Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomeň na něj! - 11. kapitola

23.08.2012 (13:45) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1489×

„Bello. Bello,“ budil mě nějaký hlas. „Bello, vstávej,“ pokračoval. Pomalu jsem zamžourala do tmy pokoje, abych poznala toho dotyčného, který mě tu momentálně budil.

„Tati?“ zeptala jsem se zmateně a posadila se na posteli. Co tu dělal?

„Promiň, že tě budím. Jenom jsem ti chtěl říct, že na nějakou dobu musím odjet do Seattlu,“ vysvětlil. Ach, konečně budu doma sama. Žádné otázky ohledně kluků, žádné vyptávání na školu a kamarády, žádné soucitné pohledy... „Takže jsem se domluvil s doktorem Cullenem, že u nich můžeš přes týden zůstat,“ dodal vzápětí a všechny mé naděje se vytratily. S doktorem Cullem? To jako budu bydlet u Cullenových?

„Ale vždyť to jsi nemusel, já to tu zvládnu sama,“ přemlouvala jsem ho.

„Ne, ne. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo. Navíc to teď bude ráj pro všechny, kdo by to tu chtěli vykrást, takže snad mě chápeš,“ odporoval. Poraženě jsem padla zpátky do peřin a zírala do stropu.

„Opravdu tam musím být?“ optala jsem se ještě jednou s nadějí, že bych nemusela.

„Ano, zlato. Nenechám tě tu samotnou, takže tohle ber jako opatření, aby se ti nic nestalo,“ dodal vysvětlení a dal mi ještě nějaké informace, abych nebyla drzá, abych se chovala tak, jak jsem byla vychovaná a ať nedělám hlouposti. Po odkývání jsem čekala, co ještě dodá.

„Tak já už musím, tak se měj a buď u Cullenových hlavně opatrná – a hodná,“ rozloučil se se mnou, objal mě a odešel. Hm... Dobrý, takže celý týden mám bydlet s Alice, která mě bude neustále přemlouvat na nákupy, s Edwardem, který mě pronásleduje dokonce i ve snech – ne, že by se mi to nelíbilo –, a nakonec s Rosalie, která mě pravděpodobně nenávidí. Tomu říkám dokonalý týden... Alespoň, že zítra je sobota...

Ještě na chvíli jsem si lehla, abych se prospala, ale nic takového se nekonalo. Stále jsem přemýšlela nad tím, že budu v jednom domě s Edwardem. Jestli já to tam zvládnu, tak to bude zázrak.

Píp, píp, píp, píp...

„Jasně, jasně, vždyť už vstávám,“ zamumlala jsem otráveně a s úšklebkem přešla do koupelny. Ještě lepší, pomyslela jsem si, když jsem uviděla ty kruhy pod očima. To jsem opravdu musela být vzhůru už od půl čtvrté, co mě Charlie vzbudil? Ach jo...

S povzdechem jsem provedla ranní hygienu, v pokoji si oblékla první věc, co mi přišla pod ruku, a stále rozespalá sešla do kuchyně. Do misky jsem si nabrala trochu cereálií s mlékem a s pohledem na hodiny, které se vláčely, jsem svou snídani snědla.

Už bych možná mohla jít, pomyslela jsem si, obula si své oblíbené botasky a vyšla do chladivého počasí. Automaticky jsem za sebou zamkla dveře, klíč schovala pod rohožku a otočila se ke svému náklaďáčku.

„Ehm, ehm,“ vyrušilo mě velice nenápadné upozornění. Prudce jsem se podívala směrem, odkud jsem to slyšela, a nevěřila vlastním očím. Já snad ještě spím...

Edward se ležérně s úsměvem na rtech opíral o své Volvo a jako vždy vypadal dokonale. Jak je tohle vůbec možný? Kdykoliv ho vidím, je vždy dokonale a vhodně oblečen, bez jediné chybičky, přesně jako nějaký model. Jeho vypracovaná postava byla poznat i přes to tričko, které mi na něm najednou překáželo. Bello, na co myslíš?

„Smím tě svézt, krásko?“ pronesl a ladně se ke mně přesunul. Jednou rukou mě objal kolem pasu, druhou mi odhrnul pramen vlasů z obličeje. Zdálo se, že jsem napětím ani nedýchala. Očekávala jsem, co teď přijde, byla jsem opravdu vyvedená z míry. Nádherné oči karamelové barvy mě polapily do svých spárů a já se do nich začala propadat.

Lehce jsem se předklonila, abych ho mohla políbit, a on udělal to stejné. Stejně jako včera se naše rty setkaly a kolem nás to jiskřilo. Až moc brzy se ode mě odtáhl, ale stále se držel v mé blízkosti.

„To je dobrý,“ odpověděla jsem mu, když jsem si uvědomila, že čeká na odpověď. S nedůvěřivým výrazem tedy nasedl do svého auta a já do svého náklaďáčku. Jela jsem hned za ním, takže jsem měla čas aspoň popřemýšlet... Asi jsem se opravdu zamilovala...

„Mimochodem, jak se k nám těšíš?“ pronesl jakoby nic, když jsme vystupovali u školy. Byli jsme tam mezi prvními, takže většina lidí přesunula své pohledy na nás dva. Edward si ale ničeho nevšímal a s rukou kolem mého pasu mě vedl ke zbytku své rodiny.

„Tak ty už to taky víš?“ odpověděla jsem mu otázkou. Se smíchem se na mě obrátil.

„Já už jsem to věděl včera večer,“ zašeptal a předklonil se, aby mě ještě jednou políbil. Polibek jsem mu oplatila s větší vášní, než by bylo na parkovišti nutné.

„Ale no tak, opravdu nás ani nemůžeš pozdravit, Bello?“ ozval se ublíženě Emmett. S rozpačitým úsměvem jsem se k němu otočila a zjistila, že tentokrát se nám věnovali už všichni na parkovišti.

„Ahoj,“ špitla jsem a odpovědí se mi dostal smích od celé rodiny, včetně Edwarda.

„No to je dost, že si všímáš i nás!“ vypálila na mě Alice se stále uraženým obličejem. Nechápala jsem, co to do ní vjelo, ale pak jsem pochopila – nákupy.

„Promineš mi to?“ pronesla jsem se smíchem, ale andělským výrazem ve tváři. Chvíli mě jen tak sledovala, ale pak jí v očích zablýskly jiskřičky. A sakra...

„Něco by tu bylo,“ nadhodila nevzrušeně. Ale její oči byly sakra kruté. „Včera jsi to odložila, takže dneska jdeme na nákupy!“ dokončila okamžitě. Zničený výraz se okamžitě usadil na mé tváři. Od rána jsem tajně doufala, že si na to dnes ani nevzpomene.

„Ale vy se nesmějte,“ podotkla směrem k Emmettovi, Edwardovi a Jasperovi. „Jdete s námi. Někdo nám musí tahat tašky,“ vysvětlila a smála se, jak dokonale svůj plán vymyslela.

***

„Neboj se, já jí tě nenechám na pospas. Budu stále u tebe,“ zašeptal mi během hodiny biologie Edward do ucha. Zřejmě si všiml, jak mé mozkové buňky přemýšlí nad vyhnutím se nákupům s Alice. Už jenom z Edwardova včerejšího vyprávění jsem měla z nákupů hrůzu, teď je budu muset přežít.

„Aspoň jedna dobrá zpráva za dnešek,“ zašeptala jsem si ironicky pro sebe. Zmatený výraz spolu se smutným se plně usadil na Edwardově tváři, a to mě utvrdilo v tom, že to slyšel. A moc dobře.

„Ty k nám nechceš?“ zeptal se zmateně. Kdybys jen věděl, jak moc se obávám toho, jak budu reagovat celý týden ve tvé přítomnosti.

„Jistě, že chci. Jenom to bude trošku nezvyk. Však víš, spát někde, kde to neznám,“ vysvětlila jsem s úsměvem. Jako důkaz jsem ho pohladila po ruce, kterou měl nehybně položenou na lavici.

„Takže se těšíš, až budeš spát u mě v pokoji?“ zeptal se jakoby nic. Vykulila jsem na něj oči.

„Cože? Ve tvém pokoji? S tebou? Spát? To myslíš vážně?“ pletla jsem jedno přes druhý a upřímně doufala, že si jenom dělá srandu.

„Ty bys nechtěla být se mnou v pokoji?“ ptal se dál, tentokrát uraženě. Panebože...

„Já... Proč se mě na to ptáš?“ vyhnula jsem se odpovědi.

„Jen mě to zajímá,“ odpověděl pouze.

„Takže spolu nemáme pokoj?“ zeptala jsem se se zřetelnou nadějí v očích.

„Ne, budeš v pokoji pro hosty. Ale zajímalo mě, jak se zachováš, když to řeknu,“ vysvětlil.

„Uf...,“ oddechla jsem si, „teda ne! Já... Promiň, takhle jsem to nemyslela. Jenom by to na mě bylo moc rychle. Však víš, teprve včera jsme si padli do noty,“ blekotala jsem zmateně.

„To je v pořádku, jenom mě to prostě zajímalo,“ ukončil naši debatu. A do konce hodiny už byl mezi námi klid.

„Slečno Swanová?“

„Hm?“ zamumlala jsem a vzhlédla. Profesor stál přede mnou a pozoroval mou ruku, která si něco kreslila na papír. Ani jsem si to neuvědomila.

„Myslel jsem, že pro prvních pár let vašeho života je to vhodné. Ale uvědomte si laskavě, že jste už na střední a měla byste dávat pozor, ne si kreslit,“ zaměřil se na papír, „srdíčka.“ Celá třída okamžitě propukla v hlasitý smích a mé tváře nabraly typický růžový odstín.

„Omlouvám se. Příště už se to nestane,“ odpověděla jsem. S přikývnutím se otočil zpátky ke katedře a věnoval se svému učivu. Koutkem oka jsem postřehla, že se Edward s úsměvem dívá na ten papír, tak jsem ho rychle schovala. Ještě štěstí, že jsem tam nic nepsala.

Po zbytek dne už bylo všechno docela klidné, s Edwardem jsem už žádnou hodinu neměla. Aspoň že tak. Sice mě to docela mrzelo, ale zároveň jsem byla ráda, že se nemusím soustředit, abych neudělala nějakou pitomost.

„Takže, abychom to dořešily,“ ozvalo se vedle mě, když jsem šla cestou na oběd. „Hned po obědě nasedneš ke mně do auta a společně pojedeme na nákupy, ano?“

„Ale co moje auto? Nemůžu tady náklaďáček jen tak nechat. Ještě ke všemu přes víkend,“ protestovala jsem.

„Neboj, auto ti Emmett doveze domů,“ ujistila mě. Ale to mě ještě více rozrušilo.

„Emmett? Kdokoliv, jenom on ne! Prosím, vždyť mě nedávno srazil! Co kdyby s ním něco udělal?“ šílela jsem. Nemínila jsem své autíčko přenechat Emmettovi.

„Fajn, tak co Rosalie?“ nadhodila.

„Alice, ráda bych svůj náklaďáček ještě někdy viděla – celý a ne se škrábanci na autě,“ upozornila jsem ji jemně, avšak se strachem v očích.

„Ty si taky neumíš vybrat, co?“ povzdechla si.

„Ne,“ odpověděla jsem se smíchem.

„No dobře, tak Edward ti ho odveze a pak za námi přijede. Bereš?“ Chvíli jsem přemýšlela, než jsem odpověděla. Mezitím jsme se už posadily k ostatním ke stolu.

„A co kdybych jela s Edwardem zavézt můj náklaďáček domů a pak i s Edwardem přijela za vámi?“ zeptala jsem se nadějně. Přeci jen, slíbil mi, že bude stále se mnou.

„Ne!“ zamítla okamžitě.

„Proč ne?“ namítla jsem podrážděně. Nemůže mi brát právo, abych s ním byla.

„Už včera mi tě ukradl. Kdo ví, co byste spolu ještě vymysleli!“ obvinila mě. Poraženě jsem pohledem vyhledala Edwarda, který se jen usmíval.

„Tak dobře. Po obědě jdu s tebou,“ pozvdechla jsem si.

„Jupí!“ zapištěla a radostně mě objala.

„Takže jste se už domluvily?“ zeptal se nás Emmett, jakmile přišel ke stolu.

„Jo,“ odpověděla pouze Alice a dál o tom nemluvila. Zaposlouchala jsem se do rozhovorů okolo nás a zjistila, že hlavní téma jsme já a Edward. Aspoň, že už je pátek a zítra je nebudu muset poslouchat.

Po obědě jsme všichni odešli z jídelny. Alice a Jasper šli k Alicinu autu, já se ještě zdržovala s Edwardem u mého náklaďáčku.

„Vrať se mi brzy,“ prosila jsem ho.

„Neboj, slíbil jsem ti, že tě před tím maniakem ochráním, tak to také splním,“ ujistil mě.

„Já to slyšela!“ vykřikla Alice od svého auta a propalovala Edwarda pohledem.

Zasmála jsem se, vlepila mu malý polibek na tvář a sedla za Alice a Jasperem do auta. Rozjeli jsme se a já se snažila nevnímat tu šílenou rychlost.

„Vlastně bych ještě potřebovala, aby sis rovnou sbalila nějaké věci k nám domů. Takže pro tentokrát ty nákupy trošku zkrátíme, aby sis ještě večer mohla sbalit,“ vyhrkla najednou Alice.

„Počkej, počkej, počkej. Co myslíš tím „večer“?“ zeptala jsem se s hrůzou.

„Snad si nemyslíš, že budeme nakupovat jenom hodinku, dvě?“ vystartovala po mně.

„Ne, ne. To jsem si nemyslela,“ zalhala jsem pohotově, ale myslela úplně jinak. To tam budeme do večera? Edwarde, kde jsi, když tě potřebuji?!

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomeň na něj! - 11. kapitola: