Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 23. kapitola

Život z ptačí perspektivy 23. kapitolaMáte tady další dílek. Někteří se trefili, někteří ne. Přeju příjemné počtení.:D blotik

EDIT: Článek neprošel korekcí.

 

23. kapitola

EDWARD:

Alice mě uklidňovala, že se na Bellu pojdeme podívat po škole. Škola ale ubíhala tak pomalu, že i šnek by mohl být účastníkem Formule 1.

Konečně zazvonilo na konec hodiny. Tak to tady ubíhalo pomalu a nezábavně, když tady Bella nebyla. Teď ještě přežít tělocvik a jede se domů. Teda ne domů, do nemocnice. Za Bellou.

V tělocviku byla ještě větší nuda. Nemohl jsem si ani pořádně zaběhat, protože by to asi nebylo dobré, prozradit se. Nemohl jsem běhat, nemohl jsem se uklidnit. Ani trochu normálně uvažovat. Já jsem upír a k životu běh potřebuju, ale není mi ho zrovna teď dopřáno.

V tělocviku jsme zkoušeli atletiku. Já jsem to měl zmáknuté ihned. Moje rovnováha a ladný pohyb upíra, mi pomáhal, abych se nepřevážila nenabil si tak nos.

Když už jsem si myslel, že mě nic nemůže vysvobodit, konečně se ozval ten nejkrásnější zvuk, hned po Belliném hlasu. Zvonění školního zvonku.

Vyrazil jsem co nejrychlejším lidským krokem ven z tělocvičny a mířil si to do šatny. Jestli mě učitel bude chtít seřvat, tak ať. Ještě jsem žádný průšvih na školách, na kterých jsem studoval, neudělal. Ale jak se říká, všechno je jednou poprvé.

Rychle jsem se převlékl. Začal jsem upířím tempem, ale jakmile jsem uslyšel blížící se kroky ostatních kluků, zpomalil jsem. Bylo to tak omezující. Kdyby to bylo jenom na mě, vynechám už od rána celou školu. Kdyby mi to ovšem Alice řekla. To si s ní ještě vyřídím.

Když jsem byl oblečený, vystřelil jsem co nejrychleji ven, za svým autem. Běžet bych asi nemohl. Než jsem ale stihnul nastartovat, Alice stála před mým autem. Za ní už „rychle“ běžel Jasper.

„Já jedu s tebou a myslím, že Jaspera taky neodradíš,“ oznámila mi a už nasedala. No co. Pár pasažérů navíc neuškodí. Počkal jsem, než se Jasper dostane k našemu autu přes ten dav lidí.

Jeli jsme, ale celou cestou jsme ani nemukli. Nepotřebovali jsme mluvit. Aspoň já ne. Všechny otázky nebo myšlenky jsem slyšel z jejich hlav. Jediné, co mě mrzelo, bylo, že z jediné hlavy jsem myšlenky neslyšel. Z Belliné.

Dojeli jsme na parkoviště nemocnice a já už se hnal za Carlislem. Alice přece říkala, že měl příjem, takže o ní musel vědět.

„Carlisle, kde je?“ začal jsem už ve dveřích.

„Uklidni se. Je na pokoji. Můžeš za ní. Odvedu tě, jestli chceš.“

„Nemusíš,“ odpověděl jsem a už byl na odchodu. Viděl jsem, kde je, v jeho hlavě. To mi stačilo. Nevšímal jsem si cestou pohledy sestřiček, které po mě házeli zbožňující pohledy.

Otevřel jsem dveře a uviděl Bellu. Ležela na posteli a do jejích rukou byly zapíchané jehly. Přes ně proudily nějaké léky, zřejmě. Jedna byla s krví. Já jsem to ale vydržel.

Seděl jsem u ní, ale nic se nedělo. Její srdce bylo pomalu a potichounku. Skoro, jakoby mlelo z posledního.

Další den jsem přišel taky. Šel jsem místo školy. Carlisle mě omluvil. Sice už netuším, co si vymyslel, ale hlavní je, že jsem tady u Belly.

„Kdo jsi? Kdo jsem já, a kde to jsem?“ probudila se najednou Bella a hned se vyptávala. Trochu mě zamrzelo, že mě nepoznávala. Dobře. Hodně mě to zamrzelo. Všechno, co jsme spolu prožili. I když jsme toho spolu moc nezažili. Jenom pár dní ve škole. Ale já si toho užil moc. Představoval jsem si, jak půjdeme s Bellou do kina, a taky, že jí vůbec nevadilo, kdo jsem, když jsem jí to řekl.

„Ach Bello. Ty si nic nepamatuješ? Já jsem Edward. Tvůj spolužák. A Ty jsi Isabella Swanová. Tvůj otec za chvíli přijde. Přijde tě zkontrolovat.“ Bylo to zvláštní. Nevím co, ale bylo to zvláštní.

„Ach promiň, Edwarde. Já… Už se mi to vybavuje.“ Zněla divně. Takhle nikdy nemluvila. Ani na mě, ani, jak jsem si už stačil všimnout, s ostatními. Možná si dělám jenom zbytečné starosti. Za chvíli jsem uslyšel Charlieho myšlenky. Takže se sem blížil. S Bellou jsem už nemluvil. Nevěděl jsem o čem. Byla tak jiná. Už jsem necítil to, co vždy, když jsem se na ní podíval. Vypadala jinak, cize.

„Bello. Bello! Ty už jsi vzhůru. Jsem tak rád, že jsi naživu. Víš, jak jsi mě vyděsila, když jsem tě tam našel?“ strachoval se Charlie.

Bella však neodpověděla. Jen si ho se zvláštním pohledem prohlížela. Nechal jsem Charlieho s Bellou samotného, aby si mohli popovídat, a šel za Carlisle.

„Ahoj, Carlisle,“ pozdravil jsem ho ještě ve dveřích, a pak zavřel.

„Ahoj, Edwarde. Potřebuješ něco?“ Joooooo. Bellu, ale takovou, jaká byla dřív.

„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli se díky komatu nemůže něco změnit nebo pokazit?“ Věděl, na co narážím.

„No, Edwarde. V komatu je vždy riziko. Problém je hlavně v tom, kdy našel Charlie Bellu a jak dlouho byla bez kyslíku, víš? To je všechno individuální. Ale změna osobnosti, nebo dočasná, nebo trvalá, amnestie může nastat,“ zakončil Carlisle svou řeč.

„Děkuju.“ To bylo všechno, co jsem mu odpověděl a už jsem odcházel.

Pár dní ještě v nemocnici byla, a pak si ji Charlie odvedl domů. Už za ní nebudu moct chodit tak často. Teď je ve svém domě. Ne v nemocnici.

„Edwarde, zajdi si na lov. Už jsi na něm dlouho nebyl a zítra je škola,“ domlouval mi Alice.

„Ne, jdi sama,“ odpálkoval jsem jí.

„Tak dobře,“ souhlasila až moc lehce. A bez boje. Neuniklo mi něco? Neměla vizi?

Než jsem se ale stačil zeptat, byla už pryč. Já se rozhodl jí následovat. Vím, že by mě nejspíš viděla, ale proč nezkusit štěstí?

Běžel jsem po její pachové stopě, ale v jednu chvíli se rozdvojovala. Nechápal jsem, jak to udělala, ale její pachová stopa se rozdvojovala. Jedna vedla poblíž silnice a ta druhá hlouběji do lesa. Já jsem se nechtěl nechat spatřit, tak jsem běžel tou cestou více do lesa. Musela mě vidět. Jinak by tohle neudělala. Šel jsem, spíš běžel, po její pachové stopě, ale bylo divné, že její pachová stopa slábla čím dál víc, čím dál jsem byl. Asi po 2 minutách skončila. Převezla mě, mrška jedna malá. Vrátil jsem se teda na rozcestí, kde se rozdělila její pachová stopa.

Běžel jsem druhou cestou, ale snažil se, abych nebyl vidět. Po cestě jsem slyšel takové hnusné kvičení, až mě z toho rozbolela hlava. Bylo to odporné, ale naštěstí se to vzdalovalo. Pak to ustalo. Byl jsem rád za to, že ten hnusný zvuk, který mi pomohl k bolení hlavy, je pryč. Alicina pachová stopa sílila. Po chvíli se promísila s pachovou stopu upíra, člověka, jehož vůně mi něco říkala, a taky trocha Belliné vůně a ještě jedna. Ta, co jsem cítil ve škole. Taková nová a známá. Ale komu patří?

Už jsem Alice viděla před sebou. Její myšlenky byly zmatené.

Co to bylo? Bella… Upírka… Ale vždyť… Kdo to ale potom byl? A kdo jsou… Moment. Pak měla vizi, že jdu a za ní a ptám se, co to má znamenat. Tak si začala přeříkávat písničku v japonštině.

„Ahoj Edwarde. Neříkal jsi, že nechceš na lov?“ otočila se na mě se zvednutým obočím.

„No, já jsem si to rozmyslel, ale ty už jsi byla pryč, tak jsem za tebou šel.“ Věděl jsem, že to jsou jenom lži. Byl jsem ale dobrý lhář, takže by mi mohla uvěřit. I když, je to moje sestra, která mě zná už mnoho let. A když říkám mnoho, tak tím myslím hodně moc spoustu let.

„Tak jo,“ zasmála se, ale její smích nebyl pravý.

„Alice, co se děje?“ zeptal jsem se opatrně. Něco tady nehrálo. Proč jsem tady cítil lidskou vůni, a ještě k tomu známou? Proč, když jsem se tady normálně pohyboval? Mohl jsem se prozradit. Jenže žádnou další mysl neslyším. Je to celé divné.

„Víš, Edwarde…“ nedokončila větu a poodstoupila ze svého dosavadního místa.

Na zemi ležel Charlie. Mrtvý. Srdce mu nebilo a jeho krev už neproudila jeho žilami. Jeho tvář byla pobledlá. Bella nemá otce. To jediné se mi teď přehrávalo v hlavě.

„Musíme zavolat na policii,“ konstatoval jsem a už bral mobil do ruky.

„Ale jakou výmluvu si najde? Byl jsem na lovu a našel jsem tady podle pachu Charlieho? To asi těžko.“

„Tak můžeme říct, že jsme sbírali houby, nebo že jsme chtěli sbírat houby, ale našli ho.“

„Na silnici má auto. Mohli bychom přijet tvým, to by mohlo vyjít.“

„Alice, řekni mi ještě jednu věc. Proč tady cítím pach upíra?“ Nechápal jsem to. Žádný upír tady není, ani další mysl.

Alice mi jenom ukázala na hromádku nedaleko Charlieho.

„Aha,“ pochopil jsem.

„Musíme to oznámit Belle. Je to její otec. Bude to mít teďka těžké. Byla v komatu a hned ten den, když jí doveze domů, zemře.“

„To jo, ale co tady dělal?“ ptala se Alice. Připadalo mi, že už to ví, ale nemohl jsem nic říct s jistotou, protože její mysl překládala dál.

„To netuším. Pojď, běžíme pro to auto, abychom mohli co nejdříve dát vědět. Vím, že to pro Belli bude těžké…“ nechal jsem vyset větu ve vzduchu.

„Bella to zvládně, uvidíš,“ dívala se na mě ustaraně.

„Doufám.“

 


 

Další

Shrnutí

Předchozí

 


Děkuju všem, co nechali komentář. Doufám, že se tento dílek líbil, pokud ano, zkuste to dokázat komentářem a nebuďte líní. Děkuju. blotik



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 23. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!