Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 32. kapitola

06.02.2013 (09:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2800×

32. kapitola

Už to bude pár týdnů, kdy jsme se vrátili od Cullenových. Bylo to tam super a musím říct, že se mi tam chtělo vrátit. Byli na mě tak hodní. Stýskalo se mi po nich, ale každou sobotu jsem byla u Edwarda a povídala si s nimi přes Skype. Ale nebylo to ono. Chyběli mi.

Dnes je taky sobota a zrovna jsme s nimi dotelefonovali. Alice měla s Jasperem v plánu jít na lov, tak jsem jim nebránila a nechala je běžet. Dneska Clover letí do Las Vegas, takže od ní budu mít pár dní klid.

Edward řekl, že mě odveze domů a zůstane se mnou, že něco podnikneme. Jako filmový večer nebo tak něco. Těšila jsem se. Nasedli jsme do Volva a vyjeli směrem k mému domu.

Edward stáhl střechu Volva, takže mi vítr pročesával vlasy. Bylo to dost příjemné. Vystavovala jsem větru svou tvář a náramně si to užívala.

Když jsme dorazili k domu, Cloveřina limuzína zrovna odjížděla a jasně jsem slyšela, jak nadává řidičovi, že jestli nestihne letadlo, potopí ho ke dnu a další blbosti. Bylo legrační to poslouchat. Ona byla vždycky primadona, nebo se tak spíše chovala.

„Naše zlá ježibaba odjíždí. Konečně bude čistý vzduch,“ řekla jsem, když Edward zaparkoval před domem. Odepnula jsem si pás a byla připravena otevřít dveře, ale ještě jsem se podívala na Edwarda.

„Snad si vzala i koště s kocourem, aspoň budeš mít klid a budeme mít chvíli pro sebe,“ řekl, přitáhl si můj obličej jednou rukou a políbil mě. Polibek jsem mu opětovala a po něm jsme společně vylezli.

Obešli jsme auto a šli do mého pokoje venkem, v držení se za ruce. Když jsem došla ke dveřím, něco mě na nich zarazilo. Něco na nich bylo navíc. A to něco bylo velikosti A5, bílé, přilepené na dveřích a na tom černým písmem: Bellin seznam úkolů.

„To si snad dělá legraci. Já se z ní zblázním,“ zaúpěla jsem a dala hlavu do dlaní. Edward se na mě nechápavě podíval, pak se podíval na ten prokletý papír a sundal ho ze dveří.

„Co to je, lásko?“ zeptal se mě a chytil to za horní roh. V tu chvíli mě zahřálo v nitru, že mi řekl lásko, ale v tutéž chvíli se ten list začal prodlužovat a byl dlouhý až na zem, což mě naštvalo. Ach jo.

„Hezký. Natři bazén nafialovo? Vytrhej plevel v celé zahradě? Vyluxuj před domem? To je směšný,“ řekl Edward a zasmál se tomu. Jak ráda bych se smála s ním, ale tohle mi nějak moc nevonělo. Clover mi nedávala takovéhle úkoly. A pak mi to došlo.

„Seznam úkolů, co mám udělat, ale ne od Clover. Na to ji znám až moc dobře. To je od mých sester. Nechtějí, abychom byli spolu. Ale splnit to musím tak jako tak. Promiň, snad někdy jindy,“ povzdechla jsem si a upřela na Edwarda smutný pohled. Tak moc jsem se těšila na čas strávený s ním, navíc o samotě. Sami jsme už dlouho nebyli a já se těšila na klid.

„Pokud ovšem nespojíme příjemné s užitečným. Pojď,“ řekl a v očích se mu rozsvítily ďábelské jiskřičky, které měl vždycky, když měl dobrý nápad, který se většinou týkal mě, a zašel ke mně do pokoje.

Tady je opět ukázka z filmu, jak probíhalo uklízení v domě.

Nechápavě jsem šla za ním. Seznam položil na stůl a přečetl si všechno, co tam stálo. Bylo toho dost, ale to mu starosti nedělalo. Opřel se rukama o stůl a začal přemýšlet. Začíná mě děsit.

„Měl bych nápad, jak to mít co nejrychleji hotové. A dva to budeme mít ještě rychleji,“ řekl a já na něj vytřeštila oči. Neměla jsem ráda, když mi pomáhal s pracemi pro Clover, ale nedal se odbýt a vždycky se vymluvil na to, že se ode mě nechce odloučit. Možná to ani nebyla výmluva.

„Oba rádi tancujeme, takže když budeme uklízet celý dům a při tom budeme vymýšlet nové kroky a tančit je, půjde to rychleji,“ řekl a už ho nebylo. Ale měl pravdu.

Celou dobu, co jsme společnými silami plnili úkoly, jsme se smáli a vymysleli tolik tanečních kroků, až to nebylo možné. Dokonce jsme vymysleli i několik párových kroků. Všechny úkoly nám zabraly celé dopoledne plus část odpoledne.

Zbývalo už jen vyluxovat před domem. Vytáhli jsme z kumbálu dva vysavače s dost dlouhými šňůrami, takže jsme je zapojili a šli před dům. Zapnuli jsme vysavače a začali luxovat.

Během toho jsme se napůl předbíhali a napůl si z toho dělali legraci. Smáli jsme se jako pominutí. Jestli smích prodlužuje život, tak jsme si ho dneškem prodloužili o několik desetiletí. Co to plácám? Vždyť máme věčnost.

Když už bylo vyluxováno před domem, uklidili jsme vysavače zpátky do kumbálu a šli do mého pokoje. Já si lehla na postel a pozorovala Edwarda, který si sedl do křesla a vytáhl kytaru, kterou jsem měla za ním. Vyhrabala jsem ji na půdě, kdysi dávno.

Edward na ni začal brnkat a asi ji ladil. Jo, ladil. Já na kytaru sice umím, ale už jsem na ni dlouho nesáhla. Umím ještě na klavír, bicí, příčku, to všechno díky Alici, která mě to naučila. Ona je daleko starší než já, takže už měla se vším zkušenost. A se mnou svatou trpělivost.

„Potřebuješ novou kytaru, Bello. Tahle je rozladěná a podle vůně i dost stará,“ řekl Edward, když jedna struna zazněla dost nelibě. Usmála jsem se a posadila se na posteli.

„To by bylo fajn. Našla jsem ji kdysi dávno na půdě, při jarním úklidu, když jsem debordelizovala celý dům včetně půdy a sklepu. Alice mě na ni naučila hrát, ale už jsem na ni hodně dlouho nesáhla. Píšeš písničku?“ zeptala jsem se ho, když jsem viděla, jak bez zvuku brnká a brouká si.

„Něco podobného, ale jo, píšu. Nechtěla by sis zazpívat druhý hlas?“ zeptal se mě a ruce složil na kytaru. Podívala jsem se na něj nechápavě a vyděšeně. O zpěvu jsem nikdy nepřemýšlela, ale špatně jsem zrovna nezpívala, když to srovnám se zpěvem Clover, Jessicy, nebo Tanyi.

„Ne, Edwarde. Já nezpívám,“ řekla jsem a snažila se mu to vymluvit. Ale jeho výraz říkal, že mi to nezbaštil. Ach jo, proč jen mě musí znát tak dobře? Ale byla to pravda, nezpívám. Nebo jsem nezpívala.

„No, tak. Vím, že to chceš,“ řekl přesvědčivě, vstal z křesla a sedl si ke mně na postel. Z kapsy u kalhot vytáhl papír, který rozložil a podal mi ho. Kytaru chytil, jak se kytary mají držet a ještě to zkontroloval.

„Tohle jsem zatím napsal. Můžeme?“ zeptal se mě a podíval se mi do očí. Přikývla jsem a on začal hrát akordy. Pak začal zpívat.

Pozn. aut.: Zeleně označená slova zpívá Edward a oranžová oba.

It's become so hard, (Stalo se pro mě tak těžké,)

for me to be surprised. (být něčím překvapený.)

But you're bringin back the real me, (Ale ty mi vracíš mé pravé já,)

no judgement in your eyes. (tvé oči mě nesoudí.)

It's the way you make me feel, (Díky tobě pocit mám,)

like I'm finally somethig real. (že tímhle světem nejdu sám.)

Pozn. aut.: Překlad v závorce je z filmu. Nedává to moc smysl, ale já to nevymyslela. Je to z druhé ruky. Snad to moc nevadí.

Chvíli mi trvalo, než jsem se čapla, ale podařilo se mi to u třetího řádku. U konce písně jsme se s Edwardem navzájem dívali do očí. Krásná píseň. Edward odložil kytaru a lehl si na postel a já si přilehla k němu. Objala jsem ho kolem pasu a hlavu si položila na jeho zvedající se hruď. Slyšela jsem jeho srdce.

„Jediný důvod, proč jsem se vrátil, je ten, abych zjistil, proč jsem vlastně začal tancovat. A když tančím s tebou, uvědomuju si to. Jsi moje múza,“ řekl a já byla polichocena. Múza Edwarda Masena. To se nestává každý den. Jen jsem spokojeně a souhlasně zamručela.

Nakonec jsme si udělali místo filmového večera takový vzpomínací večer. Edward vzpomínal na časy přede mnou a vyprávěl mi o všech životech, které zatím prožil. Nevynechal ani život popové hvězdy.

Když mi vyprávěl, jak ho pořád naháněly fanynky a co všechno dělaly, aby si jich všimnul, mohla jsem puknout žárlivostí, ale bylo mi více než jasné, že to patří ke každému životu slavné osobnosti. Nebudu zapírat, že jsem to chtěla dělat taky, ale díky osudu jsem nemusela.

Edward u mě zůstal přes noc a ještě celé dopoledne, ale po obědě jsem ho poslala pryč. Chvíli se mě snažil přesvědčit, aby mohl zůstat, ale Clover se dneska vrací a já nechci, aby ho tady viděla na tak dlouhou dobu. Když jsem mu to řekla, pochopil to okamžitě, políbil mě a zmizel. Už teď mi chyběl.

A protože se Clover vrací, musím doplnit zásoby na její oblíbený koktejl, Martini s olivami. Vzala jsem tašku a běžela do obchodu dokoupit gin, vodku a olivy. Spíž už byla skoro prázdná, a víte proč?

Clover Martini pije nejmíň desetkrát denně, ale je zajímavé, že to na ni nemá žádný vliv. Není opilá, ani nemá opici, nic. Je to divné, ale mě už nic nemůže překvapit. Zvlášť ne teď, když se do mě zamiloval Edward.

Na zpáteční cestě jsem nepospíchala. V klidu jsem se prošla a měla čas přemýšlet, což se mi v přítomnosti Edwarda stát nemůže. Přemýšlela jsem o naší společné budoucnosti, ale zahnala jsem to. Edward sice říkal, že beze mě nechce být, ale v hlavě mi pokaždé vyskočí co kdyby.

Když jsem byla doma, dala jsem všechen gin s vodkou do lednice. Olivy jsem dala do menší přihrádky v lednici, kde není až takový chlad. Clover má nejraději své Martini pořádně vychlazené.

Když jsem zavřela dveře od ledničky, za nimi na mě čekalo menší, ač nepříjemné, překvapení. Stály za ní mé sestry s ne moc přátelskými výrazy. Ty jsem už znala. Žárlily na mé štěstí s Edwardem, protože ho chtěly taky.

„Kdepak máš toho svého prince na bílém koni, Bello? Už nevydržel ani o vteřinu déle předstírat soucit a zdrhnul?“ ptala se mě Tanya a vypadala, jako by dostala tik v oku. Snažila se vypadat hrozivě, ale nešlo jí to.

„Ale, žárlíš snad? A na co? Na Edwarda? Na mě? Na to, že se milujeme pravou láskou? Řekni, poslouchám, žárlivko,“ řekla jsem jí výsměšně a užívala jsem si jejich nasrané a dost závistivé pohledy. V tu chvíli se ozval zvonek.

„Nebyl to zvonek? To je divný. Kdopak to může být?“ ptala se Jessica, vypadala, jako by právě spatřila Ježíše a podívala se na Tanyu. To nikdy neslyšela zvonek? Já ho slyším pořád a už ten zvuk nesnáším.

„To nevím, Jessico. Jdi otevřít, Bello,“ nařídila mi Tanya a já šla, abych byla už pryč od nich. Otevřela jsem dveře, za kterými stál poslíček. Co ten tady chce? V ruce držel celkem velký balíček.

„Slečna Isabella Swanová?“ zeptal se mě milým hlasem. Vytřeštila jsem na něj oči, ale přikývla jsem.

„Ano, to jsem já,“ odpověděla jsem mu.

„Tady mi to prosím podepište,“ řekl a strčil mi pod nos desky s propiskou a ukázal na poslední volný řádek. Podepsala jsem to a on mi dal do rukou ten balíček. Těžký nebyl. Od koho to je?

„Přeji hezký den, slečno,“ řekl a zmizel. Odnesla jsem si ten baliček k sobě do pokoje a sedla si s ním na postel. Sundala jsem víko a v tu chvíli se na mě vynořila nádherná vůně.

V tom balíčku byla kytice růží. Vyndala jsem ji a chvíli na ni zírala. Edward. Byl u ní i vzkaz.

Sejdeme se u mě na terase. O půlnoci. E. 

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 32. kapitola: