Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za každou cenu - 5. kapitola, 2. část

18.03.2011 (19:45) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1185×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

5. kapitola - 2. část

Až na věčnost…

Nacházel jsem se ve stavu přenádherné euforie. Všechno bylo perfektní, přesně tak, jak to má být.

Všechen čas, který jsem mohl, jsem věnoval své překrásné manželce, mému blonďatému poupátku, mé Rosie.

Připadal jsem si jako po našem úplně prvním sňatku - stejně poblázněný, stejně intenzivně zamilovaný a hlavně - stejně roztoužený…

Ačkoli vše ostatní se v našem manželství vrátilo na své předchozí místo, tohle ne, jako jediné…

Abych řekl pravdu, ani mi to moc nevadilo. Pouze mě to frustrovalo, což je rozhodně velký rozdíl. Nebyl jsem až tak závislý na sexu, jak si všichni kolem mysleli. Jen jsem si ho uměl vychutnat a Rose jsem se jednoduše nemohl nabažit. Toť vše k mé roli neúnavného úderníka a rušiče nočního klidu…

Právě teď mi nebyla Rose nablízku a mně se po ní nesmírně stýskalo. V posledních dnech vždy někam na několik hodin zmizela. Neptal jsem se kam a ona mi to sama od sebe neřekla. Tak jako za starých časů…

Problém byl v tom, že za dobu její nepřítomnosti jsem se až k uzoufání nudil. Takže nebylo divu, že jsem měl po opravdu dlouhé době hlavu plnou naprosto ztřeštěných nápadů. Avšak to, co mne napadlo právě v tomhle okamžiku, rozhodně ztřeštěné nebylo…

Podíval jsem se na hodinky a zkonstatoval jsem, že Rose se ještě několik hodin pravděpodobně nevrátí. Tudíž jsem měl dostatek času zajet do města a začít uskutečňovat svůj neztřeštěný plán…

Když jsem se po třech hodinách usilovného zařizování vrátil domů, zcela spokojen sám se sebou, čekalo na mě překvapení v podobě mírně rozzuřené Rosalie.

„Emmette McCarty Cullene, kde jsi, k čertu, byl? Já se tu už dvě hodiny klepu strachem, jestli se ti něco nestalo, a ty si trajdáš bůhvíkde!" začala na mě řvát hned, jak jsem vkročil do své… ehm, do naší ložnice.

„Klid, Rosie. Hned ti všechno vysvětlím, ale nech mě, abych se osprchoval, ano? Myslím, že jsem trochu načichl…“ odvětil a s kritickým nakrčením nosu si přičichl k tričku. Následně zmizel v koupelně, zanechávajíc za sebou slabý óder…

Rose, dívající se za svým manželem, začichala a ucítila divný zápach. Tedy, spíše směs vůně a zápachu. Emmett byl jednoduše cítit květinami a... hnojem?

Zatímco jsem se sprchoval, pískal jsem si u toho, a kdybych nevěděl, že momentálně to nikomu vadit nebude, možná s výjimkou Rose, začal bych si zpívat. Ach ano, moje škodolibé já se opět začíná probouzet k životu…

Každopádně, byl jsem se sebou nesmírně spokojený. Stihl jsem toho mnohem víc, než jsem očekával. Vlastně skoro všechno. Teď už zbývalo jen čekat na ten správný okamžik…

Po asi půl hodině intenzivního sprchování, ten smrad byl vážně unikátní, jsem se konečně vyhrabal z koupelny. V pokoji na mě čekala viditelně netrpělivá Rosalie.

„No hurá! Tak co? Dostanu nyní svoje vysvětlení?" řekla s rukama v bok. Vypadala, no, vcelku roztomile. Zkrátka jako ta nejkrásnější Barbie, která se zlobí na svého vyvoleného Kena.

„Klid, Rosie. Už jsem tady, ok?" řekl jsem a rozjařeně jsem ji objal. Musela si o mně myslet, že jsem, lidově řečeno, sťatý pod obraz, protože se na mě podívala doslova jako na mentálně postiženého.

„No, tak kde mám začít? Ano… Dneska jsem byl ve městě!" oznámil jsem jí nadšeně.

„A copak jsi tam dělal?" ptala se Rose trpělivě, jako by mluvila s pětiletým dítětem. Nejspíš mi zapomněla k onomu věku přičíst stovku, kráska moje zapomnětlivá…

„No já jsem… Zajišťoval překvapení!" přiznal jsem jí tajemně.

„Ano? A proč jsi, v tom případě, smrděl jako vymetač chlévů? Doslova jako kdybys spadl do kupky hnoje!"

„Cože?" vykulil jsem na ni oči, zcela udiven.

„To to bylo tak strašné?" zeptal jsem se úzkostlivě.

„No, rozhodně to bylo… neobvyklé. I na tebe, méďo. Takže… Vysvětlíš mi konečně, proč tomu tak bylo?" položila opět onu otázku a vytáhla přitom jedno ze svých dokonale klenutých obočí.

„No… Ono to vlastně souvisí s tím překvapením. A jelikož je to překvapení určené tobě, nesmím ti to říct. Ale neboj se, všechno se dozvíš. A nebude to ani dlouho trvat, to ti můžu slíbit…“

Dnes! Dnes nastal ten pravý okamžik. Cítil jsem to v kostech. Dnes se to mělo stát. Dnes, nebo nikdy.

Hned ráno, takřka po rozednění, jsem se vydal do města, abych zajistil poslední věci, které mi zbývali. Po pár hodinách už jsem měl všechno vybavené, takže jsem mohl spěchat za svou milovanou Rosie.

„Rose!“ zavolal jsem po svém příchodu domů. Podle všeho tu byla sama, protože jsem necítil vůni nikoho dalšího. Nejspíš vyrazili na další ze svých rodinných lovů a Rose tu zůstala, aby na mě počkala. Jak sladké…

„Emmette!“ vykřikla překvapeně, když se objevila u schodiště. Vypadala mírně mimo, ale tak nějak jsem to nevnímal. Rychle jsem utíkal za ní a přitiskl ji k sobě. Objala mě kolem pasu a se stále zastřeným pohledem se na mě zahleděla.

„Co ty tu?“

„Já? Vrátil jsem se, abych tě vyzvedl. Mám pro tebe to překvapení,“ oznámil jsem jí a svůdně na ni zamrkal. Pouze pozvedla své dokonalé obočí a čekala, co ještě řeknu.

„Rose? Je ti dobře? Zdáš se mi… tak nějak mimo,“ optal jsem se starostlivě, protože se mi vážně zdála jakási zvláštní.

„Ach, ano, jsem v pořádku. Jen jsem ráda měla jednu… schůzku,“ odvětila vyhýbavě a já vědoucně přikývl. Asi ta schůzka nedopadla podle jejích představ, proto není ve své kůži.

„Dobře. Tak já tě teď vezmu nějak, kde to rozptýlí tvé myšlenky. Jsi připravená?“ zeptal jsem se jí.

„Ale Emmette… Musíš mi říct, kam pojedeme. Abych se podle toho mohla obléct,“ vytkla mi a mírně se na mě zamračila.

„Neboj. Oblečení na tebe čeká na místě,“ prorokoval jsem a usmál se na ni. Poté jsem ji chytil za ruku a odvedl ke svému autu, kde jsem si ji usadil na místo spolujezdce. O chvíli později už jsme byli na cestě.

V autě jsem si pobrukoval společně s rádiem. Bylo mi naprosto skvěle. Seděl jsem v autě, vedle sebe mou nejmilovanější osobu na světě, program na další hodiny jsem měl do detailu promyšlený, ten večerní měl být ještě lepší než ten odpolední… Co víc si přát?  V tuhle chvíli jsem byl snad tou nejšťastnější osobou pod sluncem.

„Emmette? Tak už mi konečně řekneš, kam jedeme?“ zeptala se Rose a upřeně se přitom na mě dívala. Pouze jsem s úsměvem zavrtěl hlavou a dál se věnoval řízení.

„Emmette! Pokud mi to okamžitě neřekneš, já okamžitě vystupuju!“ pohrozila mi. Obrátil jsem se na ni a s výrazem andílka jí začal domlouvat.

„Ale Rose, už je to jenom kousek. A navíc, co by to bylo za překvapení, kdybych ti to prozradil?“ snažil jsem se chytračit. Evidentně to působilo, protože Rose si jen rezignovaně povzdechla a dál nic neříkala.

Vítězoslavně jsem se usmál nad svým výkonem a opět jsem si začal pobrukovat. Přece jen, potřeboval jsem trénink…

Jak jsem řekl, tak se i stalo. O pár minut později jsem zaparkoval na parkovišti jednoho z nejluxusnějších hotelů, které se daly na planetě Zemi sehnat.

Když Rose viděla, kam jsme dojeli, pozvedla překvapeně obočí, ale nic nenamítala. Nechala se chytit za ruku a táhnout k honosnému vchodu. Dveře byly složitě vyřezávané a pozlacené. Prostě pastva pro oči (a pro zloděje).

„Emmette… Proč jdeme… sem?“ zeptala se Rose, když jsme vešli do honosné haly. V té chvíli ke mně přiběhl mladý muž oblečený v uniformě hotelu. Usmál jsem se na svou milovanou a tiše udělil poslíčkovi pár pokynů. Ten důležitě přikývl a pak vyzval Rose, aby ho následovala.

Překvapeně se na mě podívala, ale následovala poslíčka po schodech nahoru. Díval jsem se za ní, dokud nezmizela z dohledu, a pak jsem přistoupil k pultu, kde se mě hned ujal recepční. Dohodl jsem se s ním na posledních podrobnostech a poté jsem odešel do pokoje, kde jsem měl nachystané všechny věci, které jsem měl v několika dalších hodinách nutně potřebovat.

V rychlosti jsem se osprchoval a pak se velmi pečlivě oblékl. Abych pravdu řekl, ještě nikdy mi tak nezáleželo na tom, jak vypadám. Ale teď… Tohle měla být speciální chvíle a já ji nechtěl zkazit něčím tak triviálním jako pokrčením košile. Proto jsem se tak snažil.

Kravatu, jež jsem jindy tak nesnášel, hlavně pro její otravně škrtící účinky, jsem si dnes uvazoval snad čtvrt hodiny. Nemohl jsem dopustit, aby uzel na ní byl nedokonalý. Potřeboval jsem dokonalost, naprostou dokonalost. Protože právě to si Rose zaslouží.

Chtěl jsem, aby dnešek byl něčím naprosto jedinečným v životě nás obou. Chtěl jsem, aby si tohle pamatovala až do konce věčnosti, i já jsem chtěl mít na dnešek krásné vzpomínky. Dnešek měl být totiž výjimečným dnem. Dnem přelomu, dnem štěstí, dnem lásky…

Zrovna jsem si upravoval límeček své bílé košile, když se ozvalo zaťukání na dveře. Svou přirozenou rychlostí jsem k nim doběhl a pousmál se na poslíčka, který předtím odvedl Rose.

„Všechno je připraveno, pane,“ oznámil mi. Z jeho hlasu byl zcela zřetelný obdiv k mé osobě. Prohlédl si mě od hlavy až k patě a pak uznale dodal:

„Velmi vám to sluší, pane. Ach, abych nezapomněl. Ta slečna, která přijela s vámi, je už také připravena. Až budete potřebovat, skočím pro ni,“ nabídl se ochotně a já jsem přikývl. Nejspíš tenhle hotel budu navštěvovat častěji, mají ochotné a dobře vycvičené zaměstnance, pomyslel jsem si.

Chtěl jsem mu odpovědět, ale byl jsem přerušen. V tu chvíli, kdy jsem otevřel ústa, abych promluvil, zacinkal zvonek u výtahu a z kabiny se vyřítila malá postava v zelených šatech.

„Emmette McCarty Cullene! Jak sis to mohl vůbec dovolit! Naplánovat něco takového… a nepozvat vlastní rodinu?!“

5. kapitola - 1. část || Shrnutí || 6. kapitola

Strašně se omlouvám za velkou časovou prodlevu, ale jednoduše nebyl čas, nebyly nápady a ani chuť na zpracování. Jelikož už zbývají jenom 2 kapitoly do konce, pokusím se polepšit a povídku dokončit v co nejkratší době.

A ke kapitole... Vím, že je taková nudnější, ale na poslední chvíli jsem změnila plány, co se týká dokončení, takže jsem nakonec musela překopat celý svůj původní plán. Slibuji, že další kapitolka by měla být zajímavější a nejspíš i delší.

Pokud se ještě najde někdo, kdo si na tuhle povídku pamatuje a bude ji číst, přeji mu příjemné počtení a za případný komentář děkuji předem. Neyimiss

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za každou cenu - 5. kapitola, 2. část: