Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žijí mezi námi - Kapitola 13.

14.07.2010 (07:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5465×

Kapitola 13.

Rozsvítilo se v pokoji, ve kterém byl jako v jediném v domě nějaký nábytek. Teď jsem ji viděl v celé její kráse. Vypadala jako Isanne, ale kupodivu měla něco i z Isabelly. Nevím, čím to bylo, ale i takhle na dálku jsem cítil, že nepůsobila tak chladně, jak jsem si pamatoval Isanne z její poslední autogramiády.

Připadal jsem si jako šmírák, ale nemohl jsem si pomoct. Isanne, teda Isabella se postavila k oknu, chvíli se rozhlížela, a pak vzala do rukou závěsy a zatáhla je.

Sakra, pomyslel jsem si. Takže ty si chceš hrát? Dobře, budeme si tedy hrát. Říkal jsem jí v duchu. Potichu a nenápadně jsem se odplazil do lesa a rozběhl jsem se domů.

***

Celou sobotu jsem byl zavřený ve svém pokoji a kdykoli se někdo objevil za dveřmi s otázkou, zda může vejít do dovnitř, jsem ho poslal pryč. Na nikoho jsem neměl náladu.

Bojoval jsem se svými myšlenkami. S odhalením, že není Isanne a Isabella, ale že jsou ty dvě vlastně jedna. Jaké bylo její pravé jméno? Proč vystupovala jako dvě rozdílné osoby?

Podle všeho byla ta dotyčná upírka. A Carlisle měl asi pravdu s těmi čočkami. Jinak jsem si barvu jejích očí nedokázal vysvětlit. Proč mě ve škole mátla svým vzhledem? Byla pravda to, že do mě byla zamilovaná? Odešla kvůli mě z Volterry? Nefandil jsem si příliš? Třeba byl důvod jejího odchodu úplně jiný. Ne, tomu, že do mě byla zamilovaná, odpovídala její věnování a také vzkazy.

Neměl jsem ani tušení, jak dlouho už s námi chodila do školy. Nikdy jsem si jí ve škole pořádně nevšiml. Před tím, než jsme do sebe začali skoro pravidelně narážet, jsem ji zaznamenal pouze párkrát a to jen proto, že do mě i v minulosti několikrát vrazila nebo měla potyčku s někým jiným. Vůbec jsem nad ní ale nepřemýšlel. Byla mi ukradená. Byla pro mě jen tou divnou holkou ze školy, puťkou, která nedávala pozor na cestu.

Pokud si mě chtěla získat knihou, kterou napsala, tak si mě získala na celé čáře. Proč tedy stále ještě hrála svoji roli? Isabella, i když nebyla moc hezká, se mi i tak dostala pod kůži. Co chtěla víc? Snažil jsem se s ní bavit, ale ona nevypadala, že by o to nějak příliš stála. Tak co čekala?

A co měla znamenat ta její pusa? Tím mě překvapila. Kdybych nebyl upír, asi by mi doslova vyrazila dech.

Měl jsem spoustu proč, ale žádné proto. Bylo to jako kusy skládačky, které do sebe nechtěly zapadnout. Něco mi unikalo a já jsem nemohl přijít na to, co to bylo...

***

V neděli mě Alice vytáhla na nákup. Jasperovi se nechtělo a já jsem neměl nic jiného na práci, tak jsem souhlasil. Potřeboval jsem si trochu pročistit hlavu a myslet chvíli na něco jiného, než na ty dvě... jednu... od I.

Jeli jsme mým autem do Port Angeles.

„Edwarde, už včera jsem se tě chtěla na něco zeptat, ale ty jsi nevypadal, že se chceš o čemkoli bavit," promluvila na mě Alice po cestě.

„Na co?“ zeptal jsem se stručně. Tušil jsem, co ji zajímalo.

„No, viděla jsem tvoje rozhodnutí běžet k domu, kde bydlí Isabella. A zajímá mě, co jsi tam našel.“ Jistě, nemýlil jsem se.

„Alice, po pravdě…“ začal jsem, ale pak jsem se nadechl a pokračoval. „Vím, že spolu poslední dobou moc nemluvíme, ale potřebuji si některé věci ujasnit prvně sám, až pak se o nich budu schopen bavit s tebou a ostatními. Prozradím ti ale jednu věc. Isabella je Isanne.“

Podívala se na mě nechápavě. „Cože? Jak jsi na to přišel? To přece není možné, viděla jsem Isanne a rozhodně nevypadá jako Isabella. Vždyť ta holka má rovnátka a brýle… A to její oblečení, hrůza.“ Viděl jsem v její mysli obraz Isanne a Isabelly. Nedávalo jí to smysl. Jak by mohla být krásná Isanne ošklivá Isabella?

„Je to tak. A myslím, že ona už ví, že já to vím. Až tomu všemu porozumím, budeš první, komu se s tím svěřím, jo?“

„Dobře,“ souhlasila neochotně, „ale stejně mi to nějak nejde na rozum.“

„To ani mně ne.“

V Port Angeles jsme nakoupili nějaké oblečení a další věci ze seznamu, který měla Alice v hlavě, a obloženi taškami jsme zamířili k autu.

***

V pondělí jsem vyhlížel Isabellu ve škole, ale nedorazila.

Nepřišla ani v úterý, ani ve středu. Začínalo to být divné. Bála se snad mojí reakce? Věděla, že jsem byl u jejího domu. Určitě si musela být jistá i tím, že jsem ji viděl, když do něj vstupovala. Nebavilo ji snad už pokračovat v té hře na ošklivou Isabellu?

Ve středu po škole jsem odvezl ostatní domů a vydal jsem se k domu, ve kterém bydlela Isabella. Když jsem ale zvonil, nikdo mi neotvíral. Zkusil jsem vzít za kliku a kupodivu nebylo zamknuto. Vešel jsem dovnitř, zavolal jsem na ni, ale nikdo mi neodpověděl.

Její pach jsem cítil v celém domě, i když ne moc silně. Vypadalo to, že už tu pár dní nebyla. Opatrně jsem vyšel schody k jejímu pokoji. Zaklepal jsem, a když se nikdo neozval, vešel jsem dovnitř. Nevím, co jsem čekal, každopádně v pokoji nikdo nebyl.

Přejel jsem očima po místnosti a upoutalo mě něco na posteli. No, pokud se tomu dalo říkat postel. Nedokázal jsem si představit Isabellu, že by na ní spala. I když... jako upírka spát nemohla, takže válenda, která tu stála, byla pravděpodobně jen rekvizita. Šel jsem k ní. Na dece ležela Isabellina kniha a z ní vyčuhoval bílý roh. Otevřel jsem ji v tom místě a našel jsem tam obálku s mým jménem.

Posadil jsem se na válendu a chvíli jsem otálel s jejím rozlepením. Obával jsem se toho, co tam najdu. Nebuď srab, Edwarde, třeba se konečně dozvíš pravdu, nabádal jsem se. Nadechl jsem se a rozlepil jsem obálku. Vytáhl jsem list papíru, a když jsem se na něj podíval, zjistil jsem, že je hustě popsaný z obou stran. Sklonil jsem hlavu a začal číst.

Drahý Edwarde,

vím, že víš. Proto už tu déle nemohu zůstat. Zasloužíš si ale znát celou pravdu.

Vše začalo před několika měsíci, když jsem slyšela vyprávět Ara o Tvojí rodině. Zaujalo mě to, že se živíte zvířecí krví. Nejvíc jsem ale byla zvědavá na Tebe.

V převleku jsem nastoupila do školy ve Forks. Díky svému daru jsem měla jistotu, že mě nikdo z vás jako upírku neodhalí. Nenápadně jsem studovala Tvoji rodinu a Tebe. A pak jsem se rozhodla, že o vás napíšu knihu. Doufala jsem, že se mi přes ni podaří Ti být blíž. Pár věcí jsem v ní změnila, aby vás nikdo nemohl odhalit. Aro se zveřejněním souhlasil, tak jsem si vymyslela jméno Isanne Siddon a knihu jsem vydala.

Nevěděla jsem, zda bude úspěšná a upřímně mě zájem o ni překvapil. Zvlášť, když jsem pak zjistila, že kniha zaujala i Tebe. Když ses poprvé rozhodl se svojí rodinou, že se na mě pojedete podívat do Seattlu, potěšilo mě to. Věděla jsem ale hned od začátku, že na autogramiádách vystupovat nebudu. Jenže když ses pak objevil i v dalších městech, rozhodla jsem se, že už Tě déle nechci trápit. A tak jsem ukončila svoje cestování po Washingtonu a na své poslední zastávce jsem se Ti ukázala. Věděla jsem, že mě nepoznáš. Jako Isabelly sis mě ve škole příliš nevšímal, stejně jako ostatní. Nepředpokládala jsem tedy, že by sis dal dohromady to, že jsem jak Isanne, tak i Isabella.

Edwarde, promiň, že jsem do Tebe pořád vrážela, ale potřebovala jsem znát Tvoje myšlenky. Potřebovala jsem vědět, co uděláš, co podnikneš.

Jmenuji se Isabella Swan. Můj lidský život skončil, když mi bylo osmnáct. Je tomu už něco málo přes padesát let, kdy jsem s rodiči cestovala ze San Francisca do Itálie. Otec chtěl navštívit Volterru. Měl o ní něco načteno a chtěl vidět, jak vypadá hrad zevnitř. Krásná průvodkyně nás prováděla hradem, až jsme přišli do sálu, kde byly tři trůny a krásní lidé. Někteří na sobě měli dlouhé pláště. Jakmile se za námi zavřely masivní dveře, ozvalo se vrčení a výraz v obličeji všech těch krásných lidí se změnil. Vypadali jako predátoři, kteří se co chvíli vrhnou na svou kořist. V momentě, kdy se začali krmit naší výpravou, mi došlo, že tou kořistí je právě naše výprava. Také jsem pochopila, že ti predátoři nebudou jen tak obyčejní lidé.

Rozběhla jsem se pryč ze sálu a měla jsem to štěstí, že nikdo nehlídal postranní dveře. Všichni měli na starosti pouze jedno. Ukojit svoji žízeň. Než jsem vyběhla ze sálu, ještě jsem se ohlédla a viděla jsem své rodiče. Nad každým z nich se skláněl jeden predátor a vysával z jejich těla život. V tu chvíli mě napadlo jen jedno slovo - upíři. Se slzami v očích jsem se hnala hradem, až jsem skončila v malé místnosti. Zavřela jsem dveře a poddala se svému žalu nad ztrátou rodičů. Po nějaké době, nevím, zda to byly minuty či hodiny, jsem začala přemýšlet, jak se odtud dostat. Bála jsem se vyjít ven, tak jsem seděla na zemi a tiše jsem vzlykala. Pak se z nenadání otevřely dveře a v nich stáli dva hromotluci s úsměvem na rtech. 

Vedli mě zpátky do sálu, kde už nebylo k mému štěstí ani památky po předchozí krvelačné scéně. Předvedli mě před trůny, mírně se uklonili a opustili sál. V celém sále byly, kromě mě, jen tři osoby, z toho dvě sedící na trůnech a jedna stojící přede mnou. Měla jsem strach, co se bude dít, ale na druhou stranu… Rodiče byli mrtví a já jsem bez nich žít nechtěla. Hrdě jsem zvedla hlavu a zaměřila svůj pohled na toho, který stál před trůny. Až teď jsem si všimla, že měli všichni červené oči. Trošku jsem se oklepala, když mi ta barva připomněla barvu krve. Ten, co stál přede mnou, se usmál, představil se mi, a pak ukázal na ty dva za sebou a představil mi i je. Nijak jsem nereagovala, jen jsem ho poslouchala. Byla jsem vystrašená, ale snažila jsem se to nedat najevo.

Aro se divil, jak je možné, že jsem dokázala utéct nepozorovaně ze sálu. Říkal, že se to nikdy nikomu nepovedlo. Pomalu ke mně přistupoval, a když se dotkl mé ruky, uviděla jsem, že to nebylo poprvé, co si uspořádali takovouhle hostinu. Vyděsilo mě, co jsem viděla.

Aro byl na rozdíl ode mě překvapený, co viděl on. Aniž by mi cokoliv vysvětlil, usoudil, že by byla škoda mě zabíjet. Pustil mou ruku, odhrnul mi vlasy a slastně pozoroval moji tepnu na krku. Než jsem stihla jakkoli zareagovat, zakousl se mi do ní. Cítila jsem zvláštní bolest, a pak začala moje přeměna na upírku…

Ještě jako novorozená jsem se pomstila těm dvěma upírům, kteří mi zabili rodiče. Přesněji… vysáli z nich všechnu krev. I přesto jsem Arovi nikdy nezapomněla, že mi nechal zabít rodiče. Ve Volteře se ke mně ale chovali hezky, tak jsem si tam zvykla žít.

Po Arově vyprávění o vás se mi začal rodit v hlavě plán. Až když jsem se rozhodla, že pojedu do Forks, učila jsem se ukojit svoji žízeň zvířecí krví. Nikdy jsem nebyla nadšená z toho, že jsem se měla krmit lidskou krví, ale jinou možnost jsem neznala. Nakoupila jsem si potřebné rekvizity, koupila jsem dům, ve kterém právě stojíš, a přihlásila jsem se na střední školu ve Forks…

Edwarde, kniha je skutečně vyjádřením mých přání.

Toužila jsem po tom, abych byla Tvoje Annabella a Ty jsi byl můj Edric. Jenže… po pravdě jsem se v Tobě moc nevyznala. Chvíli jsi chtěl Isanne, pak už jsi ji nechtěl… Vím, že jako Isabella, brýlatá holka ze školy jsem Ti také trochu ležela v hlavě, ale ne tak, jak bych si představovala.

Ze začátku jsem nechtěla, abys mě odhalil, ale čím víc jsem Tě poznávala, tím víc jsem toužila po tom, abys věděl, že já jsem ta, která si přeje být Tvojí Annabellou.

Vše se dostalo do bodu, kdy jsem naznala, že už se nemůžu skrývat.

Edwarde, už se na Tebe nedokážu nedívat, už se nedokážu držet od Tebe dál, nemluvit s Tebou…

A protože nevím, jaké city ke mně chováš Ty, raději jsem se rozhodla odejít z Tvého života. Odmítnutí by mi způsobilo hroznou bolest. Větší, než když Tě teď opustím...

Přeji Ti, abys našel brzy svoji Annabellu. Aby byla taková, jakou ji chceš mít.

Nehledej mě, nepodaří se Ti mě najít.

S veškerou láskou

Jen Tvoje Isabella

Četl jsem dopis stále dokola a nemohl jsem tomu všemu uvěřit. Ona do mě byla skutečně zamilovaná. A stále je. Odešla, protože nepoznala, že i já jsem do ní zamilovaný. Vlastně… jsem si to plně uvědomil až teď. Ta Isabella, kterou jsem znal ze školy, mě... zajímala. I když nebyla hezká, bylo na ní něco, co mi nedovolilo splnit to, co jsem si nakázal. I když jsem se snažil, nedokázal jsem se jí vyhýbat.

A teď mě tu nechala. Samotného s poznáním, co je to láska. S poznáním, že ona je mojí Annabellou a od první chvíle, kdy jsem si jí všiml, i byla. Jen jsem to neviděl… nechtěl jsem to vidět. Pobláznila mě Isanne, která mě pak zklamala svým vystupováním. A dívku, kterou jsem měl před sebou… jsem pořádně nevnímal.

Byla pryč... Nehledej mě, nepodaří se Ti mě najít. Myslela to tak, že kdybych jel do Volterry, že ji tam stejně nenajdu? Třeba by Aro věděl, kde se skrývá. Musel jsem ji najít. Musel. Přece mi teď nemohla zmizet. Teď, když jsem ji našel, když jsem prozřel…

S nadějí jsem vstal a otevřel skříň v pokoji. Visely tam šaty, které nosila Isabella do školy. Vytahané sukně a košile o několik čísel větší. Přičichl jsem si k oblečení a cítil jsem z něj Isabellin lidský pach.

Zavřel jsem ji, vzal jsem knihu s dopisem, naposledy jsem se rozhlédl po pokoji a vyběhl jsem z domu.

Pojedu do Volterry, rozhodl jsem se. Isabella musí vědět, co k ní cítím.

Jen jsem přijel domů, vyběhl jsem schody a zalezl jsem do svého pokoje. Na pohledy a myšlenky ostatních jsem nereagoval. Byl jsem jako v transu. Na notebooku jsem hledal letenku na dnešek, ale všechna místa byla obsazená. Podařilo se mi zamluvit si letenku až na zítřejší večer. Měl jsem pocit, že už nemůžu déle čekat, ale nedalo se nic dělat.

V mém přemýšlení mě vyrušilo zaklepání na dveře. Alice.

„Pojď dál,“ vyzval jsem ji.

„Edwarde, proč jedeš do Itálie?“ zeptala se mě, jen co vešla do pokoje.

„Alice, jel jsem po škole do domu, ve kterém bydlela Isabella a našel jsem tam tohle,“ řekl jsem a podal jí dopis. Posadila se vedle mě na postel a začetla se. V průběhu čtení se několikrát nadechla a zase vydechla. Když dopis dočetla, podala mi ho a podívala se mi do očí.

„Ty chceš jet za ní? Není to zbytečné? Psala, že ji nemáš hledat,“ řekla.

„Já vím, Alice, ale já si uvědomil, že už vím, proč jsem se ve škole s Isabellou bavil. Zamiloval jsem se do ní, akorát jsem si to nechtěl připustit. Isanne mě pobláznila, ale nad Isabellou jsem přemýšlel… jak jí pomoct, zajímalo mě, proč nebyla ve škole, vadilo mi, když se jí ostatní posmívali… chtěl jsem ji chránit. A teď mám pocit, jakoby kus mého já zmizel a já jsem byl neúplný. Nevím, jestli to dokážeš pochopit, ale je to tak. Mám strach, že je pozdě…“ vysvětloval jsem jí zoufalým hlasem, co cítím.

Alice si mě měřila pohledem. Pak přimhouřila oči a já jsem poznal, že má vizi.

„Není pozdě,“ zašeptala, vstala a odcházela z pokoje. Snažil jsem se jí přečíst myšlenky, ale přeříkávala si módní značky.

„Alice, co jsi viděla? Teď přece nemůžeš odejít!“ zakřičel jsem na ni. Jen se ohlédla, mrkla na mě a zavřela za sebou dveře. Kruci, co mohla vidět? Není pozdě? To znamená, že mám ještě šanci? Viděla mě spolu s Isabellou?

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Holky, snad už je vám po téhle kapitolce vše jasné. ;-)

Hlavním motivem této povídky byla od začátku LÁSKA.

Čeká nás poslední kapitolka a myslím, že je jasné, jak tenhle příběh skončí...

Opět vám chci poděkovat za přízeň a komentáře.

Vaše EdBeJa

Kapitola 12. - Shrnutí  - Kapitola 14. - Konec

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žijí mezi námi - Kapitola 13.: