Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zadaná na druhou - 12. kapitola - Večeře


Zadaná na druhou - 12. kapitola - Večeře Doufám, že máte hlad, protože dnes povečeříte s Edwardem a Bellou na neobvyklém místě. Přeji příjemné čtení a předem děkuji za komentáře. Kim :)

„Nemáte tu něco…“ Otočila jsem se na prodavačku s květovanými šaty v ruce, které vypadaly přesně jako ty, co nosívala moje babička, když jsem k ní jezdila na prázdniny. Zamračila jsem se na ně a znovu se prosebně podívala na slečnu za pultem. „Však víte, co myslím.“ Nervózně jsem se podrbala na hlavě. Ty šaty byly prostě odporné a doufala jsem, že když to jen naznačím, té prodavačce dojde, že bych ráda něco hezčího.

„To netuším, slečno,“ ušklíbla se a založila si ruce na prsou.

„Potřebuju nějaké krásné šaty a tohle,“ zahýbala jsem s tím hadrem, „rozhodně krásné není.“

Moje schůzka s Edwardem se kvapem blížila a já byla nervózní jako nějaká patnáctka. A dokonce i ta mi nemohla konkurovat.

Proto jsem už v sobotu ráno procházela minimálně třetí obchod s oblečením. Potřebovala jsem něco extra, ale to něco tu nejspíš neměli. Jednou to bylo jak na jeptišku, po druhé zase jako na lehkou holku. Požadovala jsem něco mezitím. Toužila jsem po tom, aby ze mě nemohl spustit oči, ale ne aby se na mě vrhl hned ve dveřích, i když…

„To tu nemáme.“ Hlas plný jízlivosti zahnal představu Edwarda trhajícího mé šaty.

S hraně přeslazeným úsměvem jsem se na ni podívala, šaty pověsila na stojan a odkráčela pryč.

Den se přehoupl do druhé poloviny a já stále neměla vybráno. Už jsem si v té zoufalosti začala plánovat, že si vezmu svou noční košilku. Naštěstí jsem zrovna procházela kolem výlohy se společenským oblečením, kde mě hned na první pohled zaujaly černé koktejlky, takže od mého původního plánu bylo oproštěno, a z obchodu jsem se spokojeným úsměvem odcházela těžší o jednu tašku.

Už jsem si plánovala stopnout taxi a odjezd zpátky do hotelu, když jsem čirou náhodou pohledem narazila na Edwarda vycházejícího z protějšího krámku. S rukama plnýma tašek se snažil otevřít kufr svého auta.

Na nic jsem nečekala a urychleně mu běžela na pomoc.

„Ukaž, já ti s tím pomůžu.“ Odstrčila jsem Edwarda, který se na mě zaraženě díval, a sama se chopila otvírání. „Prosím,“ usmála jsem se na něj a ustoupila, aby mohl uložit nákup.

„Hvězdo, co tu hledáš?“ Auta si nevšímal. Očima visel na mně a koutky úst se mu vytáhly do obrovského úsměvu.

Ten jsem mu s radostí oplatila. Místo odpovědi na jeho otázku jsem jen provokativně pokrčila rameny. Tak aby to neviděl, jsem hodila očkem po mém nákupu a velmi nenápadně šaty strčila za záda. Edward mě se zvednutým obočím pozoroval a než se stihl zeptat na něco dalšího, udělala jsem to já.

„Co to máš?“ Zvědavě jsem se vyhoupla na špičky a pokoušela se nahlédnout dovnitř. Edward byl rychlejší. Tašky hodil do kufru a ten mi před nosem spěšně zabouchl.

„Překvapení.“ S rukama za zády se opřel o auto a s tajemným výrazem na mě mrknul.

„Pro mě?“ vyhrkla jsem zvědavě. „Promiň, to bylo nevhodný.“ Trapně jsem sklopila oči na jeho naleštěné boty. Edwardův melodický smích mě donutil se na něj podívat.

Vesele mě sledoval a nepatrně se předklonil.

„Ano, pro tebe,“ zašeptal, „ale víc až večer.“ Umlčel mě zvednutou rukou. „Copak to máš ty?“ Všiml si naopak mé tašky.

„Překvapení,“ zopakovala jsem Edwardovu frázi a pyšně zvedla hlavu. Když může napínat on, můžu i já.

„Pro mě?“

Poodešel od Volva a stoupl si těsně za má záda. Do nosu mě uhodila jeho přirozená vůně a já blahem zavřela oči. Jeho chladná ruka mi pomalu sjížděla od ramene k zápěstí. Ten citlivý dotek mi připomněl naše noční koupání. Zhluboka jsem vydechla a hlavu zavrátila dozadu. Ucítila jsem Edwardův dech v mých vlasech, který následně vystřídaly jeho rty. Opřela jsem se mu o rameno a nechala sebou prostupovat vzrušení, které se mi rozlévalo do každé části mého těla. Dokonale mě oblbnul. Rychle jsem zamrkala, abych se probrala z transu, a odskočila od něj co nejdál.

„Už bych měla jít,“ zaskřehotala jsem tiše.

Zahanbeně jsem koukla na Edwarda, který se taky nezdál ve své kůži. Když spatřil můj pohled, nervózně si odkašlal a se zatnutými pěstmi přešel ke dveřím řidiče. Než je otevřel, natočil hlavu ke mně.

„Musím si ještě něco zařídit,“ řekl tvrdě. Vypadal naštvaně. Nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděla, jestli na mě nebo na sebe. „Vyzvednu tě v šest.“ Mírně se pousmál a už nevypadal tak děsivě.

„Těším se.“

***

V pět hodin už jsem oblečená nervózně přecházela po pokoji sem a tam, sem a tam. Ačkoli jsem byla připravená, každých pět minut se konala malá zastávka u zrcadla, jestli se na mém zevnějšku nevyskytla chybička. Proto jsem si radši sedla na postel a až do šesti si do kolen vyťukávala neznámou melodii.

Přesně v šest se ozvalo lehké zaťukání a já vystřelila do stoje. Srdce mi ihned začalo bít jako splašené, tváře se zbarvily doruda, nohy a ruce se mi rozklepaly a žaludek se scvrkl do velikosti hrášku. Těšila jsem se a bála zároveň.

Potichu jako myška jsem přešla ke dveřím a chvilku počkala, než jsem je otevřela. Ačkoli jsem měla obrovské nutkání ty dveře radostí vytrhnout z pantu, jen abych ho už viděla, udržela jsem se. Edward přece nemusí vědět, jak moc mě má pod palcem.

Ruku jsem položila na kliku, trochu se zavrátila dozadu, abych se ještě naposledy zkontrolovala v zrcadle a s maskou klidné tváře konečně otevřela. Jenže stačil jeden jediný pohled do jeho nádherných očí a maska spadla. Teď mi obličej zdobil obrovský úsměv.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho rozechvělým hlasem. Černé kalhoty a bleděmodrá košile mu víc než slušely.

„Vypadáš úžasně,“ vykoktal Edward. Očima jezdil po mém těle, až jsem začala litovat výběru mého oblečení.

„Děkuju.“

S červenými tvářemi jsem zamkla pokoj, přičemž se to snažila protáhnout, abych se trochu zklidnila.

Počítala jsem s tím, že si půjdeme sednout do nějaké restaurace v hotelu, ale když jsme minuli i poslední z nich a octli se před samotným hotelem, začala jsem po Edwardovi házet zmatené pohledy. Na ty mi Edward odpovídal svým oblíbeným pokřiveným úsměvem.

„Nejdeme do restaurace?“ Už jsem tu zvědavost nevydržela. Edward zahýbal hlavou doprava a doleva. „A řekneš mi, kam jdeme?“ Opět ten samý pohyb.

V hlavě mi šrotovalo, kam bychom mohli jít, ale kromě malého přístavu se tu nic nenacházelo. A právě v tu chvíli, kdy mě přepadla myšlenka, jestli nebudeme jíst na molu, Edward zastavil.

„Co to děláš?“ nechápala jsem, když ze svého saka vytáhl černý šátek.

„Uvidíš.“ Zářivě se usmál a zavázal mi jím oči.

Byla jsem tak vyjevená, že jsem se na nic nezmohla. Edward mě objal kolem pasu a pomalu vedl vpřed. Celou dobu mi do ucha šeptal, kam šlápnout a na co si dát pozor.

„Už jsme tady?“ ptala jsem se, když mě Edward zabrzdil, a prsty chytila zavazování šátku.

„Ještě ne.“ Edward lapil mé ruku a i s tou druhou je uvěznil ve svých. „Budu tě teď muset vzít do náruče.“

„Dobře,“ zamumlala jsem a vyčkávala.

Edward zvedl mé ruce a dal si je za krk. Pak jsem ucítila studený dotyk pod koleny a ocitla se ve vzduchu. I když jsem neměla ani tušení, kam mě to vede, nutilo mě to usmívat se. Stačila mi Edwardova přítomnost a jeho něžný dotyk a byla jsem… šťastná.

Neviděla jsem nic, ale podle zvuků jsem předpokládala, že se čím dál víc blížíme k samotnému moři. Slyšela jsem křupání písku pod jeho nohama, které náhle přestalo. Naše těla ovál chladný vzduch od širého moře, až mi přišlo, jako bychom po něm samotném kráčeli, což bylo prakticky nemožné.

„Drž se pevně a nelekni se,“ šept mi vedle ucha.

Nemusel mě pobízet dvakrát. Víc jsem se k němu přitiskla a hlavu mu zabořila do ramene. Nic jsem nezpozorovala. Edward se jen trochu zhoupl a už mě konečně stavěl na nohy. Musel mě chvilku přidržovat, než jsem nabrala rovnováhu a poté mi pomalu sundal šátek z očí.

„Edwarde, to je nádhera.“

Edward se tentokrát překonal. Žádné klišé v podobě restaurace, ale rovnou luxusní jachta, kterou vyzdobil stovkami svíček a květin. Připadala jsem si jako v pohádce.

„To je tvá loď?“ zajímala jsem se a dál zkoumala každý její kousek.

„Ano, koupil jsem ji nedávno. Líbí se ti?“

„Jestli se mi líbí? Je dokonalá.“ Byla jsem z ní unešená. Nikdy jsem na žádné podobné jachtě nebyla, takže jsem byla vykulená z každé její části. Kdybych sebou měla foťák, určitě bych fotila jako o život.

„Někdy tě vezmu na projížďku, když budeš chtít.“

„Třeba hned?“ vyjekla jsem a už se hrnula k řízení. Neudělala jsem ani dva kroky a Edward mi zatarasil cestu.

„Někdy jindy,“ zasmál se a otočil mě na opačnou stranu. Naštvaně jsem si založila ruce v bok a vystrčila bradu. Edward mě za ni chytil a zahleděl se mi do očí. „Uvařil jsem večeři, přece mi nedáš košem.“

„A budeme jíst aspoň tady?“ Udělala jsem smutný obličej a zamrkala řasami.

„Ano.“ Přikývl a zmizel uvnitř lodi.

Venku jsem zůstala stát sama. Zadumaně jsem si prohlížela všechny ty květiny a svíčky, když mi došlo, co před okamžikem řekl.

„Počkej, ty jsi vařil?“ Otočila jsem se na patě a rychle běžela za Edwardem.

Po schodech jsem vešla do velké kajuty. Čekala jsem stísněný prostor, kde se člověk stěží otočí, ale tohle mi vyrazilo dech. Nevědět, že se právě nacházím na lodi, asi bych tipovala, že je to menší byt.

Napravo stál kožený gauč se skleněným stolkem a plazmovou televizí, nalevo byl bar a o kousek vedle stál jídelní stůl s vypolstrovaným židlemi. Dál vedla úzká chodba vedoucí do ložnice a protější kuchyňky – a právě tam jsem objevila Edwarda.

Obratně se pohyboval kolem sporáku, kde něco míchal. Kolem pasu měl uvázanou bílou zástěru, ve které vypadal velmi hříšně. Vypadalo to, že si mě nevšiml, a to se mi náramně hodilo. Opřela jsem o stěnu a pozorovala každý jeho pohyb. Musela jsem se kousnout do rtu.

„Už jsem si říkal, kam ses poděla,“ promluvil, ale dál se věnoval své práci. Nešlo mi do hlavy, jak zjistil, že tu jsem. Asi jsem nebyla tak nenápadná, jak jsem si sama myslela.

„Chceš s něčím pomoct?“ Už jsem se chtěla angažovat, ale Edward se na mě letmo usmál a zavtěl hlavou.

„Už to bude hotové, takže se můžeš posadit ke stolu.“

Ledabyle jsem pokrčila rameny a vycouvala z kuchyně. Možná to bylo dobře, že mě vyhnal. Určitě bych si něco udělala nebo v horším případě bych všechno jídlo zkazila.

Musela jsem Edwarda pochválit. Stůl byl sladěný do červené barvy, uprostřed byla kytice z bílých a červených gerber a po stranách hořely svíčky.

„Voilá, lasagne á la Edward.“ Edward přede mě položil talíř krásně vypadajících lasagní. Překvapeně jsem se na něj podívala. Ten chlap mě nikdy nepřestane udivovat.

„Krásně to voní,“ vysekla jsem poklonu šéfkuchaři. Počkala jsem, až se Edward usadí naproti, a zvesela se pustila do té dobroty. Oproti Edwardovi jsem se ládovala jak prorvaná. Můj společník to přehraboval z jedné strany na druhou a házel na to zhnusené pohledy.

„To je vynikající,“ zahuhlala jsem s plnou pusou a hned si tam dávala další sousto. „Přiznej se, ty jsi kuchař.“

„Vařím po hodně dlouhé době, ale možná bych se tím mohl začít živit, když mě tak chválíš,“ zachechtal se a nevědomky mi tak nahrál do karet.

„A co vůbec děláš? Pracuješ, nebo ještě studuješ?“ Usrkla jsem trochy vína a zvídavě se zadívala na Edwarda. Že to nebyla vhodná otázka, mi došlo až potom, co se Edward zachmuřil.

„Studoval jsem medicínu, ale musel jsem školu přerušit… Nedáš si ještě víno?“

Prudce vstal od stolu a odešel do kuchyně. Sledovala jsem ho, dokud nezašel za roh, a pak svůj zrak přesunula na skoro plnou láhev vína, která stála na stole. Bylo zřejmé, že tohle téma nebylo to pravé ořechové, a proto odešel. Zoufale jsem si povzdychla a složila hlavu do dlaní. Vzhlédla jsem až tehdy, když se na opačném konci ozvalo decentní odkašlání.

„Edwarde, je mi líto, jestli jsem řekla něco špatného…“

„Neomlouvej se, hvězdo. Nic jsi neudělala.“ Natáhl se přes stůl a chytil mě za ruku. „Jediný, kdo by se měl omlouvat, jsem já. Asi už sis za ty dva týdny všimla, že to se mnou není jednoduché.“

„Nevšimla.“ Pohladila jsem ho po sametové tváři. Než jsem se stihla stáhnout, Edward si mnou dlaň přitiskl zpátky na tvář a zavřel oči.

„Jsi to nejlepší, co mě v mém zpackaném životě potkalo.“ Krátce se usmál, aniž by otevřel oči. Potěšilo mě to.

Minutu dvě se nic nedělo, až poté se Edward zhluboka nadechl a já opět mohla spatřit to tekuté zlato, které jsem v poslední době vídala ve svých snech.

„Už od dětství jsem toužil po tom stát se doktorem. Nezáleželo mi, jaký obor to bude, hlavně že svou prací pomůžu těm, kteří to nejvíc potřebují. Díky Carlisleovi, mému adoptivnímu otci, jsem se dostal na nejlepší lékařskou fakultu. Všechno mi vycházelo, až do jednoho večera, kdy můj sen rozplynul a já se… změnil.“ Odmlčel se.

„Jednou budeš ten nejlepší doktor na světě.“

Když jsem teď Edwarda prohlížela, neuměla jsem si představit, že by dělal něco jiného. K němu ten bílý plášť seděl. Další, co jsem si dovedla živě představit, byl ten zástup slintajících pacientek – a to už se mi tolik nelíbilo.

„No, čas na dezert. Doufám, že máš ráda tiramisu.“ Zvedl se a sklidil můj prázdný a jeho plný talíř ze stolu. Hodlala jsem se mu s tím pomoci, ale stačil Edwardův přísný pohled a raději jsem toho nechala.

Z těch vysokých podpatků mě bolely nohy. Chtěla jsem si lodičky sundat, jenže má ruka zavadila o stůl a tím shodila na zem skleničku.

„Sakra,“ zaklela jsem nad tím nepořádkem a sehnula se k rozbitému sklu. Než jsem stihla sebrat jediný střep, zadržely mé ruce ty Edwardovy. Vylekaně jsem zvedla hlavu a setkala se s jeho vyděšeným pohledem.

Edward mě vytáhl na nohy a začal si úlevně prohlížet mé dlaně.

„Jsi v pořádku,“ vydechl a lehce se pousmál.

„Já ano, ale ta sklenička ne.“ Zčervenala jsem a znovu se podívala na tu spoušť. „Omlouvám se. Omylem jsem ji shodila na zem.“

Edward nad mou nešikovností nevěřícně zatřásl hlavou a odvedl mě k pohovce. „Neomlouvej se. Hlavní je, že se ti nic nestalo.“ Pohladil mě jemně po vlasech. „Počkej tady, já dojdu pro koště a hned to uklidím.“

Ještě mě obdařil svým typickým pokřiveným úsměvem a přešel k malé skříňce. Dřepl si a začal se v ní hrabat. Opět jsem se podívala na červenou skvrnu na zemi a pak svůj zrak přesunula na Edwarda. Bylo mi trapně. To já udělala ten bordel, tak bych si ho měla sama uklidit.

Zvedla jsem se a opatrně začala sbírat sklo. „Au,“ sykla jsem, když se mi jeden zaryl do kůže.

Z místa, kde byl Edward, se ozvala rána. Ihned jsem se tam podívala. Dvířka od skříňky se válely na zemi, Edward stál zády ke mně opřený o poličku, kterou drtil rukama.

„Krvácíš,“ přecedil skrz zatnuté zuby.

„Ano, ale nic to není.“

„Běž pryč,“ pronesl tak potichu, že jsem si nebyla jistá, jestli řekl právě toto. „Běž pryč.“

Zopakoval už zřetelněji a já zůstala zaraženě stát. Čekala jsem, že se na mě otočí a vysvětlí mi, co se děje, ale nic. Stále zůstával otočený s hlavou skloněnou mezi rameny a skoro to vypadalo, jakoby ani nedýchal.

Zmocňoval se mě strach. Chtěla jsem zjistit, jestli je v pořádku a tak jsem udělala jeden krok směrem k němu. Ozval se zvuk praskajícího dřeva a já strnula hrůzou.

„Vypadni!“ zavrčel a konečně na mě pohlédl.

 

11. kapitola - 13. kapitola

 


Tak co na to říkáte? :)

Další kapitolu máme za sebou a Belle se její pobyt na ostrově nevědomky blíží ke konci.

Moc děkuju za všechny komentáře u minulé kapitoly.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zadaná na druhou - 12. kapitola - Večeře :

9. MRL
28.10.2011 [20:11]

Jsem zvědavá,zda jí Eda řekne co je. Ale jinak super díl Emoticon Emoticon

28.10.2011 [19:35]

lelientunka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.10.2011 [19:25]

domcamerci Emoticon Ano, samozžejmě Bella Swanová se prostě musí ohnout pro to sklo a musí se říznout před upírem do prstu. Emoticon Ale bylo to super...Taky bych zůstala zaraženě stát. Emoticon
Nakupování bylo pěkné...Je fajn vědět, že aspoň tvoje Bella má vkus.(To je tím, že si vždycky vzpomenu na tu zelenou košili, která je jak z mekáče, kterou má při prvním setkání s Edwardem. Emoticon Emoticon
Prej: Překvapení pro mě? Už jsem se chtěla začít smát, že řekne ne, ale to by nebyl Edward. Radši by jí bežel něco koupit než aby řekl ne. Emoticon Emoticon
Ty dva jsou divní...Chtěj se, ale odtahujou se. Jen se snaží vyhnout nevyhnutelnému. Emoticon Emoticon
Trochu jsi nám naznačila Edwardův život... Nestal se doktorem kvůli proměně? Emoticon
Jééé, to byla krásná kapitola a Edward si to asi vypije za to, jak ji vyhodil anebo jí řekne pravdu, což by bylo super. Emoticon Emoticon
Úža, Kim. Emoticon Emoticon

28.10.2011 [19:24]

FaireDoufám v brzké pokračování. Emoticon

28.10.2011 [16:44]

SheelaKim,
dokonalá kapitola. Sakra, jak to vážně deláš? J emi líto Edwarda, ale i Belly. Když se nakoneci k ní takhle zachoval určitě musela být zmatená. :)

28.10.2011 [16:22]

ssendyJéé to se jim to podařilo Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon jinak jako vždy skvělá kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon těším se na pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.10.2011 [16:18]

kajka007To jako myslíš vážně? Bože můj, proč nás tak trápíš? Chudák Edward, chudák Bella... Musím pro ni být hrozné, když je na ni milí a pak tohle. Je mi jasné, že za to nemlže a že je to pro její dobro, ale to ona neví. On na tom asi taky musí být špatně. Je evidentní, že ji má rád, ale musí se kvůli ní trápit.
Jsi prostě úžasná, Kim! Nemůžu se dočkat pokračování. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. mňamka
28.10.2011 [16:08]

honem já chci další pokračování!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.10.2011 [15:06]

KacenQaCullenChudák Edward! Emoticon Toho jediného lituju, protože Bella si za to všechno může sama. Doma má Jacoba a tady se zabývá Edwardem, ach jo. Emoticon Ta večeře byla krásná, ale já jsem tušila, že něco podobného se stane. No, co už. Buď se to dozví, anebo ji vyhodí. Emoticon Moc pěkné, Kim, jsi opravdu skvělá. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!