Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zadaná na druhou - 25. kapitola - Návrat

15.01.2012 (21:30) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 3797×

„Liz?“

Z lidí, které bych tu čekala nejmíň, tu právě přede mnou stála má sestra.

„Co tu děláš takhle pozdě?“ Nervózně jsem si odkašlala a hodila zvídavým pohledem po mé malé sestře. Netrpělivě jsem prsty ťukala do dřevěné desky dveří a čekala na odpověď. Jindy bych byla štěstím bez sebe, že se tu zastavila, ale dneska večer jsem měla jiné plány, do kterých ona zrovna nezapadala.

„Pozdě? Vždyť je teprve šest,“ zamračila se na mě Liz a pro jistotu zkontrolovala hodinky na svém zápěstí. „Tak pustíš mě už dovnitř?“ zeptala se znuděně. Urovnala si baťoh na zádech a vykročila mým směrem.

„Ne!“ vyhrkla jsem automaticky, když jsem si uvědomila, jak to uvnitř vypadá, a přivřela dveře tak, aby nemohla projít. „Promiň, Liz, ale bude lepší, když na návštěvu přijdeš jindy,“ vyhazovala jsem ji nenápadně a přitom šilhala ke schodišti, jestli se už se náhodou nevrací Edward. V tuto chvíli jsem si přála, aby se někde zdržel a přišel, až bude Liz pryč, ale ta se k odchodu neměla.

„Nejdu na návštěvu,“ protočila očima, „dneska u tebe mám spát.“ Vyděšeně jsem na ni vykulila oči a má tvář nabrala barvu omítky. „Máma říkala, že to s tebou včera dohodla, nebo ne?“ optala se nejistě, když viděla můj výraz.

Potichu jsem zasténala, když jsem si vybavila můj včerejší telefonát netelefonát s mámou. Matně jsem si pamatovala, že jméno mé sestry tam zaznělo, ale v jakém kontextu, to už naopak ne. No, alespoň jsem si z toho vzala po naučení – příště poctivě poslouchat maminku. Co ale teď mám dělat?

„Jasně, že dohodla,“ zasmála jsem a nasadila výraz – copak si myslíš, že jsem úplně blbá? „Ehm, momentík ještě počkej,“ poprosila jsem a zabouchla ji před nosem.

Zoufale jsem se opřela o dveře a zhluboka dýchala. Pokoušela jsem se nezačít panikařit. Tak jo, Bello, musíš něco dělat, protože Liz tam stát věčně nemůže, říkala jsem si. Rychle jsem přeběhla do ložnice, tam na sebe hodila župan a pokračovala do obýváků. Když jsem viděla, kolik svíček se tu nacházelo – a to jsem ještě nebyla v koupelně, kde to bylo dvakrát horší – zastavilo se mi srdce. Tohle nemám šanci uklidit. Proto jsem si jen rezignovaně povzdychla a vydala se zpátky za Liz.

Nasadila jsem falešný úsměv a otevřela. Třeba si toho nevšimne.

„Hezký pyžamo, Bello,“ poznamenala jen tak mimochodem, když procházela kolem mě. Zašklebila jsem se na ni a více si upevnila župan. Nenápadně jsem ji sledovala, až bude dostatečně daleko a pak sama vylezla na chodbu. Po špičkách jsem docupitala až ke schodišti a nahlédla přes zábradlí dolů. Nikde nikdo a Edward už vůbec ne. Jak tohle dopadne?

Když jsem se vrátila do bytu, našla jsem Liz, jak si zaujatě prohlíží můj pokus o navození romantické atmosféry. „Budeme vyvolávat duchy?“ zařehtala se a rukama mávla do prostoru.

„Vtipné,“ řekla jsem kysele. „Jen jsem chtěla… To je jedno,“ zabručela jsem a začala sfoukávat jednu svíčku za druhou. Nechávat to tu už bylo zbytečné. „Prosím tě, dodělej to,“ ukázala jsem na zbytek, „i v koupelně. Já si musím něco vyřídit.“

Zaběhla jsem do svého pokoje a chopila se telefonu. Musela jsem jednat rychle. Pro jistotu jsem si zavřela a už vytáčela jeho číslo.

„Tak to zvedni, kruci,“ mrmlala jsem si a neklidně přecházela po ložnici sem a tam. Ale když se ozvala Edwardova hlasová schránka, byla jsem v koncích. Nevěděla jsem, jestli je stále v letadle, v Seattlu či dokonce na schodech. Mobil jsem nakonec hodila na postel a rozhodla se to prozatím neřešit.

„Tak co budeme dělat?“ vrhla se na mě nedočkavě Liz, když jsem vešla do obýváku, kde to bylo cítit kouřem vycházejícím z uhaslých svící. Pokrčila jsem rameny a otevřela okno, aby se ten zápach trochu vyvětral.

„Ne,“ zavrtěla jsem nekompromisně hlavou, když jsem se ohlédla po Liz a uviděla, co drží v ruce.

„Bello, prosím,“ dělala na mě psí oči.

„Nebudu se s tebou dívat na Titanic, v žádném případě,“ bránila jsem se. „Chceš to jen proto, aby ses bavila na tom, jak budu opakovaně brečet.“ Založila jsem si ruce na prsou a přísně na ni pohlédla. Jestli něco Liz uměla dobře, tak to byl smutný obličej. „Fajn, běž to připravit, já udělám něco k jídlu.“

Zatímco Liz zapínala televizi, já jsem znovu odběhla do ložnice. Už poměrně naštvaná jsem se pokoušela zase sehnat Edwarda. Bohužel opět marně. Nešťastně jsem zakňourala a vykoukla z okna na ulici. Pozorovala jsem lidi procházející se po ulici a v každém z nich hledala nějaký edwardovský rys.

„Skočím tam,“ zazněl Lizin hlas odvedle.

„Hmm,“ zabručela jsem nepřítomně a dál čučela z okna. Myšlenkami jsem stále byla u něj a nic jiného pro mě neexistovalo. Teprve když mé uši zaznamenaly, jak se má sestra s někým vybavuje, zpozorněla jsem. Ba ne, já přímo vyletěla ze svého pokoje.

„Bello, je tu nějaký chlap a - “ upozornila mě Liz, která mířila za mnou do pokoje a kterou jsem při své rychlochůzi málem srazila. Nemusela jsem moc dlouho dumat, o kom to ta holka mluví. Odstrčila jsem ji stranou a hnala se dál do předsíně.

„Edwarde,“ dostala jsem ze sebe udýchaně.

Stáli jsme naproti sobě a jen se němě pozorovali. Zrakem jsem kontrolovala i sebemenší část jeho těla, jako bych se chtěla přesvědčit, že je to opravdu on. Měla jsem pocit, jako bych ho místo několika dnů neviděla roky… Nemohla jsem se pohledu na něj nabažit.

Cítila jsem, jak se mé tváře postupně zbarvují do růžova, jak se mi srdce snaží vyskočit z hrudi a utíkat přímo k Edwardovi. A když Edwardova tvář vykouzlila něžný úsměv, celá jsem se zachvěla. Už jsem nemohla snést těch pár metrů, které nás dělily. Nutně jsem vyžadovala cítit jeho vůni, jeho chladnou kůži opatrně se dotýkající té mé, slyšet ten melodický hlas a především po dlouhé době ochutnat ty jedinečné rty.

„Ahoj,“ zašeptala jsem rozechvěle a pomalým krokem postupně zkracovala naši vzdálenost. Čím blíž jsem mu byla, tím víc mi pracovalo srdce. Byla jsem jako poblázněná puberťačka a vůbec se za to nestyděla.

Byla jsem Edwardovou přítomností tak očarovaná, až jsem zapomněla, že tu nejsme sami. Možná bych si to ani vůbec neuvědomila, kdyby se Edward, poté co jsem se k němu doploužila a automaticky se natáhla pro polibek na přivítání, neodtáhl. Za to jsem se na něj dotčeně zamračila. Edward si odkašlal a nenápadně hlavou kývl za má záda.

Okamžitě jsem zrudla až na zadku, když jsem zachytila Lizin vyjevený obličej.

„Edwarde, tohle je má sestra Elizabeth.“ Zacouvala jsem zpátky a objala Liz kolem ramen. Ta na mě stále zmateně zkoumala. „Liz, to je Edward. Jacobův kamarád a můj…,“ zarazila jsem se dřív, než jsem stihla říct slovo přítel, „taky. Kamarád.“

„Rád tě poznávám, Liz,“ řekl Edward přátelsky a usmál se. Napjatě jsem vyčkávala, jak se zachová má sestra. Podezřívavě se na mě zadívala a já ji pobídla jedním jemným stiskem ramene.

„Ahoj.“ Mávla rukou a oplatila mu úsměv. Oddychla jsem si. „Chceme se s Bellou dívat na Titanic, budeš koukat s námi, Edwarde?“ vyslovila Liz otázku, která mi vyrazila dech.

„Zlato, nemyslím si, že zrovna tohle touží Edward vidět,“ zasmála jsem se a zavrtěla nad tím pobaveně hlavou.

„Blázníš?“ vmísil se do toho Edward, „Leonardo mizející v hloubkách Atlantiku – to si nemůžu nechat ujít,“ řekl tak přesvědčivě, že jsem s jistotou nevěděla, jestli to myslel vážně nebo ne.

„Paráda,“ zajásala Liz. „Bella u toho bude bulet, to se pobavíš. Jdu to zapnout,“ sdělila nadšeně a rozeběhla se do obýváku.

Malý moment jsem zahloubaně sledovala trasu, kterou Elizabeth utekla. Uvažovala jsem, jestli mám být ráda a nadšená či vyděšená a bát se. Vyrušil mě až studený dech na mém krku. Šťastně jsem se pousmála.

„Tak Leonardo, jo?“ zajímala jsem se zvědavě a konečně se otočila. Ocitla jsem se přilepená na Edwardovi. Ten mi ihned omotal ruce kolem pasu a sklonil se. Zavřela jsem oči a nechávala se omamovat tvou nenahraditelnou vůní.

Edward mi rty zlehka přejížděl po rozpálených tvářích, obkresloval křivky mé čelisti, až se dostal ke krku, kterému věnoval nespočetné množství něžných polibků. Více jsem se zaklonila, abych mu nabídla lepší přístup a on tak mohl pokračovat v laskání mého krku. Ale Edward mě měl nejspíš v plánu trápit a odtáhl se. Nesouhlasně jsem zasténala.

Nevšímala jsem si Edwardova zlomyslného pohledu. Prsty jsem mu zapletla do té bronzové záplavy vlasů a přitáhla si ho ke svým nedočkavým rtům. Do jediného polibku jsem vložila veškerou energii. Tím vášnivým polibkem jsme si dokazovali vzájemnou lásku a snažili si vynahradit ty nekonečně dlouhé dny jeden bez druhého.

Když se naše rty potom všem oddělily, urychleně jsem doháněla chybějící vzduch.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptala jsem a pohrávala si s knoflíčkem na jeho košili.

„Ty mně taky, hvězdo,“ ujistil mě Edward a políbil mě do vlasů. „Za takové přivítání ti odpustím i to, že sis za mě našla náhradu,“ narážel na Liz ve vedlejším pokoji.

Odtáhla jsem se od něj tak, abych mu viděla do tváře a omluvně se pousmála. „Omlouvám se,“ hlesla jsem provinile, „nevěděla jsem, že dnes přijde. Věř mi, že dnešní noc jsem si představovala zcela jinak.“ Pohladila jsem ho po tváři a povzdychla si.

„Všiml jsem si,“ šeptl mi vzrušeně Edward do ucha a jedním pohybem rozvázal můj župan. Dlaň přitiskl na mé břicho skryté pod tenkou vrstvou látky a opatrně ji posouval směrem níž k mým už odhaleným stehnům. „Svíčky, šampaňské, napuštěná vana…“ vyjmenovával, zatímco já šílela z jeho ruky pod mou košilkou. Ta ale záhy zmizela, stejně jako sám Edward.

Když jsem byla zase schopna normálně uvažovat, byl můj župan pevně zavázán a Edward se skláněl u své cestovní tašky.

„A kde jsi byl vůbec ty takovou dobu? Volala jsem ti na mobil,“ vyzvídala jsem.

Edward se zamračil a sáhnul do kapsy u bundy. „Asi se musel vybít, promiň.“ Významně se na mě pak podíval a zvednutým ukazováčkem mi naznačil, abych chvilku vydržela. Opět se sehnul ke své tašce a zpoza ní vytáhl kytici čerstvých lilií. „Je mi odpuštěno?“ zeptal se s nevinností vepsanou ve tváři.

„Když k tomu přidáš ještě něco, popřemýšlím o tom.“ Se skousnutým rtem jsem přistoupila k němu, vzala si kytici a našpulila pusu.

„Vyděračko,“ zašeptal jemně Edward a věnoval mi jeden něžný polibek.

„Děkuju.“

„Bello, Edwarde, tak co tam děláte? Už to začalo,“ zavolala na nás dychtivě Liz od televize.

Oba dva jsme si vyměnili znuděné pohledy.

„Slibuju, že zítra ráno ji pošlu hezky zpátky domů, ale teď už raději pojďme, než se začne shánět… Leo už čeká,“ zatrylkovala jsem provokativně k Edwardovi.

„Nezapomeň si vzít dostatek kapesníků.“

***

„Dobré ráno, Bells,“ zahuhlala Liz s plnou pusou, když jsem ráno vešla do kuchyně.

Zrakem jsem přelítla stůl plný jídla. Už to bylo opravdu dávno, kdy jsem po probuzení měla připravenou snídani. Jacob obvykle vstával dřív než já a tak jsem snídala většinou sama. Ale když jsem u sporáku zahlédla Edwarda, už jsem se nemohla zbavit toho otravného a zároveň úžasného pocit, že takhle to má být. Edward sem dokonale pasoval. To on měl být ten muž, který mě bude každé ráno budit sladkými polibky a slovy – jak ses vyspala? Už aby to bylo…

Odtrhla jsem oči od výjevu mé snad blízké budoucnosti a zašilhala k pohovce. Musela jsem uznat, že to Edward udělal velice přesvědčivě. Na gauči se válela deka a polštář, takže to působilo dojmem, že tu opravdu spal. Tohle všechno ale bylo nahrané jen kvůli Liz. O tom, že zbytek noci strávil u mě v pokoji, vědět vážně nemusela.

„Edward udělal snídani,“ vytrhla mě Elizabeth ze vzpomínání na včerejšek. Rychle jsem zahnala ten připitomělý výraz, co se usazoval na mé tváři.

„To je Edward hodnej,“ řekla jsem přímo jemu, a když jsem se kolem něj procházela, nenápadně ho pohladila po ruce.

Posadila jsem se vedle Liz, která se cpala koblihou, a nalila si čaj.

„Tak co budeme dneska dělat?“ nadhodila zvědavě Liz a olízla si prsty od cukru.

„No,“ dostala jsem ze sebe, když jsem polka horký čaj, „ty osobně pojedeš domů. Hned teď zavolám tátovi, aby si pro tebe přijel.“ Odložila jsem hrnek na stůl a hrábla po telefonu.

„Bello, ne, prosím. Chci tu ještě zůstat,“ žadonila. Seskočila ze židle a vzala mi telefon z ruky. Překvapeně jsem se dívala, jak běží k Edwardovi. „Že tu můžu zůstat, Edwarde?“

„Edwarda do toho nepleť – “

„Já,“ začal Edward pomalu a obě dvě jsme se na něj zkoumavě podívaly. Zatímco já značně kroutila hlavou zprava doleva, Liz naopak seshora dolů. Chvilku přeskakoval pohledem od Elizabeth ke mně, pak se podrbal ve vlasech a pokračoval: „Myslel jsem, že bychom někam vyrazili. Společně.“

„Jo,“ vykřikla nadšeně Liz a pověsila se na Edwarda, „Bello, prosím.“ Vrátila se ke mně, chytila mě za ruku a začala s ní cloumat. „Prosím, prosím.“

„Vyrazili?“ Koukla jsem na Edwarda podezíravě. Zajímalo mě, co tím měl na mysli. Abych se přiznala, byla bych raději, kdyby Liz odjela domů a já měla Edwarda jen pro sebe. Takhle se musím přetvařovat, že já a Edward jsme jen obyčejní přátelé a to jsem nechtěla. Zrovna když máme volný být a můžeme se chovat přirozeně, objeví se má sestra.

No nemám to já pech?

„Co byste řekly na bruslení?“ řekl váhavě Edward.

„Ne,“ zamítla jsem to okamžitě. Zvedla jsem se ze svého místa, abych odnesla špinavý hrnek do dřezu. Edwardova zaraženého pohledu jsem si nevšímala.

„Bella to totiž neumí,“ vysvětlila potichu má milá sestra Edwardovi. Ale já hluchá opravdu nejsem.

„To není pravda,“ prskla jsem na ni. „Umím to, jen jsem na tom už pár let nestála,“ rozčilovala jsem se, ale to nebylo to, co jsem původně chtěla říct. „Ale o to nejde. Nemůžeme jít bruslit. Kdyby se ti něco stalo, tak by mě máma zabila, takže jak už jsem řekla – jedeš domů.“ Někdy je potřeba být zlá sestra. Zvlášť v případě, když na tom rozhodnutí závisí mé další příjemnější plány. Ale jak bylo vidět, Edward nestál o to, abychom byli spolu.

„Prosím, prosím,“ to slovo mě už značně iritovalo, „smutně koukám.“ Elizabeth se smutkem v očích třela svými dlaněmi o sebe a špulila u toho pusu. „Bello,“ fňukala a zoufale se zahleděla na Edwarda, kde hledala podporu.

„Jo, Bello,“ přidal se k ní ten zrádce. Postavil se vedle Liz a dělal přesně to samé co ona. „Liz se nic nestane, to mi můžeš věřit,“ řekl už vážně a položil ji ruku na rameno.

Nevěděla jsem, co jim na to říct. Těm psím kukučům nešlo odolat, a proto jsem svolila. „Dobře, ale mámě to zavoláš sama,“ vyslovila jsem svou podmínku, „a s tebou si to ještě vyřídím.“ Ukazováčkem jsem píchla Edwarda do hrudi.

„Uvidíš, skvěle si to užijeme,“ uklidňoval mě. „Slibuju, že tvé sestře se nic nestane a tebe bruslit naučím.“

„Já to ale umím!“

***

Na zimním stadionu, na kterém jsem byla naposledy, když mi bylo jedenáct, se pohybovalo neuvěřitelné množství lidí.

Počkaly jsme s El, až Edward vyzvedne naše brusle, které jsem si poté s neskrývaným odporem převzala, a pak všichni společně došli k samotné ledové ploše.

„Ségra, koukej, co mě Edward naučil,“ zakřičela Liz, když projížděla kolem lavičky, kde jsem se pokoušela nezmrznout. Zvedla jsem oči od bruslí na mých nohou a sledovala její dokonalou otočku.

„Úžasný,“ pochválila jsem ji a zatleskala. Ještě několikrát to zopakovala a potom zmizela kdesi v davu. Já jsem se vrátila ke své dřívější činnosti – ťukání špičkami bruslí o sebe.

„Táák,“ přiřítil se odněkud Edward, „teď jsi na řadě ty, hvězdo.“ Se srdcem v krku jsem vyděšeně pozorovala jeho bledou ruku nataženou mým směrem. Pravděpodobně čekal, že ji s radostí přijmu a dobrovolně v kročím na led, ale to se spletl. „Celou dobu tady jenom sedíš, takže vstávat a jedem.“

„Vypadá šťastně,“ kývla jsem k Liz, která opět profrčela kolem.

„Taky je šťastná,“ potvrdil mou domněnku Edward, „a má mě ráda,“ pochlubil se ještě. Musela jsem se pousmát.

„Kdo by tě taky neměl rád.“ Vyplázla jsem na něj jazyk. „Jsi prostě dokonalý muž, kterému neodolá žádná žena.“ Šibalsky jsem zahýbala obočím a sjela ho chtivým pohledem od hlavy k patě. „Děkuju.“ Poslala jsem mu neviditelný polibek.

„Je to skvělá holka,“ poznamenal mezitím, co ji ostražitě sledoval, „jako její sestra. Ale teď už pojď.“ Znovu natáhl ruku.

„A nechceš si spíš sednout ke mně?“ Poklepala jsem na místo vedle sebe. „Potřebuju zahřát.“

„Jedno kolečko a pak tě klidně i zahřeju,“ zašeptal provokativně. Uchopil mé ruce a opatrně mě zvedl na nohy, teda na brusle.

„Edwarde,“ zamručela jsem nešťastně, když se má noha ocitla na té kluzké ploše, „já ti přece jen něco musím říct.“ Automaticky jsem se k němu přitiskla jako klíště a odmítala se byť jen pohnout. Jednou rukou jsem se ho držela kolem pasu a druhou pěstí svírala límec jeho bundy.

„Ano?“

„Víš, já to asi vážně neumím,“ kvíkla jsem zahanbeně. Opatrně jsem se otočila zády k Edwardovi a chtěla se urychleně vrátit, ale jako naschvál se mi jedna noha rozjela kupředu. Vykřikla jsem a už se viděla na zemi.

„Držím tě, lásko,“ utěšoval mě Edwardův sametový hlas. Vrátil mě zpátky do stoje. „Nepustím tě. Věříš mi?“ Váhavě jsem přikývla. „Hodná holka,“ pochválil mě, ačkoli nebylo za co. Rty se mi otřel o ucho a mým tělem se okamžitě rozlil uklidňující pocit. „Teď budeme klást jednu nohu za druhou. Stále tě budu držet, slibuju.“ Popadl mě za pas a více si mě tak přitiskl na svůj hrudník.

Přesně jsem dodržovala Edwardovy pokyny a nakonec to byla vážně zábava. Celou dobu mě Edward přidržoval a já se smála jako pominutá.

„Zvládla jsi to a ani to nebolelo, že?“ dobíral si mě Edward se smíchem.

Postávali jsme uprostřed kluziště jen pár centimetrů u sebe. Stydlivě jsem zavrtěla hlavou a pomalu se utápěla v tom tekutém zlatě. Že mi srdce prudce naráží do hrudníku, už jsem ani nevnímala, místo toho jsem se bedlivě soustředila na rty, které se pomalu přibližovaly.

„Miluju tě,“ stačila jsem ještě omámeně vydechnout, než… do mě někdo narazil a nebýt Edwarda, který mě pevně držel, bych se válela na zemi.

„Pardon, já vás nechtěla vyrušit,“ zašklebila se Liz a chtěla zase odjet, ale to jsem jí nedovolila. Chytila jsem ji za bundu a přitáhla blíž k sobě. Nechápavě zírala jak na mě, tak na Edwarda.

„Ale-ale-ale ty jsi nás nevyrušila,“ koktala jsem a dívala se jí zpříma do očí. Sem tam jsem se ohlédla i na Edwarda a doufala, že mě podpoří. Ten ale jen mlčel a pokoušel se zkrotit své cukající koutky úst.

„Nejsem slepá, Bells,“ zakoulela očima, „chtěli jste si dát pusu.“ Pokrčila ledabyle rameny. Překvapeně jsem na ni hleděla. Naprázdno jsem jen otvírala a zavírala pusu. Nešlo o to, co řekla, ale jak to řekla – jakoby jí to vůbec nevadilo. Mrkla jsem na Edwarda a všimla si veselých jiskřiček v jeho očích.

„Dojdu pro čaj,“ řekl a důležitě na mě kývl.

Když zmizel, věnovala jsem se zase Elizabeth. „My si zatím půjdeme sednout,“ oznámila jsem a zlehka jí strčila do zad.

„Já chci ale ještě bruslit.“

„Nemel a jedem,“ zdůraznila jsem, a aniž bych ji pustila, obě jsme se dostaly k volné lavičce. S heknutím jsem se posadila a ihned si sundala tu věc z nohou. Neposlouchala jsem Liziny protesty, kterými mě celou dobu zahrnovala, a promnula si zmrzlé prsty na spodních končetinách.

„Líbí se ti.“ Ztuhla jsem a pomalu se natáčela na stranu, odkud ta věta zazněla. Zvednuté obočí mé sestry mluvilo za vše.

Rychle jsem se narovnala a nervózně si odkašlala. „Kecáš blbosti.“

„Nejsem blbá. Edward ti právě chtěl dát pusu, když jsem do tebe vrazila. A taky jsem vás viděla spolu na ledě,“ říkala to tak nevzrušeně, skoro jakoby o nic nešlo. „Je s ním sranda… Víc než s Jacobem.“

„Ano, líbí se mi,“ hlesla jsem s očima zabodnutýma do země. „Liz, teď mě pozorně poslouchej. Tohle nesmíš nikomu říct, nikomu, jasný?“ Prstem jsem jí šermovala před obličejem a na každé slovo dávala pořádný důraz.

„Jo,“ zahučela.

„Ani mámě, tátovi a už vůbec ne Jacobovi,“ vyjmenovala jsem ji pro jistotu všechny.

„S Jacobem se stejně moc nebavím a neboj, našim to určitě neřeknu,“ usmála se na mě a svá slova potvrdila dvěma zvednutými prsty.

„Mám tě ráda,“ pípla jsem a přitáhla si ji do náruče. Pohladila jsem ji po světlých vlasech a vtiskla jí tam sesterskou pusu.

„Taky tě mám ráda. A Edward je vážně hezkej.“ Obě jsme vyprskly smíchy. Nikdy jsem nebyla šťastnější jako právě v tuhle chvíli. Dostala jsem na svou stranu jednoho člena mé rodiny a tajně doufala, že až přijde ta chvíle, kdy se všechno provalí, bude to zrovna ona, která se za mě a Edwarda postaví.

„A kdo obejme mě?“ zajímal se zvědavě Edward.

S Liz jsme se pustily a zašklebily se na sebe.

„No přece Bella,“ řekla Elizabeth. „Tak já padám.“ Zamávala nám na rozloučenou a zmizela na ledě.

„Promluvily jste si?“ Edward odložil kelímky s kouřící tekutinou na zem a posadil se na pravou stranu ode mě. Mé ruce schoval ve svých a pohrával si s mými prsty. „Co říkala?“

„Dostali jsme svolení.“

24. kapitola - 26. kapitola

A Jacob zase nikde... Ale nebojte, však on se už brzy objeví. :)

Moc vám děkuju za komentáře u předešlé kapitoly. Jste nejlepší!

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zadaná na druhou - 25. kapitola - Návrat: