Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život máš jen jeden, i když je nekonečný - 7. kapitola

Život máš jen jeden, i když je nekonečný - 7. kapitolaTak, je tu další kapitola, co vlastně Sulpicia Sáře chce a proč se jí ukázala? A proč se nemůžou dostat domů? Doufám, že se vám kapitola bude líbit.

SarahBell

Vidělo ji jen málo vyvolených upírů. Většinu času trávila ve věži. Ale teď stála ve dveřích a tiše na mě volala. Ohlédla jsem se na Carlislea a Emmetta, ale oni šli dál. Sulpicia na mě kynula, abych šla k ní. Když jsem k ní přišla, chtěla jsem na ně zavolat, ale ona mi zakryla pusu a vtáhla mě dovnitř. Stály jsme pod točitým schodištěm v malém neosvětleném prostoru.

„Aro opravdu odešel.“ Podívala jsem se na ni nechápavě.

„Někdo u něj byl. Pak přišel dopis. A najednou se Aro rozhodl odjet pryč,“ šeptala tiše.

„Pamatuje si něco?“ zašeptala jsem. Ona zavrtěla hlavou.

„Ne, alespoň myslím. Když přijel, ptala jsem se ho, kde byl a on odpověděl, že si nepamatuje, že by někde byl. Poslední dobou se dějí zvláštní věci,“ řekla a zahleděla se mi do očí. „Něco ti ukážu,“ řekla, rychle mě chytila za zápěstí a zatlačila do zdi, která byla za ní. Zeď povolila a otevřely se tajné dveře, o kterých vyprávěl Carlisle. Skrčily jsme se a vstoupily do malé místnosti bez oken a dveří. Nebylo tam ani mnoho nábytku. Jedna pohovka, knihovna a pracovní stůl. A ve vzduchu se těžce nesl pach, který jsem cítila u mě doma.

„Myslím, že tady přebýval onen upír, který tu byl na návštěvě. Aro nám zakázal sem chodit od té doby, co se dějí ty věci.“ Prošla jsem se po místnosti. Některé knihy ležely na zemi, ale většina měla latinské názvy. Na pracovním stole také jedna ležela, otevřená, hřbetem vzhůru. Otočila jsem ji. Na nalistované stránce byl starý obraz, na kterém lidé tehdy popisovali upíry. Tady byl přesněji řečeno řez upírem. Nechala jsem ji ležet tam, kde byla a otočila se zpět na Sulpicii.

„Děkuji, moc jste mi pomohla,“ řekla jsem.

„To je v pořádku. Jen si přeji, aby vše přestalo,“ kývla na mě hlavou a já zamířila pryč z místnosti.

Když jsem se začala shýbat do dveří, zavolala na mě ještě: „Dej si pozor na Jane. Poslední dobou má větší vliv než předtím.“

„Všimla jsem si. Její dar opravdu bolí,“ pousmála jsem se.

„Ne, tak to nemyslím. Myslím na Ara.“ To mi zastavilo dech. Ta malá holka ovládá Ara? Vyšla jsem zpět do prostoru pod schody.

„Mockrát vám děkuji,“ opakovala jsem. Pak jsem vyšla zpět do chodby. Carlisle a Emmett byli pryč. Naposledy jsem se ohlédla a viděla Sulpiciinu postavu, jak se noří do stínu.

„A… nemluv o našem rozhovoru, dokud neodjedeš pryč,“ řekla ještě tiše a pak zmizela do tmy. Šla jsem tam, kam mířil Carlisle. Šla jsem úzkými kamennými chodbami a doufala, že se neztratím. Šla jsem po jejich pachu. Najednou jsem ale narazila na nemilé překvapení. Cestu mi zastoupila malá postava v černém plášti. Jane. Chtěla jsem utéct, ale ona na mě znovu použila svou sílu. Ztěžka jsem dopadla na kolena a chodbou se rozezvučelo dunění. Udělala pár kroků ke mně a pak ke mně sklonila hlavu.

„Nemíchej se do záležitostí Volturiových. Mohla by sis přivodit úraz,“ zasyčela. Přesně pro tuhle chvíli jsem měla s sebou Emmetta. Ale ten teď byl patrně venku a čekal v autě. Jane na mě pořád koukala a neustále vysílala bolest do mého těla. Jakási skulinka na mě volala. Je to v tvé mysli. Můžeš bojovat. Snažila jsem se její sílu přeprat stejně jako tehdy tu omračující, ale nedařilo se mi to.

„Sáro?“ ozval se Carlisleův hlas kdesi v chodbě. Bolest přestala a Jane zmizela tam, odkud jsem přišla já. Nezbylo po ní ani památky. Carlisle mě našel v chodbě opřenou o zeď, jak rozdýchávám bolest.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a dal mi ruku na rameno.

Zvedla jsem hlavu a usmála se. „Jistě,“ rozhodla jsem se nechat si setkání s Jane pro sebe. Stejně se to Edward brzy dozví.

„Dobře, tak pojď,“ podíval se na mě zaujatě. Vyšli jsme k východu a já tiše nasedla do auta. Koukala jsem z okýnka a přemýšlela o tom, co se stalo. Plánuje Jane převrat nebo jen nechce, abych se do něčeho zapletla?

„Hej, kam jsi vlastně zmizela?“ ozval se Emmett od volantu. Nepřítomně jsem zamručela.

„Sáro!“ zavolal.

„Co?“ prudce jsem se na něj otočila.

„Kam jsi zmizela v těch chodbách?“

„Eh.“ Vzpoměla jsem si, co říkala Sulpicia. Nemluv s nikým, dokud neodjedeš. Myslela z hradu?
Nebo dokonce z Itálie? Rozhodla jsem se nechat si to až domů. „Něco jsem, ehm, našla.“

„Co?“ vyptával se zvědavě. Chtěla jsem se ohnat, ale dřív promluvil Carlisle.

„Nech ji. Ona nám to řekne, až bude chtít,“ mrknul na mě.

„Děkuji, Carlisle,“ kývla jsem na něj. Pak jsem se znovu koukala na toskánskou krajinu. Vystoupila jsem s Carlislem na letišti a Emmett jel vrátit auto. Šla jsem sehnat nejrychlejší letenky do Spojených států, a tak jsem šla na informace.

„Je mi líto, ale všechny lety do Spojených států jsou zrušeny,“ řekla drobná opálená dívka italsky.

„Jak to zrušeny?“ Měla jsem pocit, že se mi chce vybuchnout.

„Máme hlášenou bouři nad oceánem i na letištích.“

„Kdy bude možné odletět?“ řekla jsem plynulou italštinou.

„To přesně nevíme, jestli nám tu zanecháte vaše telefonní číslo, můžeme vám dát vědět a zarezervovat vám první možný lístek.“

„Já ale potřebuju tři,“ nenechala jsem se vyvést z míry.

„Jak říkám, dám vám vědět. Zatím můžete využít služby našeho letištního hotelu. Přejete si zajistit pokoj?“

„A-ano,“ souhlasila jsem. Pak jsem jim předala telefonní číslo a vyšla k „mužské části zájezdu“, která postávala u vchodu dovnitř.

„Všechny lety zrušeny,“ rozhodila jsem bezradně rukama. Pak jsem vykročila směrem k hotelu.

„Co se děje?“ řekl Emmett, který nesl všechny naše tašky a zřejmě mu to nedělalo velký problém.

„Nad oceánem je bouře,“ povzdechla jsem si a zamířila k recepci. Tam jsem převzala kartu od pokoje a všichni jsme zamířili k výtahu.

„No, tak ji odvolej.“

„Nemůžu, je to moc daleko. Můj rozsah sahá jen do několika desítek kilometrů. Tohle je až u Spojených států,“ povzdechla jsem si ve výtahu. Pak jsme vystoupili a já kartou otevřela dveře. Vstoupili jsme do třípokojového apartmá, vše bylo čisté a bílé, hodně minimalistické. Až děsivě to připomínalo styl Cullenových. Emmett se ihned vrhnul na bílý gauč a pustil si velikou LCD televizi. Ke svému zklamání však zjistil, že americké vysílání je zde omezeno na dětské animované filmy a svůj baseballový zápas tady nenaladí.

„Zatáhni závěsy a nech vyjít slunce. Tohle je nepřirozené počasí,“ poručil mi Carlisle a připojil se k zatahování závěsů.

Objednali jsme si na pokoj nějaké jídlo, kterého jsme se ovšem nenápadně zbavili. Nezbývalo nic jiného než čekat, až se ozvou z letiště. Vzala jsem telefon a vytočila známé číslo.

„Ahoj, Bello,“ řekla jsem tiše. Seděla jsem v jedné z ložnic.

„Ahoj, Sáro. Co se děje? Zjistili jste něco?“

„Ano, ale teď o tom nemůžu mluvit. Máme zpoždění, žádná letadla nelétají,“ šeptala jsem.

„Co se děje?“

„Bouřka nad oceánem.“

„Tady jenom trochu hřmí.“

„Nemůžu ji zastavit, musíme tu čekat, až to přejde.“

„Chápu. Jsem ráda, že jste v pořádku.“ Vzpomněla jsem si na Jane. Musela jsem to někomu říct. Ale je bezpečné jí to říct po telefonu? Ve vedlejší místnosti hrála hlasitě televize, jak se Emmett neustále pokoušel najít vhodný program. Myslím, že to nikdo neuslyší. Raději jsem šla do koupelny a pustila vodu. Proti upířímu sluchu to asi moc nepomůže, ale cítila jsem se lépe.

„Bello, Jane… Něco je s ní v nepořádku.“

„Co se děje?“

„Nesmíš to nikomu říct,“ zašeptala jsem.

„Neboj, ani Edward se to nedozví.“

„Jane se nedrží zrovna stranou. Dvakrát mě bezdůvodně napadla a vyhrožovala mi.“

„Dobře, nechám si to pro sebe. Tak zatím,“ řekla a položila mi telefon. Vypnula jsem vodu a vyšla ven. Emmett neustále přepínal programy a Carlisle stál nehybně za ním.

„Mluvila jsem s Bellou,“ ukázala jsem mobil a pak ho pohodila na konferenční stolek. „U nich je taky bouřka.“ Emmett přestal přepínat.

„Chceš říct, že je to první normální bouřka u nás vhodná na hru a já trčím tady?“ řekl sarkasticky Emmett. Věděla jsem, že naráží na moji podmínku. Carlisle potřepal hlavou a zasmál se.

„No jo, Bella říkala, že si asi půjdou zahrát,“ škádlila jsem ho. On se plácnul do čela a jal se znovu přepínat kanály.

„Jiné zprávy?“ zeptal se Carlisle. Zavrtěla jsem hlavou.

Bez zprávy z letiště jsme zůstali pět dní. Nechtělo se mi věřit, že tak dlouho trvá bouře. Bylo to třináct dní od našeho posledního lovu a na všech to bylo znát. Všem nám zčernaly duhovky a začaly se nám dělat kruhy pod očima. Pátého dne jsem se rozhodla pro návrh.

„Můžete jít lovit dnes v noci. Zůstanu tady,“ řekla jsem po dlouhém rozhodování. Musela bych zůstat další noc a den bez krve, ale oni se také museli nakrmit.

„Zůstanu já,“ nadhodil Carlisle. Zavrtěla jsem hlavou. Chvíli jsme se dohadovali, ale nakonec jsme zůstali u mého návrhu. Carlisle měl od posledního lovu ještě dál než já a opravdu to potřeboval. Odešli a já si ve ztemnělém pokoji pustila televizi. Dívala jsem se na nějaký italský pořad a snažila se vzpomenout, jaké to bylo usnout. Záviděla jsem všem těm lidem, kteří spali v ostatních pokojích. Zakoukala jsem se do pořadu, když mi zazvonil telefon.

„Dobrý den, slečna Graceová? Tady letiště, voláme, že máte rezervované tři letenky do Spojených států. Přesněji do Washingtonu. Bohužel, jiné se nám nepodařilo sehnat. Odlet je v půl páté, zbytek informací dostanete společně s letenkami…“ Podívala jsem se na hodiny. Půl druhé. S telefonem u ucha jsem začala běhat po pokoji a balit urychleně věci. Když slečna domluvila a položila telefon, ihned jsem vytočila Carlisleovo číslo.

„Musíme odletět v půl páté, jiné letenky nedostanu,“ mluvila jsem zrychleně při balení. Nakonec jsem urychleně zavolala na recepci a v rychlosti domluvila přípravu účtu. Nakonec jsem vzala všechny tašky a sešla dolů na recepci. Tam jsem zaplatila účet a opustila hotel.

Na letiště jsem dorazila přesně ve tři, Carlisle a Emmett postávali u vchodu a hned jak mě viděli, přišli převzít zavazadla. Když jsem vešla do haly, zjistila jsem, že je tam opravdový, nefalšovaný zmatek. Všichni lidé chtěli odjet do Spojených států, a tak se uskupili u jednotlivých terminálů, pokladen a odbavovacích míst. Na informacích, kde jsem si měla vyzvednout letenky, byla fronta až k východu. Zoufale jsem se otočila na Carlislea, ale ten bezradně pokrčil rameny. Nakonec nějakého chytráka napadlo otevřít další informační přepážku, a tak se fronta rozdělila.

Na řadu jsem se dostala po půl hodině a snažila jsem se výměnu co nejvíc urychlit. Zbývala nám hodina na odbavení a celní kontrolu. Okamžitě jsme se prodrali mezi lidmi k přepážkám, a když jsme došli k odletovému terminálu, zbývaly tři minuty do otevření letadla. Měla jsem pocit, že letadlo tolik lidí ani nepobere. Byli tam děti, dospělí, senioři, upíři… Pomyslela jsem na to, že budu sedět dvanáct hodin v letadle jako jediná nenakrmená. To zvládneš! šeptala jsem si v duchu. Stála jsem strnule ve frontě za zavalitým mužíkem v havajské košili. Měl zarudlý obličej a srdce mu bušilo jako splašené od běhu. Cítila jsem jeho krev, jak rychle proudí v jeho žilách. Zalitovala jsem, že jsem se nešla také nakrmit. Pokoj přeci mohl zůstat bez dozoru, ne? Ale pak bych se nedozvěděla, že odlétáme, hádala jsem se se svými myšlenkami.

Konečně se nám otevřely dveře a fronta se rozpohybovala. Zjistila jsem, že každý sedíme na jiném sedadle, ale hlavně že letíme. Sedla jsem si do svého sedadla a uklidnila jsem se. Nebylo to tak strašné. V letadle byl rychle cirkulovaný vzduch, a tak ucítím silně jen toho člověka vedle mě. Letadlo se odrazilo a vzlétlo směrem k Severní Americe. Celou cestu jsem poslouchala hudbu a četla knihy. S přistáním jsme měli menší zpoždění, ale nakonec jsme přistáli bezpečně ve Washingtonu. Rozhodli jsme se domů už běžet. Za dvě hodiny jsme se dostali k domu, všichni jsme si spokojeně oddechli. Když jsme však otevřeli dveře, všechny oči se k nám nervózně otočily.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život máš jen jeden, i když je nekonečný - 7. kapitola:

 1
3. Jana
04.03.2013 [21:11]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Myfate admin
04.03.2013 [20:00]

MyfateAhoj,
článek jsem Ti opravila, jen si, prosím, dej příště pozor na:

- čárky
- správná interpunkce
- shoda přísudku s podmětem (zvláště u rodu ženského)
- dělení slov
- před tím/předtím
- přímá řeč (pozor na to, co je a co není věta uvozovací)
- spojených států –> Spojených států (název)
- A – ano –> A-ano
- z ložnicí –> z ložnic
- vnitřní monolog

Děkuji. Myfate Emoticon

16.02.2013 [14:34]

KacenQaCullenAhoj, článek ti vracím, protože v něm jsou chyby (přímá řeč, y/i, čárky, překlepy), ale hlavní problémem je, že tu text máš okopírovaný dvakrát a není zřejmé, kde kapitola končí a ani, cos tam dát chtěla či nechtěla. Proto si článek ještě jednou projeď/oprav a až poté zatrhni /Článek je hotov/.
Díky. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!