Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapovězená láska 7. kapitola

22.06.2012 (09:45) • eivliS • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2184×

Celou cestu domů jsem přemýšlela o Edwardovi. Něco na něm bylo a já nevěděla co. Nakonec jsem si řekla, že na to stejně nepřijdu, a nechala to být. Alespoň jsem o tom samu sebe přesvědčovala. Jak jsem ale později zjistila, mé podvědomí pracovalo i bez mého přičinění, povelu, nebo souhlasu.

Dojela jsem domů a pustila se do úklidu, praní a přípravy obědu o čtyřech chodech, abych zaměstnala svoji mysl, která neustále odbíhala.

„Bello,“ ozval se hlas za mnou.

Srdce se mi leknutím rozbušilo a já se prudce otočila.

„Jacobe, bylo by pro tebe opravdu tak těžké zaklepat?“ zavrčela jsem na něj.

„No, pardon, já klepal,“ bránil se Jake.

„Aha. Neslyšela jsem tě. Promiň.“

„V pohodě,“ pronesl a sesunul se na kuchyňskou židli. „Vždycky jsem si tě přestavoval v krásných šatech a zástěře, jak pobíháš po kuchyni a připravuješ mi oběd,“ zakřenil se a já se na sebe podívala.

No teda. Byla jsem opravdu tak zabraná do svých myšlenek, že jsem se ani nepřevlékla? Stála jsem tam ve svých tyrkysových šatech, přes které jsem měla převázanou zástěru, v lodičkách a s vařechou v ruce.

„Ještě šátek na hlavě, uvázaný na suk a pometlo v druhé ruce a bylo by to dokonalé, co?“ mrkla jsem na Jakea a ten se zasmál.

„A co tady vůbec děláš? Potřebuješ něco?“

„No, vlastně jsem přišel za Charliem. Je doma?“

„Ne, není. Hraje někde s chlapama fotbal,“ řekla jsem.

„Chlapama?“ zeptal se.

„No.“

„S kým?“ vyzvídal.

„Jacobe, já nevím. Asi se Stevem, Petrem…,“ chtěla jsem pokračovat, když mi skočil do řeči.

„…Cullenem,“ ušklíbl se.

„No a co. Je už dospělej. Může si dělat, co chce a s kým chce,“ zvýšila jsem hlas a byla vděčná za zvuk přijíždějícího auta, který jsem zaslechla před domem.

Otočila jsem se od Jacoba a šla tátovi otevřít dveře.

„Billy je tady?“ pozdravil mě táta.

„Ahoj, tati, měla jsem se fajn. Dík za zeptání,“ rýpla jsem si.

„No jo. Ahoj dcero,“ procedil táta mezi zubama a hnal se do domu.

„Ahoj Charlie,“ pozdravil ho Jacob. „Táta tady není, jen mě posílá, abych tě pozval na večer.“

„Super,“ vypískl táta. „Bude maso?“

„Pořádnej kus, pivo a fotbal,“ řekl Jacob významně.

„Ideální program na večer. Co víc si člověk může přát,“ rozplýval se Charlie.

„Zdraví, štěstí, pohodu, svět bez válek, nulový státní dluh, a tak dále, a tak dále,“ poznamenala jsem tak mimochodem, ale nemělo to žádnou odezvu.

Chlapi, pomyslela jsem si a pustila se opět do práce. Ať si ti dva teď debatují o nesmrtelnosti chrousta.

Když jsem se vrátila po nějaké době do kuchyně, vypoklonkovat Jacoba a naservírovat oběd, byl už pryč. Ani se nerozloučil, nezdvořák.

Celou dobu oběda byl táta úplně mimo. Nemluvil, neodpovídal na mé otázky, nevnímal. Ale když jsem před něj položila dezert, už jsem to nevydržela a zatřepala s ním.

„Tati, jsi tady? Prober se.“

„Jo, zlato. Promiň. Zamyslel jsem se. Nevnímal jsem tě,“ omlouval se táta.

„To jsem si všimla. Stalo se něco?“

„Ne, ne. Nic se nestalo,“ ujišťoval mě, ale já věděla, že něco není v pořádku.

„Tati, jsi tajemnej jak hrad v Karpatech. Vysyp to,“ poručila jsem mu.

„Vážně, Bells. Nic se nestalo, jen mně něco připadlo divné. Hráli jsme s chlapama fotbal a Edward s sebou přivedl i své bratry a otce. Páni, byl to nářez. Ti čtyři hráli jak o život. Bylo vidět, že je to baví a jsou v tom opravdu dobří. Myslím, že Real by se o ně popral,“ ztratil se na chvíli táta ve svých vzpomínkách, a tak jsem si odkašlala. Věděla jsem, že toto není to, co ho tak rozrušilo.

Koukl na mě a pokračoval. „No, hráli jsme a pak Steve spadl a rozbil si koleno. A pak, z ničeho nic, se všichni čtyři Cullenovi na fleku zastavili a upřeně na něj hleděli. Chvíli jsem si myslel, že mají strach o jeho zdraví, ale najednou se ten blonďák, Jasper se myslím jmenuje, tak zvláštně zazubil a prohnul.“ Táta zakroutil hlavou a pokračoval. „Edward s tím svalovcem ho chytli a trhli s ním, že spadl na zem. Edward se na nás usmál a řekl, že Jasperovi nedělá pohled na krev dobře a spolu s bratrem ho kamsi odvedli. Bylo to dost divné, zvláštní. Mám nos na divné věci a tato je jedna z nich. Říkám ti, Bello, to nebyla jen nevolnost z krve, tu jsem zažil i u tebe,“ mrkl na mě.

„A co se dělo pak?“ snažila jsem se odvést řeč na jiné téma, než na moji aféru s krví, nevolností a následným procesem omdlívání.

„Přiběhl Carlisle s kufříkem a Stevea ošetřil. Je to lékař, chirurg. Vědělas to?“

„Ne, nevěděla, tati.“

Chvíli jsem nad tou situací přemýšlela.

„Tati, nezlob se, ale mně na tom nepřipadá nic zvláštního. Prostě se mu udělalo zle z krve, no a co. Na tom nic není. Myslím, že se ti jen zdá, že něco není v pořádku. Zdá se mi, že se v práci nudíš, a tak si vymýšlíš záminky, abys mohl zase zažít nějakou akci. Neblbni a raději si dvakrát rozmysli, než zavoláš zásahovku, veliteli,“ dobírala jsem si ho.

Zašklebil se. „Asi máš pravdu. Stárnu a blbnu.“

…

Ráno jsem se probudila do pošmourného dne. Typické počasí pro Forks. Vzala jsem si desky s papíry, strčila do batohu ořezané tužky, svačinu a MP3 a vydala se do městečka.

Cestou jsem potkala pár lidí, které jsem od vidění znala, pár, které jsem neznala, ale oni znali mě, a pak pár turistů – neznali jsme se vzájemně.

Měla jsem dobrou náladu, na všechny jsem se usmívala a bylo mi fajn. Ani nevím proč. Teda až do té chvíle, než jsem si přišlápla rozvázanou tkaničku a poroučela se k zemi.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě neznámý zvonivý hlas. Vzhlédla a začervenala se.

„Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?“

„Ne, děkuju. Jsem ok.“ Sbírala jsem se a cestou k tomu zlatému pohledu jsem se oprašovala.

„Moc ráda tě zase vidím,“ řekla sladkým hlasem.

„Já tebe taky…“ Sakra, jak že se jmenuje? pomyslela jsem si.

 „Alice,“ napověděla mi.

„Alice,“ opakovala jsem po ní.

„Promiň, mám děsnou paměť,“ omlouvala jsem se. „Buď si pamatuju jména, nebo ksichty.“

Jakmile jsem to dořekla, vyděšeně jsem na ni pohlédla, když jsem si uvědomila, co jsem právě vypustila z pusy.

„Jejda, promiň. Nechtěla jsem tě urazit. Jsi krásná a…,“ chtěla jsem pokračovat, ale přerušil mě cinkavý smích.

„Jsi skvělá. Jsi, jaká jsi. Líbíš se mi,“ řekla Alice.

„Děkuji. A jak se ti ve Forks líbí?“ snažila jsem se tentokrát o inteligentní konverzaci.

„Forks je pro nás ideální místo. Je tu vše co potřebujeme, super klima, fajn lidi, krásná příroda, zvířata skoro na verandě,“ uculila se a já si připadala, jako že jsem nepochopila nějaký vtip. „Ale hlavně jsme všichni pohromadě,“ dokončila.

„Je pěkné, když rodina drží spolu,“ řekla jsem na to.

„A co ty? Slyšela jsem, že tu taky nejsi moc dlouho,“ zeptala se.

„Ne, jsem tu krátce. Přijela jsem za tátou.“

„Proč?“ zeptala se mě přímo drze.

„To je na dlouho. Prostě se něco stalo a já jsem se rozhodla vyměnit ruch velkoměsta za klid venkova. Alespoň na nějakou dobu.“

„To chápu. Občas je fajn změnit vzduch,“ zaculila se a já jen přikývla.

„Bello, je pravda, že jsi malířka?“

„Ano, maluju. Proč?“

„No, tak mě tak napadlo. Víš, Jasper, má za pár týdnu narozeniny a já bych mu chtěla dát něco jen pro něj.“

„A co s tím mám jako společného já?“ zjišťovala jsem, protože jsem to nechápala.

„Abych ti to vysvětlila. Jasper a já a Rosalie s Emmettem, jsme nejen sourozenci, ale zároveň spolu chodíme. Je to zamotané, možná zvláštní, ale je to tak. Osud to tak prostě někdy zařídí.“

„No, mé svolení a požehnání máte.“ Obě jsme se zasmály.

„Prostě bych mu chtěla dát svůj akt.“

Tak už mně to došlo.

„A po mně chceš, abych ho namalovala.“

„Ano! Je to problém?“

„Nevím, asi ne. Ale nikdy jsem akt nedělala. Teda jen na škole. Neznáme se, a tak.“

„No, tak se poznáme. Koneckonců se nebudeš vysvlékat ty přede mnou, ale já před tebou,“ konstatovala. „A že se neznáme? V tom nevidím žádný problém. Poznáme se. Máme na to dost času. Ještě mně musíš říct, jaký byl ten tvůj důvod návratu do Forks. Zavolám ti,“ řekla, objala mě, políbila na tvář a krokem baletky odplula v dál.

Stála jsem na ulici, doslova opařeně a s vykuleným výrazem ve tváři, a sledovala záda té zvláštní a velmi živelné bytosti. To bylo opravdu, hodně zvláštní, pomyslela jsem si. Ale proč ne. Člověk má přijmout vše, co mu život nabízí. Mohla by to být sranda.

Sedla jsem si na lavičku a přehrávala si ten rozhovor, když mě upoutal, už ne tak příjemný hlas, který právě zdravil moji budoucí klientku.

„Ahoj Alice, drahoušku. Jak se máš?“ šveholila Jessica.

„Nejsem váš drahoušek a nepamatuji se, že bychom si tykaly. Ale mám se dobře a přeji vám pěkný den,“ odpálkovala ji Alice a zašklebila se na ni.

Chtě nechtě jsem se musela zasmát Jessičině výrazu. Tak nahodila opět svoji usměvavou masku, jako že se to tak stalo schválně, a pomalu se ke mně blížila. Asi se chystala zaútočit a nejspíš mě zaškrtit.

„Ahoj, Jess,“ pozdravila jsem ji a zase se doslova rozřehtala.

„No, nazdar. Dívám se, že jsi nějaká velká kámoška s Alicí Cullenovou. Ty neztrácíš čas, co? Asi jsem tě podcenila. Myslela jsem, že jsi pořád ta hloupá husička, ale vidím, že ses toho hodně naučila. Jdeš rovnou na věc, co? Vidina peněz a lepší společnosti tě dostala, viď?“

Tak teď jsem byla opravdu ta hloupá husička, protože mi Jessica vzala dokonale vítr z plachet. Byla jsem jejími slovy úplně paralyzovaná. Jak dokáže být někdo tak zlý a jedovatý?

„Nejsem ty, Jessico. Ale vidím, že ctíš přísloví - podle sebe soudím tebe. Přeju ti pěkný den, drahoušku.“ Hecla jsem se a šla si svoji cestou.

Můro jedna, jdi se bodnout, vytanulo mi na mysli.

Autor: eivliS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapovězená láska 7. kapitola: