Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zadaná na druhou - 27. kapitola - Odpusť

30.01.2012 (14:30) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 4113×

Ztuhla jsem na místě a vyděšeně se dívala Edwardovi do tváře. Nechtělo se mi věřit, že je to ona. Nemohla být. Co by dělala na místě tolik vzdáleného od jejich domu?

„Bello,“ zaznělo mé jméno už podruhé a já se chtě nechtě musela otočit. Edward mě konejšivě pohladil po zádech a přikývl. Spustila jsem ruce, které jsem měla spojené za jeho krkem, a velice pomalu se otočila. V její tváři se zračila nechápavost, které jí za pár okamžiků zbavím, a překvapení, které bude ještě větší, až povím pravdu.

„Mami,“ hlesla jsem vystrašeně a došla až těsně k ní. Nedívala se na mě, nýbrž na Edwarda stojícího kousek za mnou. Po chvíli se od něj konečně odtrhla a tentokrát přejela pohledem od hlavy k patě mě. To ticho, které mezi námi vládlo, bylo k nesnesení.

„Co tu děláš?“

Nevěděla jsem, proč se vůbec ptám na tuhle věc. Správě bych měla zmatkovat, měla bych se jí snažit vymluvit, že to, co viděla, není tak, jak to vypadá, a podobné věci, ale já se zmohla jen na tohle. Čekala jsem na její odpověď, ale stále jen zarytě mlčela. Měla jsem chuť s ní zatřást a donutit ji k nějaké činnosti.

„Co tu dělám?“ zopakovala mou otázku. Nejistě jsem přikývla. „Na to bych se spíš měla zeptat já tebe, nemyslíš?“ Teď jsem to byla já, kdo mlčel jako hrob. Zoufale jsem si povzdechla. „Kdo je to, Bello?“ Žádné ohleduplné šeptání, aby nás náhodou Edward neslyšel, ona to skoro vykřikla, takže to mohli více méně slyšet i lidé, kteří šli na druhé straně po chodníku.

„To je… To je můj přítel.“ Ohlédla jsem se na Edwarda a mírně se na něj usmála. Oplatil mi to.

„Nevěděla jsem, že jste se s Jacobem rozešli.“ Znovu jsem vyhledala máminu tvář. Dívala se na mě se soucitem v očích. Strašně moc se mi chtělo utéct, ale věděla jsem, že nemůžu. Musela jsem jí to říct, i když to znamená, že už pro ni nebudu ta hodná dcera, za kterou mě měla doteď.

„Nerozešli,“ zamumlala jsem.

„Cože?“

„Říkám, že jsme se s Jacobem nerozešli,“ přiznala jsem se sklopenou hlavou. „Zatím,“ dodala jsem, jako bych to tím snad mohla zachránit.

„Prosím?“ zeptala se tvrdě máma a chytila mě za ramena. „Nerozešli jste se?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Doufám, že mi tu nechceš říct to, co si myslím.“

„Obávám se, že chci,“ potvrdila jsem jí a s hlubokým výdechem zkontrolovala výraz jejího obličeje. Ani Edward se s její barvou nemohl měřit. Kdybych ji postavila vedle bíle natřené zdi, splynula by.

„Bello, to snad nemyslíš vážně!“ vyštěkla, až jsem leknutím couvla o dva kroky dozadu.

„Mami, uklidni se. Já ti všechno vysvětlím, ale nejdřív…“ Zvedla jsem ruku do vzduchu a tím jí dala znamení, aby chvilku počkala.

Nechala jsem ji tam stát a došla k Edwardovi. „Běž domů a počkej tam na mě,“ poprosila jsem ho potichu a smutně se na něj usmála. „Promluvím si s ní a snad to přežiju,“ zasmála jsem se, abych se alespoň částečně uvolnila. Nepomohlo to.

„Nikam nepůjdu, počkám tady.“

„Edwarde,“ zasténala jsem, „běž, prosím. Tohle si musím vyřídit sama. Prosím.“ Mlčky mě sledoval, pak si nešťastně povzdechl a přikývl.

„Dobře, ale kdyby se cokoliv dělo, slib, že mi zavoláš, ano?“ Zvedl ruku a chtěl mě pohladit po vlasech, ale neudělal to. Místo toho se podíval za mě, kde postávala má matka, a pobaveně se uchechtl.

„Co je?“

„Vůbec nic. Hodně štěstí,“ popřál mi Edward a pak už jsem jen pozorovala jeho mizející záda.

„Díky,“ pípla jsem. Pořádně jsem se nadechla a vrátila se před toho soudce jménem máma. Tvářila se naštvaně a netrpělivě si podupávala nohou. To mi na odvaze moc nepřidalo, ale pro Edwarda cokoliv.

„Vím, co si myslíš –“

„Vážně?“ nenechala mě domluvit. Oběma rukama si prohrábla vlasy a nechápavě zakroutila hlavou.

„Myslíš si, že to co dělám, není správný, ale já Edwarda miluju. Opravdu ho miluju. Neplánovala jsem si to, ale stalo se a nechci to změnit.“

„Ale co Jacob, myslela si taky vůbec na něj? Zlato, nemám právo tě soudit, ale přemýšlela si o tom, jak mu bude, až se tohle dozví? Podle mě bys to měla ještě zvážit, než uděláš největší chybu v životě,“ pokoušela se mě přemluvit, ale vždycky jsem byla paličatá. Celou dobu, co ona mluvila, já nekompromisně vrtěla hlavou.

„Já ale nedělám chybu, věř mi. Hodně jsem o tom přemýšlela a nebylo to jednoduché, ale já už bez Edwarda nemůžu být, mami.“ Možná jsem Edwarda neměla odhánět. Možná tu měl zůstat a promluvit si s mámou, aby věděla, že mám pravdu. Byla jsem si stoprocentně jistá, že by si ho oblíbila. Přece jen - Liz si ho taky zamilovala po jednom jediném dni.

„Bello, vzpamatuj se. Vzpomeň si na všechno, co jste s Jacobem za ty roky společně prožili, a co pro tebe udělal. To Jacob je ten pravý muž pro tebe a věřím, že když si s ním o všem promluvíš, odpustí ti to.“ Protočila jsem očima.

„Vím, co udělal, nemusíš mi to připomínat,“ odsekla jsem. Už mě to začínalo štvát. „Jacob je skvělý kluk, ale já už ho nemiluju. Prosím tě, snaž se mě pochopit.“ Byla jsem zoufalá a nápady, jak ji přesvědčit, mi docházely. „Vím, že máte s tátou Jacoba rádi a mysleli jste si, že se nakonec vezmeme, ale tohle je můj život a já si sama rozhoduju, s kým budu a s kým ne. Je mi líto, že jsem tě zklamala,“ zašeptala jsem sklesle a otočila jsem se na podpatku. Chtěla jsem jít pryč. Domů za Edwardem, společně se zavrtat pod peřinu a nechat se jím objímat, hladit a poslouchat jeho uklidňující hlas.

Ale než jsem to stihla udělat, máma mě zadržela. „Bello, počkej,“ vyhrkla rychle. Mohla jsem ji ignorovat a pokračovat v cestě, ale neudělala jsem to.

„Jestli mě chceš přemlouvat, vzdej to,“ upozornila jsem ji hned na začátku. Pousmála se na mě a zakroutila hlavou.

„Znáš ho dobře?“ položila otázku, kterou jsem od ní nečekala. „Jen se chci ujistit, že si má dcera nevybrala nějakého masového vraha.“ V tu ránu ve mně hrklo. Počítá se upír, který už pár lidí zabil, za masového vraha? Ale tuhle část jsem já už měla vyřešenou a jí jsem se o tom zmínit v plánu neměla.

„Znám ho dostatečně na to, abych ti mohla říct, že on mi neublíží,“ řekla jsem s jemným úsměvem na rtech.

„Dobře, ale to stále neznamená, že z toho mám radost. Jacob –“

„Mami, prosím, už nemluv o Jakeovi. Ano, udělala jsem špatnou věc, ale on se s tím smíří.“ Tímhle tvrzením jsem spíš ubezpečovala sama sebe než mámu. „On je moje minulost, teď se chci zaměřit jen na budoucnost, která mě čeká vedle Edwarda.“

„Víš to určitě?“ Zamračila jsem se a snažila se přijít na to, co tím moje matka myslela. „Znáš ho dostatečně na to, abys mi mohla říct, že ten vztah vydrží? Že vás čeká dlouhá a krásná budoucnost?“

„Já…,“ odmlčela jsem se.

Nevěděla jsem, co jí na to říct. Do dneška jsem si naši společnou budoucnost nějak moc nepředstavovala. Když jsem začala chodit s Jacobem, plánovala jsem si, jak se vezmeme, postavíme si malý domek, založíme rodinu a nakonec spolu zestárneme. Ale co s Edwardem? Na rozdíl od Jakea je on upír a ti přeci nestárnou. To znamená, že zatímco já budu ode dne starší a starší, Edward bude stále vypadat jako dnes. Už jen z té představy mi po zádech přeběhl mráz.

Já zestárnu… zestárnu… zestárnu. Připadala jsem si, jako bych dostala ránu pěstí. Bude ze mě stará babka. Copak je možné, aby mě pak Edward ještě chtěl? Obraz Belly s tváří zhyzděnou vráskami a šedými vlasy, vyměnil dočista jiný – cizí dívka, která teprve dosáhla plnoletosti, držící ruku mého Edwarda. Jestli tohle měla být naše společná budoucnost, tak se mi ani za mák nelíbila.

„Jsi v pořádku?“ Mámina ruka se mi objevila na rameni.

„Jo, jsem. Nevím, jaká bude naše budoucnost, ale budu se snažit, aby byla co nejlepší,“ přesvědčovala jsem ji o něčem, o čem jsem nebyla ujištěná já sama. Ten kámen, který se mi právě usadil na srdci, se mi vyloženě protivil. A ty negativní myšlenky jakbysmet.

„Doufám, že máš pravdu, a že se s pláčem neobjevíš u našeho domu.“

„Proč bych to měla dělat?“ zeptala jsem se duchu. „Nechci, aby ses jednoho dne probudila sama a zjistila, že nemáš ani jednoho ani druhého.“ Chtělo se mi brečet. Je možné, aby se to opravdu stalo? Je možné, že mě Edward opustí a já zůstanu sama? Nemysli na to, Bello, přikázala jsem si. Aspoň pro dnešek.

„Už je pozdě. Půjdu domů, než po mně tvůj otec vyhlásí pátrání. Dobrou noc.“ Objala mě a políbila na tvář.

„Dobrou, mami. Pozdravuj doma.“ Usmála se na mě a rozešla se na opačnou stranu, než odešel Edward. „Mám tě ráda,“ křikla jsem ještě na ni. Pak jsem se i já vydala k domovu.

Proč jsem ale měla ten zvláštní pocit, když jsem pomyslela na Edwarda? Kam se podělo radostné bušení srdce, které vyvolala i obyčejná myšlenka na něj? A proč se mi do očí nahrnuly slzy? Přece jsem si zakázala na to myslet.

Zastavila jsem, v kabelce vyhrabala kapesník a utřela si jím tu slanou vodu, které se povedlo uniknout. Nadechla jsem se a vydechla. Všechno bude v pořádku.

Zahnula jsem za roh a vyděšeně vykřikla. Ruku jsem si přitiskla na srdce a uklidňovala se.

„Chceš mě zabít? Víš, jak jsem se lekla?“ dostala jsem ze sebe, když jsem se vzpamatovala. „Proč nejsi doma?“

„Myslíš, že bych tě nechal jít v noci samotnou?“ Asi to byla řečnická otázka. Ten hřejivý pocit, co zaplavoval moje tělo, byl vážně příjemný. Na nic jsem nečekala a vletěla Edwardovi do náruče.

„Takže jsi to všechno slyšel?“ zahuhlala jsem mu do košile. Odmítala jsem se od něj oddělit i o nepatrný kousek. Zhluboka jsem nasávala jeho vůni a užívala si to.

„Dalo by se to tak říct. Zlobíš se?“ řekl nevinně. Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho láskyplným pohledem. Copak by se na něj šlo zlobit?

„Ne. Aspoň to nemusím opakovat.“

„Chceš si o tom promluvit, lásko?“ Políbil mě do vlasů a víc si mě k sobě přitiskl. Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou. Některé věci jsem si připomínat nechtěla.

„Chci jít domů.“

***

„Tak jo, nějakou chvíli se to dalo vydržet, ale teď už mě to poměrně znervózňuje,“ zasmál se Edward, nechal tašku taškou a přes celou ložnici došel ke křeslu, kde jsem už půl hodiny seděla a nepřítomně zírala na Edwarda. Snažila jsem si do paměti zarýt každý jeho kousek, pohyb, úsměv, prostě cokoliv.

Edward mě chytil za ruku a posadil se na zem k mým nohám. Zamyšleně mě pozoroval. Chvilku jsem mu to oplácela, ale dívat se dlouho do těch zlatých studní, aniž bych se nerozbrečela, prostě nešlo. Když jsem cítila, že mi vlhnou oči, uhnula jsem pohledem do strany a raději se koukala z okna.

„Děje se něco, hvězdo?“ Edward v okamžiku vyskočil na nohy, mě si umístil na klín a sám se posadil do křesla. Rukama chytil můj obličej a donutil mě tak na něj pohlédnout. „Proč pláčeš?“ Nešťastně si prohlížel každičkou část na mém těle, jakoby hledal něco, co přimělo tu jedinou slzu vyklouznout z mého oka.

„Moc tě miluju,“ dostala jsem ze sebe, zatímco on mi palcem opatrně setřel slanou cestičku na mé tváři. Než stihl ruku stáhnout zpátky, zastavila jsem ji a celou jeho dlaň si přitiskla na rozpálené líce. I to jsem si toužila zapamatovat – chlad jeho kůže, který se pro mě stal nepostradatelným.

„Já tebe taky.“ Zlehka se otřel o mé rty. Opět jsem ho zastavila, když se chtěl odtáhnout. Rukou jsem mu zajela do vlasů a přitáhla si jeho ústa zpátky. Vykašlala jsem se na nějakou něžnost. Do našeho líbání jsem vložila celou energii a vášeň, kterou ve mně dokázal vzbudit jen Edward. Tentokrát jsem si přála, aby to byl Edward, kdo si tohle bude pamatovat. „Miluju tě,“ zopakoval a já se i přes to všechno musela usmát. Ještě jsem ho políbila na krk a jako malé dítě se mu stulila na klíně.

Se zavřenýma očima jsem si pohrávala s Edwardovými vlasy na zátylku a užívala si jeho blízkost. V tuhle chvíli jsem si nepřála nic jiného, než navždy zastavit čas. Několik minut jsme jen mlčky, bez hnutí, seděli a byli zahloubáni do vlastních myšlenek. Pak nás vyrušil telefon.

Otevřela jsem oči a podívala se na stolek, na kterém poskakoval můj mobil. Neviděla jsem, kdo mě to zrovna teď večer shání a taky jsem to neměla v plánu. Rozhodla jsem se ten zvuk ignorovat, ale Edward byl jiného názoru. Levou rukou se pro něj natáhl a zadíval se na display.

„To je Jacob,“ oznámil překvapeně a paži, i s tím řvoucím přístrojem, natáhl ke mně. Nesouhlasně jsem se zašklebila, přesto si to ale od něj vzala.

„Nechci s ním mluvit.“ Přehazovala jsem telefon z jedné ruky do druhé a doufala, že to Jacoba brzy přestane bavit a položí to. Už to bylo opravdu dlouho, co jsme spolu naposledy mluvili, a já věděla, že dřív nebo později mu to budu muset zvednout a promluvit si s ním, ale byla bych raději, kdyby to bylo bez Edwarda.

„Tys mu to ještě neřekla, že?“ zeptal se opatrně Edward, když se konečně pokoj opět ponořil do ticha. Odhalil mě. Nevinně jsem pokrčila rameny a pokusila se o úsměv.

„Nějak jsem na to zapomněla, ale napravím to. Do zítra je ještě čas.“ Ano, už zítra bychom měli s Edwardem odletět na Barbados a dát všemu tady sbohem, ale čím víc se to blížilo, tím víc jsem já byla nervózní. Už několikrát se mě Edward ptal, co se děje, a mně se pokaždé podařilo odvést řeč jinam. Proto jsem taky teď doufala, že s tím zase nezačne.

Dál se na nic neptal, asi poznal, že zrovna tohle téma mi není nejpříjemnější. Za to jsem mu byla vděčná.

„Už je pozdě, měl bych vyrazit na cestu,“ povzdechl si Edward. Se mnou v náručí se postavil, přešel k posteli, kam mě posléze položil. Políbil mě na čelo a vrátil se ke svým sbaleným věcem. Pár vteřin se v tašce přehraboval, a když vytáhl papírový sáček, vesele se na mě usmál. „Něco pro tebe mám.“ Přišel zpět k místu, kde jsem stále ležela, a dal mi onu věc. Nedočkavě jsem se podívala dovnitř a zůstala udiveně zírat.

Všechno jsem si to vyklepala do klína. Byly to fotografie z mého foťáku, které jsem pořídila na ostrově, a následně je poté vymazala. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Kde jsi je vzal?“ žasla jsem a jednu po druhé si zblízka prohlížela.

„Tak trochu jsem si půjčil tvůj foťák a nechal je vyvolat. Doufám, že se nezlobíš.“ Posadil se vedle mě a uchopil ten obrázek z vodního světa, kde se díváme vzájemně do očí. „Tady jsi nádherná.“ Zčervenala jsem.

„Ani nevím, jak ti poděkovat. Udělal jsi mi radost.“ Vděčně jsem ho políbila a dál si prohlížela fotky. Vzhlédla jsem až tehdy, když jsem zaslechla bouchnutí skříně. Edward si oblékl bundu a přes rameno si přehodil tašku.

Všeho jsem nechala a došla k němu. „Nerad tě tu nechávám samotnou,“ posteskl si a přivinul si mě k sobě.

„Já to tu zvládnu, neměj strach.“

„O tom nepochybuju,“ zasmál se. Odtáhl se, aby se mi mohl podívat do očí. „Ale budeš mi chybět.“ Proč mi to říká? Copak chce, abych se tu před ním rozbrečela? Vážně jsem od toho nebyla daleko. Zamrkala jsem, abych ty slzy zahnala a smutně se na něj usmála.

„Taky mi budeš moc chybět, Edwarde,“ hlesla jsem. Na víc jsem se kvůli blížícímu se pláči nezmohla. Ano, budeš mi chybět, Edwarde… Navždy. Přes všechny protesty mého srdce jsem ho pustila a na rozloučenou mu věnovala krátký polibek. „Užij si lov… Dá se to tak říct?“ znejistěla jsem.

„Že bych si nějak moc užíval, se říct nedá,“ zamračil se. „Pokusím se to odbýt rychle, abych byl včas zpátky u tebe, a pak společně pojedeme na letiště.“ Očima zabloudil k mému kufru, jehož balení si vzal on sám na starost.

„Ne,“ vyhrkla jsem spěšně. Edward si mě podezřívavě měřil pohledem. „Bude lepší, když se sejdeme až na místě. Ráno se chci ještě rozloučit s našima a rovnou od nich pojedu na letiště. Pokud ti to nebude vadit.“

Lhala jsem.

„V pořádku.“ Doprovodila jsem Edwarda ke dveřím. Snažila jsem se ze všech sil vypadat vesele a natěšeně na zítřek, ale nešlo mi to. Byla jsem špatná herečka. „Miluju tě, hvězdo. Takže zítra ve dvě. Doufám, že si to nerozmyslíš,“ zachechtal se. Srdce mi začalo být na poplach, a abych to před Edwardem tak nějak skryla, spojila jsem naše rty v posledním polibku.

„Miluju tě.“

Netušila jsem, kdy se zase objevil pláč. Jestli už když Edward překročil práh nebo cestou do ložnice. Naopak jsem věděla, že ta bolest, která se mi usadila na hrudníku, byla neúnosná. Skoro poslepu jsem se dobelhala do mého pokoje. Jenže to jsem netušila, jakou ránu do žaludku dostanu, když se mi do zorného pole dostanou obrázky povalující se na posteli.

Nechtěla jsem myslet, kdo a co na nich je. Prostě jsem je všechny v rychlosti sesbírala a vložila zpátky do sáčku. Ten jsem ukryla do zásuvky v nočním stolku a dělala, že neexistují. Pokoušela jsem se o to.

Nakonec se mi zázračným způsobem povedlo uklidnit se. Vlastně jsem ani nevěděla, proč tolik vyvádím. Vždyť ho ještě uvidím… Ještě jednou ho uvidím. Usušila jsem si mokré tváře a šla do koupelny, kde jsem se našla prášek na spaní. Přála jsem si klidnou noc. Bez všech zoufalých myšlenek a špatných snů. Vyplnilo se mi to. Lehla jsem do postele a po pár minutách se propadla do bezesného spánku.

Druhý den ráno mě vzbudil telefon. Chviličku jsem byla tak zmatená, že jsem nevěděla, kde to jsem. Pak mi všechno zapadlo na své místo. S malou dušičkou jsem se blížila ke stolku, a když jsem zahlédla Jacobovo jméno, povzdechla jsem si. Musíš to ještě vydržet, hochu. Slibuju, že ti to jednou vezmu, ale ještě není ta pravá chvíle.

Nechala jsem telefon vyzvánět a vrátila se do postele. Opět jsem usnula a probudila se až kolem dvanácté.

Zrovna jsem krájela zeleninu do salátu, když jsem očima zavadila o hodiny na troubě. Jedna. Odložila jsem nůž a věděla, že to nemusím uklízet. Však se sem zase vrátím.

Oběma jsem se rukama opřela o linku. Hlavu jsem sklopila dolů a zhluboka oddechovala. Doufala jsem, že se mi tím podaří překonat tu tupou bolest, která s tím jedním pohledem přišla. Nedařilo. Srdce mi bilo takovou rychlostí a takovou silou, že to dozajista muselo být slyšet i na druhém konci Seattlu.

Nedalo se nic dělat, musela jsem to překonat. Došla jsem ke dřezu, umyla si zbytek jadýrek z rajčat z dlaní a šla do ložnice. S hlasitým povzdechem jsem si klekla ke stolku u postele a vyndala už známý pytlík. Ze skříně jsem sem vytáhla čistý svetr a ještě, než jsem opustila tyto prostory, zastrčila jsem svou Edwardem sbalenou tašku pod postel.

Na kuchyňský stůl jsem vysypala všechny fotky, ale jen jednu jedinou si zastrčila do zadní kapsy u kalhot. Pak jsem opustila byt.

Na letiště jsem dorazila pár minut před druhou. „Musíš to udělat.“ S tou větou jsem vstoupila do haly. Hned se mi vybavil den, kdy jsem odlétala na dovolenou. Musela jsem se trpce zasmát tomu, jak jsem tehdy byla nervózní, jelikož oproti stavu, který jsem prožívala právě teď, to tehdy bylo úplné nic. Klidně bych svůj první let letadlem prožila stokrát za sebou, než to, co mě čekalo za několik minut.

Pomalým krokem jsem se proplétala mezi všemi těmi cestujícími, kteří buď hledali správný terminál, nebo vyhlíželi blízké. Nevnímala jsem ty rány, když do mě někdo náhodou narazil. Mě zajímalo něco jiného. On.

Edward, stejně tak krásný, jako když jsem ho spatřila poprvé. Dokonce mi i stejně poskočilo srdce a v tu chvíli mi z oka vyklouzla první slaná kapka, která tak dávala najevo, že už nikdy takový pocit nezažiju. Ne s ním.

Zastavila jsem se, abych si ho mohla ještě prohlédnout, dokud o mně nemá tušení. Měla jsem dokonalý výhled na jeho profil. Znovu jsem si tak mohla připomenout všechny jeho bezchybnosti – měděné vlasy, obočí, které tak nádherně krčil, když se mu něco nelíbilo, oči té jedinečné barvy, ústa, jež mi říkala ty dvě kouzelná slova…

„Proč? Proč se toho všeho chceš vzdát?“ křičel na mě vnitřní hlas. Další kapka unikla a tentokrát doprovázená hlasitým vzlyknutím. V ten okamžik se Edward otočil mým směrem.

Ten nedočkavý úsměv, který zdobil jeho tvář, rychle zmizel. Všimla jsem si, jak se podíval dolů na mé ruce, kde očekával mé sbalené věci. Pak se znovu zaměřil na mě a já měla co dělat, abych se udržela na nohou – ten pohled přeplněný zármutkem se mi zabodl přímo do srdce a postupně prostupoval každým kouskem mého těla. Zase jsem vzlykla. Edward nešťastně pokýval hlavou na znamení, že chápe, o co tu jde.

Nebyl důvod to dál protahovat, tak jsem překonala zbytek vzdálenosti mezi námi. S každým krokem Edwardovým směrem ve mně uhasínal plamínek naděje, že by mi za toto rozhodnutí odpustil.

„Hvězdo,“ zasténal Edward. Tašku nechal spadnout na zem, a jak nejjemněji to dokázal, mě uchopil za ramena. „Nedělej to, prosím.“ S neskrývanou zoufalostí se mě snažil přimět, abych si to rozmyslela. Bylo pozdě. Já už byla pevně rozhodnutá.

„Je mi to líto, Edwarde,“ dostala jsem ze sebe stěží a o krok ustoupila dozadu. Semkla jsem rty k sobě a sklonila obličej k zemi. „Ty jsi upír a já jen obyčejný člověk,“ hlesla jsem. „My k sobě nepatříme, Edwarde. Ty na rozdíl ode mě nikdy nezestárneš a určitě bys mě za nějakých třicet let už nechtěl. Bude lepší, když už se nikdy neuvidíme a každý budeme žít vlastní život.“ Tohle bylo to nejhorší, co jsem kdy v životě řekla, ale nešlo to jinak. On si zaslouží někoho mnohem lepšího, než je pouhý člověk.

Rukou jsem sáhla do zadní kapsy a vytáhla obrázek. Ukazováčkem jsem přejela po té části, na které byl zachycen on. Smutně jsem se usmála. Pak jsem ji opatrně vložila Edwardovi do dlaně. „Chci, aby sis to vzal. Na památku.“

„Ale já nechci nějakou blbou fotku. Já chci tebe, Bello.“ Zarmouceně zakroutil hlavou.

Trhalo mě to na kousky.

Z očí mi tekly slané potůčky slz a na mé tváři zanechávaly černou stopu od rozmazané řasenky. S každým novým pokusem o otření přicházely další a další slzy. Vzdala jsem to.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že se ocitnu v situaci, jako byla tato. Že jednomu člověku dám nevědomky pocit radosti a vítězství a tomu druhému naopak pocit zklamání, porážky a nenávisti. Nenáviděla jsem sama sebe.

Bylo to jako stát na kraji útesu a mít pouze dvě možnosti. Buď se otočit, nemyslet na následky a jít za srdcem, nebo poslechnout rozum, udělat pouhý krok vpřed a skočit do temné propasti.

Přistoupila jsem blíž a vzala jeho nešťastnou tvář do dlaní. Brečela jsem. Opět.

„Promiň. Nemůžu. Nejde to. Odpusť.“

Skočila jsem.

Už jsem se na něj nedívala. Poslední zbytky sil mě už dávno opustily.

„Miluju tě a vždycky budu,“ zašeptala jsem zlomeně, „sbohem, Edwarde.“ Otočila jsem se a utíkala pryč. Slyšela jsem, jak na mě volá – hvězdo… hvězdo… Ale už nebyla žádná hvězda, protože ta s opuštěním letištní haly navždy uhasla.

26. kapitola - 28. kapitola

Předem upozorňuju, že tohle už bylo naplánované od začátku kapitoly. Jinak jste na začátku opět čekali Jacoba, ale mám pro vás dobrou zprávu - v další kapitole už bude určitě.

S Edwardem to bude horší, ale neházejte flintu do žita. I on se tam ještě obejví a i ten HE bude. :)

Předem děkuju za komentáře. :)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zadaná na druhou - 27. kapitola - Odpusť: