tohle už nedělej. A taky už to neuděláš,“ zasmál se sarkasticky. Ruce jsem sice měla volné, protože když jsem se přeměnila, křídla byla menší než ruce, tak se mi uvolnily, ale levá ruka mě bolela jako čert. Vlastně hůř. Možná by se to i vyrovnalo přeměně.

Podívala jsem se na levou ruku na místo, kde mě to bolelo, ale viděla jsem skrz. Kdybych se podívala pořádně, asi bych přesně viděla, co mám za rukou. Bolelo to strašně, až se mi z toho motala trochu hlava.

„Ty hajzle. Cos mi to udělal?“ zakřičela jsem na něj. Částečně ze vzteku a částečně z bolesti. Asi už nebudu mít moc příležitostí k tomu, abych si zařvala a nevypadalo to, že jsem slaboch.

„No, trochu jsem tě „zdržel“, abys mi pořád neutíkala,“ zašklebil se a teď jsem měla chuť zakousnout já jeho. Ze začátku se jevil jako milý upír, na tuhle situaci, ale teď bylo poznat, že je to hnusný, odporný, bezcitný a nenapravitelný upír. Prostě pravý hnusák. Teď jsem si přála, aby tady byl Edward.

„A proč mám teď ruku naskrz… Však víš, co myslím,“ zasyčela jsem mezi zuby. Bolest byla velká a začít křičet by mi teď nepomohlo ani nepřidalo na sebevědomí. Do očí se mi hnaly slzy a myslela jsem, že moje pusa neudrží výkřik, ale nějak jsem to ustála. ‚Nemůžu ukázat slabost. Nemůžu ukázat slabost,‘ opakovala jsem si stále dokola.

„Takové sérum,“ řekl nevzrušeně. „Na nějakou dobu ti to zabrání na mě používat ty tvoje schopnosti. Vlastně, už ho v sobě máš. Tohle byl jenom nůž ponořený do toho séra. Trochu to jeho činky prodlouží. Jedno jsem ti už dal, když jsi byla mimo. Až se setkáš s pánem, nebudeš na něho moct použít svou moc tak, jako tak. Ale přeměnit se bych ti neradil. Ta ruka tě bude bolet ještě víc, než teď. Možná přibude bolest i druhé ruky,“ řekl mi v klidu, ovšem jeho oči černaly ještě víc, než byly před tím. Aha, vím proč. Co se stane, když člověka poraníte? Bude mu téct krev. A co se stane, když budete krvácet v místnosti, kde je s vámi hladový upír? No, myslím, že nemusím říkat. Tenhle měl asi lepší ovládání. Raději jsem si tu ránu zakryla, aby to aspoň neviděl.

„S tvým pánem?“ zeptala jsem se aspoň trochu vítězně, a taky, abych odpoutala jeho pozornost od mé ruky. Bolela mě stále dost. Aby taky ne, když si někdo z vaší ruky udělá kukátko. Tohle si s ním vyřídím, až se odtud dostanu. Pokud se dostanu pryč.

„No, stejně už víš, že je to chlap. Ano, můj pán. Pro něho dělám,“ řekl s nezájmem.

„A proč pro něho děláš? Máš to za potřebí, trápit se se mnou?“ zeptala jsem se skrz zaťaté zuby a snažila se, aby se aspoň trochu slitoval, i když co chci od bezcitného upíra, že? Vůči bolesti jsme už byla apatická, už jsem ji skoro necítila. Vlastně jsem si už na ni začínala zvykat. Asi to je mým osudem trpět. Nejdřív mé srdce, psychicky a pak fyzicky.

„Tak teď se chovej slušně, pán už jde,“ zašeptal ten upír. A sakra.

„Ahoj Bello. Doufám, že jsi nezlobila, protože to by mě opravdu naštvalo a nepotěšilo. A vidím, že jsi mě opravdu nepotěšila. Myslím, že ani já nemám v úmyslu potěšit tě,“ zasmál se, mi známý, hlas. To není možné.

Další

Shrnutí

Předchozí

 


Chtěla bych tuto kapitolku věnovat všem poctivcům, kteří aspoň napíšou komentář, který mě vždy moc, moc, moc potěší. Jsem Vám za ně velice vděčná. Věnování: Pawi, lied, witmy, nessienka, Lily13, Michangela, Ankaaa a SarkaS. Děkuju moc, lidičky. :-*



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 32. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!