Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za každou cenu - 5. kapitola, 1. část

13.09.2010 (09:15) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1215×

5. kapitola - 1. část

Je libo opora?

Čtrnáct dní, čtrnáct proklatě dlouhých dní a 336 nekonečně dlouhých hodin. Přesně tolik času uplynulo od té chvíle, kdy si ze mě osud opět pěkně nepěkně vystřelil.

Čtrnáct dní naplněných bezradností, bezmocností a hlavně hněvu na sebe samého. Nebo spíše nenávistí...

Jak jsem to mohl udělat? Sobě, Harmony a hlavně, jak jsem to mohl udělat Rose? Jak si něco takového můžu odpustit? A jak mi můžou opustit ty dvě?

Z toho pocit bezradnosti a silný projev nenávisti k mé osobě. A ta bezmoc...

Jak můžu existovat s pocitem, že s tím nic, ale absolutně nic nemůžu udělat?

Něco takového se mi celou tu dobu honí hlavou, zatímco pořád dokola slýchávám to nesnesitelné „tút“. Ten nepříjemný zvuk se mi snad už za těch 14 nekonečných dnů neodstranitelně vryl do mozku. Ale za všechno si můžu sám...

Hned poté, co mi všechno došlo, mozek přeskočil na nouzový režim. Okamžitě jsem začal Harmony přesvědčovat, škemral jsem, prosil na kolenou... S ní to ani nehlo. Nedala si říct, byla jako tvrdohlavé dítě.

Dítě... To krátké slůvko jsem začal v několika minutách doslova nenávidět, dokonce snad ještě víc než sebe. A to je co říct...

Nevzdával jsem své snahy, zuřil jsem, hrozil jsem, vyhrožoval jsem... Ani to nepomáhalo.

Nakonec se strhla velká hádka, po níž mě Harmony vykázala z bytu. Se svěšenými rameny jsem vyklidil bojiště, avšak zatím jsem se nevzdával.

Jenže nedlouho poté jsem zjistil, že svá slova, že mě už nikdy nechce ani vidět, ani slyšet, myslela vážně. Nemohl jsem se jí dovolat, zprávy se mi vracely nedoručené. Když jsem o pár hodin později zvonil u jejích dveří, neotvírala. Ano, mohl bych dveře vyrazit, ale rozhodl jsem se jí nechat nějaký čas na vychladnutí.

Jenže ten čas se táhl až doteď. Telefon stále oznamoval, že uživatel je dočasně nedostupný a zvonek se rozléhal prázdným bytem. Harmony jakoby zmizela z povrchu země.

Celých čtrnáct dní jsem nevystrčil paty ze svého pokoje, mobil stále v ruce, jako by tam byl přilepený.

Celých čtrnáct dní jsem zůstal izolovaný od zbytku své rodiny, celou tu dobu jsem se jim všemožně možně i nemožně vyhýbal, především své manželce. Ty výčitky byly až moc velké, abych mohl být byť jen v její blízkosti.

Ona jediná se se mnou celou tu dobu snažila komunikovat, ostatní už dávno rezignovali. Jen ona a pouze ona přicházela snad každý den k mým dveřím a snažila se mě přesvědčit, ať otevřu dveře a pustím ji dovnitř. Vždy jsem odvětil, že chci být sám a pak si znovu přiložil mobil k uchu a opět zkoušel své štěstí. Pokaždé neúspěšně...

„Emmette?“ vytrhlo mě z přemýšlení zaklepání na dveře. Škubl jsem sebou, ale nedal nijak najevo, že jsem něco zaslechl. Vlastně jsem dělal, jako bych tu vůbec nebyl.

„Emme, já vím, že tam jsi. Otevři mi, prosím…,“ prosil ten krásný hlas, linoucí se zpoza dveří. Odolal jsem nutkání poslechnout a místo toho se sveřepě díval z okna.

Zaklepání se ozvalo ještě jednou. Tentokrát znělo naléhavěji, stejně tak jako slova, která ťukání na dveře těsně následovala.

„Emmette McCarty Cullene! Pokud ty dveře okamžitě neotevřeš, přísahám, že je vyrazím!“ Ten důvěrně známý tón mě přinutil se mírně pousmát, avšak jinou reakci to u mě nevyvolalo.

„Emme, no tak… Proč se mnou nekomunikuješ? Co jsem udělala špatně? Já myslela… Já hloupá myslela, že…“ Osoba stojící za dveřmi se na chvíli odmlčela a její další slova jsem zachytil jen stěží, protože šeptala. Téměř neslyšně, nutno podotknout… „Myslela jsem, že všechno bude jako dřív…“

Ta sotva slyšitelná slova mě zvedla do sedu a následně z celé postele. U dveří jsem sice zaváhal, ale jenom na okamžik. A pak jsem po takové době konečně otevřel dveře svého pokoje.

Zlatovláska se zkroušeným výrazem, která byla opřená hned vedle dveří, ani nestihla zvednout hlavu a už jsem ji držel v objetí a táhnul do pokoje. Cítil jsem se v něm více chráněný než na chodbě, kde se každou chvíli mohl někdo objevit.

„Ach, Emme…,“ šeptal mi do hrudi ten nádherný anděl a svíral mě tak pevně, jako by mě už nikdy nechtěl pustit.

„Rose…“ To bylo jediné, co jsem ze sebe dostal. Chvíli jsme stáli v objetí a pak mě opět zaplavil pocit viny a já se jí vytrhl. Dopotácel jsem se k posteli, na kterou jsem se ztěžka posadil a hlavu schoval v dlaních. Nemohl jsem se na ni dívat, jednoduše jsem nemohl. Nemohl jsem vidět její smutný výraz, její pokleslá ramena, aniž bych si nevyčítal, že to všechno je moje vina. Ještě jsem jí neřekl ani slovo a už tak vypadala jako to nejsmutnější stvoření na světě. Co teprve, když bych na ni vybalil všechno, úplně všechno…

„Emme,“ zašeptala něžně a já pocítil její ruce v mých vlasech. Chvíli se snažila oddělit mé ruce od obličeje, ale po pár minutách marné snahy si přisedla ke mně a položila si mou hlavu do klína, začala mi vískat vlasy a laskavě ke mně promlouvala. Neslyšel jsem, co přesně říkala, slova jsem nevnímal. Ale její něžný tón mě uklidňoval…
„Emme, medvídku můj…“ Cítil jsem, jak se sklonila a vtiskla mi do vlasů krátký polibek. Z celkem pochopitelných důvodů jsem se začal cítit ještě hůř než předtím…

„No tak… Nechceš mi říct, co se stalo? To je to tak hrozné, že jsi tak dlouho byl zavřený tu a odmítal veškerou společnost, včetně té mé? Emme, řekni mi to, prosím. Uvidíš, uleví se ti…,“ pokoušela se mě přesvědčil a tón, který použila, pomalu, ale jistě ničil hradby a já neměl daleko k tomu je dorazit úplně a všechno jí říct, vyzpovídat se jí…

„Nejde to… Pochop…,“ dostal jsem ze sebe a snažil se najít ztracené sebeovládání.

„Všechno jde, když se chce. No tak, Emmette… Co může být tak strašného, že mi to nechceš říct? Věř mi, já to vydržím, jestli se bojíš tohohle,“ odvětila s pokrčením ramen a já při pohledu na ni kapituloval a začal s vypravováním…

Trvalo to dlouho, hodně dlouho, protože jsem Rose řekl všechno, od začátku až do konce. Od prvního setkání s Harmony, přes počínající přátelství, které se pomalu překulilo i v něco víc… Pověděl jsem jí i o problémech a komplikacích, které doprovázely Harmoniin zdravotní stav, který nebyl právě dobrý. Řekl jsem jí, že jsem jí koupil byt, najal pečovatelku a sám se o ni staral, jak je to bylo možné. Dozvěděla se dokonce i důvod, proč jsem k Harmony tak přilnul a pak ji prostě nemohl ze dne na den nechat být.

Ne, nevyčítal jsem jí, že to bylo kvůli ní. Jen jsem prostě řekl pravdu, to, podle čeho jsem tehdy jednal. Pravda, ani jsem jí to vyčítat nemohl, protože to, že jsme se tenkrát tak odcizili, byla i moje vina. Tedy, hlavně moje vina, abych pravdu řekl. Měl jsem si jí víc všímat a ne čekat, že se mnou bude mít pořád takovou trpělivost…

Vyprávěl jsem Rose i události posledních měsíců. Jistě, nebylo mi zrovna po chuti přiznávat se k nevěře vlastní ženě, ale už na začátku jsem se rozhodl, že jí řeknu úplně všechno, a tohle k tomu patřilo. Ano, bylo mi jasné, že ji tím raním, ale jednoduše jsem to nemohl vynechat. Nemohl…

Moje krásná Zlatovláska po celou dobu mého vyprávění mlčela, dokonce ani výraz tváře neměnila. Nehnula ani brvou, když jsem zahanbeně přiznal, že jsem ji podvedl. Ne, byla vážná a klidná, mou hlavu stále v klíně.

A pak přišlo to poslední, nejtěžší přiznání. To, co ji mělo podle mého nejvíc ranit. Přiznání, že jiná žena čeká moje dítě…

Když jsem vyřkl ta slova, dostavila se její první reakce. Strnula a ruka, která se mi předtím probírala vlasy, strnula na půli cesty ke svému cíli. Chápal jsem, že ji to více než šokovalo, protože já na tom před nedávnem byl obdobně. A to jsem na tom byl podstatně lépe než nyní Rose…

„Jak… Jak dlouho?“ vykoktala ze sebe po takřka nekonečné době naprostého ticha, kdy už jsem si začal říkat, jestli se jí něco vážného nestalo. Přece jen upírství není ani zdaleka do detailu probádané, taky aby se v tom Aro vyznal…

„Já vlastně nevím,“ přiznal jsem popravdě. „Sotva nedávno jsem se to dozvěděl.“

„Před dvěma týdny…,“ zašeptala zničeným tónem. Kývl jsem jí na znak odpovědi.

„Tak proto…“ Opět přikývnutí. Mírně jsem pootočil hlavou a podíval se na ni. Seděla se svěšenými rameny a se strnulým výrazem ve tváři. Dívala se před sebe, ale jakoby vůbec neviděla, jakoby se nacházela úplně jinde…

Tentokrát jsem byl s objímáním na řadě já. Sedl jsem si vedle ní a přitáhl si ji na klín, kolébajíc ji jako malé dítě. Mumlal jsem různé věty, které mi právě přišly na jazyk doufajíc v uklidňující účinek. Nakonec se ze své strnulosti dostala. Sice jí to trvalo podstatně déle jako mně, ale to se snad dá pochopit, no ne?

Když už bylo jasné, že ji to přešlo, posadila se vedle mě a položila si hlavu na mé rameno. Čekal jsem cokoli, ale tohle ne. Čekal bych spíše nadávky, pohlavky, popřípadě utrhnutou nějakou končetinu, ale vůbec ne takové něžné gesto.

„To bude dobré, Emme, uvidíš. Prostě to jen potřebuješ vyřešit. A neboj, já ti v cestě stát nebudu,“ řekla a smutně se na mě usmála. Vytřeštil jsem oči, vůbec jsem nechápal, o čem mluví. A pak mi to došlo…

„Rose! To přece… Ne, tohle si nesmíš myslet! Já… já chci být s tebou…! Já to nechtěl! Tedy... Chtěl jsem to, ale jenom ze začátku! Potom už jsem na to zapomněl, odsunul to, nemyslel na to, vymazal to… Zrovna teď, když už to vypadalo, že všechno bude jako dřív...! Já… Já nevím, co dělat…,“ vyhrkl jsem koktavě, zajíkal jsem se při vyslovování těch slov ve snaze, aby porozuměla. Bohužel marně. Opět se smutně pousmála a s kroucením hlavy tiše promluvila.

„Proč bys chtěl být se mnou, když o pár domů dál máš milovanou osobu, která ti může dát potomka?“ Ne, nebyla to výčitka. Pouze holé zkonstatování holého faktu.

Slyšet tahle slova a vidět Rose smutnou mi trhalo srdce. Nevěděl jsem, co dělat, co říct, abych jí potvrdil pravdivost svých předchozích slov… Nevěděl jsem, jak jí vysvětlit, že Harmony sice miluji, ale ta láska není tak silná jako ta, která mě pojí k ní, že jen a jen ona je ta pravá…

Každopádně, musel jsem to zkusit a to rychle, protože by se mohlo stát, že by Rose zůstala u svého mylného předpokladu. A tak jsem to zkusil…

O pár hodin později, po přiznání, jaký jsem sobec, ničema, podvodník a špatný manžel, po pár hodinách vzájemného utěšování, objímání a nakonec i něžných polibků jsme seděli ve vzájemném objetí na posteli, lehce se na sebe usmívajíc. Rose mi nakonec uvěřila, sice zdráhavě, ale přece. A já se pak dlouho, hodně dlouho snažil, aby toho nelitovala. Prvních pár hodin jsme si povídali, ke konci nám už stačilo se na sebe dívat, už jsme nepotřebovali mluvit.

Ale slova, která Rose vyřkla právě půl dne od počátku mého vyprávění, se mi vryla hluboko do srdce a do mozku mi zasela další plán…

„Neboj, Emme, jsme v tom společně. V tom dobrém i v tom zlém…“

* * *

4. kapitola | Shrnutí | 5. kapitola - 2. část

Tak co? Tušíte, co má Emmett v plánu? Pokud ano, budu ráda, když se o svou domněnku se mnou podělíte. :))

Jinak se omlouvám za dlouhé čekání, prostě nebyl čas na psaní a jak to tak vidím, v nejbližší době ani nebude, takže druhá část je zatím v nedohlednu... Každopádně, na shrnutí budu postupně informovat, jak jsem na tom, takže kdo má zájem, ať sleduje shrnutí (odkaz o pár řádků výš). N.

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za každou cenu - 5. kapitola, 1. část: