Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život v zapomnění - Prolog + 1. kapitola

22.02.2012 (16:00) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 50× • zobrazeno 5091×

Na začátek malý trailer k povídce. :-)

Prolog

Nikdy jsem nepřemýšlela o smrti.

Nikdy jsem nepřemýšlela, jak umřu.

Dokonce jsem ani nepřemýšlela nad tím, že by se smrt mohla v blízké době týkat mě, natož mé rodiny.

Přesto přišel den, kdy se můj pohled na tuto etapu života změnil. Den, kdy jsem zjistila, že smrt se týká nás všech. Den, kdy jsem se smrti ocitla tváří v tvář. Den, kdy jsem poznala, jaké to je přijít… o všechno.

1. kapitola

„A to je poslední,“ řekla jsem a unaveně si povzdechla. Lepící páskou jsem přelepila úplně poslední krabici s mými věcmi a s veselým úsměvem se otočila na rodiče stojící ve dveřích mého - teď už bývalého - pokoje.

Táta pevně objímal mámu kolem pasu a ta se mu hlavou opírala o rameno. Oba mě láskyplně pozorovali.

„Tati, odnesl bys ji do auta, prosím?“ poprosila jsem ho a poklepala na bednu. „Děkuju.“ Vyhoupla jsem se na špičky a líbla ho krátce na tvář, ještě než stihl zmizet z pokoje.

„Nemůžu uvěřit, že tohle jsou tvoje poslední minuty v tomhle domě.“ Máma se smutně rozhlédla po celé místnosti a dlaní zlehka přejela po fialovém povlečení na posteli. Stoupla jsem se vedle ní a vzala ji kolem ramen.

„Mami, ty děláš, jako bych umírala,“ zasmála jsem se svému vtipu. Mamka mě sjela přísným pohledem. „Jen se stěhuju, to přece není konec světa.“ Protočila jsem očima. „Budeme vás jezdit navštěvovat, jak jen to bude možné, slibuju.“Došla jsem si pro bundu přehozenou přes židli a oblékla se do ní. „Myslela jsem, že z toho máš radost,“ houkla jsem na ni, když jsem nahlížela do šuplíků psacího stolu, jestli jsem tam něco náhodou nenechala.

„Mám, to víš, že mám radost,“ ujišťovala mě máma. „Jen jsem nevěděla, že pro mě bude tvůj odchod z domu tak těžký. Přijde mi to jako včera, kdy jsme si tě s tatínkem přivezli domů z porodnice a zítra už –“

„Dost, ano?“ Přiskočila jsem k ní a ze zadní kapsy kalhot rychle vytahovala kapesník. „Tady.“ Strčila jsem jí ho před obličej a děkovala bohu, že jsem ten její blížící se záchvat pláče zastavila ještě na začátku. Slzavé údolí jsem tu nepotřebovala. Vlastně jsem vůbec nechápala, kvůli čemu brečí. Měla by se radovat. A to nemluvím jen o zítřku, ale i o tom, že konečně budou mít s tátou čas jen sami pro sebe. Ale tohle bylo moje mamka.

„Tak holky, kde jste?“ přiběhnul táta a nevěřícně se na nás díval. Aspoň že on vypadá natěšeně. A to už je co říct. Když jsem mu oznámila tu šťastnou novinku, nabral jeho obličej sytě červenou barvu a jeho první slova zněla: Kde mám zbraň? Ale teď to vypadalo, že je se vším smířen a že mi to i přeje. „Musíme okamžitě vyjet, abychom tam dorazili včas. Takže šup, šup, jdeme,“ popoháněl nás a my s mámou jsme si vyměnily pobavené pohledy.

„Připravená?“ zeptala se mě mamka, když jsem si přes rameno přehodila kabelku a ještě naposledy se podívala kolem sebe. Na jednu stranu jsem se nemohla dočkat, až začnu další etapu svého života, ale na druhou stranu se mě zmocnil malý pocit lítosti, že s opuštěním tohoto pokoje končí mé dětství, které jsem tu prožila.

Ano, malá Bella pryč a na řadu přichází dospělá Bella… Už jen při tom pomyšlení se mi srdce rozbušilo dvakrát rychleji a na tváři usadil nedočkavý výraz.

„Ano.“ Přikývla jsem a usmála se na mámu. Nechala jsem se obejmout a zavřela oči. „Mám tě ráda, mami,“ zašeptala jsem a pohladila ji po zádech.

„Taky tě mám ráda, holčičko.“

Táta se asi vážně nemohl dočkat. Dvakrát na nás několikrát zatroubil, aby nám dal najevo, že si máme pohnout. Zasmála jsem se máminu zavrčení a pak už společně vyšly před dům.

Ještě než jsem nastoupila do auta, rozhlédla jsem se po celé naší ulici a nechala vzpomínky vyplout na povrch. Musela jsem uznat, že se mi po tomhle malém městečku bude stýskat.

S hlubokým nádech plným nervozity z toho, co na mě čeká, a loučivým pohledem na dům Swanových jsem za sebou zabouchla dveře.

V autě vládla příjemná atmosféra. Táta pustil starou kazetu písniček, kterou mu kdysi máma dala k výročí.

Můj šálek čaje to zrovna nebyl, ale přesto jsem se smála na celé kolo, když táta začal napodobovat jednoho pro mě neznámého zpěváka a máma se k němu po chvíli přidala. Sem tam věnoval mamce rychlou pusu a sem tam i ona jemu. Celou dobu se při tom drželi zamilovaně za ruce.

„Panebože,“ vykřikla jsem vyděšeně a prudce se na sedadle narovnala. Hlavy obou rodičů se na mě ihned překvapeně a vystrašeně otočily. „Musíme se vrátit,“ zakňourala jsem zoufale a celý obsah kabelky vysypala vedle sebe.

„Co se stalo, Bello?“ dychtil táta po mém náhlém záchvatu hysterie a jedním zamračeným pohledem mě zkontroloval ve zpětném zrcátku.

„Asi jsem tam zapomněla náušnice.“ Rukama jsem rozhrnovala své věci a hledala tu malou krabičku.

Nebyla tam.

„Náušnice?“ nechápala máma. „Vždyť si jich s sebou vezeš celou šperkovnici. Bez jedněch to přežiješ, ne?“ řekla se smíchem a podívala se na tátu, u kterého čekala, že její slova podpoří.

„Ne,“ opáčila jsem. „Ne bez těchto.“ Znova jsem prohledala celou kabelku, kdybych se náhodou přehlédla a ony tam někde přece jen byly. Nešťastně jsem se sesunula níž a zajela si prsty do vlasů. „Byly to ty po babičce.“ Naklonila jsem se dopředu mezi mámu a tátu. „Musíme se pro ně vrátit. Bez nich to přece nepůjde.“ Očima jsem přejížděla od jednoho k druhému a vyčkávala, kdo se vyjádří první. „Tati, prosím.“

To hlasitě povzdechnutí sice neznělo nijak nadšeně, ale přesto svolil. „No dobře. Máš štěstí, že ještě nejsme tak daleko od Forks.“

Na jedné lesní cestě to táta otočil a já si mohla oddechnout.

Věděla jsem přesně, kde jsou, a tak jsem si plánovala, jak rychle vyběhnu z auta, vydupu po schodech do koupelny, sbalím krabičku a poletím zpátky. Jenže osud měl se mnou jiné plány.

Zrovna jsme vjížděli na křižovatku, když se zleva vynořila bílá dodávka.

Táta prudce dupl na plyn, ale už bylo pozdě. Auto se řítilo přímo na nás. Zavřela jsem oči a pak už jen slyšela mámin výkřik, skřípění plechu, tříštění skla a praskání.

Ještě jsem byla při vědomí, když se auto několikrát obrátilo, poté se vše propadlo do tmy.

„Isabell?“

Na rameno mi dopadla čísi ruka.

Zase jsem se propadla do stavu, kdy jsem zapomněla na okolní svět a nechala se ovládnout vzpomínkami.

Přežila jsem.

Bylo neuvěřitelné, že jsem se po tom všem, co se stalo, probudila v nemocnici – více méně zdravá. A ještě nejneuvěřitelnější pro mě bylo, když mi doktoři oznámili, že oba moji rodiče jsou mrtví. V tu chvíli se mi celý život sesypal jako domeček z karet.

Nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděla, kam jsme to měli namířeno. Ač jsem se snažila sebevíc, ač jsem mozek namáhala, jak chtěla, nevzpomněla jsem si.

Pak přišla další rána.

Nejen že jsem si nemohla vzpomenout na důvod našeho cestování, ale i na to, co bylo před tím. Poslední, co jsem si dokázala vybavit, bylo, jak jsem s našima byla na dovolené v Kalifornii. Pak už tam byla jen černá hluboká propast.

Celé dny na lůžku jsem jen probrečela. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než proč zrovna já jsem to přežila. Proč jsem měla to štěstí, že můj život zůstal ušetřen a zůstala mi jen ošklivá jizva na krku?

Automaticky jsem ji nahmatala a přejela po její délce.

Několikrát jsem se i přistihla, jak přemýšlím nad různými způsoby, jak odejít z tohoto světa a opět se setkat s mámou a tátou. Jenže přesto tu bylo něco, co mi bránilo to udělat. Něco uvnitř mě mi našeptávalo, že by to byla chyba…

„Jsi v pořádku?“ Tentokrát už se mnou někdo zatřásl. Spustila jsem ruku podél těla, setřela jedinou slzku, která si brázdila cestičku po mé tváři, a zadívala se na osobu, která se mě dožadovala.

Přede mnou stála Carol s náručí plnou papírů a měřila si mě starostlivým pohledem. „Je ti něco, zlato?“ Hromada dokumentů dopadla s duněním na pult recepce a teď se její volné ruce omotaly kolem mých zápěstí, čímž si mě natočila čelem k sobě, a donutila mě tak se na ni podívat.

Carol byla vysoká blondýna o něco starší než já s vlasy neustále staženými do úhledného drdolu. Poté, co jsem byla propuštěna z nemocnice, jsem se přestěhovala. Nemohla jsem vydržet v tom domě, kde jsem v každé věci viděla mé rodiče. Musela jsem vypadnout a to co nejrychleji. Přestěhovala jsem se sem na Aljašku, našla si práci v hotelu Springshill jako recepční a právě tady se seznámila s Carol. Ačkoli mi byla ze všech zaměstnanců hotelů nejblíže, neřekla jsem jí nic ze své minulosti.

„Jestli ti není dobře, tak běž domů.“ Carol mě konejšivě pohladila po rameni a upřímně se na mě usmála. „Já to tu bez tebe zvládnu, Isabell.“

Isabell… Jak já to oslovení nesnášela. Přesto jsem to byla já osobně, kdo ji poprosil, aby mi tak říkala. Už nikdy jsem nechtěla, aby mě někdo oslovil Bello. Žádná Bella už totiž nebyla. Ta umřela při nehodě spolu s rodiči.

„Ne.“ Zavrtěla jsem hořečnatě hlavou a pokusila se o veselý úsměv. Věděla jsem, že z toho vyšel jakýsi prazvláštní škleb, ale neměla jsem sílu se nějak přetvařovat.

Zvedla jsem hlavu a dlouze se zadívala na hodiny nad námi.

„Za hodinu mi končí směna. Tu chvíli tu ještě vydržím.“

„Dobře.“ Carol si opět posbírala svoje saky paky. „Skočím tohle hodit do druhýho patra a hned jsem zpátky,“ oznámila mi a odešla směrem k výtahu.

Konečně jsem byla zase sama. Carol jsem měla ráda - brala jsem ji jako starší sestru, ale přesto jsem byla raději sama. Nemusela jsem nijak předstírat, že jsem v pohodě a všechno je perfektní.

Zoufale jsem si nahlas povzdechla, lokty se opřela o pult a schovala si obličej do dlaní. Byla jsem hrozně unavená. V noci jsem toho moc nenaspala, kvůli jedné z mnoha nočních můr, které se už tak nějak staly mou součástí.

Už jsem se nemohla dočkat, až ta velká ručička skončí na dvanáctce a malá na sedmičce a já odtud budu moct vypadnout a zavřít se u sebe v bytě. Rozhlédla jsem se po celé hale. Naštěstí byl klid a nikdo po mně nic nechtěl.

Hosté procházející se kolem vypadali spokojeně. Někteří mi kývli na pozdrav a usmáli se. Další své ratolesti napomínali, ať tolik nekřičí a nepletou se ostatním pod nohy.

Záviděla jsem jim. Záviděla jsem jim problémy, které byly spojené s tím, jestli si k večeři mají dát lososa nebo těstoviny. Dokonce jsem záviděla i to, že se o své starosti mají s kým podělit.

Ale já si to zakázala. Zakázala jsem si s někým se sbližovat. Už nikdy jsem znovu nechtěla zažít, že bych mohla přijít o dalšího milovaného.

Do očí se mi znovu natlačily slzy. Rychle jsem je mrkáním zahnala a raději se snažila dělat něco, při čem jsem neměla možnost nad tím přemýšlet.

Věnovala jsem se zase práci, když jsem zaregistrovala, jak se někdo postavil před recepci a něco upustil na zem. Copak mi už pro dnešek nemůžou dát trochu klidu?

„Přejete si?“ zeptala jsem se s očima upřenýma do počítače a ani jsem se nepokoušela skrýt ten otrávený tón. Ten sladce příjemný úsměv, který tu byl skoro povinností, jsem vzdala už dávno. Nebylo nic horšího, než se usmívat na každého, kdo se objevil před recepcí a stejně byl protivný jako noc sama.

Byla jsem si jistá, že ten dotyčný stojící přede mnou nebude jiný. Už jen to jeho nervózní klepání prsty do desky mě rozčilovalo.

Již poměrně vytočená z toho otravného zvuku jsem uložila a uzavřela soubor na ploše a zvedla oči. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno. Dokonce i na to, že jsem ho chtěla poslat do patřičných mezí. Teď bych se tam totiž raději poslala sama.

Neschopná slova jsem zírala do tváře mladému muži opírajícímu se o recepční pult. Několikrát jsem se pokusila něco říct, ale pokaždé z toho vyšlo jen prázdné otevření a zavření pusy. Neustále jsem očima bloumala po jeho bledé tváři a snažila se přijít na kloub tomu zvláštnímu pocit, co se mě zmocňoval.

Ani ten muž nevypadal v pořádku. Svýma nepřirozeně zbarvenýma očima mi doslova visel na rtech, jako by očekával, že se chystám vyslovit něco závažného. Jeho pohled mi začínal být nepříjemný, proto jsem se rozhodla jednat.

Odtrhla jsem zrak od jeho tváře a zhluboka se nadechla.

„Můžu vám nějak pomoci, pane?“ zamumlala jsem potichu a nervózně si hrála s tužkou. Když jsem se znovu odhodlala na něj pohlédnout, nešlo si nevšimnout toho posmutnělého výrazu ve tváři.

Dalších dobrých dvacet vteřin mě bez hnutí a se zamračeným obočím pozoroval, ale nakonec si rezignovaně povzdechl a z bundy vytáhl své doklady a pomalu je přisunul ke mně.

„Chtěl bych se tu ubytovat.“ Zrovna jsem se natahovala pro ty doklady, když to řekl.

V tu ránu jsem se zarazila uprostřed pohybu a vyhledala obličej našeho budoucího hosta. Chtěla jsem se ujistit, že ten hlas patřil opravdu jemu, že vyšel z jeho úst a nebyl to jen pouhý výplod mé už tam pomatené fantazie. V poslední době jsem si nebyla jistá, co je skutečnost a co ne.

Mnohokrát se mi stalo, že se mi před očima začaly objevovat záblesky. Byly to jen krátké útržky, ale zatím se mi nepovedlo je přiřadit k určité události. Někdy to byly pouhé hlasy, bez toho aniž bych rozuměla slovům, někdy to zase byly postavy, jejichž tváře byly rozmazané.

„Prosím?“ dostala jsem ze sebe tupě a s očima zaměřenýma na jeho ústa se mírně překlonila blíž k němu. Potřebovala jsem, aby znovu promluvil.

„Pokoj.“ Nejsem blázen. Mohla jsem si oddychnout. „Můžu dostat pokoj? Je jedno jaký.“ Nepokojně si prohrábl rozježené vlasy a nespouštěl ze mě zrak.

„Jistě,“ vykoktala jsem a snažila si vzpomenout, jak se používá ta chytrá krabice na mém stole. „Jste tu sám, pane…“ Zamračila jsem se. Stále jsem nevěděla jeho jméno. Konečně jsem hrábla po jeho dokladech a vyhledala kolonku s příjmením. Ještě než jsem to vyslovila nahlas, letmým pohledem jsem ho zkontrolovala. „Cullene?“ Edward Cullen. Neubránila jsem se cukajícím koutkům. To jméno se k němu perfektně hodilo.

„Sám.“ Dost mě to překvapilo. Netipovala bych, že někoho s jeho vzhledem bude chtít pokoj pro jednoho. Tohle byla ale jeho osobní věc a já neměla v plánu nad tím dál rozmýšlet.

Do počítače jsem nacvakala potřebné informace. Následně jsem to zkontrolovala a podívala se na poslední chybějící údaj.

„Jak dlouho se tu hodláte zdržet?“ zeptala jsem se a zvídavě po něm mrkla.

Pan Cullen se ke mně s jemným úsměvem na rtech naklonil.

„Jak jen to bude nutné.“

» 2. kapitola «

Můj další pokus o kapitolovou povídku.

Vaším povinným úkolem teď bude, abyste mi řekli, co si o tom myslíte.

Má cenu pokračovat?

Myslím si, že je asi víc než jasné, o co v povídce půjde, jak se to bude dál vyvíjet, ale i tak doufám, že si najde své čtenáře.

Život v zapomnění bude oddychová povídka, takže tu nečekejte žádné infarktové situace a podobně. Tady půjde především jen o Bellu a Edwarda. Přísahám, že žádný Jacob Black se tu neobjeví. :D

Ještě jednou prosím o vyjádření k první kapitole. Čím víc, tím líp. Vážně. Předem všem moc, moc děkuju. :-)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v zapomnění - Prolog + 1. kapitola: