Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zadaná na druhou - 5. kapitola - Ztracená v lese

18.09.2011 (18:45) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 4479×

Musela jsem se na židličce pořádně zaklonit, abych zjistila, co Alice tak rozzuřilo, a v tu chvíli jsem vnímala všechno jako ve zpomaleném filmu.

Podél bazénu osvětleného hořícími loučemi se k nám blížil muž, který byl ztělesněnou dokonalostí. Zamilovaná zavzdychání dívek, kolem kterých právě procházel, mě ujistila v tom, že nejsem jediná, co si to myslí.

Jeho bronzové vlasy působily nedbale. Trčely na všechny strany a ve světle loučí házely měděné odlesky. Tento jejich vzhled dovedl k dokonalosti, když si do nich zajel pravou rukou. Své oči měl schované pod černými brýlemi podobným těm, co nosila Alice a to mu dodávalo na tajemnosti. Na sobě měl perfektně padnoucí černé kalhoty. Ve stejné barvě byla i košile s krátkými rukávy a dvěma rozepnutými knoflíčky. Ta černá barva kontrastovala s jeho bílou pokožkou. Každý jeho krok působil tak sebevědomě. Jo, sebevědomí mu určitě nechybělo.

Bylo tu tolik podobností s Alice. Člověk by neřekl, že to nejsou vlastní sourozenci.

Jediné, co mě na něm zarazilo, byl jeho výraz ve tváři. Ta tvrdá maska mi k němu vůbec nepasovala.

Čím víc se přibližoval, tím víc jsem z něho byla nesvá. Připadala jsem si jako poblázněná puberťačka. Celá jsem se klepala, srdce mi chtělo vyskočit z hrudi a nemohla jsem se pořádně nadechnout.

Když už byl sotva tři kroky od nás, zajela jsem na židličce níž a pohled sklopila na své ruce v klíně. Prostě a jednoduše, dělala jsem neviditelnou.

Ve skrytu duše jsem doufala, že prohodí pár zdvořilostních vět a zase si odejde po svých. Bohužel pro mě a zvlášť pro mé srdce, které se zastavilo okamžitě, když vedle vrzla židle, se na opačnou stranu než seděla Alice, posadil on. Byl tak blízko. Bohatě by stačilo posunout ramenem nepatrně doprava a dotkla bych se ho.

Než jsem si dostatečně stačila promyslet, jestli to udělat, tak se Alice nacpala do té malinké mezery mezi našimi židlemi čelem ke svému bratrovi a já měla po výhledu. Alespoň jsem se mohla uklidnit a pořádně nadechnout.

„Co tu děláš?“ vyjela na něj a začala si naštvaně poklepávat nohou.

Edward nevypadal, že by vzal přítomnost své sestry na vědomí. Jen si pečlivě urovnal límeček své košile a dvěma prsty pokynul číšníkovi, který beze slov naplnil sklenku čirou tekutinou a postavil ji před něj. Usoudila jsem, že to bude vodka. Několikrát se sklenkou zatočil, než se alkohol dostatečně promíchal a posléze do sebe obrátil celý její obsah. Skleničku odložil zpátky a zůstal nehybně sedět.

Alice jen mávla naštvaně rukou, sedla si zpátky na svou židli a naposledy zpražila svého bratra nahněvaným pohledem.

Připadala jsem si jako ve špatném filmu. Z jedné strany vedle mě seděla Alice, která se mračila jako sto čertů, na opačné straně seděl její bratr, který pro jistotu nedělal vůbec nic, a uprostřed toho všeho jsem tiše seděla já a dělala, že se nic neděje, přestože jsem si přála vzít nohy na ramena a nechat tuhle divnou rodinku někde daleko za mnou.

„Bello, omlouvám se. On se takhle nechová. Nevím, co to do něj vjelo.“ Konec věty řekla schválně o dost hlasitěji. Edward si právě znovu kontroloval svou další dávku alkoholu a jeden koutek úst se mu nepatrně vyhoupl o trochu výš. Poslouchal nás.

„To je dobrý, Alice. Možná bych měla odejít a nechat vás, ať si to vše vyříkáte.“ Natahovala jsem se pro kabelku a chystala se můj plán uskutečnit. Alice mě chytla za ruku a zavrtěla hlavou.

„Nikam nechoď. Jediný, kdo by měl odejít, je on.“ Hlavou pohodila jeho směrem.

„Víš to jistě? Protože tady se něco děje.“ Prstem jsem ukázala na Edwarda, ale tak aby to neviděl.

„Nevšímej si ho.“ Vzala mě za ruce a natočila si mě čelem k sobě. „Tak kdy půjdeme nakupovat, Bells? V Bridgetownu byl jeden bombastický krámek s boty. Tak kdy, kdy?“ vyptávala se a div na té židli neposkakovala.

„Alice, víš, že já nerada nakupuju…“ snažila jsem se jí připomenout.

Než jsem stihla ještě něco dodat. Ze strany, kde seděl Edward, se ozvalo posměšné odfrknutí. Ten pouhý zvuk mě dokázal nesmírně vytočit. Hodila jsem po něm naštvaným pohled a než mi ho stihl oplatit, uhnula jsem očima jinam. Byla jsem srab.

„Odejdi,“ zkusila znovu Alice a já souhlasně přikývla. Po očku jsem sledovala jeho reakci.

Vypadal jako velice povedená vosková figurína, až jsem dostala obrovské nutkání ho šťouchnout do žeber, zda žije. Proto jsem mále leknutím vyjekla, když mi kousek od ucha zazněl jeho hlas.

„Chtěla jsi se mnou mluvit. Tak mluv.“

Ten hlas mi pronikl až do morku kostí a na těle naskočila husí kůže. Byl jako čerstvě nabroušená břitva, která se vám při sebemenším dotyku zařezává hlouběji a hlouběji do kůže.

Nevěřícně jsem se otočila za tím hlasem, zda to byl opravdu on, kdo promluvil. Nenapadlo mě, že by se při mluvení mohl pohnout, proto když jsem se na něj otočila, koukala jsem přímo do jeho nastavené tváře. Opět jsem se nemohla pořádně nadechnout. Rychle jsem sklopila hlavu dolů a trapně dělala, že něco hledám v kabelce.

„Jestli sis nevšiml, tak teď nemám čas,“ odsekla Alice a nenápadně pohodila hlavou směrem ke mně.

Edward nevěřícně zakroutil hlavou, dlaněmi uhodil do barové desky a rychle se zvednul. Do ruky si vzal své nedopité pití, udělal tak deset kroku a usadil se na opačné straně baru. Teď seděl přímo naproti mně. Při pouhém pomyšlení, že na mě kouká, se mi rozklepala kolena.

Myslela jsem si, že když se Edward od nás vzdálil, budu si moct s Alice konečně v klidu popovídat, ale ona se každé dvě minuty otáčela na bratra. Někdy se na něj zamračila, někdy zase usmála. Jako by si povídali, ale beze slov.

Po chvíli mi ta jejich divná konverzace začala vadit, tak jsem začala vymýšlet plán jak a kam se vypařit a je nechat o samotě. Očima jsem se zastavila na dubových dveřích s nápisem Toalety. Usmála jsem se sama pro sebe a otočila se zpátky na Alice. Tu jsem zrovna zachytila v pozici, kdy máchala rukama na všechny směry, a k tomu ještě ukazovala na mě. Když zachytila můj zaražený pohled, ruce spojila v klíně a rozpačitě se na mě usmála. Jen jsem si nahlas povzdechla a nijak to nekomentovala.

„Hele, Alice,“ podrbala jsem se na bradě, „já si teď musím odskočit na záchod.“ Konec věty jsem důležitě zdůraznila. Alice se už nadechovala k nějaké poznámce, ale já nečekala na žádnou odezvu a už si to mířila k těm dveřím.

Cestou k toaletám na mě začala pokřikovat nějaká skupinka chlapů. Byli to muži ve středních letech s prořídlými vlasy, pivními pupky a podle toho, jak se jim pletl jazyk, už měli dost připito. Statečně jsem je ignorovala. Ale nutkání obrátit se a něco nepěkného na ně ukázat, tu bylo.

Ještě než jsem zapadla do té místnosti, nahlédla jsem přes rameno k baru, abych se ujistila, že můj záměr vyšel. Vyšel. Dokonce líp, než jsem počítala.

Alice seděla vedle Edwarda, držela ho za ruku a on… on se usmíval. Ta tam byla tvrdá a neprostupná maska. Teď jsem se dívala na tvář úplně někoho jiného než před dvěma minutami. Už z něj nešel strach, ba naopak, teď byl doopravdy dokonalý. Nevěřila jsem vlastním očím.

Nadšeně jsem si tleskla a oba dva se na mě jako na povel obrátili.

Proč ten blbý pocit déjá vu? S barvou Santových gatí jsem se zavřela na záchodě.

Mé první kroky ihned mířily k umyvadlu se zrcadlem. Začala jsem se okamžitě upravovat. Bylo to takové automatické gesto. Prostě jsem měla nutkání vypadat dobře a mohl za to on.

Do rukou jsem nabrala hrst vody a pořádně si omyla obličej. Prsty jsem se snažila zkrotit mé dlouhé vlasy, které se kroutily do všech stran.

Po důkladném zhodnocení jsem přišla na to, že mé vlasy vypadají úplně stejně jako Edwardovy jen s jedním rozdílem  - jeho rozcuch oproti mému vrabčímu hnízdu vypadal sexy. Taky jsem si nezapomněla zkritizovat oblečení. Černé kalhoty a světle modré triko mi ještě před hodinou přišlo jako dobrý nápad. Ale teď…

Sakra, proč já si nevzala něco s výstřihem? Nadávala jsem si a zkoušela si stáhnout tričko o kousek dolů. Když jsem zjistila, že víc jak dva centimetry od krku ho nedostanu, vzdala jsem to.

Naposledy jsem se podívala do zrcadla, naštvaně si dupla a co dál? Byla jsem tu jen chviličku, takže si určitě všechno ještě nevyříkali. A když jsem viděla, jak jsou oba spokojení, nechtělo se mi je rušit. Napadlo mě, že bych mohla jen nakouknout, jak na tom jsou, a k tomu mi mělo posloužit malé okýnko nad umyvadly.

Pomocí rukou jsem se vyškrábala na umyvadlo a klekla si. Jenže dřív, než jsem stihla vykouknout, se otevřely dveře a dáma, která právě vešla, se na mě dívala jako na blbce.

„Já… musím… zrovna…“ mlela jsem páté přes deváté, „to je jedno.“

Znovu už jsem se vykouknout z okna nepokoušela. Mezitím, co jsem po místnosti pochodovala sem a tam a netrpělivě kontrolovala čas, se na toaletách vystřídalo asi dvacet různých žen. Potom, co se tam jedna objevila už podruhé a podezíravě si mě měřila pohledem, jsem vypadla ven.

Ven jsem vyšla se sklopenou hlavou a udělala sotva čtyři kroky. Potom mé tělo vrazilo do něčeho měkkého a mě obklopil ten nejhorší odér, jaký jsem kdy cítila. Mému žaludku tohle rozhodně nesvědčilo. Byla to směsice alkoholu, potu a cigaretového kouře. Neměla jsem odvahu pohlédnout dotyčnému do tváře, tak jsem jen vystrašeně zírala na špinavě odřené, pánské polobotky. Pokusila jsem se ustoupit do strany a obejít ho, ale za rameno mě uchopila drsná dlaň.

„Ahoj puso, co kdybys nám na chvilku dělala společnost?“ zasmál nevyřčenému vtipu a jeho teplý, zkažený dech se mi nahrnul do obličeje. Bylo jen otázkou času, kdy to celé nevydržím. Začala jsem se dávit naprázdno.

„Nemusíš se bát, jen se trochu pobavíme.“ Na nic už nečekal a hrubě mě začal strkat k nějakému stolu. Nesouhlasně jsem kroutila hlavou a snažila se mu své rameno vytrhnout ze sevření, ale stačilo malé vzepření a jeho stisk zesílil.

Copak mi nikdo nepomůže? To nikdo nevidí, co ten chlap dělá?

„Hej!“ zahřměl z ničeho nic hluboký hlas od baru a mně spadl obrovský balvan ze srdce.

Chlap, co mě držel, leknutím odskočil a hledal původce té výhružky. Já jsem věděla, komu ten hlas patří. Podívala jsem se tím směrem a setkala se s pohledem bezchybného Edwarda Cullena. Ve tváři měl ten známý neutrální výraz, který mi opět způsobil zástavu srdce.

I ten odporný chlap vedle mě už se díval jeho směrem. Nevím, jak se to Edwardovi pouhým pohledem podařilo, ale ruka z mého ramene zmizela. Následně zmizel i muž.

Ruce zvedl do výše očí a nesrozumitelně zamumlal něco ve smyslu, že nevěděl, že patřím jemu.

Moc jsem tu poznámku neřešila. Byla jsem Edwardovi neskutečně vděčná, že mě tak nějak vysvobodil, proto jsem se na něj vděčně usmála.

Jestli jsem čekala nějakou odezvu z jeho strany, tak jsem se hodně spletla. Jeho tvář nenesla náznaky žádné emoce. Už se na mě ani nedíval. Spíš pohledem skenoval toho ochlastu a pak zaujal stejnou pozici, v jaké jsem ho viděla naposledy.

Zklamaně jsem si povzdechla a šla k baru zpátky za Alice. Ovšem ta už tam neseděla. Zmateně jsem se rozhlížela po okolí, ale nikde nebyla. Myšlenku, která obsahovala – zeptat se Edwarda, jsem zahnala do kouta. Třeba si jen někam odskočila a hned přijde.

Sedla jsem si na své místo a čekala… a čekala… a čekala. Nic. Aspoň mohla dát nějak vědět. Naštvaně zklamaná jsem se zvedla a pomalu odcházela do pokoje.

„Přijde.“

Koutky se mi samovolně vyhouply vzhůru. Žádná břitva. Tohle jediné slovo bylo zahaleno sametem. Netušila jsem, že by jeho hlas mohl mít i jiný tón. Přiznám se - tenhle si mi líbil víc.

Nezmohla jsem se na žádnou odpověď, jen jsem si sedla zpátky na místo… jako poslušná holčička.

Zatímco jsem čekala na Alice, pozorovala tu skupinu opilců, kteří mě obtěžovali. Klopili do sebe jednoho panáka za druhým, pak se za stálého motání odporoučeli někam dopryč. Když procházeli kolem mě, zajela jsem skoro až pod bar. Naštěstí měli starost s vymýšlení přisprostlých songů.

Už jsem se nadechovala, že se zeptám Edwarda, kdy ta Alice teda přijde, ale to už tam neseděl, a právě procházel kolem mě a mířil stejným směrem, jako se odpotácela ta skupina.

Naštvaně jsem vyfoukla vzduch z plic. Copak jsem všem na obtíž, že ode mě utíkají? Nejdřív Alice, teď Edward. U toho mi to ale přišlo normální.

Už po několikáté jsem se chystala odtud vypadnout a už po několikáté to neudělala. Na místě, kde ještě před chvílí seděl Edward, ležela kožená peněženka. Bez dalšího rozmýšlení jsem vyskočila a rychle vzala tu věcičku. Zkontrolovala obsah, abych se ujistila, že opravdu patří jemu, a rozeběhla se za ním. Nevím, proč jsem měla nutnou potřebu vrátit mu peněženku. Za jeho chování bych ji měla hodit do moře. Jak by se na to asi tvářil? Škodolibě jsem se zašklebila, ale neudělala to.

Šla jsem přesně tou cestou jako on. Procházela jsem po malé, dlážděné cestičce, kterou osvětlovala pouhá pozemní světla, a protože bylo zataženo, měsíc ani hvězdy nesvítily, byl tohle jediný zdroj světla, díky kterému jsem viděla na cestu. Všude okolo mě byla jen příroda. Podle vzdálené hudby a hlasů se hotel nacházel někde za mnou. Napravo jsem slyšela nedaleké šumění moře a nalevo se postupně vynořovaly další a další stromy. Jako bych pomalu vcházela do lesa.

Dlážděná cesta byla zakončená třemi schůdky a dál už vedl jen štěrk. Bylo to zvláštní, ale nikam jinak se jít nedalo. Rozum mi radil otočit se čelem vzad a dát mu peněženku jindy, ale nějaký vnitřní hlas mi našeptával, ať jdu dál.

Nakonec jsem se opravdu ocitla v lese. Veškeré zvuky zvenčí utichly a nahradil je hlas lesa. Slyšela jsem cvrkot cvrčků, zpěv ptáků, šustění listů a další zvuky typické pro toto prostředí. Byla to úžasná změna oproti tomu tam venku. Vždy jsem měla raději přírodu. Když jsem byla malá, jezdila jsem za prarodiči na venkov. Děda mě brával do lesa, kde jsme potichu pozorovali chování divokých zvířat. Kéž bych uměla vrátit čas…

Pokračovala jsem dál po nějaké vyšlapané cestičce. Někde uvnitř mě jsem si vytvořila představu, jak po chvíli mezi stromy uvidím světýlko z luxusní chalupy. Po zaklepání mi otevře sám Edward Cullen se širokým úsměvem a pozve mě dál. Přistihla jsem se, jak se u té představy usmívám. Bello, máš Jacoba, tak co blbneš?!

Jak jsem šla hlouběji a hlouběji do lesa došlo mi, že žádná chalupa se nekoná. Naopak se mě začala zmocňovat panika.

Ztratila jsem se.

Ať jsem se pohnula kamkoli všude byly jen stromy. Už ani tu cestu, po které bych se teoreticky mohla vrátit, jsem nenašla. Když už jsem si myslela, že jsem našla správnou cestu, oblohu nade mnou proťal žlutý blesk.

Přikrčila jsem se a čekala, až udeří hrom. Jestli jsem něco nesnášela, byla to bouřka.

Žádný hrom. Všechno najednou utichlo. Jako by najednou všechna zvířata přestala žít.

Všude bylo ticho jako v kostele, které záhy přerušilo vzdálené, hrůzostrašné zavrčení. Následně na to se lesem rozlehl křik muže. Prosil o pomoc.

Strachy jsem se začala klepat a vyrazila kupředu. Bylo mi jedno, kam běžím, prostě jsem potřebovala vypadnout z tohoto místa. Snažila jsem se nevnímat ten zvuk, ale marně. Neustávalo to. Nevím, co mě děsilo víc. Jestli to vrčení nebo ten křik. Připadalo mi, že se to vrčení ozývá ze všech možných stran a je blíž a blíž. Vrčení se stupňovalo a volání muže bylo naléhavější. Teď už neprosil o pomoc, teď prosil o slitování. Nešlo mi do hlavy proč. Šlo po něm divoké zvíře. Leda že by…

A najednou vše utichlo. Zlé nebo dobré znamení?

Vysílená jsem se zhroutila na zem a zaposlouchala se. Jediné, co jsem slyšela, bylo moje srdce, které tlouklo až nepřirozeně nahlas. Zavřela jsem oči a přála si probudit se vedle Jacoba. Chtěla jsem slyšet jeho chlácholivý hlas říkajíc, že to byl jen sen.

Kousek ode mě křupla větvička. Vytřeštila jsem oči, na nic nečekala a znovu začala utíkat. Kličkovala jsem mezi stromy, prodírala se skrz trní, které se mi zatínalo do kůže. Snažila jsem se vyhýbat všem kořenům vystouplým nad zemí, ale to bych nebyla já, abych sebou nesekla o zem. O něco na zemi se mi zachytila noha a dlaní jsem dopadla rovnou na kámen. Nehorázně to štípalo a něco teplého mi z té rány začalo vytékat. Krev.

Už jsem nemohla dál pokračovat, potřebovala jsem odpočinek. Lehla jsem si na záda, zhluboka oddechovala a modlila se, aby mě to zvíře nenašlo. Nebylo mi přáno.

Něco se ke mně přibližovalo. Slyšela jsem praskání jehličí, jak to něco našlapovalo.

Vyškrábala jsem se na nohy a snažila se zaostřit před sebe. Ve tmě přede mnou jsem zahlédla pohyb a rozeznala obrys nějaké postavy. Čím více se osoba přibližovala, tím více jsem vnímala známé rysy.

Pokračování příště...

4. kapitola - 6. kapitola

Opět se omlouvám za ten konec.

Kdo vystopoval Bellu, co myslíte? :)

Příště už proběhne rozhovor mezi Bellou a Edwardem.

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zadaná na druhou - 5. kapitola - Ztracená v lese: