Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapovězená láska 6. kapitola

29.05.2012 (11:15) • eivliS • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2114×

Chodila jsem na pláž, kterou mi Jake ukázal, každý den. Říkala jsem jí „moje pláž“.

Nevím, čím mě tak fascinovala, ale něco mě tam neustále táhlo.

Pozorovala jsem příliv a odliv. Vlnky s pěnovými sukýnkami, tančící v oceánu. Polibek, který dávalo zapadající slunce vodní hladině. Zatajovala jsem dech, když jsem viděla lovícího orla a jeho kořist, která bojovala o to nejcennější – o svůj život - a přemýšlela jsem nad svým dosavadním bytím.

Na jednu stranu jsem byla zkušená, světem protřelá a úspěšná ve své práci. Dá se říct, že na co jsem sáhla, to se mi dařilo, ale na druhé straně jsem cítila, že mi něco chybí. Cítila jsem to v minulosti, cítila jsem to teď.

„Bello!“ volal na mě táta, když jsem se se svým splínem vláčela k domovu. „Volal ti Jake. Prý, jestli nepůjdeš večer k Petrovi?“

„K Petrovi?“ divila jsem se. „Do toho zaplivaného baru?“

„Bello, není to tam zas tak hrozné,“ omlouval tu skládku zdejších opilců Charlie.

„Já nevím, tati. Dnes bych asi nebyla ten nejlepší společník,“ vymlouvala jsem se, právě když před domem zakvílely brzdy.

Zamračila jsem se na tátu.

„Promiň, Bells, už jsem mu to za tebe slíbil.“

„Takže ty teď fušuješ dohazovačkám do řemesla,“ zavrčela jsem, ale to už asi neslyšel, protože si právě pouštěl televizi.

Nijak jsem se nečančala. Hodila jsem přes sebe jen bundu a šla jen tak v riflích a triku.

„Čau, Bello, dnes ti to sluší,“ pokoušel se Jake opět o kompliment.

Jen jsem nasedla k němu do auta a znechuceně zavelela k odjezdu.

„Co je to s tebou?“ zjišťoval Jake situaci.

„Nemám dnes nějak náladu. Asi se potřebuju opít. Otupit smysly, víš.“

„Tak v tom nevidím žádný problém. Tvůj chrabrý zachránce je tady a spolu to pořádně roztočíme.“

A opravdu jsme to roztočili. Po přivítacím panáku následovaly tři další a dvouhodinový turnaj v biliáru, kombinovaný se šipkami a stolním fotbalem. Jake mě totálně vydrtil a já musela zapít žal. Pivo teklo proudem a další panáková smršť mě srazila k zemi, ale jako statečná holka jsem se hrdinně posbírala a šla Jakea vyzvat na odvetný boj. Dopadlo to stejně, jako prve. Dostala jsem na prdel.

A když jsem o pár minut později slyšela z Jakeových úst větu: „Kontrola pohárků,“ už to můj žaludek nevydržel a rozhodl se ještě jednou zkontrolovat obsah mnou vypitých tekutin.

Vyřítila jsem se před dveře té zpropadené nálevny, protože jsem si byla jistá, že na záchod to už nestihnu. A co teprve, kdyby tam byla fronta, a z posledních sil jsem se chytla smrku u silnice, který jsem dostatečně zalila, nebo spíš tím etanolem, zabila.

Opírala jsem se o mohutný kmen a právě si lepila vlasy pryskyřicí, když jsem vzhlédla k projíždějícímu autu, které mě svými světlomety oslňovalo, a rychle vystřízlivěla.

Ten nablýskaný stříbrný šíp řídil Edward a s vytřeštěným výrazem, mě takto zdrchanou, sledoval.

Se zabiju, pomyslela jsem si a sesunula se k zemi.

…

„Těžká jsou rána opilcova,“ káral mě tátův, šíleně hlasitý hlas.

 „Ššš, ztlum volume,“ skřehotala jsem a brala jsem si od něj studený obklad na hlavu, která se mi chystala bolestí explodovat.

„Dám ti tady na stůl prášek a ty se z toho vyspi. Zítra je kostel, tak ať mi neuděláš ostudu. Edward se vrátil,“ pískal nadšeně.

„Všimla jsem si,“ vzdechla jsem a přetáhla si deku přes hlavu, protože jsem zrudla návalem studu, když jsem si vzpomněla na mé včerejší extempore u smrku a Edwardův výraz.

Nebyl ani pohoršený, ani pobavený, ani soucitný. Prostě jen koukal.

„Vrátil se a vzal s sebou i celou svoji rodinu. Přijeli včera večer,“ slyšela jsem tátu přes deku a zachumlala se ještě hlouběji.

Pane Bože, tak nejenom Edward, ale i celá jeho rodina mě viděla, jak ovíjím a oblíjím smrk. Zabijte mě někdo, prosím.

Zítra nikam nejdu. V žádném případě mě do kostela nikdo nedostane.

Píp. Oznámil mi mobil příchozí zprávu.

„Žiješ?“ psal Jacob.

„Ne.“

Jako odpověď, mi došel smajlík.

„Jak jsem se dostala domů?“ odepsala jsem mu.

V zápětí mi přišla další odpověď.

„Tvůj chrabrý zachránce, tě po lítém boji se stromem, kterého si se odmítala pustit, dovezl domů.“

„Děkuji.“

„Tak kdy to zopakujeme? Byla jsi dokonalá, když jsi o sobě nevěděla,“ bavil se Jake.

„Už nikdy víc,“ vyťukala jsem a otřepala se při té vzpomínce.

„Nebuď přizdisráč, Bello. Chce to trénink,“ došlo mi.

Přizdisráč, kam na to chodí. Musela jsem se usmát.

„Už mám dotrénováno. Jsem veterán ve výslužbě. Za tu ostudu a to těžké ráno mi to opravdu nestojí. Musíš si najít jiného kumpána na ty alkoholové nájezdy, nebo jinou dámu v nesnázích. Já umírám,“ odeslala jsem definitivní sms, vypnula mobil a upadla do sladkého spánku.

…

„Isabello,“ hučel na mě táta. „Nepřipadá v úvahu, abys dnes nešla do kostela. Znáš pravidla. Je mi jedno, jestli ti není dobře. Alespoň máš poučení pro příště, že když to neumíš, nemáš to dělat. Obleč se a basta. Máš patnáct minut, tak sebou hýbni.

Koukala jsem na svou zmučenou tvář v odrazu zrcadla a litovala svoji maličkost. Už jsem pochopila, že se z toho dnes nevyvléknu, a přála jsem si z celého srdce, aby vše proběhlo rychle, a pokud možno, bezbolestně.

Oblékla jsem si ty tyrkysové šaty, které jsem si nedávno koupila v Port Angeles, namalovala na ksicht obličej, pokusila se udělat něco s tím vrabčím hnízdě na hlavě a loudala se k tátovu autu, jako bych šla na popravu. Svoji.

„No vidíš, že to jde, když se chce.“

„Tati, prosím, neprodlužuj mé utrpení a jeď.“

…

Před kostelem nás čekal opakující se výjev. Spousta vyfešákovaných paniček, chystajících se natřásat se před objektem své touhy a nenaplněných snů. Před Edwardem.

To já bych dala nevím co, abych mu vůbec nepřišla na oči.

Došourala jsem se do lavice se skloněnou hlavou, ale pořád jsem na sobě cítila něčí pohled. Dlouho jsem se neodvažovala vzhlédnout, ale zvědavost mě nakonec přemohla a můj zrak se zatoulal k šesti párům medových očí, patřících jejich dokonalým majitelům. V nedaleké lavici sedělo božstvo. Tři muži a tři ženy. Na kraji seděla nádherná blondýnka v rudých šatech a vedle ní obrovský mladý muž, jehož napěchovaná košile byla plná svalů. Další pár tvořila velice mile vypadající žena s polodlouhými vlnitými vlasy, oblečena do krémového kostýmku a její ruku něžně držel až dokonale vyhlížející muž s blonďatými vlasy, střiženými na krátko a sčesanými z čela dozadu. A jako poslední, na druhém konci lavice seděla drobounká žena s krátkými černými vlasy, rozježenými na všechny strany a očividně její partner, který vypadal, že je mu tady nepříjemné být.

Když pak vplul na pomyslný parket Edward, zaznělo sborové „ach.“ Jen jsem protočila panenky, ale taky si vzdychla. Ale na rozdíl od všech přítomných dam studem a ne návalem touhy. I když, slušelo mu to. To musím uznat.

Celé kázání působil uvolněně, odpočatě, chvílemi jako by smířeně se vším, co ho potkalo, nebo potká. Bylo vidět, že je rád, že je jeho rodina s ním. Pořád po nich pokukoval, a když párkrát zabloudil pohledem k mé maličkosti, rychle jsem sklopila zrak a dělala jsem ze sebe, silou svých motliteb, toho nejfanatičtějšího křesťana na světě.

Amen.

Sláva, vydýchla jsem s úlevou. Je konec. Teď už jen co nejrychleji, a pokud možno nepozorovaně, vypadnout.

Opět, chyba lávky.

Charlie mě chytil při mém únikovém manévru za paži a šnečí rychlostí se postupoval rozloučit.

„Bello, vezmi si moje auto. Přijedu až k obědu. Dnes se Edward z toho fotbálku nevykroutí,“ šeptal mi do ucha a přitom se nadšeně uculoval.

Jak málo stačí k radosti, pomyslela jsem si.

A sakra. Za co mě trestáš? Už tak je mi blbě a studem se propadám a teď toto.

Edward byl ve dveřích kostela nastoupený s celou svoji rodinou a všechny je představoval svým ovečkám.

Jo, jo. To je ona. Jen si ji dobře prohlédněte v použitelném stavu. To je ta, co si obracela žaludek u silnice, když jsem vás vezl do Forks. No, pamatujete si na to. Představovala jsem si Edwarda, jak mě představuje své rodině.

Došourala jsem se k nim a s očima na druhé straně planety poslouchala, jak Charlieho seznamuje s Rosalií, Emmettem, Carlisleem, Esmé, Alicí a Jasperem.

Hm, taková jména jsem dlouho neslyšela, byla neobvyklá, nebo spíš dlouho nepoužívaná, ale líbila se mi.

A je to tady. Charlie si potřásl rukou s Edwardem, rychle domluvil herní plán a odcházel.

Zhluboka jsem se nadechla, sebrala všechnu odvahu, co jsem v sobě našla, a vzhlédla do těch zlatohnědých, karamelových očí, které lemovaly jako uhel černé, dlouhé řasy.

„Bello,“ oslovil mě sametový hlas. „Rád bych ti představil svoji rodinu. Přijeli za mnou do Forks a nějakou dobu, tu budou žít,“ řekl a usmál se na mě.

„Toto je moje sestra Rosalie a můj bratr Emmett,“ pokynul k té úžasné blondýnce a svalovci.

Podali jsme si ruce a já ze sebe vykoktala, že mě moc těší a zopakovala jsem jejich jména. Prý se to tak má dělat, že si člověk pak lépe zapamatuje představovanou osobu. I jejich ruce byly stejně studené, jako předtím Edwardovy. Asi mají nějaký problém s cirkulací krve, když mají tak studené končetiny.

„Toto je další má sestra Alice a bratr Jasper,“ pokračoval Edward a já jsem zopakovala ten seznamovací ceremoniál s elfkou a trpitelem.

„A toto jsou moji rodiče, Esmé a Carlisle,“ ukázal Edward na poslední pár a mně se zatajil dech.

Ti dva byli tak mladí. Nebylo jim víc, než pětatřicet. To přece není možné.

Koukla jsem na ně, a pak zmateně na Edwarda. Ten se jen pousmál a pokračoval.

„Esmé a Carlisle jsou naši adoptivní rodiče, Bello,“ osvětlil mi.

„Aha, už chápu. Páni, ještě jsem se nikdy nesetkala s nikým, kdo by adoptoval nějaké děti. I když na vás to tak doslova neplatí,“ koukla jsem se na Edwardovy sourozence.

„Je úžasné, že jsou mezi námi tací, kteří přijmou cizí dítě a dají mu domov a milující rodinu, když ono takové štěstí dřív nemělo.“

Ani nevím, proč jsem to řekla, kde se to ve mně vzalo. Prostě to ze mě najednou vypadlo.

Esmé se na mě usmála a bylo vidět, že ji to dojalo.

„Jsi moc milá, Bello, děkujeme,“ řekla slaďoulinkým hlasem slavíka.

Jenom jsem se usmála, pohledem se rozloučila s Edwardem a doslova vypadla ze dveří.

Když jsem se snažila nastartovat tu tátovu limuzínu s majáčkem na střeše, kterou jsem tak nerada řídila, kdosi zaklepal na okýnko a mně spadla brada.

Pomalu, jako omráčená, jsem stahovala okýnko a vdechovala tu opojnou vůni, vycházející z Edwardova těla.

„Děkuji, že ses s nikým nedělila o ten můj rekord v potápění,“ poděkoval mi, otočil se a kráčel pryč.

„Není za co,“ vykoktala jsem ze sebe. „Ale jak víš, že jsem to nikomu neřekla?“ zeptala jsem se.

Edward se jen otočil, naklonil hlavu do boku, usmál se a opět se rozešel svoji cestou.

Autor: eivliS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapovězená láska 6. kapitola: