Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Začátek nekonečna - 5. kapitola

17.07.2012 (20:45) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1470×

„Táborák!“ zahulákal Seth ve dveřích s širokým úsměvem od ucha k uchu. Vyděšeně jsem na něj vyvalila oči. Táborák. Chvíle, co všichni sedí okolo ohně a povídají si nebo něco opečou. Dřevěné klády, komáři, zima, Paul…

„To nemyslíš vážně,“ odpověděla jsem mu. Ruce jsem si založila na prsou a opřela se o futro dveří. Seth přede mnou poskakoval a kdybych ho víc neznala, řekla bych, že to je zimou, protože měl na sobě jen tričko a šortky. Ale protože ho znám, vím, že to je jenom euforie z nadcházející události.

„No tak. Sejdeme se tam úplně všichni a ty jsi na předních příčkách našeho imaginárního seznamu žádaných osob. A věř, že jeden nejmenovaný vl… člověk z vyšších kruhů si tě speciálně vyžádal,“ přesvědčoval mě. Naléhavě se u toho usmíval a snažil se, aby to znělo co nejpřesvědčivěji.

„Sethe, já prostě nevím,“ zamumlala jsem.

„Tak hele,“ rozhodil rukama, „já jsem v podstatě jenom posel, ale vím, že minimálně Sama by hodně mrzelo, kdybyste tam se Samanthou nedorazily. A co by na to asi řekla naše malá princezna, kdyby přišla o takovou společenskou událost? Přece nebudeš bránit dítěti v rozletu!“

„Víš, že mi někdy vážně lezeš na nervy?“ odvětila jsem mu nabručeně.

Jeho úsměv se ještě rozšířil, pokud je to ještě možné. „Beru to jako ano.“

Pokrčila jsem rameny a obrátila se zpátky do domu. Když nás Sam viděla přijít, okamžitě skočila Sethovi okolo krku. Seth ji zvedl do vzduchu a s radostí jí oznámil: „Sam, dneska jdeme na… táborák!“ Samantha nadšeně vypískla a okamžitě se začala soukat do bundy.

„Ne, ne!“ upozornila jsem ji. Zastavila se uprostřed pohybu a podívala se na mě těma jejíma psíma očima. To jsem takový tyran? „Nejdřív se koukej pořádně obléct.“ Trochu naštvaně odhodila bundu a vyběhla do schodů.

„Budeš skvělá máma,“ zasmál se Seth.

„Kde je ta ironie?“ optala jsem se bezvýrazně. Natáhla jsem si na sebe mikinu a začala si šněrovat boty. Sam se mezitím vrátila a pokračovala v oblékání bundy.

„Nikde není. Jenom, tyranská máma… Sen každýho dítěte.“ Pokrčil rameny. Hodila jsem po něm lžíci na boty.

Musím uznat, že venku bylo mnohem tepleji než za poslední dny. A vlastně taky mnohem sušeji, ale to už byl jen detail. Počasí ale nebylo to jediné, co mi kazilo chuť na nějakou větší sešlost. Nerada jsem si to přiznávala, ale bylo to hlavně kvůli Paulovi, kterého jsem neviděla už čtyři dny a nechtěla to porušit. Nejde o to, že by tolik ranil moje city, i když to samozřejmě udělal, ale jde mi spíš o mě samou. Vlastně tenhle problém jsem měla vždycky - měla jsem problém pustit si někoho k tělu, a když jsem to udělala, nikdy to nedopadlo podle mých představ. A takhle je to i s Paulem.

Uznávám, že to byl fajn večer a vlastně, že ani nelíbá vůbec špatně, ale nemůžu přijít na to, co jsem, sakra, udělala špatně. Všechno šlo dobře, dokud z ničeho nic nevyletěl a nezačal vykládat ty blbosti, co se vždycky opakují, když se něco pokazí.

„Hej, Diane…“ Seth mi několikrát poklepal na rameno. Došlo mi, že jsem přeslechla nějaký rozhovor.

„Co?“

Seth se na mě starostlivě podíval. „Jsi v pohodě?“

„Jo, jenom jsem se zamyslela,“ zamumlala jsem.

„Nevypadá to jenom jako zamyšlení. Jsi nějaká celá… bílá,“ upozorňoval mě. „Hele, jestli se ti tam fakt nechce, tak se klidně otoč na podpatku a jdi domů. Já se o Sam postarám,“ nabídl.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, fakt jsem v pohodě,“ usmála jsem se. Byl to hodně falešný úsměv a Seth to taky poznal. Ujistil se, že je Sam dostatečně daleko a pak významně pronesl: „Paula vůbec neřeš.“

Zastavila jsem uprostřed pohybu a vypískla: „Cože? Bože, ne! Jenom mi dneska není úplně dobře. To je všechno. Paul mi nestojí za to, abych se tím nějak víc zabývala.“

„Jenomže… No, ty mu za to stojíš,“ odpověděl mi.

„Ne! Přestaň, ty senzibile. Nechci to řešit. Ježíš, vždyť není co řešit!“ Lež. Je co řešit. Je toho hodně co řešit. Seth jen pokrčil rameny a pokračoval dál.

Rychle se stmívalo a na nebi se objevovaly hvězdy. Skoro celou cestu nás doprovázel pach dýmu, který s každým krokem sílil. Zanedlouho jsem slyšela hlasy, které oznamovaly, že už jsme blízko. Stáhnul se mi žaludek a přejel mi mráz po zádech. Co to se mnou, kruci, je?

„Hej, koukejte, koho vedu!“ křikl Seth. Hovor náhle utichl a klid noci rušily akorát zvuky praskajícího dřeva. Pokusila jsem se o úsměv a zamávala jim na pozdrav. Samantha se okamžitě rozběhla k Emily. Byli tu všichni, koho znám, kromě jedné dívky, která se choulila u Jacoba.

„Diane, tohle je Renesmé. Nessie, Diane,“ představil nás. Dívka mi nervózně zamávala. Usmála jsem se na ni a pokývla hlavou. „Víš, tady Nessie je Jakeův oti…“

„Seth chtěl říct, že je moje přítelkyně,“ přerušil ho Jake a ostře se podíval na Setha, který omluvně pokrčil rameny. Přišlo mi to zvláštní, ale nechala jsem to být.

Usadila jsem se na místo mezi Emily a Setha. Emily mě na pozdrav objala a pak jsme si povídaly. Nepřiznávám to ráda, ale večer se vůbec nevyvíjel špatně. Atmosféra byla fajn a byla legrace. Kluci si vyprávěli vtipné příhody ze školy a všichni se bavili. Občas jsem tak po očku zabloudila pohledem k Paulovi, který seděl ode mě dostatečně daleko a pozorovala, jak ublíženým pohledem sleduje Nessie s Jacobem. Nešlo tu nakonec o ni? ptala jsem sama sebe.

„Měla bych jít,“ řekla z ničeho nic Nessie a zvedla se.

„Odvezu tě,“ vyskočil okamžitě Jacob na nohy. Nessie se na něj usmála a pohladila ho po tváři.

„Jakeu, to je dobrý. Navíc si pil a táta by tě zabil,“ přesvědčovala ho.

„Ness, to by nebylo poprvé, co by to chtěl udělat,“ zasmál se Quil.

„Jo, Quil má pravdu, takže se nic nestane, když–“

„Ne, zapomeň na to,“ utnula ho Ness. „Ráda jsem vás všechny viděla,“ pronesla k ostatním a odešla s Jacobem v závěsu.

„Asi bych taky měla jít. Je pozdě a Samantha by měla jít do postele,“ zamumlala jsem k Emily.

„To je dobrý,“ usmála se. „Se Samem to zvládneme, že jo?“ zeptala se svého snoubence. Ten přikývl.

„Fakt se nemusíte namáhat,“ přesvědčovala jsem je.

„Uděláme to rádi,“ vložil se do toho Sam.

„Fajn,“ zamumlala jsem. Do pěti minut se i přes Samanthiny protesty sbalili a vyrazili k nám domů. Taky slíbili, že tam počkají, dokud se nevrátím. Čímž vlastně pokazili celý můj plán na to, jak odsud odejít, takže tu budu muset ještě chvíli zůstat.

Když jsem seděla, zírala do ohně a mnula si ruce, protože už se slušně ochladilo, někdo mi přes rameno podával láhev s pivem. Musela jsem zaklonit hlavu, abych viděla, kdo za mnou stojí.

„Ehm… díky,“ zamumlala jsem. Paul složil svou vysokou postavu na místo vedle mě.

„Omlouvám se,“ zašeptal.

„Za to, že si mě políbil nebo za to, že si pak utekl jako malý kluk?“ odsekla jsem.

„Sice bych se měl omluvit za oboje, ale omlouvám se jenom za to druhý,“ odpověděl. Zvedal ruku, jako by mě chtěl pohladit po tváři, ale pak ji stáhnul.

„Hned je mi to jasnější,“ zamumlala jsem a napila se z láhve.

„Vím, že si myslíš, že jsem idiot. A vlastně já i jsem, ale myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že se to nemělo stát. A taky jsem vážně myslel to, když jsem říkal, že se mi líbíš, ale… tohle nejde přese mě. Kdyby to bylo na mně, tak s tebou dělám i jiný věci,“ zasmál se.

„Takže si od někoho necháš rozkazovat o tom, co máš s kým dělat? Páni, moje mínění o tobě najednou rapidně stouplo,“ řekla jsem mu. Chytil mě za ruku, a když jsem se mu chtěla vysmeknout, chytil ji ještě pevněji.

„Diane, strašně rád bych ti to vysvětlil, ale nejde to. Prostě o tom mluvit nesmím, i kdybych chtěl. A proto se ti omlouvám ještě víc, protože–“

„Slečno Everbirdová!“ zahulákal vedle mě Embry a dal mi ruku okolo ramen. „Kolik jste si schopná vsadit na to, že tady Jacob Veliký Black přeskočí tuto hořící hroudu dřeva?“ ptal se mě. Nevím, jestli mě rozhodil víc jeho dotaz nebo jeho přítomnost. S Embrym jsem nemluvila… jak je to dlouho? Týden? Dva? Neskutečné.

„Kolik? Na něj bych nevsadila ani cent,“ odpověděla jsem mu s úsměvem a úplně ignorovala Paula.

„Ach, tolik nedůvěry v našeho velikána?“ zeptal se Embry přehnaně. Musela jsem se zasmát. Přikývla jsem. „Nechť přesvědčí vaše krásné oči, slečno.“ Embry ukázal směrem, kde momentálně stál Jake, a dělal, že se zahřívá. Vůbec jsem si neuvědomovala, že se vrátil. Embry se díval stejným směrem, ale nesundal ruku z mých ramen - stejně jako Paul nepouštěl mou ruku.

Jake udělal několik demonstrativních pohybů a pak se rozeběhl. Jedním plynulým pohybem přeskočil oheň a dopadl na obě nohy. S vítězným úsměvem se klanil a zbytek mu tleskal, dokud Jared nepronesl: „Hej, Jakeu, kouří se z tebe!“

Jacob se přestal usmívat a vyděšeně vyvalil oči. Když se otočil, aby se podíval na původ kouře, zaječel téměř ženským hlasem: „Pane Bože, pane Bože! Hoří mi prdel!“ Pak sebou plácnul na zem a začal se po ní válet. I když bychom měli soucítit, všichni jsme se začali šíleně smát.

„No, slečno Everbirdová, myslím, že jste udělala dobře,“ zašeptal mi do ucha Embry. Usmála jsem se na něj a odpověděla mu: „Můj instinkt je neomylný. A mimo to, už bych měla jít.“ Zvedla jsem se a vymanila se od Paula i od Embryho. Měla jsem odejít už předtím, když odcházela Sam.

„Chceš doprovodit?“ zeptal se Paul s Embrym najednou.

„Ne, to je dobrý,“ zamumlala jsem a vydala se na cestu. Byla tma. Hodně velká tma a běhal mi z toho mráz po zádech, ale dokázala jsem se přesvědčit, abych neběžela. Nevím proč, ale měla jsem vztek. Nevím, jestli to bylo kvůli Paulovi nebo kvůli Embrymu. Na druhou stranu bych měla Embrymu poděkovat, protože mě vytrhl z toho, abych musela řešit s Paulem to, co se stalo, ale na druhou stranu jsem vážně chtěla vědět, co mi Paul chce říct. Ale teď už je to jedno.

Objala jsem se rukama, protože venku byla vážně docela zima. Všude bylo ticho a ve všech domech, co jsem minula, bylo zhasnuto. Ticho porušovaly jen zvuky mých kroků na cestě a kroky někoho, kdo šel vedle mě v lese. Někoho, kdo šel v lese. Zastavila jsem se a na chvíli se zaposlouchala se. Žádné další kroky jsem neslyšela. Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala dál trochu svižnějším krokem.

Nemohla jsem si pomoct, ale pořád jsem něco slyšela. Mé kroky se začaly podobat běhu a tím sílil i zvuk šustícího listí. Byla jsem skoro u domu, když z křoví vyskočil vlk. Dobře, nevyskočil. Vypadalo to, jako by spíš… vypadl. Prostě najednou přede mnou ležel obrovský vlk. Vyděšeně jsem se zastavila a nevěděla, co dál. Pohledem jsem sledovala vlka, jak se pomalu sbírá ze země, a pomalu couvala. Když se vlk dokázal postavit na nohy, měl jednu tlapku ve vzduchu. Probudilo to ve mně ochranitelské sklony a chtěla jsem k němu natáhnout ruku, ale pak jsem si to rozmyslela. Vlk se na mě podíval, sklopil uši a odkulhal do lesa. Já se rozeběhla domů.

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Začátek nekonečna - 5. kapitola: