Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomeň na něj! - 9. kapitola

17.08.2012 (08:00) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1352×

O něco déle mě Edward pozoroval od hlavy k patě. „Hm,“ vydal ze sebe podlouhle a zkoumavě mě dále sledoval.

„Co?!“ vyhrkla jsem ze sebe, když už jsem to nemohla snést.

„Něco za něco,“ odpověděl se zvednutým obočím a úsměvem, který zdobil celou jeho nádhernou tvář... Ne! Nádhernou ne! Ne, ne, ne, Bello, vzpamatuj se, kárala jsem se.

„Dneska odpoledne, ty, já, kino,“ pokračoval, když jsem se neměla k odpovědi. V mysli jsem se mu opravdu smála, protože jestli tohle mělo být pozvání do kina, tak na to ať zapomene. Sladce jsem se na něj usmála a přiblížila se k němu.

„To si teda věříš,“ zašeptala jsem pro  něj a odvrátila svůj pohled ke zkumavkám, abychom už mohli začít. Jak jsem totiž zjistila, skoro všichni už to měli hotové a čekalo se jen na nás a ještě jednu dvojici, která nás poslouchala.

Edwardův uražený obličej jsem musela sledovat po zbytek celého dne, kdykoliv jsme se viděli, ať už na chodbě, nebo na obědě, vždy se na mě mračil. Ale mě bavilo ho provokovat. Proč taky ne? Jak se zdá, všechny tady by ho chtěly, tak nač být součástí davu?

„Bello, Bello, Bello!“ vypískl od jednoho ze stolů v jídelně nějaký hlas. Prosím, ať to není ten skřítek, modlila jsem se. Pomaličku, jako ve zpomaleném filmu, jsem se otočila k tomu stolu a zjistila, že tam sedí všichni Cullenovi. Alice a Emmett na mě živě mávali a pokyvovali, abych si sedla za nimi, ale výraz Rosalie mě usvědčil v tom, že bych se tomu stolu měla raději velkým obloukem vyhnout.

Otočila jsem se zpátky k vydávání obědů, vzala si něco, co se mělo podobat špagetám, a i s tácem šla ke stolu, který byl prázdný. Neuběhla ani minuta a kolem mě si to procházel Edward s pohrdavým obličejem, který se změnil ve výsměšný. Uhnula jsem od něj pohledem a chtěla se věnovat svému obědu, ale přede mnou se objevily dva plné tácy.

„Když nejdeš ty za námi, jdeme my za tebou,“ podotkla jen tak mimochodem Alice a spolu s Emmettem, Jasperem a Rosalie si sedli k mému stolu. No super, pomyslela jsem si sarkasticky.

„V kolik se mám stavit?“ zeptala se najednou Alice a já nechápala, o co jde. Nechápavě jsem tápala v paměti, jestli na to nepřijdu, ale nic jsem nenašla. „Na ty nákupy. Vždyť jsme se domlouvaly!“ obvinila mě, jako bych to schválně zapírala.

„Aha... No... Ty nákupy... Nedalo by se to odložit?“ vyhrkla jsem ze sebe rychle a doufala, že to odřekne. Podle toho, jak se všichni zatvářili při slově „nákupy“, jsem usoudila, že to nebude něco lehkého.

„Ne, už jsem řekla. Proč to chceš odložit?“ vyptávala se mě lehce naštvaně. Bello, mysli! poroučela jsem si a snažila se co nejvíc zapojit mozek. Pohledem jsem prozkoumávala celou jídelnu, jestli bych na něco nepřišla, ale zastavila jsem se u Edwarda, který seděl sám u stolu. To je ono!

„Odpoledne jdu totiž s Edwardem do kina,“ vykoktala jsem ze sebe s obtížemi, protože mi to do pusy vůbec nešlo. Všechny páry očí v jídelně se nyní zastavily u mě. Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem to ve spěchu vykřikla. Alice si mě nevěřícně měřila, bylo vidět, že mi tuhle výmluvu opravdu nevěří. Prudce se otočila na Edwarda a pokynula mu, aby přišel za námi. A jéje...

„Edwarde, opravdu jdete s Bellou odpoledne do kina?“ zeptala se ho na rovinu a nebrala ohled na ostatní spolužáky, kteří byli najednou nalepení u mého stolu. Edward se chvíli díval na Alice, poté pohled přesunul ke mně a upřeně mi koukal do očí.

„Ano,“ pronesl po chvíli, pohledem stále u mě. „Domluvili jsme se v chemii,“ dodal, když se Alice chtěla zase ptát.

„No tak dobře. Ale zítra určitě!“ vytknula mi Alice, vzala ještě stále plný tác a odešla z jídelny pryč, ostatní odešli za ní. Úlevně jsem si oddychla a doufala, že to i zítra nějak zruším. Edwardův pohled na mně stále visel, až mi to bylo nepříjemné.

„Co je?“ zeptala jsem se ho po chvíli, když už seděl vedle mě a stále mě prozkoumával pohledem od hlavy až k patě – stejně jako v hodnině.

„Nic... Jen si říkám, že jsi mě pěkně využila,“ podotkl jen tak. „Těším se na odpoledne,“ dodal vzápětí, když jsem se měla k odpovědi, vzal svůj tác a odešel pryč. Ještě chvíli jsem jen tak seděla a přemýšlela o tom, co mi právě řekl, ale pak jsem se zvedla a stejně jako ostatní odešla.

***

Seděla jsem pod stromem na zemi a sledovala všechny ty holky, které tam stály v řadě. Jedna přes druhou se překřikovaly, kdo je krásnější, zato já je jen pozorovala. Svítilo slunce, ptáčci nade mnou prozpěvovali, dokonalý den. Až na to, že jsem seděla v nejtemnějším místě na této louce, jako bych byla od ostatních úplně odlišná. Nikdo si mě nevšímal, ty holky přede mnou se jen překřikovaly a mě si nikdo nevšímal.

Pak tam přišel on. Vypadal jako anděl a pozoroval jednu dívku přes druhou. Po chvíli jsem pochopila, že se rozhoduje, kterou si vybere. Na sobě měl černý oblek, dokonale uvázanou kravatu, jako by se chystal na nějaký ples. Všimla jsem si, že ty dívky na sobě mají šaty. Jedna měla rudé a dlouhé, jiná měla zase krátké, sotva po stehna, a modré. Každá měla jiné a on si vybíral, která by k němu nejlépe pasovala.

Když přišel k poslední dívce, něco k nim promluvil a všechny se jako na povel otočily a odešly z louky pryč. Edward se otočil a sledoval, jak všechno na louce kvete, a pak si všiml mě. Jenom tak jsem seděla pod tím tmavým stromem, nohy jsem měla skrčené u sebe a snažila se nevnímat jeho pohled. Pomalu se přesunul až ke mně a zvědavě si mě měřil. Na sobě jsem neměla žádné šaty, nic takového, jako ty holky, měla jsem pouze rifle a obyčejné triko. Doufala jsem, že si mě přestane všímat a uvědomí si, že já bych k němu nikdy nemohla pasovat. Ale místo toho ke mně natáhl ruku a pronesl ta dvě slova...

„Smím prosit?“ otázal se mě, ale já ho odmítla. Chtěla jsem něco říct, ale nemohla jsem, jako kdybych nemohla najít svůj hlas, jako kdybych nemohla mluvit. Poukázala jsem na své oblečení, které se vzápětí změnilo v nádherné černé šaty, které mi splývaly po celém těle. Strom, pod kterým jsem seděla, začal najednou kvést a vše kolem mě bylo zase barevné. Přijala jsem jeho ruku, postavila se před něj a cítila, jak mě jednou rukou chytil kolem pasu, druhou rukou mě pohladil po ruce, kterou držel ve své dlani.

Zmateně jsem zamžourala do tmy a oddychovala. Co to, kruci, bylo? Proč se mi o něm zdálo? Proč zrovna o něm? Různé myšlenky mi probíhaly hlavou a nemínily se zastavit. Až po chvíli, když jsem uslyšela zvonek, jsem si uvědomila, že není noc, ale stále odpoledne. Protože jsem si myslela, že je to Charlie, ani jsem se sebou nic neudělala a seběhla dolů, otevřela domovní dveře a zaraženě zůstala stát na místě.

Zkoumavě si mě prohlédl od hlavy až k patě a pak se snažil zadržet smích. Bylo vidět, že ho to stojí hodně sil, ale nakonec se rozesmál.

„Tys snad spala?“ dostal ze sebe mezi záchvaty smíchu a přidržoval se rámu dveří, aby nespadl.

„Děkuju,“ pronesla jsem sarkasticky, pozvala ho dál a rychle se šla do pokoje převléct. Nevěděla jsem, co si vzít na sebe, ale pak jsem na posteli uviděla krabici a na ní nějaký lísteček. Vezmi si je, budou ti opravdu slušet, stálo na něm, tak jsem krabici otevřela a nevěřila vlastním očím. Byly tam šaty, přesně ty šaty, jako z toho snu.

Opatrně, abych je nějak nezmačkala nebo neroztrhala, jsem je vytáhla z krabice a podívala se na ně zblízka. Černé šaty, ozdobené světle fialovým proužkem, byly prostě nádherné, dokonalé. Oblékla jsem si je a přešla k zrcadlu a nemohla tomu stále uvěřit. Lemovaly každičký tvar mého těla a byly pro mě jako stvořené.

V koupelně jsem si jen načesala vlasy, které nyní vlnitě spadaly těsně pod ramena, a sešla dolů za Edwardem. Jakmile jsem vešla do obýváku, uslyšela jsem Edwardovo zalapání po dechu. Mé tváře se okamžitě zbarvily do červena.

„Sluší ti to,“ vydal ze sebe a pomalu se ke mně přibližoval. Pozvedl jednu svou ruku a nabídl mi ji. Až teď jsem si uvědomila, že má na sobě černý oblek, a to mi přišlo divné. Do kina? Oblek a šaty?

„Kam vlastně jdeme?“ zeptala jsem se po chvíli, když jsme se ani jeden neměl ke slovu. Jeho pohled se přesunul k mým očím. Usmál se na mě a sledoval mé reakce.

„Nech se překvapit,“ pronesl tajemným hlasem. Opatrně, jako bych byla ze skla, mě chytil kolem pasu a už spolu jsme se vydali ke dveřím, kde jsem si obula boty, bohužel pro mě na podpatku. Edward zatím šel k autu a jako správný džentlmen mi otevřel dveře, abych si mohla sednout. Sledovala jsem každý jeho pohyb, když obcházel auto a následně když si sedl.

Celou cestu jsem ho pozorovala a pokaždé, když po mně střelil pohledem, jsem uhnula. Nakonec asi po půl hodině cesty jsme zastavili a já se mohla podívat ven. Stáli jsme před čtyřhvězdičkovou restaurací a Edward mi už otvíral dveře. Nevěřícně jsem se na něj podívala a nedokázala uvěřit tomu, že se mnou jde zrovna sem.

„Půjdeš? Nebo ten stůl někomu dají,“ probudil mě z mého snění, tak jsem přikývla a vystoupila z auta. Jeho ruka si zase našla cestu k mému pasu a společně jsme vešli do restaurace, kde nás servírka zavedla k našemu stolu. Bylo to daleko od ostatních, celé jsme to tam měli pro sebe. Uprostřed stolu stály dvě svíčky a rudá růže ve váze.

„Co to je?“ vydala jsem ze sebe po chvíli zírání na ten stůl.

„Jak jsem řekl, nech se překvapit,“ zašeptal mi do ucha a poté mi odsunul židli, abych se mohla posadit. Tak tohle bude ještě zajímavé...

Plně si uvědomuji, že jsem dlouho nepřidala další kapitolu, ale teď už doufám, že budu kapitoly přidávat častěji. Alespoň se o to pokusím. :-)

Vaše patul. :-)

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomeň na něj! - 9. kapitola: