Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 31. kapitola

19.06.2010 (13:15) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1903×

31. kapitola

BELLA:

„A proč? Já se nemusím ničeho bát. Jenom o tebe.“ Sarkasticky jsem se zasmála a řekla: „Prostě mi budeš muset věřit.“ Tato věta tady už padla podruhé. On jenom kývnul a pak jsem usnula.

Sny jsem měla neklidné. Měla jsem nějaké tušení, že se něco zlého děje. Nevěděla jsem přesně co, ale to něco tady bylo. Bylo to podobné, jako když jsem se prý dostala do toho kómatu. Akorát, že jsem se potom už neprobudila ve svém těle. Kdyby se mi to stalo znova, už vím, co dělat. Dotknout se toho člověka. Což ovšem nechci, proto kdo ví, do koho bych se „převtělila“. Naposledy to stálo život mého táty. Naštěstí jsem se s tím už vyrovnala, částečně.

Ve snu se ale skrývalo trochu více toho divného pocitu, než předtím. Tak to jsem zvědavá, co se zase stane.

Konečně ten sen, který byl plný nejistoty, skončil. Už jsem nevěděla, jestli bych to vydržela. Začala jsem se probouzet, ale nikoho tady necítila. Vlastně vedle mě jsem nikoho necítila. Byla jsem ráda, že Edward poslechl a odjel, ale i tak bych se mnohem raději probudila vedle něho. Sakra, takhle nemůžu myslet. Ale zakažte to mému mozku, když si nedá říct. A má „vlastní“ hlavu. Tak to asi půjde těžko.

Vstala jsem z postele a protáhla se. Spánek, jak už jsem říkala, nebyl moc dobrý. Tudíž jsem ani nebyla tak moc naplněná energií, kterou budu dneska potřebovat, jak bych měla. Oblékla jsem se a šla si do kuchyně udělat jídlo. Ranní hygiena samozřejmě nebyla opomenuta. K snídani jsem si dala jenom něco lehkého. Já vím, že snídaně by měla být základem celého dne, ale když já jsem tak nervózní. Můj první boj. Nic víc bych do sebe nedala, pokud ovšem bych nechtěla své protivníky zabít tím, že na ně hodím šavli, což by ovšem nemusel být až tak špatný nápad.

Když jsem dojedla, šla jsem ještě uklidit talíř, který nebyl ani tak moc zašpiněný. Potom jsem šla ven. Potřebovala jsem ještě nějak potrénovat, abych se mohla více uvolnit a být si jistá, že to nezvorám. Snad se mi to podaří.

Škoda, že tady žádného pokusného králíka nemám. Ale vlastně…

Vytvořila jsem klon Edwarda a Jacoba. Vím, že se vlkodlak a upír nemají absolutně v lásce, pokud vůbec nějaká jiná láska, než nepřátelská, tam je. Hned se k sobě pustili a já je nechala. Teda nedala jsem jim žádný pokyn, i kdybych mohla. Edward slyšel Jacobovy myšlenky o útoku, takže i já, a dobře se mu vyhýbal. Jacob měl ovšem boj v krvi, jakožto ničitel upírů, takže mu až tak velký problém nedělalo, že mu Edward četl myšlenky. Za chvíli, když se od sebe odtáhli na trochu delší vzdálenost, jsem použila svou schopnost. Konkrétněji schopnost hýbání věcmi. Co já vím, co všechno dokážu.

Ano, povedlo se to, co jsem chtěla. Jacob zase vyrazil na Edwarda a Edward čekal útok. Ovšem Jacob narazil do nějakého neviditelného tělesa, které tam vlastně ani nebylo. Já jsem použila moc, hýbat věcmi, abych mohla Jacoba zastavit. Udělala jsem takovou neviditelnou závoru, kterou Jacob nepřekročí. A dokonce ani nepřeběhne. Teď jsem si dala slib. Pokud se mi povede vše, co už umím, začnu se trochu věnovat štítu. Jamie mi řekl, že mám schopnost štítu, což táta jenom potvrdil, a že mi díky němu Edward nemůže číst myšlenky. Tak co kdyby se ten štít podařilo přenést na Jacoba. Na tohle se mi Edward náramně hodí.

Ale teď k věci. Pokračujeme ve cvičení, ať ani vteřinka nepřijde na zmar. Kdo ví, kdy Jamie přijde, že musíme jít. I když by tady asi měl být o něco dřív, než to začne. Vlastně by tu měl být už od rána, ale on nikde. To je divné, ale zase můžu trénovat.

Když se uklidnili, nechala jsem je volné. Teda, když se uklidnil Jacob. Edward se na něho jenom díval a byl hodně zmatený. A taky se mu tak trochu smál, že na něj nemůže. Asi si mě nevšimli, a to jsem je stvořila. Taková drzost.

Zkusila jsem další svůj dar, teplo. Klony už umím dokonale a hýbání věcmi, jak vidno, taky. Teď to teplo, které se mi zatím podařilo jenom jednou, i když jsem ho jenom jednou zkoušela. Teda nepovedlo se mi hned napoprvé, ale hned ten první den, za což jsem byla ráda.

Jacob se teda uklidnil, ale za chvíli se začal třást. Ne, že se chtěl proměnit ve vlka (to jsem vyčetla z jeho částečné mysli osobnosti. Tak jsem to nazvala, protože jsem zjistila, že některé věci se v myslích klonů, které jsem podle někoho udělala, ukládají jako na… notebook? Blbé přirovnání, vím. Ale jak potom vysvětlíte, že vím, co má Edward za schopnost, že jsem tehdy věděla, že je to jeho sestra Alice, když jsem mu seděla na rameni atd.?), ale byla mu zima. To jsem zařídila já. Ano, povedlo se mi to. Edward se začal smát, jak se Jacob třásl, když mu byla zima. Přitom vlkodlakovi, teda měniči, by se to stát nemělo, protože má vyšší teplotu, a tím si udržuje své vlastní teplo. Já jsem pořád ještě zkusila držet zimu na Jacobovi a zároveň se pokusila přenést teplo na Edwarda. Pak jsem si to ale rozmyslela a přenesla na něho z části zimu od Jacoba. Ten se začal jenom trochu otřásat, ale nic mu to skoro neudělalo. A dokonce i Jacob se přestal trochu třást. Měla jsem to na dvou lidech, takže to musím zesílit, ale jak. Zavřela jsem oči a začala se soustředit.

Po chvíli jsme otevřela oči a podívala se na ty dva. Třásli se jenom občas, takže se mi to nepovedlo. Dala jsem si prsty ke spánku a začala se urputně soustředit na to, co chci. Na to, aby mě tady prosili o to, ať jim není zima, že zmrznou a nachladnou. Což by ani nemohli, ale… Ale při téhle představě jsem se usmála a otevřela oči. A opravdu. Vypadalo to, jako kdyby tady bylo –20 pod nulou. Konečně. Raději jsem to stáhla, abych tady náhodou neměla ledové sochy. I když obě krásné.

Tak dobře. Když se mi daří obě tři schopnosti, proč nezkusit začít trénovat tu poslední, čtvrtou? Tu, která byla u mě už za lidského života. Štít. Ale nejdřív… Mohla bych ještě zkusit fyzický na sobě. Psychický ovládám dobře. Na sobě. Vytvořila jsem mušku (já vím, stále se opakuju) a nechala, ať letí mým směrem. Současně jsem ale myslela na fyzický štít. Muška letěla, ale o nic se nezastavila. A měla se vůbec o něco zastavit? A kde vlastně mám ten fyzický štít hledat?

Tohle asi bude složitější. Ani nevím, jak se ovládá, nevím, kde ho najít ani to, jak bude fungovat.

Sedla jsem si do tureckého sedu na zem. Uklidnila jsem se, svůj tep, a klony na chvíli vypustila z hlavy. Ne úplně, ale částečně. Tak, abych měla co nejčistěji v hlavě. Hledala jsem uvnitř sebe. Najdu tam něco, co jsem nikdy nepoužila, co potřebuju?

Seděla jsem a muška létala kolem mé hlavy. Dala jsem jí příkaz, aby někde přistála, je jedno kde. Ona si vybrala mé rameno, jako kdyby byla nějaký papoušek. Nevadí. Hlavně, že teď neruší. Kolem mě bylo ticho. Pokud se to dá nazvat. Šumělo kolem mě listí, se kterým si pohrával vítr. A ten taky šeptal. Slyšela jsem své srdce i Jacobovo srdce zrychlené, což je divné, když je klon. Ale pokud je klon stejný jako jeho pravá předloha, proč ne? Slyšela jsem brouky na zemi lézt po trávě. Když jsem se pořádně zaposlouchala, slyšela jsem i dýchání Edwarda, který dýchal opravdu potichu. Měla jsem výborný sluch, to jsem věděla, ale že až tolik věcí s určitostí uslyším, to jsem netušila.

Po chvíli hledání jsem konečně objevila v sobě něco, co se prostě nedá popsat. Je to takové to něco, o kterém víte, že tam je, víte, že ho máte, ale nevíte přesně, na jakém místě. Nejde to popsat. Zkusila jsem to něco použít. Ono se to začalo roztahovat. Jakmile jsem otevřela oči, přede mnou byla nafialovělá bublina. Nevím, jestli ji viděli i ostatní. Ale je problém. Pokud to je vytvořené, nemůžu použít mouchu, která je momentálně se mnou „zavřená“ v tom štítu. Ale vždyť ji můžu nechat zmizet a taky objevit se mimo štít. Anebo použít Edwarda nebo Jakea.

Rozhodla jsem se pro Edwarda. Dala jsem mu příkaz, aby šel tady. Pomalu. Nechci přece, aby mě, kdyby to náhodou nevyšlo, nepřizabil těsně před bojem. Šel pomalu a opatrně. Podle mých pokynů. Jake jenom koukal, proč jde tak pomalu, když může jít rychle.

Edward šel a po chvíli se mu zkřivil nos a já jsem cítila, jako by do mě někdo žduchnul. Jo, to musí být ono, ale moc to nevydrželo, když se Edward po chvíli ocitnul na zemi, jak štít zmizel. Takže ho umím vytvořit, i když mi to dlouho trvá, ale ještě ho neumím používat. Nebo jak řekl táta, je ještě slabý. Nebo takový bude pořád. Dnes už trénovat nebudu, ne štít. Zrušila jsem Edwarda a Jacoba a šla zpátky do domu. Trochu mi tím tréninkem vyhládlo. Musela jsem se trochu posilnit.

Uvařila jsem si špagety, které jsem už dlouho neměla, a k nim dobrou omáčku. Když vše bylo hotové, posypala jsem je ještě sýrem a šla si sednou ke stolu. Jedla jsem, ale v polovině talíře jsem slyšela máchání ptačích křídel. Jamie.

Rychle jsem si do pusy dala zbytek špaget, ale trochu jsem se při tom zakuckala. Rychle jsem je žvýkala, což ovšem nešlo tak lehce, když jsem zuby skoro nedala k sobě, protože v té puse bylo opravdu moc špaget.

Slyšela jsem, jak někdo nahoře přistál v pokoji a pak kroky, otevírání dveří a další kroky, rychlejší. Jamie seběhnul schody a stál přede mnou.

„Bello?“ zeptal se udiveně. Já jsem žvýkala nejrychleji, jak jsem mohla. Stejně to moc nestačilo. Asi tak dvě minuty jsem se snažila vypořádat s tím, co jsem si já blbá do té pusy narvala.

„Promiň, měla jsem hlad,“ utírala jsem si bradu od omáčky. Bohužel to odneslo i triko, takže se budu muset převléct. Tak tohle už nikdy dělat nebudu. Tohle nemám zapotřebí.

„Jasně. Jen jsem přišel říct, že můžeme jít. Už jsou pomalu tady, dali nám vědět z pobočky. Takže se přichystej a jdeme na ně.“ Řekl to tak chladně, že jsem se ho skoro bála. Co to s ním je? Co se děje? To jsem mu tak ublížila. Věděla jsem, že mu to ublíží, ale že až tak moc?

„Jo, jenom se teda dojdu převléct, takhle tam nemůžu,“ ukázala jsem na sebe, „a hned jsem tady.“ Šla jsem nahoru a pořád přemýšlela, jak to dneska bude. Ten boj. Když si s Jamiem nebudeme rozumět, může někdo z nás umřít. Myslím, že nepůjdeme pořád jako lidi. Někdy se budeme muset i přeměnit. Navíc je to můj první boj, jak Jamie už jednou říkal, a já jsem dostala ještě větší strach. To není možné. Vlastně je. Čím víc se to blíží, tím více jsem nervózní. Jako kdyby to byla nějaká přijímací zkouška. Což nebyla ani v nejmenším. V některých ohledech by byla i lepší. Určitě by mi při ní nehrozilo, že přijdu o život a taky bych tam nemusela používat své schopnosti. Nemusela bych tam být s Jamiem, když jsem mu tak strašně zkazila náladu. Ale zase se na boj nemusím učit a všechno ukážu až tam. Navíc, když budu v lidské podobě, nic mi neudělají.

„Už jsem tady, můžeme vyrazit,“ oznámila jsem mu, když jsem sešla dolů oblečená. Nic společenského to nebylo, i když to někdo za společenskou událost může brát. Však tam bude mnoho lidí, vlastně upírů. Jenom se divím, že Jacob a jeho smečka o ničem neví. Aspoň co vím od Jacoba-klonu.

„A my jdeme po svých? A kde to je? Jak to, že o tom neví smečka z LA Push?“ zeptala jsem se ho.

„Ano, jdeme pěšky. Je to celkem daleko za městem, ale naším rychlým krokem se tam dostaneme coby dup. A neví o tom, protože se to jich netýká, není to na jejich území, a vzdušná pobočka to ví dřív. Navíc se jeden měnič z vedlejšího města, docela dost vzdáleného, zmínil.“ Jo, zase mi to říká brzy. Kdybych se ho na to nezeptala, asi bych se o tom ani nikdy nedověděla.

„Jasně. Tak jdeme?“ zeptala jsem se.

„Jdeme,“ přisvědčil mi a my se rozběhli ven. Nejdřív jsme normálním krokem šli k lesu, a když jsme už byli hlouběji, kde by nás člověk nemohl vidět, běželi jsme. Cestou  nikdo nepromluvil a já jsem ani nehodlala začít.

Už jsme běželi asi tak pět minut. Asi před dvěma minutami jsme vyběhli z města. Jsem zvědavá, jak to myslel s tím kousek za městem.

Za další tři minuty se zastavil.

„Kousek před námi jsou upíři,“ oznámil mi šeptem.

„Počkej tu, jdu to zkontrolovat.“ Jenom jsem přikývla a on odběhl.

Slyšela jsem nějaké šustění za sebou, a proto jsem se rychle otočila. Zahlédla jsem jenom pohyb, ale neviděla osobu.

„Kdo je tam?“ zeptala jsem se. Nikdo neodpovídal. Cítila jsem, že tam někdo je. Tak dobře, když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém.

Vytvořila jsem klon Edwarda, ten umí číst myšlenky a to se mi teď hodí, ale vytvořila jsem ho až za místem, kde jsem si myslela, že ta osoba je.

‚Doufám, že mě neviděla.‘ Už vím, čí ty myšlenky jsou, takže vím, kdo tam je.

„Edwarde, co tady děláš?“ zasyčela jsem na něj.

„Jak o mně víš?“ zeptal se.

„Tvůj dar to prozradil,“ zasmála jsem se.

„Cože?“

„Tvůj klon má stejnou schopnost jako ty. Takže jsem si ji tak trošku využila a slyšela tvé myšlenky,“ řekla jsem.

„Aha.“ Nic jiného ho nenapadlo.

„A co tady vůbec děláš? A nesnaž se odbočit od tématu,“ řekla jsem naštvaně.

„Rodina a já jsme se rozhodli jít na lov. Já jsem šel na lov, ale ucítil jsem tvou a Jamieho vůni. Nemohl jsem to nechat jen tak,“ vymlouval se.

„Hele, to je mi jedno. Já jsem to řekla, že máte jít pryč, co nejdál z Forks. Tak teď jsi mě naštval. Copak mi nevěříš? Copak jsem úplný vzduch, a když říkám, že tě můžu zabít, tak mi nevěříš? Sakra, Edwarde. Promiň, ale zase se proletíš,“ řekla jsem naštvaně a trochu omluvně. Vytvořila jsem klon sama sebe a klon se přeměnil do ptačí podoby. Nařídila jsem mu, ať odnese Edwarda za jeho rodinou a je mi jedno, jak to udělá, a pak ať zmizí. A ať se mu omluví. Klon nic neřekl, místo toho se přeměnil a vzal Edwarda do spárů. Vznesl se a Edward se začal vzpírat. Já jsem jenom rty naznačila omluvu a otočila se zpátky na místo, kde Jamie před chvílí zmizel.

Sledovala jsem přes oči klonu Edwarda, který už to vzdal a vzpírat se přestal. Byla jsem ráda, že je pryč. A pak se Jamie vrátil. Klon Edwarda položil na zem, zašeptal omluvu a (aniž bych to chtěla) dal mu pusu.

„Dávej na sebe pozor. Nechci o tebe přijít,“ zašeptal Edward, klon přikývnul a zmizel.

„Tak, je jich tam celkem dost, ale my jsme dost silní. Máme na ně. Jsi připravená?“ Jen jsem přikývla, že ano, ale nebyla jsem. Ten divný pocit, který přetrvával ze snu, se teď ještě zesílil. Jako kdyby už žádný jiný pocit nebyl. Vydala jsem se za Jamiem a doufala, že to přežijeme a já se potkám znova s Edwardem. Ani nevím proč, ale už jsem neměla sílu držet se dál. Ne po té puse, kterou mu dal můj klon. Jednou jsem vytvořila tátu proto, že jsem ho opravdu potřebovala, tak proč bych mu nemohla dát pusu, protože jsem to v hloubi duše chtěla? Nechtěla jsem si to přiznat, ale teď, když to tak vezmu… Asi jsem po tom toužila.

Tak, dost. Teď se musím soustředit na boj, po kterém Edwarda možná neuvidím. Ale já se budu bít za všechny lidi, které by tito upíři zabili. Ale hlavně za Edwarda. Protože mu chci říct, že ho miluju.

Další

Shrnutí

Předchozí

Chtěla bych poděkovat všem, kteří mi nechali komentář. A hlavně vandí a nessience. Moc děkuj, že to čtete a vyrželi jste týden mé pauzy.

A teď otázka. Chcete tam Volturiovi? ANO x NE

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 31. kapitola: