Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žijí mezi námi - Kapitola 12.

13.07.2010 (11:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5444×

Kapitola 12.

Po lovu jsem šel do svého pokoje. Posbíral jsem učebnice a sešity z postele a položil jsem je na stůl. Nudil jsem se. Zakázal jsem si přemýšlet nad Isanne i Isabellou. V hlavě jsem měl zmatek a potřeboval jsem si na chvíli od obou odpočinout. 

Vzal jsem do ruky učebnici biologie a bezmyšlenkovitě jsem jí listoval. Byl jsem asi tak v půlce, když jsem otočil další stránku a vykulil jsem oči. Ležel tam můj vzkaz pro Isanne, který… No ano, zmačkal jsem ho v Tacomě a hodil do koše kousek od knihkupectví. Bylo vidět, jak ho někdo rovnal, aby nebyl tak pomačkaný, ale mapky od přehybů tam stejně zůstaly.

Přelétl jsem očima vzkaz a něco se mi na něm nezdálo.

Pod mým podpisem bylo maličkým písmem napsáno:

Edwarde,

Buď mým Edricem a já budu Tvojí Annabellou.

Oběma se nám splní přání…

I.

Koukal jsem na ta slova a nemohl jsem jim uvěřit. Vzkaz jsem psal Isanne, vyhodil jsem ho do koše a…

Vylovila ho snad z koše ona a připsala k němu svůj vzkaz pro mě? Teď, když se mi celkem podařilo pustit Isanne z hlavy, se mi zase připomíná? Která holka ve škole mohla být Isanne? Žádná nevypadala ani zdaleka jako ona. Moje pátrání mě nikam nezavedlo. Teda zavedlo, do slepé uličky. Za koho se tedy skrývala? Proč se mi neukázala ve škole v celé své kráse?

Podíval jsem se znovu na vzkaz. Podepsala se jen I.. Proč nenapsala Isanne? Vždy se tak podepisovala. Mělo mi snad I. něco naznačit? Přemýšlel jsem, která holka se jmenovala na I a jediná, která mě napadla, byla Isabella.

Ne, Isabella nemohla být v žádném případě Isanne. Vždyť už od pátku chyběla ve škole. Jak by se mohla nepozorovaně objevit ve škole a vložit mi vzkaz do učebnice, aniž by si jí kdokoli všiml? I když… Isabelly by si pravděpodobně nikdo nevšiml. Ona byla pro všechny neviditelná. Pokud si tedy nenasadila ty hrozné brýle a nestala se tak terčem posměchu.

Ani její pach jsem ve třídě necítil. Jenže zrovna tohle mohlo být zavádějící. Isanne jsem také necítil. A pokud by byla Isabella skutečně Isanne… Ne. Isabella nemohla být Isanne. To bych poznal. Isanne byla krásná, kdežto Isabella… Isabella byla prostě ta holka s brýlemi, která se hrozně oblékala.

Trošku jsem se za tu definici zastyděl. Viděl jsem dům, ve kterém bydlela. Asi si lepší oblečení nemohla dovolit. A že zrovna nevypadala jako modelka, za to také nemohla.

Co když to ale byla jen maska? V tom případě mě nenapadal jediný důvod, proč by si Isanne hrála na Isabellu? Nebo to byla Isabella, která se maskovala a hrála si na Isanne? Zakázal jsem si myslet na obě, a poté, co jsem našel v učebnici ten vzkaz, jsem si udělal v hlavě ještě větší zmatek. 

Zapomněl jsem ve třídě učebnice a tím jsem jí pěkně nahrál. Čekala snad na vhodný okamžik, aby mi mohla podstrčit můj vzkaz pro Isanne, doplněný o její vzkaz pro mě? Moment... nad čím jsem to přemýšlel? Jako bych si skutečně myslel, že mi tam ten vzkaz nechala Isabella. Zakroutil jsem hlavou. Kdy jsem se naposledy koukal do učebnice biologie? Nemohl v ní být ten vzkaz už pár dní? A dost. Přikázal jsem si. Kdybych byl člověk, musel bych si teď vzít minimálně dva prášky na bolení hlavy.

Zaklapl jsem učebnici, vstal jsem od stolu a vzkaz jsem uložil do nočního stolku k ostatním. Zapnul jsem si rádio, z knihovny jsem si vzal knihu Den trifidů, lehl jsem si na postel a začal jsem si číst. Byl jsem sám se sebou spokojený, že jsem obě dívky od I pustil na chvíli z hlavy. Obě? Byly skutečně dvě? Ticho, okřikl jsem svoje myšlenky. Ze všech sil jsem se snažil soustředit na knihu a po chvíli už jsem hltal příběh, který se odehrával v knize...

***

Když jsem ve škole na Isabellu nenarazil ani v pátek, rozhodl jsem se, že se za ní po vyučování stavím.  

Proč, Edwarde? Máš k tomu nějaký důvod? Ptala se mě na obědě myšlenkou Alice. Viděla moje rozhodnutí a vůbec mu nerozuměla.

„Pak ti to vysvětlím,“ pošeptal jsem jí. Ostatní se na nás podívali nechápavě. Přestávka na oběd už naštěstí končila, takže jsem jim nemusel nic vysvětlovat. Jen jsem pokrčil rameny, usmál se na ně a vstal jsem od stolu.

Pomalu jsem mířil na poslední hodinu a v hlavě jsem si formuloval, co řeknu Isabelle, až se ukážu před jejím domem.

Nedával jsem pozor a do někoho jsem vrazil. Nadechl jsem se, že se omluvím a do nosu mě praštil známý lidský pach. Podíval jsem se vedle sebe a na zemi klečela Isabella a sbírala si svoje věci. Sehnul jsem se k ní.

„Promiň, Isabello,“ omluvil jsem se jí.

Natáhl jsem se pro jednu její učebnici zrovna v momentě, kdy se pro ni natahovala také. Naše ruce se zlehka dotkly a já jsem měl v tu chvíli pocit, jakoby mi tělem projel elektrický proud. Isabella rychle ucukla a na okamžik strnula.

„Už jsem si zvykla,“ zašeptala po chvíli odpověď na moji omluvu.

„Proč jsi nebyla od minulého pátku ve škole?“ vypadlo ze mě najednou. Jako bych byl rád, že ji vidím.

Zvedla hlavu a podívala se mi do očí. Vážně ho to zajímá? Pomyslela si.

„Byla jsem u příbuzných mimo město,“ řekla šeptem a uhnula pohledem. Pak se postavila a dala se do kroku.

„Isabello, počkej,“ zakřičel jsem na ni. Na chodbě se udělalo v tu ránu hrobové ticho. Dokonce i ti, kteří si nestihli všimnout, že se vybavuju s Isabellou, se teď zastavili a s otevřenou pusou a vykulenýma očima těkali mezi mnou a jí. Po pár krocích se opravdu zastavila a otočila se ke mně. No co, všichni na chodbě už si o mně stejně mysleli, že jsem blázen, takže jsem neváhal a vykročil jsem k ní.

„Můžeme si promluvit?“ zeptal jsem se jí, když jsem k ní došel. Hodila na mě nechápavý pohled, skousla si ret a v mysli se jí objevilo moje jméno.

„Musím na hodinu,“ řekla šeptem.

„Musíš nebo chceš?“ nedal jsem se. Zamrkala, nadechla se a zase vydechla. Proč s ní bylo tak těžké mluvit? Tohle přece nemohla být Isanne.

„Tak nic, měj se,“ ukončil jsem náš rozhovor, pokud se to tak dá nazvat, otočil jsem se a vešel jsem do své třídy. Na tohle jsem fakt neměl. Měla šanci a nevyužila ji. Isabella tedy rozhodně nebyla Isanne, natož moje Annabella. Tahle holka byla naprosto nepřístupná.

A dost! Poručil jsem si. Od této chvíle se budeš držet toho, co sis slíbil. Budeš se jí vyhýbat a nebude tě zajímat. Přikazoval jsem si už po několikáté.

Zaposlouchal jsem se do výuky, abych se odreagoval.

Jakmile zazvonilo, vyšel jsem ze třídy a spěchal na parkoviště.

Těsně jsem minul Isabellu, ale ani jsem se na ni neotočil.

„Edwarde?“ ozvalo se za mnou tichým hlasem.

Zpomalil jsem, ale neotočil jsem se.

„Prosím,“ zašeptala velmi tiše, ale přesto jsem ji díky svému sluchu slyšel. Prosí? O co mě prosí? Zastavil jsem se a podíval se na ni. Ploužila se za mnou pomalým krokem s hlavou skloněnou k zemi. Když došla až ke mně, zvedla ji a podívala se mi do očí. Jakoby se v nich něco zalesklo. Nechtěla se mi tu snad rozbrečet!

„Potřebovala jsi něco, Isabello?“ zeptal jsem se jí klidně a čekal jsem na její reakci. Viděl jsem na ní, že bojuje sama se sebou. Něco chtěla, ale nepoznal jsem co. Ani její myšlenky mi nenapověděly. Najednou, aniž bych to čekal, se ke mně natáhla a dala mi pusu na tvář. Jen to udělala, otočila se a mířila, jak nejrychleji mohla, z parkoviště pryč. Stál jsem na místě a vzpamatovával se z toho, co se stalo. Celé parkoviště ztichlo. Nikdo ani nedutal. Všichni čekali na moji reakci. Holky v duchu nadávaly Isabelle, jak si tohle mohla dovolit, a divily se, jak je možné, že jsem to připustil.

Po pár vteřinách jako bych se probudil. Trochu jsem zatřepal hlavou a rozešel se zase ke svému autu. Zbytek mojí rodiny už tam kupodivu čekal. Že bych stál na místě víc jak několik vteřin? Otočil jsem se k výjezdu z parkoviště, ale po Isabelle jakoby se slehla zem.

„Co to mělo znamenat? To si necháš jen tak líbit?“ zeptal se mě udiveně Emmett. I ostatním se honilo hlavou něco podobného.

„O tom se s vámi nebudu bavit,“ řekl jsem jim a sedl jsem si za volant. Co je jim do toho? Tohle byl můj boj. Sám jsem si to potřeboval srovnat v hlavě.

Jen jsme dojeli domů, šel jsem do svého pokoje. Isabella, ta ne moc hezká holka s brýlemi mě políbila na parkovišti na tvář. Přede všemi. Isabella, která měla problém se mnou mluvit, mi najednou vlepila pusu? Vůbec jsem se v ní nevyznal. Potřeboval jsem si s ní promluvit, a když nechtěla, rozhodl jsem se, že si jí nebudu všímat. A ona si pak klidně přijde, dá mi pusu a já jí mám hned plnou hlavu. Žádná holka se k tomuhle ještě neodvážila. 

Venku se setmělo, a tak jsem vyskočil z okna a běžel do lesa. Chtěl jsem být sám. Chtěl jsem si všechno srovnat v hlavě. Lovit jsem nepotřeboval. Jen jsem chtěl být někde, kde neuslyším ostatní.

Na mýtině jsem se posadil do trávy. Chvíli jsem jen tak seděl, a pak jsem se položil a sledoval jsem hvězdy na obloze.

Přemýšlel jsem, co mám dělat. Jak se mám chovat k Isabelle? Vždy, když jsem se rozhodl, že se jí budu vyhýbat, udělala něco, co mi ten můj plán překazilo.

Zaslechl jsem něco kousek ode mě. Posadil jsem se a zaměřil svůj pohled do toho místa. Jakoby někdo zlehka našlapoval v trávě a větvička, která se mu zlomila pod nohou, ho prozradila. Nikoho jsem však neviděl. Jako minule. Copak mám slyšiny? Ne, muselo to být nějaké malé zvíře.

Náhle mě napadlo, co kdybych se šel podívat k Isabellinu domu. Nevěděl jsem, proč se tou holkou tak zabývám, ale něco mi říkalo, že není taková, za jakou se vydává.

Zvedl jsem se a vydal se směrem k městu. Když jsem doběhl do ulice, kde Isabella bydlela, byla už pořádná tma. Ani v jednom okně se nesvítilo. Stál jsem za jejím domem a prohlížel si ho. Skoro se rozpadal. Jak tady mohl někdo bydlet?

Obešel jsem dům ze všech stran a snažil se odhadnout, kde by mohla mít Isabella pokoj. Vyskočil jsem do patra a opatrně jsem nakoukl do jednoho okna. Pokoj byl prázdný. Nejenže v něm nikdo nebyl, ale nebyl v něm ani žádný nábytek. Divné. Kolik pokojů ten domek mohl mít? Přesunul jsem se k dalšímu oknu. Opět jsem nakoukl dovnitř a ani tady nikdo nebyl. V pokoji byla jen válenda, na ní deka, nějaký starý polštář a skříň. Isabellin pach tu byl cítit víc. Byl to snad její pokoj? Kde mohla být, vždyť byla skoro půlnoc?

Nakoukl jsem ještě do dalších oken. Všechny pokoje byly prázdné. Žádný nábytek… prostě nic. Jen v kuchyni byla stará kuchyňská linka. Copak tu bydlela sama? Spala na tom hrozném lůžku, které jsem viděl? Nedávalo to smysl. Ještě jednou jsem se podíval do pokoje, který byl pravděpodobně její, a rozběhl jsem se zpátky do lesa.

Zastavil jsem se na kraji a rozhodl se, že tu chvíli počkám. Třeba se objeví. Kdyby byla upírka, mohla být na lovu. Ale copak jsem věřil tomu, že by mohla být zrovna ona ta dívka, o které mluvil Eleazar s Carlislem? Copak mohla být ona skutečně Isanne?

Pozoroval jsem celou ulici a najednou se mi zdálo, že se něco mihlo na jejím konci. Upíral jsem zrak k tomu místu a skutečně. Ulicí běžela dívka. Dlouhé vlasy jí vlály kolem hlavy a rozhodně neměla brýle. I oblečení neodpovídalo Isabelle. Tahle dívka na sobě měla rifle a tmavé triko. Už z dálky jsem poznal, že je to upírka. Odpovídala tomu rychlost jejího běhu. Před domem, kde bydlela Isabella, se zastavila, nadechla se a očima začala prohledávat okolí. Skrčil jsem se, aby mě neviděla. Bylo ale jasné, že cítila můj pach. Její pohled se zastavil v mém směru a já se lekl, že mě zahlédla. Usmála se, což mě překvapilo, a pak si odemknula dveře od domu a vešla dovnitř.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 Tak co na to říkáte? Už máte ve všem jasno? ;-)

V příští kapitolce budeme pokračovat s odhalováním. ;-)

Děkuji moc za komentáře. Hrozně mě těší, že se vám moje povídka líbí. :-)

Vaše EdBeJa

Kapitola 11. - Shrnutí - Kapitola 13.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žijí mezi námi - Kapitola 12.: