Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 24. kapitola

WfE


Život z ptačí perspektivy 24. kapitolaMáte tady další kapitolku. Jenom jste mě trošku zklamali komentářema, ale já věřím, že se zlepšíte, že? ;)
Hezké počtení. blotik

24. kapitola

EDWARD

„To jo, ale co tady dělal?“ ptala se Alice. Připadalo mi, že už to ví, ale nemohl jsem nic říct s jistotou, protože její mysl překládala dál.

„To netuším. Pojď, běžíme pro to auto, abychom mohli co nejdříve dát vědět. Vím, že to pro Belli bude těžké…“ nechal jsem vyset větu ve vzduchu.

„Bella to zvládně, uvidíš,“ dívala se na mě ustaraně.

„Doufám.“

Běželi jsme zpátky domů pro auto a potom na místo, kde jsme Charlieho našli. Světlo ještě je a nějakou tu chvíli taky bude, takže nápadné, že chodíme na houby ve tmě, to nebude.

Zaparkovali jsme, nasáli vzduch a vydali se za vůní hub. Spíš to byl pach. Páchlo to, jako jeden rok staré Emmetovy ponožky. A to je už co říct.

„Haló?“

„Tady Edward Cullen. Byli jsme na houbách, já a moje sestra, a objevili auto Charlieho Swana. Těšili jsme se, že s ním budeme sbírat houby, ale o kousek dál jsme našli jeho tělo. Nedýchá,“ začal jsem panicky. Muselo to znít věrohodně a já byl dobrý lhář.

„COŽE?!?“ zakřičel do telefonu ten strážník.

„Prosím, přijeďte co nejdříve,“ zakřičel jsem hysteričtěji, než předtím.

„A kde jste?“

Popsal jsem mu část lesa, kde jsme. Jako kdybych to neznal dokonale. Samozřejmě, že jsem ji znal dokonale, ale nemohl jsem říct: „Hele, strážníku, já jsem upír a našel jsem ho, když jsem se hnal z lovu za svou ztřeštěnou sestřičkou, která ho tu našla ležet, protože měla vizi. Vidí totiž budoucnost.“ To by mě určitě zavedli do blázince.

„Už tam jedeme, počkejte na místě,“ řekl strážník a než položil, slyšel jsem, jak křičí někde do místnosti na ostatní.

Čekali jsme tam s Alice asi čtvrt hodiny, než se uráčili přijet. To by už byl asi každý mrtvý, než by dorazili na místo.

„Kde je?“ ptal se jeden, když vystoupil z auta.

„Tam,“ ukázal jsem prstem. I když by se prstem nemělo ukazovat.

„Hoši, tam je. Jdeme.“ Mě to spíše připomínalo jako hon na zločince, než že jim zemřel parťák.

„Můžeme domů?“ zeptal jsem se.

„Ne, pojedete s námi na stanici,“ odpověděl mi jeden už sklesle, když se vrátili z místa, kde měl být Charlie. To byla konečně pořádná reakce, kterou jsem očekával. Všichni se v myslích strachovali, jak to Belle vysvětlí. Myslím, že já jsem byl na tom stejně.

Jeli jsme s nimi na stanici, jakmile si Charlieho odvezla záchranka. Sice už nebylo co zachraňovat, ale museli ho vzít na pitvu. Proč zemřel, kdy zemřel. Na stanici se nás vyptávali, kdy jsme ho našli, jestli jsme něco podezřelého viděli, jestli jsme s ním hýbali, jestli jsme volali někomu a řekli mu o tom… Samé blbosti. Stejně z nás nic nedostanou. Vím, že to musel být ten upír, který tam ležel jako hromádka popela. Teda ono z něho zbyl jenom popel. Nevím, co do toho motala Alice Bellu v myšlenkách. Vlastně, proč ne? Vždyť to byl její otec.

„Crrrrr,“ zvonil zvonek u domu. U Belliného domu.

„Už jdu,“ řekl hlas, který jsem tak miloval. Slyšel jsem v něm velký smutek, i když překrývaný umělou radostí.

„Edwarde, Alice, co tady děláte?“ zeptala se zmateně.

„Přišli jsme to něco oznámit.“

„A co?“ ptala se podezřívavě Bella.

„Víš, když jsme byli na… houbách, našli jsme tvého otce v lese.“

„A je živý?“ zeptala se, ale neznělo to, že by chtěla slyšet odpověď, nebo že by ji neznala.

„Bohužel, Charlie je mrtvý. Je mi to moc líto Bello. Našli jsme ho ležet na zemi a už mu nebylo pomoci,“ sklonila Alice smutně hlavu.

„Aha, děkuju, že jste mi to oznámili, ještě něco?“ Byla silná, když ani slzy ji netekly. Ale stejně mi tu něco nehrálo a nepotřeboval jsem Jasperovu schopnost, abych poznal, že se mojí Bellince něco stalo, už když jsme tady přišli.

„A nepotřebuješ s něčím pomoct?“ promluvil jsem konečně něco já. Bella jenom zvedal hlavu, podívala se mi do očí a zavrtěla hlavou, že ne.

„Ale kdybys něco potřeboval, klidně nás zavolej,“ ukázal jsem na mě a na Aliceů Myslel jsem tím ovšem celou mou rodinu.

„Nic nepotřebuju,“ stála si na svém Bella. Byla taková tvrdohlavá.

„Ale kdyby se opravdu něco, s čím bys potřebovala pomoct, našlo, neváhej. Opravdu,“ zopakoval jsem svou nabídku.

„Nemusíš mi připomínat otce, Edwarde. Ten se taky tak hezky staral. Já ho nepotřebuju připomínat. Vypadněte,“ zakřičela na mě a Alice a třískla nám před nosem. Ještě, něž třískla dveřmi, jsem zahlédl její slzy, jak se jí kutálejí po obličeji. Možná jsem to přehnal, ale nebyla její reakce taky trošku přehnaná? Nebo si to jenom namlouvám. A nechovají se lidé poslední dobou nějak divně? Nedostali náhodou nějakou vzduchem přenosnou nemoc?

„Edwarde, tohle jsi opravdu nemusel,“ podívala se na mě Alice.

„Ale já ji chtěl opravdu pomoct.“ Dál jsme jeli domů. Nepotřeboval jsem slyšet, jak Bella za dveřmi potichu vzlyká. Rvalo mi to srdce. Mé mrtvé srdce. Nemohl jsem dýchat, i když jsem to v podstatě nepotřeboval. Bylo mi špatně, že jsem nedokázal ochránit pro ni to nejcennější. Ale stejně jsem žárlil, že to nejdůležitější pro ni byl, a stále je, Charlie. Já jsem žárlil, že nezaujímám jeho místo. A proč taky jo? Vždyť jsem jenom blbej upír a ona je krásný, mílumirovný, neposkvrněný a nejmilejší člověk, jakého jsem kdy potkal. A že jsem jich potkal hodně.

„Jsme doma,“ zašeptala do domu smutně Alice. Asi ani nemusela, protože všichni museli slyšet příjezd našeho auta.

„Alice, co se stalo,“ strachoval se hned Jasper. Poznal, jak se Alice cítí. Jakpak by ne, se svou schopností?

***

„Alice, jdeme,“ zakřičel jsem na ní. Něco ji trápilo, ale nechtěla, abych jí pomohl. Stále si kryla myšlenky.

„Už jdu,“ šourala se. Včera si vyšla na lov, to asi, aby měla od mého daru klid, a vrátila se ještě ustaranější. Dneska nám dokonce ani nenachystala oblečení. Museli jsme si ho nachystat sami. Už mě vážně zajímalo, proč je taková.

BELLA:

„Nemusíš mi připomínat otce, Edwarde. Ten se taky tak hezky staral. Já ho nepotřebuju připomínat. Vypadněte,“ zakřičela jsem na ně a zavřela jsem jim před nosem. Sjela jsem po zádech a začala brečet, jako malé dítě. Teď už slzy skrývat nemusím. Teď už ne. Už se to o něm ví. Ale proč mi to přijeli oznámit oni dva a nezavolala mi to polici, když jsem jim ještě volala.

Brečela jsem a nakonec usnula. Jenom tak, na zemi před dveřmi. Nebylo to zrovna to pravé ořechové, ale dalo se to. Sny jsem měla strašné. Hlavně jsem nechtěla už nikdy zažít ten, který mi zhroutil celý svět. Takový, při kterém jsem přišla o všechno, co mi bylo drahé a ne jenom jako, ne jenom sen, ale realita. Realitou se stal ten osudný sen, kdy mi „vyšší odbory“ museli vzít to, co pro mě bylo nejcennější. To, pro co jsem dýchala a zůstávala naživu. Tátu.

Ráno jsem se probudila celá rozlámaná, pokud se to tak dalo říct. Kruhy pod očima a oči slepené a červené. Vypadala jsem opravdu příšerně. Jako z hororových filmů. Ta zubatá s kosou.

Šla jsem pomalu do pokoje, pomalu na mě, vzala si věci a šla ven do auta. Cesta uběhla zase pomalu. Navíc celou jsem jí provzpomínala. Vzpomínala jsem na to, jak jsme kdysi, když jsem byla ještě malá, jezdila s tátou v policejním autě na stanici. Jak jsem s tátou chodila ven do parku.  Jak mě brával na zmrzlinu nebo na jiné sladkosti. Jak jsem mu vařilo oběd a on se pak vždy oblizoval až za ušima a chválil. Jak jsem mu v posledních dnech lhala a taky, jak jsem ho v podstatě já zabila.

Přijela jsem na parkoviště zrovna v dobu, kdy moje vzpomínání skončilo. Vystoupila jsem, zamkla auto, vzala batoh a šla na hodinu.

Biologie. Ne. Sakra. Edward. Toho teď nepotřebuju vidět. Zase se bude vyptávat a to teď opravdu nemám zapotřebí.

Dosedla jsem na místo a jenom sledovala, jak se všichni „nenápadně“ koukají na mě. Vždy se na mě koukli a rychle otočili zpátky, potom si něco zašuškali, ukázali na mě prstem, otočili se na mě znovu a zase začali šuškat. A stále dokola. Jako na kolotoči. Nevíte, kdy to přestane, jenom víte, že dokud to nepřestane, bude vám stále stejně špatně. A mě špatně bylo. Na duši.

„Ahoj,“ zašeptal na mě Edward, když si přisednul.

„Ahoj,“ řekla jsem naštvaně, ale smutek uvnitř mě jsem nemohla skrýt. A „člověk“, jako on, si toho nemohl nevšimnout.

„Já,“ začal a trošku se zarazil, „moc bych se chtěl omluvit za ten včerejšek. Já jsem nechtěl být takový. Asi jsem to přehnal. Odpustíš mi to?“ škemral. Už jsem mu chtěla říct ne, ale jakmile jsem se otočila na jeho smutný obličej, něco se ve mně zlomilo a chtělo mu odpustit ihned. Ovšem ta druhá část, momentálně již trochu více zastrčená, mu nechtěla odpustit. Nakonec, jako většinou, vyhrál kompromis a já se zachovala jako pravá „mrcha“.

„Možná jo, možná ne. Budeš mi muset nějak pomoct, odpustit ti,“ řekla jsem mu svůdně. Nevím, kde se to ve mně vzalo, tohle chování. Vždyť jsem truchlila a tohle se na mě vůbec nepodobalo. Edward zůstal zaraženě zírat, taky moje chování neočekával.

„Ehm, a jak?“ zeptal se zmateně.

„To si ještě pořádně promyslím,“ mrkla jsem na něho. Učitel se na nás kouknul a Edwarda vyvolal. Bylo jasné, že i kdyby nevěděl, o čem mluvil, vyčte to v jeho myšlenkách, takže jenom učitel zahanbeně sklopil bradu a řekl: „Dobře, pane Cullene, příště se ovšem nebavte.“ Edward si ho už nevšímal.

Když zazvonil zvonek na konec hodiny, vystřelila jsem ven z učebny. Tam jsem se srazila se někým, koho jsem moc dobře znala. Jamie. Začali se mi třepat kolena, když jsem si vzpomněla na to, co se stalo. Jakmile jsem si ale uvědomila, že Edward čte myšlenky a Jamie se na mě usmívá, což znamená, že na to myslí taky, byla jsem jako přikovaná k zemi. Chtěla jsem jeho myšlenky nějak schovat, když se kolem něho objevila nějaká modrá aura.

„Co to je?“ zeptala jsem se.

„Já nic nevidím,“ odpověděl zmateně Jamie a vyděšeně se rozhlížel kolem sebe.

„To nic, nech to být,“ mávla jsem nad tím rukou. Však já na to přijdu. Času mám dost. Celou věčnost.

S Jamiem jsme měla další hodinu. Šli jsme po chodbě a mlčeli. Nikdo nemluvil. Já jsem potřebovala vědět, co dělá, ale jak, aby to nevzbudilo pozornost. Už to mám. Naše malá tajná agentka je dobré řešení. Snad se mi dneska povede dřív, než naposledy, když… Nesmím na to vzpomínat.

Moucha se mi povedla hned na poprvé. Letěla pře Jamiem a já se mohla dívat jejíma očima. Jamie se usmíval. Ale proč? Proč se usmíval?

„Jamie, z čeho máš radost?“ zeptala jsem se smutně. Já tady truchlím, mám špatnou náladu a on se tady směje. Vždyť ví, jaké to je. Taky ho to potkalo. Jak může být veselý.

Když jsem se o tom zmínila, změnil svou tvář na smutnou. To bylo zvláštní. Proč tak najednou? Proč se přetvařuje, kvůli komu?

Když skončila škola, šla jsem na parkoviště. Celý den jsem se nudila, když ovšem nepočítám vytvoření dalšího hmyzu, komára, který otravoval všechny spolužáky. Byla to sranda vidět, jak se ošívají, máchají rukama a jsou naštvaní, když je komár nepřestal otravovat. Aspoň něčím jsem se zabavila a nemyslela tu chvíli na Charlieho.

Šla jsem k autu, když se za mnou ozval hlas.

„Bello.“

 


 

Další

Shrnutí

Předchozí

 


Jak jsem už psala v perexu. Doufám, že mi ukážete, že se vám tato povídka stále líbí a mám ji i nadále psát. Samozřejmě v komentářích. blotik



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 24. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!