Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelená karta - 13. kapitola

24.11.2012 (08:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 7777×

Edward

„Ach můj bože!“ vydechla Bella, když jsme padli v poorgasmové euforii do peřin.

„Myslím, že teenageři říkají O. M. G.,“ zamumlal jsem udýchaně. Ne, že bych potřeboval nabírat dech, ale mělo by to vypadat přirozeně, když někdo stále neví.

Zírali jsem oba do stropu a vsadím se, že i ona si přehrávala znovu chvilky našeho dokonalého, těsného spojení. Myslel jsem, že když čtu myšlenky, tak znám všechno, přestože jen zprostředkovaně. Omyl. Obrovská chyba. Něco takového jsem nemohl prožít přes myšlenky jiných. Myšlenky moje tělo nepřivedou do stavu úžasných křečí a totální extáze. Sexuální nirvány.

A provozovat to s člověkem? Přirážet do vlhkého, horkého, prokrveného těla? Kdo neokusil, neuvěří.

Položila mi ruku na hruď a zvedla ke mně oči.

„Tohle jsme měli udělat hned. Ušetřili bychom si spoustu hádek,“ řekla mi. Ona opravdu dech chytala, jako kdyby právě odzpívala Fantoma opery před Národním divadlem.

„Dobře. Až příště narazím na příšernou hysterku v letištní hale, hned ji odtáhnu na toalety,“ slíbil jsem. Začala se smát. Ona se směje, když ironizuji její poznámku?

Chytila mě za dolní čelist a otočila mě k sobě, aby mi vtiskla polibek. Skončila s jazykem v mých ústech a já jí to nadšeně opětoval.

„Ty rozhodně žádnou hysterku zatahovat na toalety nebudeš. Budeš můj manžel, takže to zkus a urvu ti vánoční ozdoby,“ vyhrožovala mi s úsměvem. Vrazila mi ještě jednu pusu a položila se mi hlavou na prsa. Přitom mě dál hladila rukou. A upír si vážně dokáže neskutečně vychutnat, když o něj pečuje lidská ruka.

„Jsi jiná,“ konstatoval jsem.

„Ještě vydýchávám orgasmus. Hned potom se vrátím.“

„Ne!“ Přetočil jsem se nad ni. Šlo to přirozeně a snadno – být s ní v posteli, nahý a mluvit upřímně. Jistě, musel bych dodat, že jsem upír, ale to se teď do rovnice nepočítá. „Nechci zpátky ji. Ta mě vykopne z postele. Zůstaň tu ty,“ šeptl jsem. I já jsem tu s ní chtěl zůstat. To je hrozné. Sex nám oběma absolutně vygumoval mozek. Zůstat v posteli s kopřivou? Dobrovolně? Dokonce za to orodovat? To popírá přírodní zákony.

„Nikam tě nevykopnu. Mám navíc nohy zamotané v tvých, takže s nimi nemůžu manipulovat,“ dodala a jako důkaz zavrtěla nohou, co měla vklíněnou pod mojí. Svoji jsem si ale pořád hlídal, aby ji ten kamenný kus neumačkal.

„Zůstaneme spolu celou noc?“ zkusil jsem.

„Když nebudeš chrápat, brát mi deku, anebo mě mlátit ze spánku…“

„Já?“ zamumlal jsem pobaveně a otráveně zároveň. Přísahám bohu, že jí jednou její sladký, klidný spánek natočím.

23:55

Leží v mém objetí, něžně mě líbá na krku a šeptá, jak jsem jí to dobře udělal, a že se nemůže dočkat, až si to zopakujeme.

Mně začíná docházet, že nedostatek sexu má na lidskou rasu velmi negativní účinky.

00:40

Sladké mumlání ustalo, nadcházejí hlasité švédské projevy. Připomíná mi to motivační monology diktátora.

01:03

Kopřiva nadává, vzteká se a mlátí do mě. Nepomáhá zpěv a ani doteky. Odtahuju se, aby si neublížila.

02:30

Schytávám to do obličeje, když rozhazuje po pauze rukama.

03:21

Ležím na miniaturním kraji postele bez přikrývky a bez nároku na život.

3:58

Mumlá sladce – Edwarde - a hledá mě.

4:00

Cíl nalezen. Přivine se ke mně a spokojeně mi spočine hlavou na hrudi. Pavoučí nohu přehazuje přes moji.

5:30

Pronikavý zvuk intra skladby od Nightwish ohlašuje, že je čas vstávat. Zavírám oči a předstírám, že se probouzím s ní. Musím se přiznat, že mi nebude vadit, pokud se z toho stane rutina. Upíři se změnit nemůžou, ale ona je člověk. Ona ano. Začínal jsem ji snášet. Ne, to jsem vlastně začal už před Vegas. Teď ji mám… rád?

Divné. Kdyby mi někdo před čtrnácti dny řekl, že s ní budu opravdu dobrovolně spát a vyžadovat její přítomnost, řeknu mu, ať už to nehulí.

Bella

Vstávám v tuhle hodinu, unavená, po celý rok, každý, jednotlivý den. Neslavila jsem Díkuvzdání, Vánoce a podobné kraviny. Ale teď jsem nechtěla opustit postel. Říká se, že ten rošt, matrace, polštář a přikrývka jsou dohromady nejsilnějším magnetem na světě. Velký omyl, dámy a pánové. To nahý Edward Cullen vytváří právě na mé posteli to magnetické pole, ze kterého jsem se nemohla vymanit. Nadzvedla jsem se na lokti, abych se mu podívala do tváře – jestli vypadá stejně jako ostatní po ránu. Příšerně.

Ale on ne… Sladký, krásný… Estetika sama. Dokonce vypadal roztomile, když mlčel, a dlouhé, husté řasy jako smetáky mu spočívaly na dolním víčku.

Nespokojeně zamručel, když jsem se od něj odtrhla a práskla do displeje telefonu, aby přestal hrát. Odhrnula jsem si vlasy z obličeje a skousla si ret. Ten jeho jsem objela palcem. I ty ústa má jako ze žuly… Mramor bez jediného póru. Neříkám, že to nebylo skvostné na dotek i na pohled, ale bála jsem se o jeho zdraví. Určitě to bude jeden z těch bázlivců, co radši pojde, než aby se hlásil u doktora.

Zamlaskal a po chvíli si stáhnul článek mého ukazováku do úst. Otevřel zlaté oči.

„A to jsi vypadal tak sladce, když jsi spal,“ povzdechla jsem si.

„Nightwish? Není to finská kapela? Myslel jsem, že všechno finské se ti protiví,“ zkoumal moje záliby. Všimnul si. To je pěkné.

„Taky, že ano, ale přátele si drž u těla a nepřátele ještě blíž. Probouzej se s nimi… Tím myslím tu kapelu. Ne tebe,“ ujistila jsem ho dřív, než to stažené obočí už od sebe nedostane. „No, musím říct, že jsem se vyspala nádherně. Nevzbudil si mě.“

„Vážně?“

„Vážně. A co ty? Jak ses vyspal?“ chtěla jsem vědět. Nejspíš se mi trochu zvýšil tlak, protože jsem se bála, co řekne. Ještě jsem neměla vztah, ve kterém bychom spolu usínali a vstávali. Nikdo se mnou totiž nevydržel, takže jsme se k tomu ani nedostali – k téhle spací technice. Měla jsem jen jeden vážný vztah, a to s jistým Jacksonem Formanem. Vyhovovali jsme si. On šel spát, já vstávala. Mezitím jsme stíhali i dobrý sex a konverzaci o tom, jak jsme se měli, kdy ani jeden z nás toho druhého svými problémy nezatěžoval. Nosil černého Versaceho a byl hezký. Dělal mi pěkný, módní doplněk, stejně jako já jemu.

„Já se vyspal… fantasticky. Jako miminko.“

„Ty pořád řvou,“ odvětila jsem skepticky.

„Jako to, co mu nerostou zuby.“

„Nakojené?“ doptala jsem se. Opravdu konverzace na úrovni, no, já do ní zabředla. Připadalo mi, že když jsem s ním, všechno je důležité. To bylo nové.

Sjel mi očima k hrudníku a usmál se jako chlapeček, co chce tropit nějakou kulišárnu. Tak málo stačím chlapům ke štěstí. Natisknul se mi mezi nahá prsa obličejem. Jeho bronzové vlasy mě lechtaly.

„Nakojené,“ zamumlal mi do mimořádně citlivé kůže. Mezi nohama jsem cítila to příjemné pálení, ale teď jsem se mohla jen smát, když mě konečky jeho hebkých vlasů dál šimraly pod bradou a na prsou.

Padla jsem zády zpět do postele, s ním na hrudi. Zmítala jsem se, protože jsem vážně extrémně lochtivá. Přitom jsem zavadila očima o digitální hodiny na mém nočním stolku.

„A do hajzlu!“ vyjekla jsem, když jsem si všimla, že už si tady s ním hraju skoro deset minut. A já měla všechno dokonale vyměřené. Nesmím ztratit ani minutu. „Kurva! Kurva!“ nadávala jsem a hrubě ho odstrčila. „Jestli nestihnu vypadat perfektně jako vždycky, bude to tvoje vina!“ křikla jsem po něm a sebrala z podlahy svůj župan potom, co jsem se vyhrabala z postele. Kurevsky mě ale bolely záda. To je taky jeho vina!

„Chci udržet dobrou atmosféru, takže budu dělat, že jsem to neslyšel, Bello,“ šeptnul zamračeně, s rukou za hlavou v dokonalé idylce.

„Mhm!“ vydala jsem ze sebe rozčíleně a udělala ksicht. Utíkala jsem do sprchy, kde jsem se vrhla na všechno svoje náčiní.

Bude to muset odsýpat.

Ale myšlenkami jsem stále odbíhala k němu. Dokonce jsem do kleštiček na řasy začala rvát vlasy, jak jsem byla mimo.

Z hodinové procedury byla hodina a čtvrt. A to jsem vynechala snídani. U dveří jsem se začala rvát do podpatků a už hledala, čeho bych se zachytila, jak jsem ve spěchu padala k zemi.

Chytila jsem se něčeho studeného a tvrdého.

„Díky,“ hlesla jsem, když jsem zvedla oči. Edward se usmíval. To je tak pěkné. Vážně bych se měla snažit, aby tohle hned nepominulo. I když nakonec přijde na to, že ani on se svojí ocelovou kůží nezvládne se mnou sdílet lože. A už vůbec ne život.

„Počkej,“ šeptl tiše a natáhnul se pro mě. Zastavil mě tak při snaze opustit byt. Sevřel mě svýma velkýma rukama a sklonil se pro polibek.

Ani si nevyčistil zuby!

No, bylo to sladké, ledové a svěží jako vždycky. Divné. Asi si někde schovává Tic Tac.

„Letím!“ oznámila jsem. Díkybohu mi ještě zbyla nějaká zodpovědnost. Pustil mě a já, místo toho, abych se otočila a vystřelila jako raketa, jsem couvala, čuměla na něj a mávala.

„Pa,“ loučil se, polonahý, opřený o rám dveří.

„Pa,“ opětovala jsem mu to a narazila zády do zdi. Pa? Já mu řekla – pa? Myslím, že bych si měla zazpívat švédskou hymnu. Můj příšerný zpěv mě probudí.

Z výtahu v práci jsem nevystoupila přesně v celou, jako vždycky, ale o deset minut později. Samozřejmě se to hned odrazilo na pracovní morálce mých zaměstnanců. Nikdo nebyl na svém místě a všechno se rozpadalo.

Ale jsou Vánoce. A já mám za sebou tak úžasnou noc. Sex je lék... Nejradši bych zůstala doma a celý další, bílý den prošukala. Já se domů těšila! Na něj. Na nás. To je totální překopání mého života! Tahle kancelář a tenhle mrakodrap – to byl můj domov.

Jakmile si mě všichni všimli, nastalo hrobové ticho a postavili se do pozoru.

„Dobré ráno, slečno Ölandová,“ křikla na mě má asistentka, když mě uviděla. Rozběhla se vystrašeně ke mně a skončila mi u nohou, když zakopla. „Já se omlouvám. Už nikdy nezakopnu!“ slibovala a drápala se na nohy. Vytrhla jsem jí z ruky můj sendvič. Mám hlad, až bych brečela.

„Zakopnete znovu. Jste snad člověk, ne?“ odvětila jsem. Dav vyvalil oči. Někteří otevřeli ústa. Co se jim stalo zase?

„Na co zíráte? Já vím, že vás ovládá ta vaše vánoční atmosféra a všechny ty blbosti okolo, ale ráda bych vám řekla, že Santa Claus neexistuje. Takže tu ještě duchem zůstaňte. Ale je mi jasné, že si všichni nacvičujete vaši oblíbenou větu – to jsem si vždycky přál. Přesně proto já svému snoubenci nic nedám,“ dodala jsem a zavřela se v kanceláři.

Nebo bych mu měla něco dát?

Hned za mnou přicupitala Chilli. Ta osoba je tak strašně pomalá.

„Slečno, jste v pořádku?“ zeptala se opatrně.

„Jsem zdravá jako rybička. Proč?“ Zapnula jsem počítač a otevřela si box, ve kterém se skrývala moje snídaně.

„Přišla jste pozdě, což jsem ještě nikdy za tu dobu, co pro vás pracuji, nezažila. A nikoho jste neseřvala a dokonce se zmínila o Vánocích.“

„Nebuďte směšná! Šéfredaktorka nemůže přijít pozdě. Všichni ostatní přišli dřív. Proboha, mám mu něco dát nebo ne?“ zamumlala jsem a zakousla se do sendviče.

„Komu?“ optala se hloupě.

„No, vám určitě ne. Mému snoubenci,“ objasnila jsem jí.

„Měla byste,“ odpověděla pohotově. Zpražila jsem ji pohledem.

„Na váš, jistě cenný názor, jsem se neptala,“ štěkla jsem a naťukala do Googlu – vánoční dárek pro něj. Jak kreativní.

Vyjely mi nejnovější Playstationy, což mu nedám, protože by pak u toho zevloval pořád. Dál kolínské, ale to nepotřeboval. Voněl lépe, než celá parfumerie.

Možná bych mu měla dát hřeben… Ne, jeho nedbalou eleganci alias učesaný – neučesaný jsem zbožňovala. Navíc to není zrovna fenomenální dar.

Co je vážně úžasné a můžu mu to zabalit? A hned na to ho tím naprosto oslnit a dostat na kolena? Něco dokonalého… Ha! Mám to. Dám mu mě.

Vezmu si na sebe to nejhříšnější a nejluxusnější prádlo. Chilli pošlu pro stuhu. Jen ještě nevím, kam ji přesně umístím.

Že by letos byly poprvé šťastné a veselé?

„Chilli, seběhněte mi do McDonald´s. Mám ještě hlad.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zelená karta - 13. kapitola: