Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 33. kapitola

11.02.2013 (17:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2492×

33. kapitola

Nemohla jsem se dočkat. Pořád jsem přemýšlela, co si vzít na sebe. Teď by se mi hodila Alice, ale ta je s Jasperem někde v Kanadě, nebo možná někde jinde. Jasper má rád medvědy, a tak jeli někam, kde se vyskytují.

Musela jsem to zvládnout sama. Zvolila jsem celkem tmavé barvy oblečení, aby mě ve tmě nikdo neviděl, ale ty bílé džíny tomu moc nenasvědčovaly. Doufala jsem, že se tak budu Edwardovi líbit.

Nevím jak, ale uběhlo to rychleji, než jsem si myslela. Najednou bylo jedenáct hodin. Mně, jakožto upírce, to nevadilo. Oblékla jsem se, trochu namalovala a byla připravená vyrazit. Musím pěšky, ale to mi nevadí.

Ještě jednou jsem se podívala na ty růže. Nemohla jsem odejít od té vůně. Jednu růži jsem vytáhla z té kytice a vzala si ji s sebou. Šla jsem pomalu po hlavní ulici s růží u nosu. Nemohla jsem se jí nabažit.

Když jsem už viděla Edwardův dům, ještě jsem zrychlila. Prošla jsem bránou a šla dozadu, kde měl terasu. Měl tam další ložnici. Ještě jednou jsem si přičichla k růži a vystoupila těch pár schodů na terasu.

Zvedla jsem hlavu a zmrzla v pohybu. Dveře na terasu byly zavřené, závěsy roztažené a na posteli ležel Edward a vedle něj seděla Viktorie. V tu chvíli jsem se cítila, jako by mi někdo vrazil nůž do srdce. Bylo mi nevolno, na zvracení.

Jak mohl? Jak dlouho to už trvá? Na nic jsem nečekala a rozeběhla se pryč. Když jsem byla už na ulici, rozeběhla jsem se svou přirozenou rychlostí. Došlo mi, že jsem tam nechala tu růži. Musela mi vyklouznout z rukou, když jsem byla v šoku. Ale bylo mi to jedno.

Zradil mě. Podvedl mě. Lhal mi. Ty růže nebyly z lásky, ani od někoho, kdo mě miluje. To mi nemohl říct do očí, že se vrací k Viktorii? Musela jsem se to dozvědět takhle? Bylo to horší, než jsem čekala.

To jsem pro Edwarda znamenala tak málo, že ke mně nebyl upřímný? Nevím, co jsem kdy udělala, ale tohle si nezaslouží ani trestanec nejvyššího kalibru. Já nejsem zlá, aby se mi děly takovéhle věci. Ale jak se zdá, ten nahoře si to tak nemyslí. Ani upřímnosti nejsem hodna.

Zrada bolí, ale nevěra, a ještě takto zjištěná, při činu, bolí taky. A já to mám obojí v jednom. Svůj směr jsem stočila k lesu. Musím něco ulovit, zabít. Potřebuju krev. V lese jsem byla během několika minut.

Vydala jsem se po stopě pumy, která byla ode mě asi kilometr. Skočila jsme jí po krku a rozdrásala jí hrdlo. Její krev mi tekla do úst a já se cítila o trochu lépe, ale ne moc. Když jsem ji zakopala, všimla jsem si, že mám krev po celé puse.

Běžela jsem k nejbližší řece, abych si to opláchla. Když jsem se omývala vodou, cítila jsem se jako při boží sprše, ale až příliš rychle jsem si vzpomněla, co se stalo. U řeky na mě všechno dolehlo.

Zhroutila jsem se pod mohutný smrk a rozplakala se jako želva, ne-li hůř. Nebyla jsem daleko od toho, abych začala křičet na celý les. Jen jsem tiše plakala a vzlykala. Pořád jsem se ptala sama sebe, proč.

Nemohla jsem pochopit, proč se to stalo. Jenom jedno mi dávalo smysl. Jeho pověst. Vždycky mi sice říkal, že ho pověst nezajímá, ale už to asi nemohl vydržet, a tak šel k někomu, kdo mu ji kazit nebude. A kdo je lepší, než královna školy?

Když jsem cítila, že se blíží svítání, vstala jsem, sesypala ze sebe jehličí a hlínu, až jsem byla, jako když jsem šla z domu. Krom napuchlých a rudých očí od pláče. Rozeběhla jsem se směrem domů.

Dorazila jsem k domu asi hodinu po rozbřesku. Protože už na ulici bylo několik lidí, musela jsem lidskou rychlostí dojít do domu. Šla jsem k hlavním dveřím a vešla dovnitř. Prošla jsem obývákem v úmyslu jít do svého pokoje.

Všimla jsem si Clover, která ležela na pohovce v dost divné poloze. Jako by byla pokřivená. Našlapovala jsem na špičky, abych ji neprobudila. No, nepovedlo se.

„Hej, kdes byla celou noc? Cvičím tady jógu,“ řekla Clover a sedla, čímž se dostala z té pokřivené polohy. Nevěřila bych, že se z toho dostane. Vypadala, jako by tak ležela hodně dlouho.

„Ty jsi plakala, nebo jsi opuchlá i normálně? Nikdy jsem si toho nevšimla. Co se děje, Bello?“ zeptala se mě a začala si mě prohlížet jako pod mikroskopem. Ona se tak zajímá o můj osobní život?

„Clover, nechci o tom mluvit,“ zachraptěla jsem a chtěla odejít. Ale nemohla jsem, dokud ona neřekne, tak jsem zůstala na místě.

„Ale no tak. Pojď ke mně. Pojď, posaď se,“ řekla a poplácala na místo vedle sebe na pohovce. Musela jsem jí vyhovět, což se mi nelíbilo, protože ona se o mě nikdy moc nezajímala. Ale sedla jsem si do křesla, co bylo naproti ní, ale do očí jsem jí nekoukala.

„Je to Edward, zlato? Oh, já to věděla. Našel si někoho hezčího a úspěšnějšího? Oh, drahá, to mě moc mrzí. Já s tím zkušenosti nemám, ale chodila jsem na herectví, tak si to umím představit. Dám ti jednu radu. Edward je budoucí a skoro současná světová hvězda, která začíná zářit. Je blbost kvůli němu brečet. Vlastně je to dost trapný, dítě.“ Tak tohle byla ta nejdelší řeč, kterou mi kdy věnovala.

„Nemůžu se dočkat, až se přestěhuju na Manhattan,“ řekla jsem a v duchu dodala, že budu od všeho daleko. Od ní, od sester, od Viktorie, od Edwarda. Budu mít klid. Budu moct začít znovu.

„Promiň, já jsem ti to neřekla? Ach ne, promiň, zlatíčko. Volali. Žádný konkurz nebude. Byl to omyl. Omlouvali se mi za to, ale řekla jsem jim, že to nevadí,“ řekla a já na ni vytřeštila své opuchlé oči.

„Cože? Lžeš mi,“ obvinila jsem ji. Ona by udělala cokoli, jen abych nemusela od ní pryč a musela jí tak dále sloužit. Ale nikdy mě nenapadlo, že by zašla až tak daleko. Musí mi lhát. Nevěřím.

„Ne, nelžu. Ráda bych, ale bohužel. Dopis o nepřijetí je někde tamhle,“ ukázala na hromadu papírů na stolku, „v tom nepořádku, který musíš uklidit a roztřídit, ale počká to,“ řekla a napila se Martini, co jsem jí udělala včera večer, než jsem odešla.

Vstala jsem a vzala první papír, co jsem viděla. Rozložila jsem ho a začala číst.

Slečno Swanová,

s lítostí Vám oznamujeme, že jste nebyla vybrána na konkurz na Manhattanskou Akademii umění.

To mi stačilo. Byla to pravda.

„Moc ráda jsem si s tebou popovídala, Bello. Jsi pro mě skoro jako třetí dcera. Vždycky jsem ti chtěla být matkou, kterou jsi neměla,“ řekla, ale moc jsem ji neposlouchala. Vzala jsem ten papír a šla do svého pokoje.

Lehla jsem si na postel a stulila se do klubíčka. Svět se mi hroutí. Nejdřív zjistím, že mě Edward podvádí, a teď mě ještě odmítne moje vysněná škola. Jsem ztracená, bezcenná, nicka. Všechno a všichni mě opustili.

Alice! Nechápu, proč jsem si na ni nevzpomněla dřív. Ale ona je teď s Jasperem na lovu. To nevadí. Dala mi náhradní klíče od jejího domu. Co je moje, je i tvoje, říkala, když mi je dávala.

Zvala jsem ten papír a znovu vyběhla ven. Tentokrát jsem šla přes les lidskou rychlostí. Přemýšlela jsem o tom, jak se mé štěstí během jediné noci obrátilo v neštěstí. Jestli mě opustí i Alice, zabiju se.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 33. kapitola: