Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zadaná na druhou - 6. kapitola - Hvězda

24.09.2011 (21:15) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 5357×

„Alice,“ vydechla jsem a neskrývala ten pocit štěstí. Přiskočila jsem k ní a vrhla se jí kolem krku. Po tváři mi stékaly slzy úlevy.

„Bello, jsi v pořádku?“ pohladila mě po vlasech a začala si prohlížet mé ušpiněné oblečení. „Všude jsem tě hledala. Víš, jak jsem se bála?“

„Promiň,“ popotáhla jsem.

„Můžeš mi říct, co tu děláš?“

„Nevím.“ Nemohla jsem jí říct, že jsem šla za jejím bratrem kvůli blbé peněžence, kterou jsem nenápadně strčila do kalhot. Co by si o mně pomyslela?

Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala.

V tu chvíli mi nepřišlo zvláštní, odkud se dozvěděla, že jsem tady v lese a jak mě v té tmě vůbec našla. V tuhle chvíli jsem nevěděla a nevnímala nic.

Pokoušela jsem se oprostit od skutečnosti, že právě teď stojím uprostřed lesa, kde se to pravděpodobně hemží nebezpečnou zvěří, a že mé roztrhané tělo mohlo tvořit zítřejší titulní stránku novin.

Když jsem oči znovu otevřela, všechno se vrátilo. Vrčení. Křik. Vrčení. Ticho.

Panebože, ten muž! Musím něco rychle udělat. Třeba ještě není pozdě.

„Alice, ten muž. Musíme zavolat pomoc. Musíme odsud vypadnout.“ Zachvátila mě panika a nevěděla jsem, co dřív. Dezorientovaně jsem se otáčela na všechny strany, snažila se najít nějaký záchytný bod. Potřebovala jsem prostě něco dělat, abych se nesesypala ještě víc. Jakoby z dálky jsem někoho slyšela volat mé jméno. Něco hrozně studeného se mi ovinulo kolem paží. Celé tělo se mi začalo třást. Trvalo dobu, než mi došlo, že to chladné jsou ruce. Ruce Alice, která se mnou hystericky lomcovala.

„Bello, uklidni se. Určitě se ti jen něco zdálo. Pojď, zavedu tě do pokoje,“ uklidňovala mě Alice. Vrtěla jsem hlavou na znamení, že se mi to určitě nezdálo a snažila se ji odstrčit. Na tak malou holku měla sakra sílu.

Nepamatuju si proč, nepamatuju si kdy a hlavně si nepamatuju, jak se Alice podařilo mě dostat do mého pokoje.

Najednou jsem seděla na posteli, kolem pobíhala Alice, oblečení lítalo na všechny strany a pak už jsem ležela v posteli přikrytá po nos.

Usnula jsem poměrně rychle. A sny přišly taky poměrně brzy.

Stála jsem uprostřed téhož lesa a nemohla se pohnout. Ve tmě přede mnou žhnul pár jasně červených očí, které se ke mně přibližovaly doprovázené rozzuřeným vrčením. Chtěla jsem křičet, ale z pusy mi nevyšla ani hláska.

Oči se stále přibližovaly a co nevidět jsem měla spatřit původce toho děsivého zvuku. Ovšem místo zvířete se ze tmy vynořil Edward. To on vydával ten zvuk. Červené zornice také patřily jemu. Přistoupil těsně ke mně, až se naše těla o sebe třela. Nebála jsem se. Mé nachově zbarvené tváře uchopil do svých dlaní a tváří se začal přibližovat. Ovál mě jeho sladký dech a poté spojil naše rty ve vášnivém polibku.

***

Několik poblázněných lidí pobíhalo okolo a něco neurčitého volali, ale nic z toho mě nedokázalo vytrhnout ze vzpomínání na dnešní sen. Bylo to tak opravdové. Dokonce jsem se přistihla, jak si dvěma prsty přejíždím po rtech a nepřítomně se usmívám. Ty tvrdé rty dorážející na mé. Jeho přerývavý dech. Bello. Můj přerývavý dech. Edwarde.

Rukama jsem si zakryla obličej a zatřepala hlavou. Co to dělám? Nemůžu si představovat, že se líbám s jiným mužem. Cizím muže. Znám ho sotva jeden den, nic konkrétního o něm nevím a přesto po něm blázním. Ne! To musí přestat. Chodím s Jacobem.

Všechny myšlenky na Edwarda jsem zahnala jedním hlubokým nádechem a mohla vnímat realitu. Alespoň jsem si to myslela.

„Je mrtvý.“ Ta dvě slova dolehla k mým uším a mně zatrnulo. Uvnitř mě jsem věděla, o čem je řeč.

Na druhé straně od lavičky, kde jsem seděla s časopisem, který jsem za celou dobu neotevřela, se utvořila skupina lidí a každou chvíli přicházeli další a další zvědavci. Něco probírali. Podle jejich ustaraných tváří něco vážného. Nedalo mi to a také jsem tam zamířila.

Procpala jsem se mezi všemi šuškající lidmi až úplně dopředu. Postarší žena s mírně prořídlými vlasy a křiklavě růžovou rtěnkou s neskrývavým zájmem všem něco vyprávěla.

„John ho našel, když byl ráno běhat. Podle policie spadl z útesu a zlomil si vaz,“ dělila se o své informace a všichni kolem každé její slovo hltali. „Včera byl pěkně na šrot. Já mu vždy opakovala, aby s pitím přestal. Tvrdila jsem, že ho jednou ten chlast zabije. No, a teď to vidíte.“

Dál jsem neposlouchala. Někdo tu včera umřel. A proč mám tak divný pocit, že s tím mám něco společného. A co když-?

Pohledem jsem zabloudila k její ruce. V prstech držela fotografii muže. Nepotřebovala jsem se na ni dívat dlouho, abych poznala, koho zobrazuje. Byl to on. Ten opilý muž ze včerejší ho večera.

Všechny vnitřnosti se mi obrátily naruby a obraz před očima se mi začal rozmazávat. Malátně jsem začala přepadávat dozadu. Naštěstí za mnou někdo stál a já narazila do jeho tvrdého těla. Hned poté mě obklopila ta vůně. Směs citrusů, zeleně a trochy pepře. Poznala bych ji kdykoli a kdekoli. Natočila jsem hlavu. Potřebovala jsem se ujistit, zda je má domněnka správná.

Bledá tvář, vykrojené rty, rozházené vlasy, sladký dech a brýle. Srdce se mi vyhouplo až do krku a dech se zadrhnul. Rychlým trhnutí jsem opět zírala před sebe. Už jsem nevnímala, co kdo říká, nebo co kdo dělá. Jediné na co jsem se soustředila, byla jeho přítomnost. Před očima se mi jako film přehrával můj sen.

Ruce jsem si přitiskla na mé bušící srdce a snažila se ho zmírnit. Nešlo to. Usilovala jsem o vymyšlení nějakého plánu, jak se dostat z jeho blízkosti, aniž bych se s ním musela setkat tváří v tvář. Jediné co jsem vymyslela, se týkalo přenášení, a to opravdu neovládám. Holt budu muset projít kolem něho. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se.

Po Edwardovi ani stopy.

Místo něho za mnou stál muž s dlouhým plnovousem a tetováním po celém těle. Dvakrát jsem zavřela a znovu otevřela oči, kdyby se mi to náhodou jen zdálo, ale pokaždé tam ten vousáč stál. Že bych si Edwardovu přítomnost pouze představovala? Zamyšleně jsem se vymotala z toho zástupu lidí.

Venku se opět ochladilo a jak jsem se dozvěděla ze zpráv, toto počasí mělo vydržet dalších pár dní. Teď jsem se chystala vyzvednout si své věci, dojít si na oběd a po zbytek dne nevylézt z pokoje. Taky bych měla zavolat domů a Jakeovi.

Všechno bylo v pohodě, dokud jsem nedošla k lavičce s mými věcmi, kterou okupoval on. Spokojeně seděl na horní hraně lavičky a pohrával si s vlastními prsty. Zdálo se, že na někoho čeká.

Původně jsem se chtěla někam zašít a počkat až odejde, ale nakonec jsem se vzchopila a se vztyčenou hlavou se rozešla ke své lavičce.

Aniž bych se na něj podívala, začala jsem házet věci do tašky. Celou dobu jsem na sobě cítila jeho pohled. Nejen že mě to ještě víc znervóznilo, ale hlavně naštvalo. Včera mě byl schopen skoro celý večer ignorovat a teď se mi snaží vypálit díru do tváře.

Rychle jsem tašku zapnula, hodila přes rameno a rozešla se pryč.

„Ahoj,“ ozvalo se z úst toho, od kterého bych to čekala nejmíň.

Zastavila jsem se na místě a nejistě se na něj otočila. Ačkoli jeho pohled směřoval ke mně, zmateně jsem se začala rozhlížet, zda nezdravil někoho jiného.

„Vím, je to neuvěřitelný, ale opravdu jsem pozdravil tebe,“ oznámil mi se smíchem a pobaveně zakroutil hlavou.

„Kde-kde je Alice?“ pokusila jsem se o vyrovnaný tón, ale vyšlo z toho legrační koktání. Nutně jsem ji tu potřebovala. Bez ní jsem si připadala bezbranná. Bezbranná vůči jeho kouzlu.

„Ty se mě bojíš?“ Tázavě pozvedl obočí a nezapomněl se pobaveně uchechtnout. Nesouhlasně jsem vrtěla hlavou, až mě z toho luplo za krkem.

„Ne? Tak proč se mi vyhýbáš?“ Svou hlavu naklonil na stranu a napjatě čekal na mou odpověď. Taky jsem byla zvědavá, co ze mě vypadne.

„Nebojím se tě,“ odvětila jsem chladně. „Jen mě zajímalo, kde Alice je. Toť vše.“ Při poslední větě jsem trochu zvýšila hlas. Až mě to samotnou překvapilo. Edward se na rozdíl ode mě se usmíval od ucha k uchu.

„Alice právě někde vyšiluje.“ Edward zakoulel očima a nešťastně si povzdechl. „Ale pokud budeš takhle řvát, bude tu co nevidět. A to přece nechceme, že?“ zeptal se šeptem, až jsem měla potíže ho slyšet. Hlavou lehce pohnul zleva doprava. Omámeně jsem ten pohyb zopakovala po něm.

Když se mu rty vyhouply do okouzlujícího úsměvu, došlo mi, že na něj koukám s pootevřenou pusou.

„Tak já už půjdu,“ houkla jsem a s červenou tváří pospíchala pryč. Bello, ty jsi tak blbá. Blbá! Vzpomeň si, jak se k tobě choval včera.

„Počkej!“ zavolal na mě a nešlo si nevšimnout té naléhavosti v jeho hlase.

Nervózně jsem si skousla ret a přemýšlela, jestli mu vyhovět nebo se zachovat jako on včera a pěkně okatě ho ignorovat. Nešlo to.

Se zdvihnutým obočím jsem se vrátila zpátky k němu. Stále seděl na lavičce a na tváři mu pohrával vítězný úsměv. Jako by věděl, že neodolám a vrátím se.

Ruce jsem si založila nepřístupně na prsou a nasadila ten nejotrávenější obličej, jaký jsem dokázala vytvořit. Snažila jsem se o to, abych vypadala, že mě strašně otravuje tu s ním být. Na venek se mi to možná podařilo, ale uvnitř mě to hořelo nedočkavostí.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se ledabyle. Dívala jsem se někam mezi jeho rameno a krk. Na přímé pohlédnutí do jeho tváře tu nebyla odvaha. Pravděpodobně bych byla znovu červená od hlavy až k patě.

„Nic jen… Jak se máš?“ položil otázku, kterou bych od něj vůbec nečekala, a tvářil se, jako bychom byli staří přátelé. Zírala jsem na něj s pusou dokořán a nevěřila vlastním uším. A očím taky. Ten pokřivený úsměv na jeho tváři mu neskutečně slušel.

Edward ladně seskočil ze svého místa sezení a přešel ke mně. Byl tak blízko, a tak příjemně voněl. Pomalu zvednul ruku a tou se přibližoval k mé tváři. Ten pohyb mě okamžitě probral. Udělala jsem dva kroky vzad.

„Prosím?“ vydala jsem ze sebe konečně něco a dál na něj nevěřícně zírala. Nutně jsem potřebovala někoho, kdo by mě štípnul, zda se mi tohle celé nezdá.

„Ptal jsem se tě, jak se máš, pokud jsi špatně slyšela.“ Pokrčil se v kolenou, aby mi lépe viděl do tváře.

„Slyšela jsem dobře,“ prskla jsem na něj. „Jen… nemůžu tomu uvěřit.“

„Proč?“ Nechápavě rozhodil ruce.

„Proč? Děláš si srandu? Včera mě celý večer ignoruješ, dokonce to vypadalo jako by ses mě štítil,“ vysvětlila jsem trochu zklamaně a na to se hned zastyděla. Teď to vypadá, jako by mi vadilo, že si mě včera nevšímal. Popravdě - vadilo. „Pokud tu na mě něco hraješ, tak si dej pohov.“ Bojovný tón byl zpátky.

„Ten včerejšek mě mrzí. Proto bych chtěl začít od začátku.“ Od začátku? Jak od začátku?

Odkašlal si.

„Ahoj, jsem Edward,“ zeširoka se usmál a natáhl svou ruku směrem ke mně. Překvapeně jsem se podívala nejdřív na jeho ruku a následně očima stoupala výš, až se zastavila na jeho ústech. Ne na očích, kde mě opět ty otravné brýle, ale ústech. Nádherně vykrojených ústech. Z transu mě probral jejich pohyb.

„Nevadí,“ stáhl ruku zpátky. „Budu ti říkat třeba…“ odmlčel se. Zamyšleně se podrbal na hlavě. „Hvězdo,“ pronesl něžně a ukazováčkem jemně vytáhl můj řetízek zastrčený pod trikem. Když se jeho prst dotkl mé holé kůže na krku, srdce mi vylítlo až do krku. Měla jsem co dělat, abych to ustála.

Edward si mého malého výpadku nevšiml. Já skenovala jeho bezchybnou tvář a on zadumaně pozoroval můj přívěšek ve tvaru hvězdy houpající se na jeho ukazováku. Palcem ho lehce obkroužil a vzápětí ho opět schoval pod tričko. Ještě okamžik to místo zkoumal, pak se obličej zvedl k mému a rozpačitě se na mě usmál.

Panovalo mezi námi ticho. Příjemné ticho, které jsem následně přerušila já.

„Brýle.“ Zmateně na mě pohlédl. „Když máme být přátelé, ráda bych se ti dívala do očí.“ Tentokrát to byl on, kdo zůstal zaraženě zírat. Zdálo se, že ho můj požadavek překvapil. „Chci vidět tvoje oči,“ šeptla jsem a nervózně přešlápla na místě.

Nevím, jestli se mi to zdálo, nebo opravdu ta cesta, kdy se jeho ruka zvedala k nožičkám brýlí, trvala tak dlouho. Zatím pokaždé, když jsem ho viděla, měl na sobě tento doplněk, který ho činil tajemným. S každým dalším přiblížením jsem byla víc a víc napnutá. Věděla jsem proč. Červené oči z mého snu ho dělaly zvláštním. Což mě na něm přitahovalo.

Ovšem žádná červená se nekonala a na mě vykoukla zářivě zlatá. Dvě studánky přetékající zlatem.

Byla to ta samá barva očí, co má Alice. Podivné bylo, že mají stejné oči, ačkoli to nejsou vlastní sourozenci. Náhoda?

„Lepší?“ Kývla jsem hlavou. „Neřekl bych. Vypadáš jako bys čekala něco jiného,“ zasmál se a brýle schoval do zadní kapsy.

„Nejsem. Já jen… to je jedno,“ zavrtěla jsem hlavou a upřeně pozorovala svůj zip.

„Není to jedno. Nedovedeš si představit, jak moc mě zajímá, co si myslíš.“ Tvářil se frustrovaně. „Ty mě zajímáš.“

Zajímám ho? Nevěděla jsem, co mu na to říct. Promiň, Edwarde, ale mám přítele. Přítele, který se na mě vykašlal. Ne, tohle jsem mu rozhodně říct nemohla. Nechtěla jsem, aby věděl, že mám přítele.

„Já… já… ty. Musím na oběd.“ Aniž bych řekla cokoli dalšího, rozešla jsem se ke dveřím, které vedly do hlavní haly.

„Moment! Přece jen bych něco potřeboval,“ zastavil mě lehkým dotykem na lokti.

„Ano?“ vyhrkla jsem a doufala, že to neznělo tak nadšeně, jak jsem si myslela, že znělo.

Ty cukající koutky rtů mě utvrdily v tom, že vyznělo.

„Peněženku.“ Jasně, co jiného by ode mě chtěl.

„Jasně, hned to bude.“ Začala jsem se přehrabávat v tašce a hledat onu věc, kterou jsem tam hodila ráno pro jistou, že by se naskytla příležitost dát mu ji. V duchu jsem si nadávala, proč jsem mu ji nevrátila hned na začátku. Možná bych se vyhnula takovému trapasu. Sakra, kolik kapes má ta blbá brašna?

Byla jsem tak vyvedené z míry, že mi taška vypadla z ruky na zem a ta jeho předrahá věcička sama vylítla.

„Tady je,“ pípla jsem. Sebrala jsem ji ze země a snažila se ji očistit. „Ležela na baru na místě, kde jsi seděl. Nechtěla jsem, aby tě někdo okradl.“ Měla jsem obrovskou potřebu se obhájit, aby si nemyslel, že jsem ji ukradla. „A nic jsem z ní nevzala,“ zahučela jsem navztekaně, když se zadíval dovnitř.

„Nemyslím si, že jsi něco vzala,“ usmál se, „jen si tam potřebuju něco dát.“ Dvěma prsty zadní kapsy vytáhl nějaký papírek. Důležitě s ním zamával ve vzduchu a vložil ho dovnitř.

Při sledování jeho počínání jsem si uvědomila, na co jsem se ho chtěla celou dobu zeptat.

„Co jsi dělal v lese?“ vypálila jsem z ničeho nic. Edward se narovnal, jakoby ho někdo bouchnul do zad a působil dvakrát větší. Přes tvář mu přeběhl stín. Rukama si přejel po obličeji, hlasitě vzdychl, a když zpozoroval, jak ho zamračeně zkoumám, šibalsky zahýbal obočím.

„Jak víš, že jsem šel do lesa?“ zeptal se mě napůl pobaveně. Za chvíli už se smál naplno. „Ty jsi mě sledovala?“

„To teda ne!“ štěkla jsem. Uraženě jsem mu ukázala záda. Bohužel měl pravdu. Sledovala jsem ho.

„Sledovala,“ vydechl udiveně. „Líbím se ti?“ zazubil se a naklonil se blíž.

„Neodpověděl jsi na otázku.“

„Ty taky ne.“

„Já se ptala první.“

Edward překonal vzdálenost, která nás dělila, a uchopil mé zápěstí. Vyděšeně jsem se na něj podívala a čekala, co má za lubem. Nic neřekl. Místo toho se rozešel po úhledném chodníčku vedoucího kolem bazénu a baru, kde jsem ho včera poprvé uviděla. Stále pevně držel mou ruku a já za ním cupitala jako poslušný pejsek. Nevěděla jsem, kam přesně mě vede, ale trasu jsem znala. Poznávala jsem všechno. Teď to tu nevypadalo tak strašidelně.  Když se před námi vynořil les, zastavil a otočil se na mě. Hlavou pokynul do strany, kam jsem samozřejmě podívala.

Kde jsem si včera myslela, že tam nic není, se teď klikatila cestička sem tam tvořená bílými kameny. Stoupalo to do kopce až k lavičkám, které nabízely výhled na otevřené moře.

Bylo od něj hezké, že mi to ukázal - stejně jsem mu to nevěřila. To jsem se také chystala říct, ale Edwardovi začal vyzvánět mobil. Nezvednul to. Pouze se krátce zadíval na display a červeným tlačítkem ukončil ten vlezlý zvuk.

„Budu muset jít,“ oznámil zklamaně a znovu se podíval na mobil. „Doufám, že jsem si napravil reputaci, a že se ještě uvidíme.“ Dvěma prsty mi zlehka přejel od ramene k lokti a já zase mohla začít krotit své srdce a červenou hrnoucí se mi do tváří.

Věnoval mi poslední oslňující úsměv a kráčel po cestě, kterou jsme sem přišli. Tak se mi naskytl pohled na jeho další část. Čím déle jsem se dívala, tím více jsem se hryzala do rtu, abych zadržela vzdech, který se snažil dostat ven. Podívala jsem se a hezky důkladně. Musela jsem uznat, že dobře nevypadá jen zepředu, ale i zezadu.

„Jsi zvláštní, Edwarde,“ zamumlala jsem si pod vousy a usmála se. Z ničeho nic se Edward zastavil a částečně se natočil mým směrem.

„S tím souhlasím, Hvězdo.“

5. kapitola - 7. kapitola

První rozhovor máme za sebou, a co bude dál?

Doufám, že máte rádi romantiku, protože v následujících kapitolách jí bude dost.

Dál vám chci moc, moc, moc poděkovat za komenty. Vám, kteří kapitoly komentujete pravidelně, bych měla líbat ruce. Proto se chci zeptat, kdo čte tuto povídku? Chtěla bych moc poprosit všechny, kteří si tuto kapitolu přečtou, aby mi zanechali alespoň jednoho smajlíka. Myslím, že vás těch pár vteřin nezabije.

Nutit vás nemůžu, ale myslíte, že když vás hezky poprosím, tak to pro mě uděláte? :)

Předem moc děkuju.

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zadaná na druhou - 6. kapitola - Hvězda: